Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Kdo si myslí, že budou nějací vítězové, mýlí se. Zůstanou jen přeživší. Svět Tomáše Koloce

23.09.2022
Kdo si myslí, že budou nějací vítězové, mýlí se. Zůstanou jen přeživší. Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Vojenské řešení problémů lidstva

ROZHOVORY NA OKRAJI Rozhovor s Davidem Petrosjanem (1953), původně inženýrem biotechnologie, dnes politologem a prestižním nezávislým novinářem, který z hlavního města Arménie informuje o dění ve své vlasti tisk více než desítky světových zemí. Nejen o ázerbájdžánském útoku na Arménii, který znovu vypukl před 10 dny - poté, co v září až v listopadu 2020 ázerbájdžánsko-turecká agrese doslova smetla arménský Náhorní Karabach.

Naposled jsme spolu dělali rozhovor na konci roku 2020, kdy se bojovalo v Náhorním Karabachu. Jak to od té doby vypadalo s arménskou republikou Náhorní Karabach-Arcach, přičemž bych byl rád, abyste mi pověděl zvlášť o jeho mezinárodně uznaném území, které je arménskou enklávou uvnitř Ázerbájdánu - a zvlášť o mezinárodně neuznaných územích, které Arcach spojují s Arménií a které Arménie v 90. letech ze sebeobranných důvodů okupovala. O obojí se na konci roku 2020 bojovalo s Ázerbájdžánem podpořeným Tureckem. Kolik ztrát tehdy válka stála? Kolik lidí odtud emigrovalo do vnitřní Arménie? Kolik tam pak přišlo Ázerbájdžánců a jak se změnil politický život Arcachu? Pokud vím, po válce se dohodlo, že region bude spravován mezinárodními silami za účasti Ruska a Turecka – děje se to?

Ve 44denní válce v roce 2020 arménská strana (Arménie a neuznaná republika Arcach) prohrála. Měla 3825 mrtvých (podle jména, i když je stále asi 100 neidentifikovaných), 11 000 zraněných vojáků, více než 60 válečných zajatců, 40 zadržených civilistů a 208 lidí, včetně 21 civilistů, je nezvěstných. Ztráty třikrát většího Ázerbájdžánu byly 2908 mrtvých a 6 nezvěstných. Do Arménie dorazilo z Arcachu přibližně 100 tisíc uprchlíků, z nichž se asi 80 tisíc za asistence ruského mírového kontingentu (RPC) vrátilo zpět. Ti, kteří zůstali v Arménii, jsou převážně obyvatelé regionů Šuša a Hadrut v Arcachu, a taky z Kelbadžarského regionu Ázerbájdžánu, který byl dlouhodobě pod kontrolou Arménie, a nyní (stejně jako oba předtím jmenované) přešel pod kontrolu Ázerbájdžánu.

Současná populace republiky Arcach je asi 117-120 tisíc lidí. Všichni žijí na území, které je pod ochranou ruského mírového kontingentu. Počet Ázerbájdžánců, kteří do těchto oblastí dorazili z řad civilního obyvatelstva, je stále velmi omezený. Částečně je to způsobeno velkým množstvím min. Přestože arménská strana předala Baku všechny mapy minových polí, odminování postupuje velmi pomalu.

Další věc je, že Ázerbájdžán vybudoval letiště v karabašském Füzuli, další staví ve městě Šuša, a vůbec aktivně na těchto územích buduje vojenské stavby. V oblastech pod kontrolou ruského mírového kontingentu probíhá velká bytová výstavba pro asi 30 tisíc lidí (včetně oněch bývalých obyvatel Šušy, Hadrutu a dalších regionů, které se dostaly pod kontrolu Ázerbájdžánu). Stavba je realizována z finančních prostředků z rozpočtu Arménie a arménské diaspory ve světě. Všechny státní instituce mezinárodně neuznané republiky Arcach, prezident, vláda, parlament, ve kterém je zastoupeno pět stran, orgány místní samosprávy, včetně orgánů činných v trestním řízení jako je obrana, policie, speciální služby, ministerstvo pro mimořádné situace, prokuratura, fungují. V Agdamu, který je pod kontrolou Ázerbájdžánu, funguje rusko-turecké monitorovací centrum pro sledování plnění bodů tripartitního prohlášení z 9. listopadu 2020. Nemá však žádnou skutečnou roli ani vliv na situaci. Síly Turecka a Ruska nekontrolují vnitřní život v Arcachu.

Zní mi to jako uspořádání v Bosně po etnické válce z 90. let 20. století. Když jsme spolu v roce 2018 dělali velký rozhovor o vaší vlasti, říkal jste mi, že Arménie má zavřeny hranice s muslimským turkickým Ázerbájdžánem (se kterým byla v SSSR) a odvěkým nepřítelem Tureckem, a otevřeny hranice s křesťanskou Gruzií (se kterou byla v SSSR), a Íránem, který je sice muslimský a dokonce v regionu na hranicích s vámi žije menšina íránských Ázerbájdžánců, ale pro odlišnost svého směru islámu (Írán je šíitský stát) a nepřátelství s Tureckem Írán Arménii podporuje. Změnilo se na tomhle něco po válce na konci roku 2020?

Na tom se skoro nic nezměnilo. Je tu jen jedna změna: s charterovým letem jedné turecko- arménské soukromé letecké společnosti můžete letět do Istanbulu a zpět, a to samé je v opačném gardu možné pro turecké občany. Myslím, že ani současné bouře v Íránu se na íránsko-arménských vztazích neprojeví, protože ty jsou stabilní.  

Jak vás zasáhl covid a proticovidová opatření? U nás byly některé vakcíny (ruské, kubánské atd.) zakazovány a jiné podporovány. A věřilo se obecně v Arménii na účinnost vakcín?

V Arménii byly na rozdíl od ČR povoleny všechny nejznámější vakcíny: Sputnik - V, AstraZeneca, Moderna (jedním z vlastníků společnosti je americký Armén Nubar Afeyan), Pfizer, čínské vakcíny atd. Téměř polovina obyvatel se očkovat nechtěla. Bylo paradoxem, že důvěřujíce západu ve věcech zdravotnictví, farmacie a medicíny, v tak kritické chvíli většina Arménů, kteří se očkovat nechali, zvolila ruské a čínské vakcíny. A to přesto, že ačkoli Rusko vedlo nějakou kampaň na propagaci jejich vakcíny prostřednictvím svých televizních kanálů, Číňané to vůbec neudělali. Naopak vypukla „očkovací turistika“, kdy do země hromadně přijížděli občané Ruska a Íránu, dostávali zde západní vakcíny proti COVID-19, což jim umožnilo bez problémů cestovat do západních zemí. Stejně tak západní vakcíny účelově používali ti Arméni, kteří cestovali do západních zemí.

Arménie je země, která za mnohé, o čem ještě budeme mluvit, vděčí carskému Rusku a později SSSR. Jak Arménie obecně viděla osobnost Michaila Gorbačova (který pocházel také z oblasti Kavkazu a jeho hlavním poradcem byl Armén Georgij Šachnazarov a ministrem zahraničí Gruzínec Eduard Ševarnadze) a jak nesla jeho nedávnou smrt?

Obecně zůstal postoj ke Gorbačovovi negativní. Možná je to způsobeno tím, že Arméni v něj a reformy zpočátku věřili, ale pak zklamal. Nikdy mu nebyla odpuštěna ve své krutosti vzácná operace „Prsten“ (květen – červen 1991) a deportace arménského obyvatelstva z různých arménských obydlených oblastí Ázerbájdžánu, které byly realizovány jednotkami SSSR. Neodpustili mu neochotu najít organizátory masakru Arménů v ázerbájdžánském Sumgaitu v únoru 1988 a v Baku v lednu 1990. A samozřejmě jeho neochotu řešit karabašskou otázku v rámci SSSR, ačkoliv takové možnosti měl (například Volského výbor, tedy návrh na mezinárodní mírové uspořádání Náhorního Karabachu pod vedením vicepremiéra SSSR Arkadije Volského, Bělorusa, pro kterého v roce 1992 hlasovalo 92 procent obyvatel země, Arménů i Ázerbájdžánců). Gorbačovova smrt u nás zkrátka prošla skoro bez povšimnutí. Ruská ambasáda v Jerevanu dala k dispozici smuteční knihu, ale zdá se, že nikdo nepřišel a nic tam nenapsal…

Jak Arménie jako postsovětský stát nesla válku Ruska s Gruzií v roce 2008 a zřízení mezinárodně neuznaných republik Jižní Osetie a Abcházie pod vedením Ruska, a taky rok 2014: převrat v Kyjevě, během něhož byl svržen demokraticky zvolený prezident Janukovyč, ruskou anexi Krymu a občanskou válku na Donbase?

Válku „08. 08. 08“ v Arménii bylo těžké vydržet. Ve skutečnosti jsou Osetinci i Gruzínci dva národy přátelské k Arménům. Došlo k odsouzení gruzínského prezidenta Saakašviliho, který tuto válku rozpoutal, ačkoliv to byl ve skutečnosti jediný konflikt v regionu, kde byly vytvořeny všechny předpoklady pro skutečné urovnání. Ruské akce byly u nás vnímány opravdu hlavně jako vynucené (bylo nuceno chránit ruské mírové síly v Abcházii a Jižní Osetii) a odvetné. Současné gruzínské úřady jsou v Arménii považovány za pragmatiky, s nimiž je mnohem pohodlnější spolupracovat než s administrativou Saakašviliho, který byl výstřední a špatně předvídatelný.

 

David Petrosjan, foto se svolením D. Petrosjan

Pokud mluvíme o událostech roku 2014 na Ukrajině, pak postoj k nim byl zpočátku smíšený, protože svržený ukrajinský prezident Janukovyč prosazoval vůči zemím jižního Kavkazu vyváženější politiku a příliš se mu nelíbilo sjednocení GUAM (Gruzie-Ukrajina-Ázerbájdžán-Moldavsko) s centrálou v Kyjevě. Na druhou stranu byl Janukovyč velmi zkorumpovaný, stejně jako režim naší hlavy státu z let 2008 – 18 Serže Sarkisjana, který byl v Arménii nenáviděn. Proto byli Arméni zprvu rádi. Všechny však znepokojila skutečnost, že během celého tohoto procesu bylo na Ukrajině prolito mnoho krve a došlo k velkému násilí. Ruská anexe Krymu byla přijata v klidu, v bývalém SSSR každý věděl, že Chruščov „dal“ Krym Ukrajině pouhým tahem pera. Tehdy to ale nebylo nic alarmujícího, všichni jsme žili ve stejné zemi. Na aktuálnosti to nabylo po rozpadu SSSR.

Občanská válka na Donbasu v letech 2014–2015 nebyla v Arménii téměř sledována. Věřilo se, že tamní Ukrajinci a Rusové se mezi sebou vypořádají. O válce Rusů a Ukrajinců se obecně nedalo snít ani v nejhorším snu, zejména pro lidi starší a střední generace v Arménii. Pak se ale ukázalo, že navzdory diplomatickému úsilí na Donbasu umírá mnoho lidí, včetně starých lidí a dětí. Studenti z oblasti Doněcka a Luhanska se dokonce objevili na arménských univerzitách. Nicméně pořád to vše bylo jaksi daleko.

Jak nyní Arménie nese otevřenou válku mezi Ruskem a Ukrajinou? Podporovala některou ze stran konfliktu anebo mír?

To je zatím nejtěžší otázka. Postoj Jerevanu k událostem odehrávajícím se na Ukrajině a v jejím okolí se formuje na základě následujících axiomů: Bezpečnost téměř 120 000 Arménů v Karabachu je zcela závislá na ruském mírovém kontingentu a  bezpečnost Arménie samotné, reforma a přezbrojení její armády závisí také na Rusku – během obou válek v Karabachu (1991-1994 a 2020) Ukrajina nejen slovy podporovala Ázerbájdžán, ale podílela se na nepřátelství na straně Baku. Řeč je o Ukrajincích – pilotech letectva, kteří se v 90. letech podíleli na bombardování arménských osad, jak v Karabachu, tak v samotné Arménii. Také z Ukrajiny mířily dodávky zbraní a střeliva do Ázerbájdžánu během války v letech 1991-1994. Kromě toho bylo na podzim 2020 do Ázerbájdžánu převezeno velké množství dělostřelecké munice ze skladů bývalého vojenského okruhu Oděsa. Současný prezident Volodymyr Zelenskyj blahopřál ázerbájdžánskému prezidentu Ilhamu Alijevovi. Po celé Ukrajině byly v roce 2020 na počest vítězství nad Armény vyvěšeny ázerbájdžánské vlajky a v Ázerbájdžánu ukrajinské. Zdálo by se, že argumentů ve prospěch plné a bezpodmínečné podpory Rusku je více než dost. Všechno ale není tak jednoduché. Existuje ale i řada dalších důležitých bodů:

Ukrajina je domovem čtvrté největší arménské komunity na světě, čítající nejméně 350.000 Arménů, počítáno bez arménského Krymu a Donbasu – do roku 2014 bylo na Donbasu asi 100 000 Arménů, na Krymu 20 000. (Pozn. TK: Nemalá část z nich žije i na území bývalé československé, dnes ukrajinské Podkarpatské Rusi. O tamních Arménech se zmiňoval i císař Karel I. když abdikoval ve prospěch nové zřízené Masarykovy ČSR.) Během 30 let nezávislosti Ukrajiny tam arménská komunita v zásadě nezažila žádné nepohodlí spojené s etnickou nebo náboženskou příslušností. Arméni Ukrajiny navíc byli nebo stále jsou součástí její současné politické elity. Zejména mluvíme o Arsenu Avakovovi (bývalý šéf ministerstva vnitra Ukrajiny) a Oxaně Markarovové (bývalá ministryně financí Ukrajiny, nyní velvyslankyně Ukrajiny ve Spojených státech). Na severovýchodě a východě Ukrajiny (Charkov, Donbas), na jihu (Krym, Oděsa), na západě (bývalá Halič) a ve středu (v kyjevském chrámu Hagia Sofia je 24 arménských nápisů pocházející ze 16. – 17. století).

Ukrajinská vláda nejen respektovala památky arménské kultury, ale také vyčlenila finanční prostředky na jejich obnovu (například arménská katedrála Nanebevzetí Panny Marie ve Lvově, postavená ve XIV. století). Dokonce ani zrušení škol s menšinovým vyučovacím jazykem, k němuž na Ukrajině došlo v letech 2014 - 15, se Arménů nedotklo, protože všechny arménské školy byly nedělní a nebyly financovány státem. V současných vojenských akcích na Ukrajině bojují etničtí Arméni, a umírají nejen v ruských ozbrojených silách a lidových milicích separatistických republik Donbasu, ale i v ukrajinských ozbrojených silách. Arménie je závislá na západní finanční pomoci, a to i v otázce řady infrastrukturních projektů se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Pro to vše Jerevan sice nepodporuje Ukrajinu – ale neuznává ani nezávislost republik Donbasu. Vyzývá k diplomatickému urovnání složité situace, která se vyvinula mezi Kyjevem a Moskvou.

Arménie ostatně dosud neuznala ani nezávislost vlastní odloučené republiky Arcach, přestože k takovému kroku měla již dávno mnoho důvodů. Jerevan tak ukazuje, že je stále oddán urovnání v Náhorním Karabachu v rámci Minské skupiny OBSE a pod záštitou spolupředsednictví Ruska, Spojených států a Francie. A to i přesto, že spolupředsedové Minské skupiny se již delší dobu nemohou dostat do konfliktní zóny a omezují se pouze na prohlášení (poslední bylo učiněno v prosinci 2021) a obecně Minská skupina nyní existuje pouze de iure. To vše znamená, že v mezinárodních organizacích by Arménie v žádném případě neměla v OSN ani jinde hlasovat „proti“ Rusku, ale ani „proti“ Ukrajině. Jde o bezpečí našich lidí.

Popište mi, prosím, charakter války, která v těchto dnech probíhá na hranicích Arménie a Ázerbájdžánu.

Ázerbájdžán začal bojovat na hranici poté, co ruská armáda ustoupila u Charkova, tzn. v okamžiku ruské slabosti. Eskalace trvala dva dny, od noci z 13. září na konec 14. září. Podle oficiálních zdrojů v Jerevanu dosáhly v těchto bitvách ztráty Arménie: 207 mrtvých a nezvěstných (včetně 3 mrtvých a 2 pohřešovaných civilistů), 293 vojáků a 3 civilisté byli zraněni. 16 vojáků bylo zajato. Hodně se zničilo zařízení civilní infrastruktury na území Arménie. Ázerbájdžánská strana tvrdí, že provádí preventivní údery. Před tím ázerbájdžánské ministerstvo obrany po dobu dvou týdnů hlásilo údajné ostřelování arménskými ozbrojenými silami. Potřebují silou zlomit připravenost k odporu arménské strany a její armády, která po válce v roce 2020 dosud neobnovila svůj bojový potenciál. Použití síly staví Baku do lepší pozice u jednacího stolu. V současné době strany dodržují příměří nastolené od večera 14. září. Turecko pomáhá Ázerbájdžánu s dodávkami zbraní, podílí se na vojenském plánování a výcviku Ázerbájdžánských ozbrojených sil. Na rozdíl od roku 2020 (kdy Turecko naverbovalo do války proti nám členy „Fronty an-Nusrá“, „Brigády al-Hamzá“, organizace „Sultán Murad“ a dalších teroristických organizací) není zatím nic známo o účasti muslimských radikálních organizací v nepřátelských akcích. Rusko nezasahovalo, protože samo vede těžkou válku a nepotřebuje druhou frontu v oblasti jižního Kavkazu. To vysvětluje jeho rezervovaný postoj.

Některé špičky dnešního ruského státu jsou arménského původu. Projevují nějaké nadstandardní angažmá ve věci ohrožené Arménie?

Ano, předseda vlády Ruské federace Michail Mišustin je Armén po matce a ministr zahraničí RF Sergej Lavrov (Pozn. TK. Vlastním jménem Kalantarjan) po otci, ale k Arménii nemají žádný zvláštní vztah. Každopádně jsem si toho nevšiml. Oba jsou tvrdými mluvčími ruských státních zájmů.

Není Arménům líto, když se celý západní svět angažuje na straně Ukrajiny, sociální sítě jsou plné žlutomodrých ukrajinských bikolor, ale žluto-modro-červenou arménskou trikoloru nikdo nezná, a o tom, co se děje Arménům, skoro nikdo neví?

Na jednu stranu se zdá, že jsme na takovou reakci „zvyklí“. Na druhou stranu otevřená část posledního zasedání Rady bezpečnosti OSN k situaci na arménsko-ázerbájdžánské hranici (14. září) ukázala, že ne vše je tak katastrofální. Čtyři z pěti stálých členů tak Baku ostře kritizovali, zatímco projev ruského představitele Vasilije Nebendzji byl neutrální. Zástupce Indie v Radě bezpečnosti OSN označil Ázerbájdžán za agresorskou zemi. Žádná rezoluce přijata nebyla, ale je důležité, že reakce členů Rady bezpečnosti OSN byla zcela adekvátní. Stejně se k těmto událostem vyjádřil i sousední Írán.

Arméni patří (vedle Židů, Irů, Srbů, Chorvatů, Černohorců, Makedonců, Albánců, Tádžiků, Malajců, Laosanů, Ázerbájdžánců a Mongolů) k těm unikátním národům, jejichž populace žije z větší části mimo vlastní národní stát. K arménské diaspoře patřili i nejslavnější Arméni jako francouzský zpěvák Aznavour, či americký spisovatel Saroyan, zpěvák Tankian, zpěvačka Cher nebo modelky sestry Kardashianovy, ale i ruští Arméni, skladatel Chačaturjan, divadelník Vachtangov, písničkář a spisovatel Okudžava, mim Jengibarov, filmař Paradžanov, šachista Kasparov, či bratři Mikojanové (jeden politická hlava SSSR, druhý spolu s původem českým Židem Gurjevičem konstruktér MiGu). Většina zahraničních Arménů nicméně pochází z někdejšího území Arménského království, které ve středověku leželo mezi Černým, Středozemním a Kaspickým mořem a bylo později z větší části zabráno osmanským Tureckem, které za první světové války v první kompletní genocidě ve světových dějinách místní Armény vyhladilo, a turecký establishment zmínku o tomto zločinu doma i v zahraničí dodnes trestá. Dnešní vnitrozemská Arménská republika je „potomkem“ východní části království zabrané Ruskem a představuje asi dvacetinu rozlohy bývalé Arménie. Jaký mají zahraniční Arméni (kteří jsou většinou ve svých hostitelských zemích velmi úspěšní) vliv na dění ve staré vlasti?

Ano, mimo Arménskou republiku, jejíž populace je asi 3 miliony lidí, žije daleko víc Arménů než v samotné Arménské republice. V Rusku žije skoro tolik Arménů, co v Arménii samé (asi 2,5 milionu), další v USA (přes 1,5 milionu), statisíce Arménů žijí ve Francii, na Ukrajině, v Gruzii, Íránu, Libanonu, a – jak už jsem řekl – asi 120 tisíc Arménů žije v mezinárodně neuznané republice Arcach, kterou zná svět pod rusko-ázerbájdžánským názvem Náhorní Karabach. V dalších 70 zemích žije méně než 100 tisíc Arménů, o nichž máme zprávy, protože tam mají krajanské organizace, které zřizují školy, církevní, kulturní, tiskové a vzdělávací instituce, organizace žen či mládeže. Vliv diaspory na domácí a zahraniční politiku Arménské republiky je ale omezený. V případě rozsáhlých ekonomických projektů existují velcí investoři arménského původu především z Ruska, ale i z USA a Francie. Oficiálně ale Jerevan dokonale chápe, že zástupci každé z komunit obvykle lobbují za zájmy země, kde žijí. Proto je absolutní většina politických rozhodnutí učiněna bez ohledu na diasporu. Bohatí zástupci diaspory to vědí, a tak ve staré vlasti neinvestují do politických projektů, ale sponzorují humanitární, vzdělávací a jiné projekty. Většinou ale darují velké částky Arménské apoštolské církvi (Pozn. TK: Organizaci, která fakticky sjednocuje Armény rozeseté po světě).

Během války na Ukrajině se o sjednání míru mezi Ruskem a Ukrajinou postupně pokoušeli izraelský premiér Bennett, papež František a nyní mexický prezident López a indický premiér Módí. Těm posledním se však Zelenského administrativa (která nyní vítězí) vysmála – a Putin měl projev, ve kterém vyhlásil referendum na obsazených územích Ukrajiny a částečnou mobilizaci. Do toho nová britská premiérka Truss prohlásila, že se nebude v případě nutnosti zdráhat použít jadernou zbraň  a o stejném postoji ujistil svět místopředseda Rady bepečnosti Ruské federace, exprezident Dmitrij Medveděv. Jak jako bývalý voják základní služby a dnešní politolog odhadujete další vývoj věcí na Ukrajině, která se může stát ohniskem globálního konfliktu?

Těžká otázka, na kterou je nesmírně těžké odpovědět. Mohu jen upozornit na skutečnost, že ruské ozbrojené síly jsou palebnou silou nadřazeny ozbrojeným silám Ukrajiny a převyšují je poměrně výrazně. Západní pomoc v těžkých zbraních samozřejmě Kyjevu pomáhá. Totéž lze říci o poskytování zpravodajských dat ukrajinským ozbrojeným silám většinou zemí NATO. Rusko vyhlásilo částečnou mobilizaci a je možné, že začne raketovými a dělostřeleckými údery na civilní infrastrukturu, přičemž se zatím takového jednání ve většině zdrželo. Zda to vyrovná šance stran, nebo někoho zvýhodní, se projeví za pár měsíců.

Z Ruska nyní utíkají tisíce mužů před nuceným nasazením do zbytečné války, od níž ovšem ruské politické špičky jako je Dmitrij Peskov, své děti ochraňují. Jako první jim odmítly vydat víza Lotyšsko a Česko. To je podle mě stejně pitomé, jako by Československo ve 30. letech nepřijímalo uprchlíky z Německa. Ani bratři Thomas a Heinrich Mannovi by pak nenašli cestu z Německa, kterou jim skýtalo občanství města Proseč u Skutče a pas ČSR. V tomhle případě jsou Ukrajinci chytřejší. Na rozdíl od Lotyšska, které si v tomto případě svým nepřijetím buduje na druhé straně hranice pluky nedobrovolných nepřátel ve zbrani, Ukrajina z dezertérů z ruské armády a ruských a běloruských dobrovolníků už postavila celý Legion Svoboda, který čítá okolo 4000 mužů. Což je ostatně i argument proti nacionalistickým rusofobům nejen na Ukrajině, ale i u nás. Jak je na tom s přístupem k ruským uprchlíkům Arménie?

Jsou v ní stejně pohostinně přijati, jako ti, kdo za covidu potřebovali západní vakcíny. Kvůli tomu už raketově vzrostly ceny bydlení v Jerevanu. Právě jsem dával rady své dceři (žije v Moskvě) a jejím přátelům (manžel 37 let a manželka 35 let), kteří akutně odjíždějí do Arménie, aby zde „vysadili“. Obecně platí, že masivní příliv ruských, ukrajinských a běloruských přesídlenců do Arménie je samostatnou otázkou. Mnozí přijeli už na jaře a zdá se, že se tu úplně zabydleli. Zatím žijí hlavně na venkově a jsou to většinou IT profesionálové. A to nemluvím o více než 1500 ruských společnostech v tomto oboru, které se právě přestěhovaly do Arménie. Arménie je pro ně ve srovnání s Gruzií atraktivnější, protože u nás existují třídy i celé školy, kde se vyučuje v ruštině a kam můžete poslat své děti studovat. I když, pokud je mi známo, přesídlenci v Jerevanu už otevřeli jednu nebo dvě vlastní soukromé ruské školy.

Arménie je země, jejímž symbolem je hora Ararat, kde dle biblické legendy po potopě světa přistál Noe se svou archou (hora bohužel zůstala na území dnes už neexistující turecké Arménie). Zároveň byla Arménie státem, který jako první na světě (roku 301) přijal křesťanství za své státní náboženství. Jak je to v Arménii s křesťanstvím dnes, v postsovětské době (tedy po režimu, jehož státním „náboženstvím“ byl ateismus)? Je Arménie stále křesťanskou zemí? A bude opět tou, která přežije potopu? 

Co se týče otázky, zda Arméni jsou stále křesťané: spíše ano než ne. Arménie je jednou z pěti nejvíce náboženských zemí na světě. Dle Gallup International/WIN se 92 % dotázaných v roce 2017 považuje za věřící. Toto je nejvyšší míra mezi zeměmi, které vyznávají křesťanství. Nicméně to neznamená, že se Arméni modlí od rána do noci a pravidelně chodí do kostela. Náboženství nebrání Arménům, aby měli velmi dobré vztahy se sousedním islámským Íránem a nadpoloviční většinou arabských zemí. (Pozn. TK: arménský národ má ostatně také svou muslimskou složku, tzv. Hemšiny.) Náš stát nevidí náboženskou složku v konfliktu v Náhorním Karabachu s Ázerbájdžánem. A arménská společnost je obecně spíše konzervativní a tradiční. Takže země, podle průzkumů veřejného mínění, neustále vstupuje do „červené zóny“ pro zástupce LGBT komunity, přísně odmítá manželství stejného pohlaví – na druhou stranu ale protestuje proti věznění těch, kdo jsou za svou jinou orientaci v některých zemích trestáni.

Dovolte mi na závěr připomenout, že 31. srpna papež František prohlásil, že dnešní svět prožívá třetí světovou válku. Tento názor vyjádřil při hromadné audienci, pozdravil věřící z Polska a připomněl výročí vypuknutí 2. světové války. My, Arméni, si velmi dobře pamatujeme výsledky první světové války, totiž genocidu jednoho a půl milionu Arménů a ztrátu většiny národního domova. Ve druhé světové válce utrpěli Arméni, bojující v jednotkách protihitlerovské koalice, ztráty 300 tisíc životů, ale svůj domov si zachovali. Dochází k velkému přerozdělování světa, kdo si myslí, že v tomto obrovském přerozdělování budou vítězové, mýlí se. Nebudou, budou přeživší. Musíme být mezi nimi, a proto bychom se neměli dostat do konfliktu s žádným ze současných světových center moci (Washington, Moskva a Peking). A ještě jeden bod, na který bych rád vaše čtenáře upozornil – v žádném případě byste současnou globální konfrontaci ve světě neměli vnímat jako válku mezi absolutním zlem a absolutním dobrem. To je velmi důležité pro malé národy a země.

 

Vložil: Tomáš Koloc