„Ptáci“ s ploutvemi a živá elektrárna. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou posedmé křížem krážem za zvířátky
13.08.2022
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Sekernatky jsou jediné ryby na světě, které jsou schopny aktivního letu
V sedmém dílu putování po stopách zajímavých tvorů, kteří s námi sdílejí naši planetu, zamíříme teď do vodního světa Amazonie. Nad bronzově zbarvenou hladinou řeky Purus, jež je mohutným přítokem Amazonky, se každou chvíli ozve jemný cvrkot jakýchsi podivných letících stříbřitých tvorečků.
Při bližším pohledu zjistíme, že se nejedná o hmyz, ale o podivné břichaté rybky, jež mají případné české jméno sekernatky létavé. Nestvůrné břicho je ve skutečnosti obloukovitě vyklenutý masivní hřeben, na který se upínají silné svaly, mávající prsními ploutvemi. Sekernatky jsou jediné ryby, které jsou schopny aktivního letu. Zuřivě mávají dlouhými prsními ploutvemi, a připomínají tak letící kolibříky. Při rozjezdu sekernatka opravdu vzlétne a zanechává za sebou na hladině rýhu jako miniaturní motorový člun. Za aktivního pohybu prsních ploutví překoná až pětimetrovou vzdálenost, tedy zhruba stonásobek délky svého těla. Je to jediná aktivně létající ryba, protože „létající“ mořské druhy nemávají ploutvemi, ale pouze pasivně plachtí.

Amazonští rybáři musí být při lovu velmi opatrní
Amazonský paúhoř elektrický (Electrophorus electricus) je zase rybou s nejsilnějším elektrickým výbojem na světě, který dokáže zabít i člověka. Paúhoř má vlastně tři typy baterií. Nejsilnější z nich vyplňuje většinu těla a vysílá proud o síle až 800 voltů. Výboj této baterie tvoří proud vln, v nichž každý jednotlivý výboj trvá pouhé dvě tisíciny sekundy. Této hlavní baterie používá paúhoř hlavně k ochromení kořisti, ale výborně mu slouží také k obraně. Druhá, podstatně slabší, funguje jako výborný sonar při detekci ryb nebo korýšů. A konečně třetí přídavná baterie pracuje ve spojení s baterií hlavní. Je neobyčejně zajímavé, že pravidelné elektrické výboje vedou časem k stále rozsáhlejšímu zakalování očí paúhoře, takže je v dospělosti zcela slepý. Nijak zvlášť mu to však nevadí, protože sonarová baterie mu výborně slouží k orientaci i při vyhledávání potravy.
Už nikdo zřejmě nebude moci sledovat tak šílenou podívanou jako slavný německý vědec Alexander von Humboldt (1769–1859): „Silný dusot koňských kopyt vyhnal paúhoře z bažiny a vyprovokoval je k útoku. Boj mezi tak rozdílnými živočichy skýtal zvlášť zajímavý pohled. Indiáni, ozbrojení oštěpy a dlouhými bambusovými holemi, obklíčili bažinu ze všech stran. Někteří vylezli i na větve, sklánějící se nad hladinou. Divoce křičeli a mávali dlouhými oštěpy a bránili koním, kteří už byli ve vodě, aby se navraceli zpátky na břeh. Električtí paúhoři, zmatení tím hlukem, se bránili opakovanými elektrickými ranami. Zpočátku se zdálo, že zvítězí. Mnoho koní zahynulo, protože byli zasaženi do nejdůležitějších orgánů a vyčerpaní nepřetržitými ranami elektřinou tonuli. Ostatní frkali, ježili hřívu a s vytřeštěnými pohledy pomalu přicházeli k sobě a snažili se před tímto hrozícím nebezpečím prchnout. Indiáni je však znovu zaháněli do vody. Některým koním se přece jenom podařilo rybáře přelstít a dostat se na souš. Na břeh se pak vypotáceli smrtelně unaveni a padli bezvládně do písku.

Výboj paúhoře elektrického (Electrophorus electricus) dokáže zabít i člověka
Metr a půl dlouzí paúhoři se obvykle přiblížili k břichu plovoucího koně a zasadili mu ránu celou délkou svých elektrických orgánů. Proud projel srdcem, břišními nervy a zvířecími vnitřnostmi. Bylo jasné, že taková rána je horší pro koně než pro člověka, který se ryby dotkl jenom rukou nebo nohou. Mnoho koní nebylo zasaženo smrtelně, jen omráčeno, utonuli však, protože se nemohli vzpamatovat. Boj mezi lidmi a elektrickými paúhoři pokračoval dál.
Už jsme se báli, že ve vodě zahynou všichni koně, nerovný boj však pomalu utichal, protože se vyčerpaní paúhoři postupně stáhli. Potřebovali nutně další odpočinek a hojnost potravy, aby mohli vybitou elektřinu obnovit. A tu se koně a muly najednou přestávali bát. Hřívy se jim už neježily a oči hleděly klidněji. Paúhoři se začali bázlivě stahovat k břehu bažiny, kde je indiáni lehce chytali pomocí malých hůlek, na jejichž konci visel provázek s návnadou. Ale to už mohli nebezpečné úhoře lovit i rukama nebo do sítí.“ Tolik klasik všech přírodovědeckých klasiků Alexander von Humboldt.

Největší přísavní sumečci, známí i z našich malých domácích akvárií, dorůstají v Amazonii až metrových délek
Řeka Amazonka a její přítoky však obývají ještě podivuhodnější šupinatá stvoření, než je elektrický paúhoř. Podivný, tmavě zbarvený vodní had povystrčil svou tlamu nad hladinu bažiny a syčivě se nadechl. Právě jste viděli bahníka amerického, amazonskou dvojdyšnou rybu. Tyto podivné ryby, vybavené žábrami i plicními vaky, přijímají potravu jenom v období dešťů, kdy si vytvoří v těle velké zásoby tuku. Jakmile začne voda opadávat, zahrabávají se do bahna, kde přečkají nepříznivé období.
Odporné zvuky, připomínající bouchání papírových pytlíků, nebo naopak troubení miniaturních slonů, nesoucí se nad hladinou, zase vydávají v Amazonii velcí sumci z čeledi anténovcovitých. Největší druhy těchto amazonských ryb, mezi něž patří i třímetrový anténovec vláknoocasý neboli piraiba, jsou dokonce schopny pohltit obří kapybary, opice, nebo dokonce i člověka.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma