Sociální stát je i ve Finsku na ústupu, říká dr. Veronika Sušová Salminen
29.09.2022
Foto: Se svolením Veronika Sušová Salminen (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Veronika Sušová Salminen často publikuje...
ROZHOVORY NA OKRAJI Ta je profesí historička, publicistka a politická analytička (* 2. 2. 1976, Praha). Vystudovala gymnázium na Dobříši a Filozofickou fakultu a Fakultu humanitních studií UK. Je autorkou dvou knih o politice Vladimíra Putina. Dlouhodobě žije ve Finsku. Publikuje v několika jazycích, včetně češtiny. Dnešní povídání bude částečně jejím představením a částečně jej věnujeme Finsku i politické levici. V jeho pokračování, které přijde na řadu v dalších týdnech, se budeme zabývat současnou ruskou politikou a rusko-ukrajinským konfliktem.
Veroniko, protože bych tě rád i představil i jako člověka, a nejen jako osobu prezentující určité názory či komentáře, tak se nejdříve zastavím u tvé profese. Co tě vlastně přivedlo k zájmu o dějiny? A soupeřily v tobě někdy různé tendence, čím se zabývat, nežli sis v nějaké době řekla, že budeš historičkou? Nebo to byla po léta naprosto jasná volba?
Byla to jasná volba. Nikdy jsem nic jiného dělat nechtěla a přivedlo mě k tomu rodinné zázemí. Oba moji rodiče vystudovali mimo jiné historii. Spíš jsem zápolila s tím, abych tehdy prošla nějak československým a pak českým vzdělávacím systémem, pro který byla moje humanitní jednostrannost problém. Matematika, fyzika a chemie mi značně ničily průměr a tehdy se na to hrálo velmi intenzivně. Jen díky opravdu osvícené paní ředitelce na základní škole Santoška a potom díky skvělému gymnáziu Karla Čapka na Dobříši jsem to nakonec zvládla a dostala se k tomu, co mě vždycky zajímalo.
Veronika Sušová Salminen žije ve Finsku
Pokud to nepletu, tak jsi coby historička publikovala už za studií, což byl znak, řekněme, excelentních studentů. Čeho se tehdy týkaly tvé historické práce? Mýlím se se, když řeknu, že šlo o dějiny českého skla?
Začala jsem skromně publikovat ke konci studia, ale bylo to spíš na téma propagandy, veřejného mínění a politické socializace v habsburské monarchii a Rusku na konci 19. století a na začátku 20. století. Českému sklu jsem se věnovala jen jako „pomvěd“ (pomocná vědecká síla) na jednom projektu, ale moje témata byla vždycky jiná, vždy jsem víc tíhla k historické sociologii, komparativním dějinám a k průnikům do politologie. Středovýchodní Evropě a Rusku se komparativně věnuju dodnes. Zhruba před dvěma měsíci jsem jako spoluautorka dokončila novou anglickou knížku věnovanou periferiím v Evropské unii, kde se všechny tyto přístupy setkávají.
Jsi pražská rodačka. Historii jsi vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a začala jsi studovat v době, kdy ještě téměř v každém kraji nebyly filozofické fakulty, jako je tomu dnes. V Čechách (bez Moravy) byla jediná filozofická fakulta a výběrové síto pro přijetí velice přísné. Dnes je naopak možností studia historie bezpočet, nemluvě o privátních fakultách a univerzitách. Ale jen velice malé množství absolventů najde práci v oboru. Je to pozitivní trend? Nebo škodlivý či zbytečný a stát by měl více podporovat technické školství či medicínu? Lze za tím hledat touhu po laciném titulu nebo zdánlivě snazším studiu, nežli jsou technické disciplíny? Anebo je to důsledek nedostatečného středního vzdělání a vnitřní touhy části studentů získat více informací, než kolik jim dalo třeba gymnázium? Jak to vidíš ty?
Tohle je dost složité téma. Myslím si, že každý stát a společnost potřebuje lidi vzdělané v humanitních a společenských vědách a že jejich práce pro společnost je nenahraditelná, i když nemá tak materiální či bezprostřední podobu, jako mají technické obory a medicína. Humanitní a společenské vědy jednak nastavují nebo by měly nastavovat kritické zrcadlo společnosti, jednak přispívají k jejímu rozvoji, pokud k tomu dostanou příležitost. Nejsem si ale jistá, že se to dneska daří, protože to musí nutně znamenat také být kritický k moci a těm, kdo jí zrovna mají. Říkat a psát nepříjemné věci nezávisle na moci. To samozřejmě vyžaduje určitý typ politické kultury, který u nás spíš chybí.
Co se týče popularity dějin, hodně lidí dějiny baví, ale je pravda, že možnosti dělat to profesionálně jsou omezené a rozhodně je to méně romantické, než se může zdát třeba z knížek. Motivace ke studiu na soukromých školách bude asi dost různá, včetně snahy o titul a lukrativní práci, takže bych to nechtěla zobecňovat. Stát by podle mě měl mít strategickou představu o tom, kam směrovat, a měl by balancovaně podporovat jak technické obory či medicínu, tak humanitní a sociální disciplíny, ale třeba i řemesla a učňovské školství.
Po škole jsi namísto možné univerzitní dráhy či působení doma skončila překvapivě ve Finsku, kde žiješ s manželem. Jak k tomu došlo a neprobíhal mezi vámi spor, zda by vaším cílem neměla být raději Praha a Česká republika? A čím vším si tě kromě životní lásky Finsko přitáhlo?
Spor mezi námi neprobíhal. K definitivnímu odchodu z Česka přispěl také fakt, že jsem zjistila, že se beze mě česká věda vlastně obejde a že mi je proti srsti, jak jsou nastavená pravidla hry. Takže jsem to profesně neviděla jako ztrátu. Samozřejmě, že kdyby se mi ve Finsku nelíbilo, nepřestěhovala bych se sem. Prostě jsem si s tou zemi nějak „sedla“. Jednak nemám problém se zimou, spíš špatně snáším kontinentální typ veder, jednak mám hrozně ráda přírodu, která je tu všude kolem. Vedle toho mi vyhovuje to, že Finsko je taková společnost, kde jednak víte, co čekat, jednak většina věcí tu obstojně, neříkám ale že perfektně, funguje. Zároveň je tu život hodně „relax“ ve spoustě věcí. V Dánsku na to mají slovo „hygge“, takže jsem tu našla takovou finskou verzi „hygge“.
Finsko objektivem Veroniky Sušové Salminen
Kdybys zhodnotila klady a zápory života u nás a ve Finsku, které bys zdůraznila?
Hrozně nerada bych dělala takové to emigrantské srovnání, jak je Česko hrozné a jak si má brát příklad z Finska. Česko rozhodně není hrozné, jezdím tam často, a Finsko také není ideál. Hlavně jsou to země, které si prošly dost odlišným vývojem a lidi mají jinou mentalitu tady a jinou v Česku, čili mi to srovnání podle vzorce klady-zápory nepřijde moc fér. Snažím se tahle srovnání vlastně ani nedělat. Kromě takových základních klišé, že ve Finsku máme lepší kávu a v Česku máme zase lepší pivo. Tak nějak se prolínám oběma zeměmi.
Skandinávie bývá dávána za příklad coby oblast s vyspělými sociálními státy, nejde jen o Finsko. V čem je zde po sociální stránce život komfortnější nežli u nás, třeba pro důchodce, invalidy, matky s dětmi nebo studenty?
Je nutné říct, že sociální stát byl i ve Finsku postupně v uplynulých dekádách „reformován“, čili omezen. Tento obecný trend se dotknul všech skandinávských zemí, i když nebyl tak radikální jako třeba v transformujícím se Česku, kde se sociální stát bral jako relikt komunismu. Celkově ale platí, že sociální záchranná síť má o něco méně děr než ta česká: důchody jsou ucházející, studenti dostávají po dobu studia od státu studijní granty, je tu sofistikovanější podpora v nezaměstnanosti a silné odbory. Na druhou stranu Finsko má dost duální zdravotní systém: zaměstnancům péči platí firmy u soukromých zdravotnických zařízení, která vás ale v okamžiku většího zdravotního problému pak pošlou do veřejného zařízení, takže je to takový pěkný byznys, zisky jdou do soukromé kapsy, zato náklady do veřejné kasy. Jako všude.
Finsko objektivem Veroniky Sušové Salminen
Můj kamarád, vystudovaný učitel estetiky, pracuje jako řidič autobusu u „sousedů“, v Norsku. Vydělá si mnohem více a velmi si chválí také ochranu na pracovním trhu. Po nepříjemném zdravotním zádrhelu skončil v delší pracovní neschopnosti. Je mu už přes 50 let. Ale nemusí se bát, že ho vyhodí z práce. Naopak zde fungují ochranné mechanismy, aby se mohl opět zařadit do pracovního procesu, udržet bydlení a zastávat třeba až do penze jednodušší práci, úměrnou zdravotnímu stavu. V Česku by mi tohle znělo jako krásný sen a člověk by se namísto toho klepal, že v podobné situaci může skončit jako bezdomovec u popelnice. Proč by na něj bral někdo ohled a dával mu práci – zvláště, když má oslabené zdraví? Proč tohle může fungovat v Norsku (a možná i ve Finsku), a ne u nás?
