Transsexuálové a úhoři v Bermudském trojúhelníku. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou poosmé křížem krážem za zvířátky
20.08.2022
Foto: Se svolením VAS (snímky v článku Vojtěch Alberto Sláma)
Popisek: Hrdložábříci jsou hojně nabízeni na jihoasijských rybích trzích. Na první pohled však spíš než ryby připomínají podivné slizké hady.
V osmém dílu putování po stopách zajímavých tvorů, kteří s námi sdílejí naši planetu, zamíříme do tropické Asie i do obávaných vod Bermudského trojúhelníku. Hrdložábříci vypadají spíše jako podivní slizcí hadi než ryby. To však není tím, co je odlišuje od ostatních tvorů, žijících pod vodní hladinou.
Některé druhy hrdložábříků totiž nemají vůbec žádné ploutve, neumějí dýchat žábrami ve vodě, a proto jsou nuceni nasávat kyslík přímo ze vzduchu. Vzhledem k tomuto svému specifiku patří k rybám, které se mohou bez přístupu k atmosférickému kyslíku snadno utopit. A co je vůbec nejzajímavější, rodí se jako samci se vším všudy, a když zestárnou, stávají se z nich stejně funkční samice. S těmito rybími transsexuály se můžeme setkat v Africe, Asii, Jižní Americe a Austrálii.
Také mohutní asijští hadohlavci mají pozoruhodnou schopnost dýchat normální vzduch. Jsou totiž vybaveni charakteristickým nadžaberním orgánem, propleteným bohatou sítí krevních kapilár, který jim to umožňuje.

Pro rybožravé ptáky, jakým je tento kormorán, představují hadovití hrdložábříci vítanou pochoutku
Rovněž naši úhoři říční (Anguilla anguilla) dokáží přežít na suchu docela dlouhou dobu. Úhoř je nepochybně naší nejtajemnější rybou. Jeho život byl po mnohá staletí pramenem mnoha dohadů nejen laiků, ale i odborníků. Dodnes někteří lidé věří, že úhoř vylézá z vody a pase se na polích s hrachem. Skutečností je, že tato hadovitá ryba je schopna načas opustit vodu a plazit se po vlhké zemi.
Největší kuriozitou a pro mnohé rybáře možná i novinkou je skutečnost, že téměř všichni ulovení úhoři na českém území jsou výlučně samičího pohlaví. Další záhadou byla po staletí otázka migrace úhořů do moří. Již v středověku bylo dobře známo, že velcí úhoři odplouvají po proudu řek zpět do moře a na jaře že velké množství malých úhoříků nastupuje z moře pouť do řek. Nikdo však nedovedl vysvětlit, kde a jak se odbývá jejich rozmnožování. Aristoteles předpokládal, že úhoři vznikají z červů a červi z bahna.
Až v roce 1777 objevil učenec Mondini u úhořů pohlavní žlázy a správně z toho usoudil, že i úhoři se rozmnožují jako normální ryby, a tudíž nejsou žádnou mytologickou chimérou, jak se o nich píše v středověkém Helmontově receptu na přípravu mladých úhořů:
„Vyřízni dva stejné, májovou rosou ovlhlé kusy drnu, polož je trávou na sebe, nechej je na prudkém slunci a budeš míti v několika hodinách dostatek mladých úhořů.“

Hadohlavci (na snímku) patří s hrdložábříky k několika zcela nepříbuzným druhům ryb, které se mohou bez přístupu k vzduchu ve vodě utopit
Už dříve byly drobné larvy úhořů nacházeny v moři, ale dlouho byly pokládány za samostatný druh ryb. Teprve na přelomu devatenáctého a dvacátého století došel učený pan Grassi k závěru, že úhoří larvy nejsou samostatné druhy ryb. Trvalo však ještě nějaký čas, než se dánskému ichtyologovi Schmidtovi podařilo objasnit problém úhořího rozmnožování. (Dánsko totiž lovilo nejvíc úhořů a na poznání jejich tahů mělo enormní zájem.)
Schmidtovi se časem podařilo objevit v hloubce 200 až 300 metrů na pětadvaceti různých místech larvy o velikosti menší než deset milimetrů. Jak později správně usoudil, rozmístění všech nalezišť vyznačovalo teritorium, v němž pravděpodobně dochází k výtěru. Bylo to v nechvalně známém Bermudském trojúhelníku v Atlantiku.

Rybáři v tropech loví hadohlavce i hrdložábříky zcela běžně
Dnes tedy víme, že úhoř musí během svého života podniknout dvě dlouhé pouti. První absolvuje krátce po vylíhnutí, kdy jako larva zdolá neuvěřitelných osm tisíc kilometrů přes Atlantský oceán, pak přes Severní a Baltské moře nebo přes moře Středozemní až k břehům severní Afriky a jižní Evropy.
Svou druhou životní pouť koná při návratu do svého „rodiště“, odkud jako larva vyplul. Tehdy migruje v obrovských hejnech a larvy jsou unášeny k evropským břehům mořskými proudy pasivně, často v značných hloubkách (okolo tisíce metrů). Celé dlouhé tři roky trvá, než se úhoři dostanou do řek a jezer. V sladkých vodách pak žijí celou řadu let. Někteří ichtyologové dokonce tvrdí, že je to až neuvěřitelných dvacet pět let!

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma