Proč by Česko mělo přijmout ruské dezertéry? I kvůli příběhu herce Valtra Tauba. Svět Tomáše Koloce
komentář
30.09.2022
Foto: Se svolením Filmverlag der Autoren
Popisek: Valtr Taub v německém filmu David z roku 1978
Za první týden ruské „částečné mobilizace“, které dle vyhlášení ruské armády má podléhat 300 tisíc mužů, odešlo do exilu 260 tisíc potenciálních ruských rekrutů. To je číslo jen do této středy, od té doby tisk ruské uprchlíky přestal počítat. Ačkoli většina západních zemí v čele s Německem ruské dezertéry přijímá, český ministr zahraničí, Pirát Jan Lipavský se v Českém rozhlase vyjádřil: „Ruští občané, kteří jsou povoláváni k vojenské povinnosti, by svou vůli měli vyjadřovat především v Rusku. Přijali jsme 400.000 uprchlíků z Ukrajiny a naše kapacity jsou na hraně.“ Protože jako autor této rubriky pokládám tento postoj za rusofobní hyenismus, věnoval jsem dnešní text různým „argumentům“, proč by Česká republika neměla přijímat ruské dezertéry, které se (i příběhem dnešního kulatého jubilanta) snažím vyvrátit. Laskavý čtenář si jistě všimne, že první dvě věty, které vyvracím, pochází přímo z „argumentace“ pana ministra.
„Ruští občané, kteří jsou povoláváni k vojenské povinnosti (a utíkají před ní do ciziny), by svou vůli měli vyjadřovat především v Rusku.“
Velmi starý argument, se kterým přišel už Josif Vissarionovič Stalin. Každý cizinec, který během Hitlerovy Třetí říše a počínající války Hitlerova Německa se Sovětským svazem uprchl do SSSR, aniž by byl pozván přímo Stalinem, byl odsouzen za nepovolené překročení hranic na 5 let v gulagu, komunista na 8 let – se stejným odůvodněním, jaké má dnes ministr Lipavský: měl zůstat doma a bojovat proti Hitlerovi tam.
„Přijali jsme 400.000 uprchlíků z Ukrajiny a naše kapacity jsou na hraně."
Po Mnichově se do československého vnitrozemí (kde doznívala úporná hospodářská krize a Němci byli vnímání jako etnikum, které rozbilo náš stát) vrátilo 171 tisíc uprchlíků z obsazených Sudet – přesto československý stát nepřestal s udělováním víz uprchlíkům z Hitlerova Německa, díky čemuž se kupříkladu zachránily rodiny nositele Nobelovy ceny Thomase Manna a jeho bratra Heinricha, kteří pak byli čs. občany až do smrti a československé pasy jim umožnily přežít druhou světovou válku (rodina Heinricha Manna pak žila v ČSSR až do roku 1968).
„Poštvali bychom proti sobě Rusko ještě víc.“
Ruské dezertéry přijímá například Německo, které je pro Putinovo Rusko daleko větším nepřítelem, Kazachstán, který (přestože prohlásil, že neuzná ruskou anexi ukrajinských území na Donbase) Rusko pokládá za svého spojence, Gruzie, na jejímž území Rusko okupuje autonomní republiky Abcházie a Severné Osetie, ba dezertéry z ruské armády přijímá i Arménie, přestože ruská armáda je pro Arménii (která dějinně trpí útoky turecké a ázerbájdžánské armády – poslední skončil přede dvěma týdny: 14. září) jediným garantem její holé státní existence...
„Nelze přijmout Ukrajince i Rusy, válka mezi nimi by se přenesla do ČR.“
A) V 90. letech přijala Česká republika z bojující Jugoslávie tamní znepřátelené Muslimy, Chorvaty i Srby. Po vypuknutí Arabského jara v roce 2011 přijala z bojujících zemí tamní vzájemně znepřátelené skupiny: sunnity, šíity (alávity), křesťany i Kurdy. Nikomu to tehdy nevadilo a nic vážnějšího to nezpůsobilo.
B) Většina dnešních uprchlíků z Ukrajiny pochází z válečných oblastí na východě, kde je mateřským jazykem většiny obyvatel ruština a při sčítání lidu v roce 2001 tam více než 30 procent obyvatelstva uvedlo ruskou národnost.
„Nemáme tradici ruské menšiny v české společnosti, Češi by Rusy nepřijali.“
Máme jednu z nejdelších tradic ruské menšiny v Evropě. Dědeček zakladatele jedné z nejslavnějších českých firem Antonína Petrofa se jmenoval Martin Petrov a pocházel ze sibiřského Tomska a armáda Marie Terezie si ho vyžádala z carské armády jako posilu při prusko-rakouských válkách. Tomáš Garrigue Masaryk (který celý život litoval, že jeho legie – ačkoli tu možnost měly - nesvrhly v revolučním Rusku bolševický režim) prosadil dotaci, díky níž se Československo stalo významnou destinací uprchlíků ze Sovětského svazu, pro které ČSR zřídila vlastní paralelní ruské školství včetně univerzity. Byli mezi nimi básnířka Marina Cvětajevová, světový lingvista Roman Jakobson, literární teoretik Sergej Machonin, ale i rodiče herců Pavla Landovského, Petra Nárožného, Uršuly Klukové, Evžena Jegorova, Olega Reifa, Valentiny Thielové, Jakuba Koháka, hudebního skladatele Vadima Petrova nebo scenáristy série filmů Slunce, seno… Petra Markova.
S velmi originálním argumentem přišel můj jinak velice inteligentní a dokonce jinak i empatický kamarád: „Co Rusové, kteří dnes utíkají před mobilizací, udělali pro pád Putina? Viděl jsem záběry, na nichž Rusové schvalují válku na Ukrajině! Rusové jsou krvežíznivý národ, kterého je třeba se bát.“
A) Každý, kdo si ještě v hrubých rysech pamatuje minulý režim, ví, kdo jedině se tehdy mohl dostat do mediálních výstupů, které putovaly přes hranice. Chtít na dnešních záběrech z Ruska vidět interview s protestujícím proti válce, je jako chtít v Československé televizi roku 1977 vidět občana s opozičním názorem, jak vysvětluje, proč podepsal Chartu 77 (dnes sice ve vládních a mainstreamových médiích lze tu a tam vidět lidi s opozičním názorem, ale vždy s "vhodným komentářem" redaktora, že jde o blbečky…). Přes zjevnou podobnost režimů se takové snahy v dnešním Rusku dějí, ať už jde o oficiální požadavek petrohradských a moskevských zastupitelů ruskému parlamentu, aby odvolal prezidenta Putina pro vedení nezákonné války, po protiválečné protesty řady ruských celebrit v čele se zpěvačkou Allou Pugačovovou, která odešla do izraelského exilu. (Kam ale půjdou západní zastánci míru jako jsou český písničkář Jaromír Nohavica nebo zakladatel skupiny Pink Floyd, Brit Roger Waters, jimž jsou jako „mírovým šváčům“ a „ruským švábům“ – jak se vyjádřil i ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský – pro jejich protiválečný postoj v Evropě rušeny koncerty?)
B) Rusové, jmenovitě jejich inteligence, jsou národ s největší tradicí pacifismu hned po Indech. Za ztělesnění pacifismu je v naší době považován M. K. Gándhí, ale co do literatury jsou za nejznámější pacifisty považováni L. N. Tolstoj a F. M. Dostojevskij. Za nejlepší animovaný film všech dob pak byl v roce 1984 americkou filmovou akademií v Los Angeles vyhlášen protiválečný film Pohádka pohádek ruského režiséra Jurije Norštejna.
„Ten, kdo si může dovolit letenku z dnešního Ruska, patří k vyšší třídě, která je méně ohrožená. Ti, kdo by to opravdu potřebovali, zůstanou doma.“
A) Ano, hranice si mohou dovolit překročit jen příslušníci vyšší třídy. Stejně jako v případě legální i ilegální migrace do Evropy po Arabském jaru 2011 a aktuální ukrajinské migrace po vypuknutí rusko-ukrajinské okupace. Aby se do bezpečí dostali ti sociálně nejpotřenější, jak tomu bylo během evakuace ohrožených rodin z řecké občanské války do Československa na přelomu 40. a 50. let, už v režimu liberálního kapitalismu opravdu není možné.
B) Není tak úplně pravda, že vyšší třída patří mezi neohrožené. Mobilizace cílí mimo jiné na otevřené odpůrce režimu a jejich děti. (V klidu naopak můžou být příslušníci Putinovy „věrchušky“, jak svým happeningem dokázal nezávislý ruský novinář Dmitrij Nizovcev - po vzoru nezávislého amerického filmaře Michaela Moora, který ve filmu Fahrenheit 9/11 odhalil, že ze všech dětí členů amerického parlamentu jede bojovat do Iráku jen jeden jediný syn…)
„Málo platné, i uprchlíci z Ruska přece jsou jen Rusové...“
Ani to není pravda. Jako každá fašizující mocnost, i Putinovo Rusko cílí při mobilizacích na příslušníky menšin, kterých v Rusku žije na 300, z nichž některé „mají to štěstí žít“ v 27 samosprávných autonomních menšinových celcích Ruské federace. A mimochodem druhou nejpočetnější menšinou RF (po Tatarech) jsou 3 miliony ruských Ukrajinců (a po dnešní anexi okupovaných ukrajinských území jich bude ještě víc…). Největší protesty proti mobilizaci nyní probíhají v kavkazském Dagestánu, kde tento týden rekrut dokonce postřelil jednoho z verbířů, v sibiřské Jakutské autonomní republice a proti stylu této mobilizace protestoval i skalní Putinův spojenec, vůdce Čečenské autonomní republiky Ramzan Kadyrov. Když už onen český „namítatel“ chce mermomocí zůstat rusofobem, měl by si vzpomenout, jaké potíže měly za první světové války formující se československé legie v Rusku, Srbsku, Francii i Itálii s tím, že se v hostitelských zemích na naše přeběhlíky kvůli jejich občanství v době neexistence české státnosti pohlíželo jako na „Rakušany“…
„Mezi přeběhlíky z Ruska mohou být i špióni.“
Ano, mohou. Vzpomínám si, jak mi můj učitel a přítel, překladatel a kulturolog A. J. Liehm vyprávěl, že když v roce 1969 emigroval z Československa do Paříže, položil mu jeho přítel, vysoký francouzský politik, otázku: „Kolik myslíš, že je mezi emigranty z Československa agentů?“ A. J. Liehm mu odpověděl: „Myslím, že dnes nikdo, ale zítra to může být jiné…“ Věděl totiž, že tajné služby zhusta využívají existenční tísně emigrantů, které za finanční přispění verbují na svou stranu. Své „styky se SSSR v exilu upravili“ čelní ruští autoři: básnířky Marina Cvětajevová, Anna Achmatovová, spisovatelé Ilja Erenburg i Alexej Nikolajevič Tolstoj (synovec L. N. Tolstého).
Právě dnes je to 40 let, co ve Vídni zemřel herec Valtr Taub (1907 – 1982), herec, jehož nejslavnější rolí v českém filmu byl pan prokurista Hrádek ve filmu ze série Hříšní lidé města pražského Smrt černého krále (1971).
Valtr Taub a Vlastimil Brodský ve filmu Smrt černého krále. Foto se svolením Filmové studio Barrandov / Jindřich Panáček
Narodil se v Brně v německy mluvící židovské rodině sociálně-demokratického politika prvorepublikové ČSR Siegfrieda Tauba a od útlého věku působil jako německy i česky hrající divadelník nejen v ČSR, ale i v Rakousku. V roce 1939 na poslední chvíli uprchl před holocaustem do neutrálního Švédska, které ho sice nakrátko uvěznilo za podezření ze spolupráce se sovětskou rozvědkou, ale během války ho nevyhostilo – na to si počkalo až do roku 1948, kdy už doma bylo po holocaustu. Ve Švédsku se zavedl jako novinář, v čemž pokračoval i doma. V době procesu se „židovským spikleneckým centrem“ byl ale vyhozen (přispělo mu i to, že jeho bratr Kurt Taub, hrdina filmu Ondřeje Trojana Toman z roku 2018, se za války jako emigrant do USA stal příslušníkem U. S. Army a byl informátorem komunisty stíhaného šéfa čs. tajné služby Zdeňka Tomana). Zařazení do Slánského procesu, v němž bylo 11 z 14 obviněných popraveno, pak Valtr Taub unikl „jen zázrakem“.
V 60. letech se jako dvojjazyčný herec s obrovskými mezinárodními konexemi (ze Švédska se znal a přátelil se sociálními demokraty, pozdějším kancléřem SRN Willym Brandtem a rakouským kancléřem Brunem Kreiským) stal nejen sám středoevropskou hereckou hvězdou, ale dveře k tomu být středoevropským dramatikem v německy mluvící Evropě otevřel i Pavlu Kohoutovi. Když se pak Kohout stal zakladatelem Charty 77, Taub, jako ten, kterému i normalizační režim povolil dlouhodobě legálně pracovat na Západě, se stal jedním z kurýrů Charty. Své polistopadové zjištění, že Taubova spolupráce s komunistickou tajnou službou nikdy neustala (což Taubovi mj. ve skutečnosti zachránilo život v padesátých a ulehčilo život v sedmdesátých letech) a že vše, co prováděl, prováděl s požehnáním tajné služby či k tomu byl dokonce úkolován, komentoval autor názvu „Charta 77“ Pavel Kohout (který Tauba považoval za svého učitele nejen v umění, ale i v politice) ve svém vlastním životopisu To byl můj život? slovy: „Valtr Taub nikdy nevydal svědectví, které by příteli ublížilo.“
Závěr nechť si laskaví čtenáři udělají sami. Za sebe zopakuji první větu svého komentáře k tomuto bodu: Ano, mohou. A dodám: A kvůli tomu ty tisíce dalších, kteří nemají žádnou vinu, nepřijmeme? Plus jeden paradox na závěr: ani sama dnešní ukrajinská armáda tento problém příliš neřeší, čehož důkazem je, že ze 40 tisíc ruských a běloruských přeběhlíků hned na začátku války sestavila tak zvaný „Legion Svoboda“.
Vložil: Tomáš Koloc