Je to celkově jiný přístup k lidem. Ve Skandinávii se na podobný problém dívají asi takto: je lepší mít padesátníka s nějakým omezením jako normálního člena společnosti a plátce daní, než z něj mít nějakou formu „zátěže“, tj. mít ho na dávkách nebo na ulici. V českém prostředí koncepce levné pracovní síly vedla k tomu, že práce a lidi jsou spíš zdroj zisků s minimálními náklady, a když zisky nedovedou už generovat co nejlevněji, vyhodí se „do koše“, byť se to pak vlastně společnosti „prodraží“ jinde. Potom se lidem tvrdí, že sociální výdaje jsou moc vysoké a že je to jejich chyba či selhání.
Co bytový problém? Řeší Finové či obecně Skandinávci něco podobného, jako my tady v Česku? Tedy předražené byty a nedostupnost bydlení pro mladé? „Lítáme“ v tom podobně, nebo je v této části Evropy situace jiná?
Nejsem odborník na toto téma, takže odpovídám jen čistě z osobní zkušenosti. Bydlení ve Finsku je drahé, nicméně podobná situace jako v Česku, kdy se skoro úplně zanedbala výstavba nových bytů, tady není. Paradoxně je v řadě příkladů ve Finsku levnější mít hypotéku než si pronajímat bydlení, i když existují výjimky. Nemám dojem, že by ve Finsku byla bytová krize podobné té české.
Finsko objektivem Veroniky Sušové Salminen
Jak dopadá na Finy současná krize s plynem, ropou a elektřinou? Jsou ekonomicky ohroženější a zranitelnější nežli zbytek Evropy, či nikoli? Také je zde jedním z hlavních politických témat otázka drahé elektřiny?
Samozřejmě dopadá, i když Finsko má pořád relativně nejlevnější elektřinu v EU a trh tu je hodně místně diverzifikován. Něco jako ČEZ tu rozhodně nemáme. Ceny i tak rostou kontinuálně. Velký problém je to pro domácnosti, které topí elektřinou nebo lehkými topnými oleji. Všem je asi jasné, že v zimě se tu opravdu hodně topí. Další věc je cena benzínu a dieselu: cenové skoky dopadají na lidi značně, protože jsme tu mnohem závislejší na osobních autech – Finsko je jednak obrovské, tady je 50 km jako v Česku 5 km, jednak tu není hustá dopravní síť, takže mnozí lidé musí cestovat autem do práce. Jet autem do zaměstnání není projev statusu, ale prostě nutnost, protože jinak se do práce nedostanete. Pro lidi s nižšími platy jsou ceny, jako byly před časem, tj. třeba i 2,70 za litr, už na hranici zvládání, i když finská vláda dělá pro lidi rozhodně víc než česká, aby pomohla. Na konci srpna by ve Finsku měla začít kampaň za šetření energiemi, protože se očekává perná zima. Mluví se dokonce i o možnosti elektrické energie na příděl.
Nu ono mít auto je nezbytností i na českém venkově, zvláště v obcích s nedostatečným dopravním spojením. Bez něj se člověk do práce a z práce včas nedostane, a ještě musí mít jedno záložní někde na zahradě. Vždycky „rostu“ z různých knižních eko-expertů z velkoměst, vzdor mému jinak pozitivnímu vztahu k ekologii, když druhým radí používat v zájmu ochrany přírody důsledně pouze MHD. Evidentně to bez aut někdy prostě nejde. – Ale odbočím jinam. Finové míří do NATO. Je to překvapení, nebo logický vývoj?
Není to překvapení. Finsko s NATO poměrně intenzívně spolupracovalo v posledních letech a jeho zahraniční politika byla přes snahu o určité pragmatické vztahy s Ruskem západní či euroatlantická, a to od vstupu do EU v roce 1995. Je to spíš pokračování trendu, který válka na Ukrajině logicky posílila. Pan Putin dal už tak silnému euroatlantickému proudu ve finské police do rukou všechna esa.
Finsko objektivem Veroniky Sušové Salminen
Obávají se nyní Finové Ruska a vnímají jeho snažení jako snahu o obnovu ruského či sovětského impéria, třebas jen v mezích možného, nebo jsou hlasy, které vidí válku na Ukrajině pouze jako záležitost vztahu Rusů a Ukrajinců?
Ve Finsku převládá názor, že válka na Ukrajině zásadně změnila bezpečnostní prostředí Finska a Evropy. Rozhodně to nevnímají jen jako problém Ukrajiny a Ruské federace a v posledních měsících kroky Ruska přesvědčily většinu veřejného mínění o vstupu do NATO. Problém je v tom, že Rusko se nyní stalo zcela nepředvídatelné z hlediska záměrů i toho, jak je realizuje a kam je ochotno zajít, na což Finsko samozřejmě nějakým způsobem reaguje.
Co ve stručnosti znamená pojem finlandizace a míří tento termín nyní nenávratně do historie?
Finlandizace už do historie patří. Byla produktem konkrétní situace po skončení druhé světové války. V roce 1945 bylo Finsko fakticky poražené jako spojenec Hitlera a jeho dohody se SSSR tomu odpovídaly (a to bez ohledu na fakt, že SSSR před tím Finy v roce 1939 podle napadl). V roce 1945 byl ovšem Svaz mezi hlavními vítězi války. Finsko se tak muselo v zahraniční a bezpečnostní politice podřídit sovětským zájmům (například být vojensky neutrální), zároveň se ale nemuselo sovětizovat vnitřně, i když i tady bylo třeba brát v některých otázkách ohled na sovětský názor. Takže to bylo limitující z hlediska ideálu plné suverenity, nicméně fakticky to byl způsob, jak si určitý díl suverenity uchovat. Finové z této pro ně nevýhodné situace omezené suverenity dovedli vytěžit maximum – hlavně díky vlastním diplomatickým schopnostem, kombinaci adaptace omezením, pragmatismu a pružnosti a strategického rozhledu. Prostě finlandizace byla otázkou politického realismu, což z ní nedělá ani všelék a ani procházku růžovým sadem. Přes skutečnost omezené suverenity se Finsko ekonomicky i jinak rozvíjelo, nestalo se další sovětskou republikou a vrcholem finlandizační politiky byla finská centrální role na Helsinské konferenci o bezpečnosti a spolupráci v roce 1975. Dnes jsme ale v jiné situaci a epoše po skončení studené války, kterou SSSR fakticky prohrál. Finové už se ani nedefinují jako někdo mezi Západem a Východem – ale jednoznačně jako Západ.
Slíbil jsem, že rusko-ukrajinskou krizi ponecháme až na příště. Přesto si neodpustím přinejmenším jednu otázku, a to, zda nějaký model kompromisní finlandizace nebyl vhodným řešením také pro Ukrajinu, namísto touhy po ideální rovnoprávnosti? NATO Ukrajinu kvůli hrozbě jaderné války do svých řad stejně nevezme, nebo je to záležitost až velmi vzdálené budoucnosti a jiné geopolitické konstelace. Na druhé straně, Finové jsou Ugrofini, kdežto Ukrajinci jsou pro Putina pouze větví ruského národa a umělým státem. Je by tedy před současným ruským režimem možná neochránila ani finlandizace… Kdo ví… Jak to vidíš ty?
Víš, já si dlouhodobě myslím, že klíčem k řešení by bylo nové uspořádání bezpečnosti v Evropě, nová inkluzivní bezpečnostní architektura. S Ruskem, s Ukrajinou, s EU a s USA. Finlandizace byla součást takového řešení po druhé světové válce v rámci bipolární rivality, a proto fungovala. Západní země dnes dlouhodobě vnímají ruské zájmy jako nelegitimní, nevidí ho jako rovnocenného partnera, jakým byl SSSR, a agresivní kroky Ruska vůči Ukrajině je v tom nepochybně dál utvrdily. Nějaký budoucí model pro vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem bude až výsledkem probíhajícího konfliktu, protože smyslem té války je pro Rusko dosáhnout toho, čeho nedosáhlo diplomaticky a nátlakem. Takže v současné době jsme opravdu ve fázi, kdy další kroky a obrysy poválečného řešení rozhodne bojiště. Považuju za evropskou tragédii a obrovské selhání, že k válečnému řešení rozporů znovu došlo i po všech zkušenostech z minulosti.
Jak vlastně vnímají Finové ztrátu části svých území po finsko-sovětské (tzv. zimní) válce z let 1939–1940, či vůbec fakt, že některé takzvaně finské země, včetně Karélie, zůstaly podnes Rusku? Je to pro ně národní trauma? Jaké jsou vlastně kontakty a případná spolupráce mezi Finy, Karely a jim podobnými etniky napříč oběma státy?
Je to historické trauma, které se ale ve Finsku nepřetavilo v nějaký revanšismus či resentiment, je to spíš určitá forma nostalgie. Ale samozřejmě, že přijít o kus (navíc kulturně důležitého) území, je národní bolest. Spolupráce na kulturní úrovni, pokud vím, existuje a fungovala do ruského napadení Ukrajiny celkem dobře. Nyní je ukončována v důsledku války na Ukrajině.
A co obléhání Leningradu (dnes Sankt Petersburgu), který byl za druhé světové války marně dobýván také finskými vojsky? Obleženým Rusům přineslo toto období nesmírné utrpení. Lidé zde umírali hladem, ovšem rovněž je s ním spojeno mnoho příkladů heroického chování. Údajně existovaly plány na likvidaci města a připojení oblasti kolem něj (historické Ingrie) k Finsku, neboť někteří Finové toto území pokládali za své a prakticky vymřelé Ingry za finské etnikum. Mají z toho Finové nějaké historické výčitky? Jak vlastně nahlížejí tuto dobu?
Především Finové zaplatili po válce do poslední marky dohodnuté válečné reparace Sovětskému svazu. Klíčoví politici, kteří stáli za tzv. pokračovací válkou, to je finskou účastí na napadení SSSR, byli po válce potrestáni vězením. Takže tato kapitola byla do značné míry uzavřena v době finlandizace. Sebevýčitky jsem ale ve veřejném prostoru nezaznamenala, podobně jsem je však neviděla třeba na ruské straně ohledně napadení Finska v roce 1939, které tuto temnou kapitolu sousedských dějin začalo. Před několika lety ale zazněly výčitky z ruské strany, když maršálu Mannerheimovi v Petrohradě odhalili pamětní desku, která se vzápětí stala předmětem politického vandalismu a musela být nakonec odstraněna. Zimní válka dnes v symbolické rovině hraje ve finské společnosti důležitou roli a je součást národní identity a paměti.
Ty se politicky vymezuješ směrem doleva. Domníváš se, že finský či obecně skandinávský sociální stát je výsledkem vládnutí levicových stran, nebo mám věřit těm publicistům, kteří tvrdí, že západní pravice je (přinejmenším v některých státech) ve srovnání s tou naší sociálně ohleduplnější, a i pravicové vlády zanechaly svůj kladný podíl na určitých sociálních výdobytcích?
Skandinávský sociální stát byl především výsledkem keynesiánského modelu, který stál na kompromisu mezi kapitálem a prací po druhé světové válce. Je fakt, že skandinávské společnosti jsou solidárnější a bude to dáno i klimatem a podmínkami, takže keynesiánský kompromis tu našel též domácí kontext, ve kterém se zakořenil. Dnes jsou jeho rezidua třeba ve Finsku důsledkem určité politické kontinuity, která je třeba české společnosti cizí, protože ten československý byl součást neúspěšného pokusu o (státní) socialismus. Nicméně o žádném boomu sociálního státu se tu mluvit nedá. Pokud se to srovná s minulostí, sociální stát se omezuje jako všude a není dobré si zdejší situaci idealizovat. Pokud to zobecním, sociální stát je na ústupu.
Jak je tomu vlastně s finskými křesťany? Také se jejich počet a společenský vliv zmenšují, podobně jako v Česku? A kam politicky tendují finští křesťané? V ČR by měl člověk dojem, že ti naši preferují především konzervativní pravici. Kdybych chtěl jako křesťan volit nějakou křesťansky vymezenou stranu na levém středu, tak vlastně nemám koho…
Nemám dojem, že by náboženství bylo v dnešní finské politice důležitým tématem nebo štěpením. Většina lidí ve Finsku jsou členy finské evangelické luteránské církve. Pro mnohé je to spíš věc formální, než že by se aktivně na církevním životě nějak podíleli. Církev hraje spíš takovou společenskou rituální roli: zajišťuje například svatby a pohřby. Konzervativní křesťané nejspíš volí finskou křesťansko-demokratickou stranu, která má podporu mezi 3-4 % voličů, a jedná se spíše o pravici než levici.
Tak to jsou preference podobné jako u českých lidovců… Proč podle tebe došlo ke zhroucení levice v Česku? Vím, že bude možná náročné zodpovědět tak složitou otázku v kostce, ale prosím, zkus to…
Je to součást všeobecnějšího trendu, Česko v tom není samo. V krizi je ale i reprezentativní demokracie jako taková. Levice je v krizi, protože neuměla zatím najít slovník a program pro nové podmínky 21. století, což vede uvnitř levice k ideovým bojům a navenek k tomu, že levice neoslovuje sociální skupiny, které představují její potenciální voliče, jako je rostoucí skupina tzv. prekariátu (jde o skupinu lidí postrádající např. jistotu zaměstnání, vykonávající práci pouze na částečný úvazek nebo mající pouze dohodu o provedení práce, pozn. red.). Oslovit tuto novou, dost efemerní sociální skupinu se zatím daří víc konzervativní pravici.
Co by podle tebe měla česká levice udělat pro to, aby se vrátila zpátky na scénu a do parlamentu? A není jedním z problémů levice jako celku třeba i chronická neochota komunistů odříznout se od zprofanovaného názvu komunisté, transformovat se do nějaké demokratické levice a místo sentimentálního hledění do minulosti se více zacílit do budoucna?... Někdy mám ovšem pocit, že nedostatek empatie některých členů Fialovy vlády i koalice SPOLU k tíživé situaci mnoha dnešních občanů postačí k tomu, že se levice vrátí do parlamentu jaksi samovolně zpět, i bez nutnosti, aby na sobě více zapracovala…
Dokud si levicové strany nevyřeší, kdo jsou a co chtějí a pro koho tu jsou, žádné řešení a volební úspěch nepřijde. Nemyslím si, že postačuje jít jen protestní cestou, která neguje establishment, protože na vládnutí tohle nestačí. Navíc právě KSČM nám za Filipova vedení ukázala, že jí establishment není až tak cizí, když podpořila vládu Andreje Babiše. Ve volební kampani to nepomohlo. Zatím si myslím, že asociální a nepromyšlená politika současné vlády spíš posílí ANO a SPD. (Což ukázaly např. nedávné komunální volby, rozhovor byl zpracováván ještě před nimi.)
Jsme u SPD. Je to volební alternativa pro levicového voliče? Je SPD krajní pravice, nebo spíše jakási náhrada neexistující konzervativně-národní levicové strany, či v parlamentu nepřítomných národních socialistů? A skýtá při svém populismu nějaký koaliční potenciál?
SPD je spíš konzervativně-národní pravicová strana než opravdu levicová strana. Zapadá do současného trendu, kdy si část ekonomicky levicové agendy převzaly konzervativně-národní strany, zasadily ji do vlastního rámce, ale bez dalších levicových hodnot. S tím pojmem krajní je navíc problém, protože krajní je dnes všechno, co nezapadá do středové politiky, která představuje pro voliče volbu mezi Coca-colou a Pepsi, jak to popsala Chantal Mouffeová. Koaliční potenciál vzniká z výsledků voleb, takže uvidíme.
A co Piráti a ANO? Nejsou to vlastně tak trochu kvasilevicové subjekty? Nebo jen klasický střed s větším pochopením pro sociální politiku?
Sami Piráti odmítají dělení na levici a pravici. To, že levice a pravice už jsou pasé, je teze středové politiky, které jde o depolitizaci politiky, o to, aby na rozhodování měl co nejmenší vliv volič a volby co nejméně měnily status quo, který ale vyhovuje jenom menšině. Vnímám je spíš jako stranu tzv. bobos (buržoazních bohémů) než jako stranu opravdových rebelů, kterým jde o zásadní změny hlavně v oblasti ekonomiky. Kromě toho reprezentují také trend, kterým je, že vznikají strany bez zakotvení ve společnosti, s velmi malým členstvem, ale s robustním marketingem, jenž voliči nabízí vlastně „službu“.
V případě ANO bych řekla, že jde o pragmaticky postavený politický projekt. Myslím, že v centru jeho sociální politiky je spíš paternalismus, cílení na vybraný typ voliče a pochopení, že sociální politika je významný stabilizátor. Levice v klasickém smyslu ANO není, ale relativně, ve vztahu k dnešní vládní koalici, je rozhodně sociálnější, jenom ne z opravdu levicových důvodů. Levice chce emancipovat, měnit společnost k lepšímu ve prospěch většiny, nejen stabilizovat.
Děkuji ti za názory a analýzu. A doufám, že příště bude čas pohovořit více také o Rusku a Ukrajině.

Vložil: Radovan Lovčí