Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Veselá muzea, výlety do šťastné minulosti. Album Ondřeje Suchého

24.09.2022
Veselá muzea, výlety do šťastné minulosti. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Tato fotografie by měla vzbudit vaši zvědavost, proč se s tím pánem na obrázku za mnou tak ksichtíme.

Když jsem se narodil, zjistil jsem, že už mě jeden Suchý o 14 let a 14 dní předběhl. Prohlížel jsem si ho a od první chvíle k němu měl – byť ještě kojencem – okamžitě pozitivní vztah. Když mně byly asi čtyři roky, vzal mě na soukromou projekci filmu s Laurelem a Hardym, v sedmi mě vzal do kina na film s Voskovcem a Werichem. Proč se to jmenovalo Pudr a benzin jsem sice nechápal, ale rozesmálo mě, když se na polici z převržené plechovky začal vylévat olej na obličej toho silnějšího (Wericha), sedícího pod ní, a on pravil: „Když Mogul – tak do huby!“ O rok později mě Jiří (to už jsem dávno věděl, že se tak jmenuje) vzal na švýcarský film „Na shledanou, pane Grocku!“

Odmalička jsem se rád smál. Myslím, že na mě i na Jiřího měl nemalý vliv i náš tatínek, zvaný Jáša, který byl zdrojem absurdního humoru. O něm ale až jindy, dnes se chci dostat k těm „veselým muzeím“.

 

Už od mala mě bavil svět. Zvláště někdy.

Zatímco bratra život zahnal až k vytouženému divadlu a roli zpívajícího komika, já po herectví a zpěvu netoužil. Jednou ze svých profesí jsem se stal novinářem, kterého od začátku začaly zajímat především osudy těch, kteří publikum bavili. Nejvíc mě tehdy chytla za srdce jedna píseň, kterou Jiří napsal spolu s Jiřím Šlitrem a kterou vám tu musím připomenout, abyste věřili tomu, čemu jsem vlastně zasvětil svůj celoživotní zájem:

Potkával jsem toho pána v Chotkových sadech

Starý pán s holí

Jednou když jsem ho míjel

Tak jsem ho pozdravil

Usmál se na mne

Víc o něm nevím

 

Kdoví

Odkud ho znám

Kdoví

Proč je tak sám

Kdoví

Do smíchu proč mu není

Kdoví

Možná že nám

Poví

Všechno on sám

Slovy

Která se v píseň změní

Čekám

Na vhodný čas

Čekám

Kdy přijde zas

Někam

Kde mu svůj úsměv dám

Potom

Dovím se snad

O tom

Proč tolikrát

Pro sebe

Si zpíval sám

 

Teď si vzpomínám:

Viděl jsem ho na jednom starým plakátě...

Byly doby, kdy ho znal každej

Dneska už jenom já

Čekám

Na vhodný čas

Čekám

Kdy přijde zas

Někam

Kde mu svůj úsměv dám

Kdoví možná že

Potom

Dovím se snad

O tom

Proč tolikrát

Pro sebe

Si zpíval sám…

 

Začalo mé šťastné období – pátrání po těch, kteří upadli do zapomnění, anebo se sami na sklonku života rozhodli opustit milovaný svět jeviště, filmových kamer a smíchu diváků v zaplněných hledištích. Vyhledával jsem tyto umělce (někdy mi k tomu posloužil jen samotný telefonní seznam), navštěvoval je a stával se vděčným posluchačem jejich vzpomínek. Pátral jsem ovšem i po těch, kteří už mi o svém životě vyprávět nemohli. Po nich při troše štěstí zbyly pozůstalosti, které se dostaly do různých archivů, včetně toho největšího, který má Divadelní oddělení Národního muzea v Praze.

 

Poslední snímek muže, který celý život rozesmával davy: Karl Valentin na konci života.

Některé legendy zábavního umění mají ve světě samostatná muzea. Vyhledávám je a také leckterá navštívil. A protože to byly pro mě pokaždé silné zážitky, není možné se o nich v mých Albech nerozepsat.

Jméno Karl Valentin asi mnoha lidem dnes moc neřekne, proto ho musím připomenout. Nebylo totiž u nás až tak neznámé.

Kdysi jsem si za pár korun koupil v bazaru několik krabiček krátkých filmů z třicátých let. Byly na nich záběry z berlínské olympiády a pak také úryvek ze staré grotesky německého komika, který hrál vášnivého filatelistu. Shrbený dlouhán na hubených nohách s nakrátko ostříhanými vlasy, propadlým obličejem a výrazným zašpičatělým nosem. Jak jsem se o něm tehdy dočetl, byl lidovým hercem, komikem, významnou osobností předválečného německého kabaretu a jmenoval se Karl Valentin. Žil v letech 1882–1948. Bertolt Brecht jej shledával „jednou z nejvýraznějších duchovních postav do­by“ a stavěl ho na úroveň Charlieho Chaplina. Jiný slavný dramatik, Samuel Beckett, obdivoval především jeho absurdní humor.

 

Karl Valentin a Liesl Karlstadtová. Jejich filmy vycházejí dodnes v kolekcích na DVD.

U nás Valentinův humor ovlivnil například v začátcích Felixe Holzmanna (vzpomeňte na slavný monolog o akváriu) a v režii Jiřího Císlera se ně­které ze scének Karla Valentina dostaly svého času i na naše televizní obrazov­ky (šlo dokonce o televizní debut Josefa Dvořáka, a to v rolích, které kdysi Karl Valentin ztělesňoval). V roce 1978 u nás vyšly také Valentinovy scénky a monology pod názvem „Jdeme do divadla“.

Když jsem se v devadesátých letech od přátel dozvěděl, že v Mnichově existuje od roku 1959 muzeum věnované Karlu Valentinovi a jeho životní partnerce, komičce Liesl  Karlstadtové („Valentin-Karlstadt-Musäum“), využil jsem hned první příležitost, abych ho navštívil. A byl jsem nadšen natolik, že jsem se tam za dva roky vypravil opět a určitě to nebyla moje poslední návštěva. Množství osobních předmětů, originálních dokumentů, fotografií, plakátů, pohlednic a hlavně Valentinovy „objekty“ ve stylu nápadů našeho Járy Cimrmana, to všechno nelze vstřebat během jedné návštěvy. Přidáte-li k tomu ještě návštěvu zdejší malé kavárničky a program minikina, které je v provozu každou hodinu a uvádí pokaždé jinou z Valentinových filmových grotesek (mimochodem – dvě z nich tenkrát režíroval také náš filmový režisér a herec Karel Lamač) – nelze se sem v budoucnu nevrátit!

Vzhledem k tomu, že jsem při svých návštěvách pokaždé fotografoval (a byl přáteli fotografován) napadlo mě k upozornění na toto ojedinělé muzeum ukázat vám pár fotografií, zachycujících nejen exponáty, ale i atmosféru místa, které je pokaždé plné návštěvníků.

Čím končit?

Třeba touto ukázkou z Valentinovy literární pozůstalosti. Krátká povídka „Milostný dopis“ byla napsána nejspíš jako komický výstup pro Valentinovu partnerku Liesl Karlstadtovou:

Milý miláčku!

Rukama, které pláčou, beru do rukou pero a píšu ti. Proč jsi tak dlouho nenapsal, když jsi onehdy napsal, že mi napíšeš, když ti nenapíšu já? Můj otec mi včera rovněž napsal. Píše, že by ti rád napsal. Tys mi ale nenapsal ani slo­víčko o tom, že by ti měl napsat. Kdybys mi aspoň slůvko o tom napsal, že ti můj otec hodlá napsat, tak bych mu mohla napsat, že jsi mu chtěl už psát, ale neměl jsi na psaní bo­hužel čas, protože jinak bys mu byl určitě už napsal.

S naším dopisováním je to moc smutné, protože jsi mi neodepsal ani na jediný dopis, který jsem ti napsa­la. Kdybys nemohl psát, bylo by to ně­co jiného, pak bych po tobě nechtě­la, abys psal. Ty ale psát můžeš a přesto nepíšeš. Končím své psaní a pevně doufám, že mi už konečně jednou napíšeš, ji­nak je tohle poslední psaní, které jsem ti napsala. Jestliže ale tento­krát zase nenapíšeš, tak mi aspoň napiš, že mi nechceš psát a já budu přinejmenším vědět, proč jsi mi nikdy nenapsal.

Promiň mi špatné písmo, dostávám při psaní vždycky křeč do ruky. Ty samozřejmě žádnou křeč mít nemůžeš, protože nepíšeš nikdy. Zdraví Tě a líbá Tvá N. N.

 

Zvu vás na krátké nahlédnutí do muzea, které sídlí na adrese: Valentin-Karlstadt-Musäum, Im Tal 50, 80331 München.

 

Cituji z cedule u vchodu: „Prohlídky také při dešti, přes den i v noci pouze zvenku a zdarma. - Prosím, nekrmit! – 99tiletí doprovázení svými rodiči - vstup volný!“

 

„Při budování tohoto muzea se mnichovský zedník sám zazdil.“

 

„Hnízdo plné neumístěných vajec.“

 

„Valentinova busta, lehce poškozená.“

 

Součástí muzea je i miniaturní kino…

 

V posledním patře je i malá kavárnička.

 

Tak tenhle nápis je mi nějak povědomý.

 

Vložil: Ondřej Suchý