Máme na mír plné právo. Nemusíme trpně poslouchat volání po ještě větším prolévání krve. To jsou ale zvláštní slova. Člověk až cítí, že by za ně měla padnout trestně právní odpovědnost. Mír. Sprosté slovo. Obzvláště v době, kdy se bojuje o zdroje a přetahuje se o sféru vlivu. V době, kdy si velmoci začaly vyřizovat nesplacené účty.
Jenže my nejsme povinni plnit přání velmocí. Jsme násilně nuceni se jim podřídit. To na nás dopadají důsledky jejich chování. Těch sociopatů a psychopatů, kteří si s cynismem sobě vlastním přivlastňují roli osudu v životech obyčejných lidí, kteří jsou základem veškeré civilizace. To na nich, na nás, všechno stojí. I ochota s nadšením křičet válka a s odporem slovo mír.
Někde jsem četl o americkém prezidentu Nixonovi. Stál u okna Bílého domu, hleděl na desítky tisíc protestujících proti válce ve Vietnamu. Vedle něho stál válečný jestřáb z Pentagonu a vemlouval prezidentovi, že válku během okamžiku vyhrají, když na Vietnam svrhnou atomovou bombu. A Nixon se s pohledem upřeným na protestující zeptal: Jak dlouho bude trvat, než sem doběhne ten dav a zlynčuje nás? Vím, nejspíš jen legenda. Nixona nezastavil strach před davem, ale realita, kdy když by USA použily atomovou bombu, reakce Sovětského svazu by byla obdobná. Však v obdobné roli válečného pole velmocí byl před padesáti lety Vietnam a teď je Ukrajina. Ale přesto k ukončení války přispělo právě i neuvěřitelné vzepětí americké veřejnosti, která válku odmítala a hlasitě volala po míru.
I my bychom mohli volat po míru. Hlasitě, napříč planetou. Vyvolat globální nechuť k válce. Odpor k válce. Vyvolat nechuť k válce hlavně v Rusku a v USA a v evropských metropolích. Masové protesty. Křik, že bylo dost krveprolévání a neúcty k životu člověka.
Válka slouží jen zlu a ničemu než zlu. Zabíjí, ničí, vyvolává nesmiřitelnou nenávist, dává potvrzení naší civilizaci, že je stále nevyzrálá a ubohá ve své sebestřednosti.
Ale jak to udělat? Ustoupit Putinovi, nechat ho obsadit Ukrajinu a dělat, že se nic neděje? Ale vůbec, jen uvést do jednání a do přemýšlení slovo mír. Mír. Křičet mír. Přes celou zeměkouli. Mír. Chceme mír. Zasloužíme si mír. Máme právo žít v míru. Jsme ti, kterými se krmí kanóny. Sprostý kanónenfutr, na kterém nezáleží. Nemusíme jím být. Nechceme jím být. Na Ukrajině i v Rusku jsou do války povoláváni muži se svými sny. Jeden chtěl mít autoopravnu. Další se viděl na univerzitě, chtěl věnovat svůj život záchraně životů na operačních sálech. Další si snil o vlastní firmě. Další měl rozehranou počítačovou hru a rozdělanou holku odvedle, s kterou chtěl mít tři děti a splacenou hypotéku. Dalšího bavil fotbal. Další se těšil, až svoji mámu překvapí první výplatou. Další se pyšnil sbírkou pivních víček. Další uměl přemet ze stoje. Dalšímu šla matika. Další má doma dvě děti a rád s nimi chodil na houby.
Všichni, kompletně všichni jsou a byli neopakovatelní, jedineční, řešili svůj strach ze smrti, učili se poznávat, milovat i nenávidět. Stejně jako my, kteří jsme sekundárními oběťmi války. A je úplně jedno, z které byli strany. Byli to lidé. Jsou to lidé. Teď je zabíjí. A oni zabíjí. Stali se státem podporovanými vrahy. Jsou součástí nenávisti, zla, zrůdnosti. A přitom by rádi se svými dětmi na houby, rádi by dohráli počítačovou hru, splatili hypotéku, sehnali do své sbírky víčko od piva ze Zimbabwe, rádi by postavili svou firmu. Jenže ne, psychopati a sociopati začali řídit jejich životy.
Hodnota lidského života a snaha uchránit ho před utrpením a bolestí by měla převažovat všechny ostatní touhy. Vím, je to naivistické, ale, sakra, pravdivé.
A stačí jen myslet na mír, chtít mír, volat po míru, tlačit na to, aby se středobodem jednání stal mír a jen mír. Máme tu společnost špatně postavenou, když se do našeho vedení dostávají převážně psychopati a sociopati. U nás, v Rusku, za velkou vodou, kdekoliv. Něco je strašně špatně. Stále ještě.
V tomto pak není redakce Krajských listů jednotná. Část volá po tom, aby se středobodem jednání stal mír, druhá část volá po tom, že míru se dosáhne, jen když se porazí Rusko. Nepereme se pro své rozdílné názory. Prostě svět a řešení jeho problémů vidíme jinde a jinak, což z nás nedělá nepřátele na život a na smrt. ... Jdeme v redakci světu příkladem, abych tak řekl.
|