Žijí ještě na Sibiři či Aljašce mamuti? Mnozí tvrdí, že je viděli… Křížem krážem za zvířátky po čtrnácté s cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou
24.09.2022
Foto: Se svolením Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Mamuti s námi na Zemi žili prokazatelně ještě před čtyřmi tisíci lety. Nemohou se nějací zapomenutí potloukat po Sibiři a Aljašce dodnes?
V čtrnáctém díle putování po stopách zajímavých tvorů, kteří s námi sdílejí naši planetu, zamíříme do notně studených končin za pravěkými chlupatými monstry s notně dlouhými nosy a zahnutými kly. Mohou se ještě dnes po ruské Sibiři nebo americké Aljašce potloukat poslední mamuti? Otázka není zdaleka tak hloupá, jak se na první pohled zdá. Série radiokarbonových dat z pozůstatků mamutů na Wrangelově ostrově v Čukotském moři totiž přesvědčivě dokazuje, že tito chlupatí savci žili ještě před čtyřmi tisíci lety. Byla to doba, kdy například v Mezopotámii a Egyptě vzkvétaly vyspělé civilizace.
Francouzský diplomat ve Vladivostoku Gallon dokonce vyslechl historku sibiřského lovce, který tvrdil, že na vlastní oči viděl monstrózního slona kaštanové barvy se zahnutými kly. Také prezident USA Jefferson byl zprávami o mamutech natolik zaujat, že dokonce vyslal na Aljašku svého emisara. Ten mu přivezl speciální eskymáckou zbraň, určenou k lovu mamutů. Mimoto tvrdil, že podle zpráv Inuitů lze ještě potkat mamuty v severovýchodní části Aljašky.
O několik desítek let později vyprávěl jakutský lovec geologu Puskarevovi, že před revolucí se lovci na Sibiři nejednou setkali s mamuty a on sám narazil před deseti roky na stopy velké jako umyvadlo. Podobné stopy našli i dva pastevci před válkou, když pátrali po svém stádu. Známé je i vyprávění dvou lovců, kteří v roce 1920 narazili mezi řekami Pur a Taz na velké oválné stopy a na vzdálenost tří metrů viděli dvě obrovská zvířata s velkými zahnutými kly. Porostlá dlouhou tmavohnědou srstí. Což o to, na severní Sibiři se v nejodlehlejších místech vyprávějí příběhy o obrovských chlupatých zvířatech s chobotem a kly již odedávna. Mnoho zdejších lovců tvrdí, že hluboko v tajze žijí dodnes, ale je velmi obtížné je objevit. Například obyvatelé Marijské republiky jim říkají obda.
Mamuti byli opravdu impozantní tvorové. Dodnes nacházíme nejenom množství jejich kostí, ale i celá mumifikovaná těla.
Také ruský profesor Gurvič sbíral v druhé polovině dvacátého století historky o přežívajících mamutech. Skeptici však tvrdí, že jde jen o legendy přiživované nálezy zmrzlých těl mamutů. Ostatně inuitské jméno mamantu (z něhož slovo mamut pravděpodobně vzniklo) znamená v překladu něco jako podzemí krtek nebo „ten, který žije pod zemí“.
Mimořádně zajímavé jsou detaily, které sibiřští lovci uvádějí. Přežívající mamuti prý mají vynikající zrak a nesnášejí pach spálenin. Podivuhodný je také jejich smysl pro soudržnost a vzájemnou pomoc. Přes den se shluknou do houfu, v jehož středu jsou ukryta mláďata.
Mamutí embryo by podle vědců mohla odnosit indická slonice. Sloni indičtí jsou totiž s mamuty velmi blízce příbuzní.
A malá perlička na závěr. Ať už mamuti někde přežívají, nebo ne, německým genetikům se povedl skutečně husarský kousek. Nedávno totiž přečetli rekordní úsek mamutí genetické informace. Týmu Michaela Hofreitera z Max Planck Institute for Evolutionary Anthropology v Lipsku se podařilo z pouhých 200 mg tkáně odebrané z kostí mamuta nalezeného v ledu v povodí sibiřské řeky Kolymy vydolovat úsek genetické informace dlouhý 5 000 písmen. Zrekonstruována byla sice jenom malá část celého genomu, nicméně i tak se jedná o nejdelší úsek DNA, který se kdy u pravěkého zvířete podařilo izolovat. Myšlenku na oživení mamuta klonováním však budeme muset ještě i tak nějaký čas uložit k ledu.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma