Smrt po střele raketou či šestileté věznění pro pouhé podezření je v ceně dovolené. V Turecku. Svět Tomáše Koloce

Tuto středu, během rutinního raketového útoku na území Iráku a Sýrie, jakého se už více než desetiletí prakticky denně dopouští člen NATO a žadatel o členství v EU, Turecká republika, zemřelo v mírumilovném iráckém Dahúku asi 50 kilometrů od turecké hranice osm turistů, čehož si povšimla mezinárodní média (když jde o místní, projdou obyčejně tyto zprávy bez zájmu médií). Pro pro čtenáře, který se každý rok jezdí rekreovat na Tureckou riviéru, tato zpráva možná bude překvapením. S tureckým rodákem MUDr. Yektou Uzunoglu z národnostní menšiny Kurdů jsem mj. hovořil o důvodech a kořenech těchto útoků, při nichž je tureckou armádou za masových civilních obětí, ať už doma, či za hranicemi, každoročně vyhlazeno několik kurdských Lidic.

Ačkoli Češi bývali solidními znalci zeměpisu a etnografie, je možné, že někteří čtenáři budou při vyslovení pojmů Kurdové a Kurdistán zmateni. Mohl byste stručně představit svůj národ a svou rodnou zem, její historii a současnost? V čem se podle vás běžný Kurd nejvíc liší od běžného Čecha? A v čem od běžného Turka?

Kurdové jsou indoevropský národ. Je jich okolo 40 milionů. Tak jako český jazyk patří do slovanské skupiny indoevropské jazykové rodiny, kurdština patří do příbuzné, íránské skupiny téže, tedy indoevropské jazykové rodiny. Kurdština má tedy k češtině, s níž je příbuzná, mnohem blíž než k turečtině, která patří do s ní nijak nepříbuzné altajské, tedy turko-tatarsko-mongolské jazykové rodiny. Uvedu dva příklady: V kurdštině se „žena“ řekne „jin“ (čti „žin“), kdežto v turečtině „kadin“. „Bratr“ je v kurdštině „bira“, kdežto v turečtině „kardeş“ (čti „kardeš“). Poslední výzkumy potvrdily, že jsme potomci starých Médů, které zná evropská civilizace ze starých antických řeckých pramenů, protože Médové byli s řeckými státy v neustálém styku. Kurdové žili a žijí ve své zemi již tisíce let. Většina Kurdistánu byla, zejména kvůli svému nerostnému bohatství, po první světové válce (kdy se dělila turecká Osmanská říše, sahající tehdy od Balkánu až po dnešní Izrael, Libyi a Jemen, a tak jako u vás po rozpadu rakouské Habsburské říše na jejích troskách vznikla řada nových národnostních států) svůj národní stát nezískala, nýbrž byla rozdělena mezi nově vzniklé státy, Tureckou republiku, Irák, Sýrii, čtvrtou zemí, který získala část Kurdistánu, byl Írán a pátá tehdy sovětská Arménie, kde vznikl maličký „Kurdistánský újezd“, který, jak bylo v tehdejším SSSR zvykem, dostal jako jediný z nich autonomní status, čehož se vítězné dohodové velmoci, které tehdy daly vzniknout i ČSR, nejspíš trochu lekly, a (přestože například nejpočetnější íránští Kurdové jsou velmi konzervativní) namísto rizika, že ti podezřelí Kurdové by z Kurdistánu možná udělali druhý bolševický stát, radši Kurdy v poválečném uspořádání rozdrobili mezi výše jmenované země.

Hranice zasáhly do života Kurdů jako šavle. Některá města byla, tak jako po druhé světové válce Berlín, přes noc rozdělena, rodiny a rody od sebe byly násilně odtrženy a Kurdové tyto hranice nikdy neakceptovali. Tento konflikt trvá až do dnešního dne. Neznám v dějinách lidstva žádný jiný národ, který by v dvacátém století povstal tak často, jako je tomu v případě Kurdů. Každé z těchto povstání skončilo masakrem, genocidou, přesto Kurdové svou lásku k vlastní zemi, která se projevuje jejich nezlomností, nikdy neopustili. Naše bohatství se stalo naším prokletím, proti kterému bojujeme již víc než sto let, a to téměř s holýma rukama. My indoevropské národy jsme prošly tisíci lety společného vývoje starověké společnosti a feudalismu. Kočovné národy, jako byli předkové dnešních Turků, však tímto vývojem neprošly. Jejich etika je jiná a nám Kurdům natolik vzdálená, že máme i po staletích soužití obtíže ji pochopit!

I když oficiálně používáte své turecké příjmení Uzunoglu, ve svých životopisech uvádíte, že vaše původní kurdské příjmení je Geylanî. Kdy se používá kurdské, a kdy turecké příjmení? Je to podobné jako u Lužických Srbů, kteří v úředním styku používají své německé příjmení a to lužické mají jen pro styk s krajany? A ovládají turečtí Kurdové stejně dobře oba jazyky (kurdštinu i turečtinu), anebo jsou i oblasti, kde znalost turečtiny Kurdům úplně chybí?

Po založení muslimské Turecké republiky v roce 1923 (která byla bohužel v evropské a americké historiografii prezentována jako moderní stát a její zakladatel Kemal Paša, zvaný Atatürk neboli Otec Turků, jako demokratický politik…) začalo potlačování Kurdů, kteří byli zčásti křesťané a jezídi (kurdské národní náboženství), křesťanských Asyřanů, Řeků a judaistických Židů. V tomto krvavém procesu potlačování byla mimo jiné zakázána i kurdská jména, a to nejen křestní či příjmení, ale i místopisná jména obcí, měst, řek, hor, a dokonce i domácích zvířat. Moje rodné město Farqîn, které bylo před naším letopočtem hlavním městem Arménského království a následně mezi 9. až 11. stoletím hlavním městem Kurdského království, přejmenovali Turci na Silvan a neoficiální hlavní město Kurdistánu Amed přejmenovali na Diyarbakır. Kurdská hudba, folklór, literatura, to vše bylo zakázáno, Kurdové se dokonce nesměli ve své mateřštině ani modlit! Téměř ve všech kurdských městech založili „internátní školy“, kam násilně zavřeli kurdské děti z vesnic a kde se je snažili asimilovat. Tyto děti nesměly během školního roku opustit internát a každé ráno musely zpívat písně o tom, že jsou Turci a že jsou hrdí, že jsou Turci, a jeden Turek má cenu světa… To byla moderní forma turkifikace, jejíž starou formu osmanští Turci praktikovali už několik let s evropskými dětmi v Turky obsazených částech Balkánu a Ruska, díky čemuž v Evropě vznikla úplně nová etnika muslimského vyznání, jako jsou srbochorvatsky mluvící Bosňáci, bulharsky mluvící Pomáci, řecky mluvící Valádi, gruzínsky mluvící Adžaři či arménsky mluvící Hemšinové. Teprve nedávno turecký stát pod tlakem EU částečně povolil kurdská jména osob, ale nikoliv měst, řek, nebo i domácích zvířat! Valná část Kurdů v Turecku umí turecky, byť často mluví nedokonale a s kurdským přízvukem. Jsou ale i oblasti, kde (hlavně ženy v domácnosti) turecky neumějí vůbec. Já umím turecky dobře, dokonce jsem z turečtiny překládal. Jako politický vězeň jsem si v cele vzpomněl na tureckého levicového spisovatele Nâzıma Hikmeta (1902-1963), který prožil polovinu života v tureckém vězení a druhou ve vyhnanství mezi SSSR, PLR a ČSSR, a přeložil jsem jeho báseň Praha:

 

Těžce a pomalu se rozsvěcuje baroko neklidně, vzdáleně. V jeho světlech zčernal osud. Sochy z Karlova mostu připomínají ptáky přilétlé z mrtvé hvězdy. V harmoniích světelných odlesků v jejich čele jde svatý Petr. Zjevuje se mi orloj; dvanáct unavených apoštolů a se svým táckem Jehuda. Ne víra, ne boj, ne bolest – přišli jsme a odcházíme a dole kamenný osmanský janičář, chladný a osamělý, SMRT, která zvoní zvonky a nahoře zase kokrhající kohout. Město Praha je jeden lesklý kouř, jedno veliké krvavé jablko, Vita Nezval vystupuje z hrobu své srdce rozbodané v ruce dře potkává se tu s Orhanem Velim, přicházejícím z Rumelihisarı, a vypadá jak jeřabina, a můj Veli, se srdcem krvácejícím v dlaních, zas říká: „My jsme ze stejného lože, Taufere!“ Nejkrvavější povolání je básnictví; pro poznání záhady záhad mučíš svou duši a necháváš ji utrýznit. Město Praha je jeden velký kouř, do pěn vltavské vody se s racky ponořil Istanbul, půjdeme na most Legionářů, abychom chléb jim dali. Naléháš na mě? Jen si vzpomeň, město z obrázků, jak jsem tě pojmenoval: „Praho!“ Ty město jsi ale ve mně zrodilo ještě jinou Prahu!

 

Turecko v první světové válce a po ní zlikvidovalo téměř kompletně tři své národnostní menšiny, Armény, Asyřany a Řeky. Obětí bylo tři a půl milionu lidí. Jaké k tomu měl turecký stát pohnutky? Co je podle vás důvodem, že tuto genocidu dosud oficiálně nepřiznalo ani se za ni neomluvilo?

Na sklonku své existence byla Osmanská říše relativně kosmopolitní. Pak ovšem Francouzi (kteří stáli na straně menšin) z jedné a Němci (kteří stáli na straně Turků) z druhé strany začali zasazovat nejen mezi intelektuály, ale především mezi vojáky nacionalismus. Tehdejší osmanská velmoc měla však i v této kosmopolitní době v strukturách turecké armády svou důstojnickou nacionalistickou elitu. Před první světovou válkou dostali osmanskou armádu do svých rukou poradci z německého Pruska, vyškolení nacionalisté, kteří mají (nejen) nepřímo na svědomí genocidu 1,5 milionu Arménů, jichž se během první světové války zbavili většinou kulkou do týla, aby si zajistili týl před domnělým nebezpečím. Po vypuknutí 1. světové války se Turci obávali napojení svých křesťanských menšin na svého úhlavního nepřítele, křesťanské Rusko, kde žily roztroušené menšiny Řeků a Asyřanů, a na malém homogenním území, které se dnes stalo Arménskou republikou, i Arméni, kteří ovšem v Osmanské říši žili na mnohem větším území až po Středozemní moře. Po porážce sultána přišla k moci Francie a za jejího tichého souhlasu začala Prusy vyškolená vojenská nacionalistická „elita“, vedená Mustafou Kemalem, dokončovat to, co nestačila za války. Tedy masakr Židů, Řeků, Asyřanů, kurdských jezídů atd. Západ jako by nechtěl nahlas slyšet, že masakr Židů v „moderním Turecku“ začal o dvacet let dřív než v hitlerovském Německu a byl inspirací pro pozdější holocaust. Bývalé evropské fašistické mocnosti druhé světové války a Japonsko po válce tuto hru s ultranacionalismem ve svých kruzích zreflektovaly a zrůdnou ideologii opustily, ale Turecko nikoliv! Snad je to tím, že boje první i druhé světové války se Turecka dotkly jen okrajově a Turci je neprožili tak, aby do důsledku poznali to, co Němci za druhé světové války. Jak chutná pomsta za rasisticko-nacionalistickou ideologii a militarismus. Proto Turci tuto hru hrají i nadále, do dnešních dnů. Turecko je ultranacionalistickým, vojensko-policejním státem. Neexistuje jedna jediná turecká nenacionalistická, liberální strana, která by při volbách dosáhla nad půl procenta hlasů! Od takového státu nejenže nelze očekávat nějakou omluvu, ale nelze ani očekávat, že se svou plíživou genocidou přestane.

Jsou v Turecku nějaká početnější menšiinová vyznání? A jak se vůči nim chová turecký stát?

Současná vládnoucí strana přinesla do ultranacionalistické státní ideologie ještě sunnitsko-muslimskou ideologii. V Turecku šíité nejsou, jsou zde ale takzvaní anatolští alavité, kteří se standardním šíitismem nemají fakticky nic společného, kromě toho, že formálně uznávají za Mohamedova následovníka jeho zetě Alího. Je jich přibližně 16 milionů a přitom nemají právo ani na jedinou vlastní modlitebnu. V Istanbulu, který vznikl na území starověkého centra pravoslaví, řeckého Byzantionu/Konstantinopole, dodnes sídlí formální hlava pravoslavného křesťanství, patriarcha, ale jeho postavení je jen symbolické a turecký muslimský stát ho šikanuje, jak může, od odebírání pozemků jeho rezidence pod záminkou přesnějšího satelitního zmapování po fakt, že všechny tlampače z okolních mešit, které přenášejí hlasité zpěvy muezínů, jsou namířeny na jeho rezidenci...

Z jaké rodiny pocházíte a jak vypadalo vaše dětství a mládí v tureckém Kurdistánu?

Můj otec byl právník a dědeček velkostatkář. Matka pocházela z rodiny vzdělané v medrese, což je tradiční neoficiální, státem neuznaná ilegální škola, kde se vyučovalo vše v kurdštině. Moje obě babičky (jak ze strany otce, tak ze strany matky) byly sirotky po arménské genocidě, z níž se moji prarodiče zachránili. V rodině se o tom nesmělo mluvit. Otec byl vnitřně nevěřící a matka nemohla být aktivní muslimkou, když věděla, že její matka byla Arménka a její rodiče se stali oběťmi masakru. Tajně mne pokřtila a mou kmotrou byla moje arménská chůva, která musela opustit později Turecko a nyní žije v SRN. Komu a čemu máme věřit, rodiče nechávali na nás. Před přibližně padesáti lety se pak k turkifikaci Kurdů přidala zmíněná státní islamizace Kurdů. Násilím se snaží implantovat do Kurdistánu svou sunnitskou ideologii a v některých oblastech Kurdistánu mají i částečný úspěch. Žádný islámský svátek ale nemůže být pro Kurdy svatější než jejich Newroz (svátek jarního slunovratu). I pro vlažně věřící Kurdy je Newroz, kdy všichni společně tancují a radují se kolem ohně, významnější nežli islámské svátky. Proto Kurdové vytvořili i v rámci islámu svůj vlastní směr, který nazývají šafia.

Jak jste v době svého dětství a mládí v Turecku prožíval fakt, že jste Kurd? Projevovalo se to nějak na vztazích s okolím, s tureckými sousedy? 

V dětství jsme žádné turecké sousedy neměli. Turectví začalo se školní docházkou. Kurdské školy neexistovaly, nesměly existovat. Z dětství si v sobě nesu dvě traumata, na která nelze zapomenout. Můj dědeček (matčin otec) byl statečným a láskyplným Kurdem. Neuměl turecky a nosil kurdský kroj, ke kterému patří i šátek kolem hlavy. Jednoho dne (bylo mi šest či sedm let) mne chtěl vzít na tržiště do města. Zastavil nás mladý turecký četník a chtěl, aby dědeček sundal svůj šátek (známku kurdství) z hlavy. Dědeček mu nerozuměl, voják mu chtěl jeho šátek sám servat, ale dědeček mu to nedovolil a odstrčil ho od sebe. Kurdům se na hlavu nesahá! Okamžitě se kolem nás objevili další četníci, servali mu šátek z hlavy a odváděli ho. Já jsem zůstal stát a on se ke mně snažil otočit. Viděl jsem, jak ho toto zacházení zraňuje a jaký má v té situaci o mě strach! Druhý velice bolestný příběh se odehrál na základní škole, kdy se nás turecký učitel ptal, kdo jsou mezi námi Kurdové. Já s pár ostatními jsme zvedli ruce. Přizval nás k sobě a donutil nás, abychom drželi ruce před sebou prsty k sobě, a začal nás dřevěným nástrojem do prstů bít. Tento středověký příběh se stal v 60. letech, kdy v Československu a celém západním světě vrcholila liberalizace! Tehdy jsem pochopil, že za kurdství se trestá. Už jako děti jsme pochopili, že ve škole a na úřadech nesmíme říci, že doma posloucháme kurdské písně, báje, pohádky…

Jaký je dějinný vztah Kurdů k sousedním národům (Íráncům, Arabům, Turkům, Asyřanům, Arménům, Židům) a k jejich zemím, které jsou často jejich „úředním domovem“?

Antické národy, jako jsou Židé, Arméni, Asyřané, Kurdové (Médové), Íránci (Peršané), dlouho žily vedle sebe a postupně se (i když mnohdy tvrdě) sžívaly a vyvíjely civilizaci Levanty (Blízkého východu). Když však začali přicházet z Arabského poloostrova nomádi a ze střední Asie turkotatarské kmeny, vše se změnilo. Dnes žije v Turecku už jen pár tisíc Asyřanů, Arménů a Řeků. Ve svých válkách se osmanští sultánové snažili od konce 19. století zneužít i Kurdy, z těch poturčených se snažili vytvořit armádu proti Arménům. Pravdou je, že určitý (byť malý) počet Kurdů se nechal zneužít k arménské genocidě za 1. světové války. Kmeny (rody), které se toho zúčastnily, se však Arménům alespoň omluvily za „slabost“ a zločin svých předků.

Jaký vztah mají Kurdové ke svým náboženským menšinám (křesťanům, jezídům)? Převažuje u Kurdů náboženské, nebo národnostní cítění? A daly by se stručně charakterizovat základní kulturní a politické rozdíly mezi kurdskými menšinami v jednotlivých zemích?

U Kurdů převažuje národní cítění. V současné době se jen v iráckém Kurdistánu (tedy převážně islámské provincii) nachází asi 160 000 křesťanů, a to nejen kurdských, kteří sem utíkají ze všech částí jinak muslimského Iráku i celého Blízkého východu. Jsou zde chráněni a pečuje o ně místní kurdská vláda. Žádná křesťanská země na světě nepřijala tolik křesťanských uprchlíků jako Kurdistán! Ve vládě iráckého Kurdistánu vždy byl aspoň jeden křesťanský ministr. Jsme Kurdové, ať jsme muslimové, křesťané či jezídi, ať žijeme na Kavkazu, v střední Asii, v Rusku či Turecku, Íránu, Iráku, Sýrii či jinde. Hlavní rozdíly mezi Kurdy nejsou dány státem, ale dialektem. Kurdština má tři nářečí, která nejsou rozdělena státními hranicemi. Kurdové v Iráku jsou politicky konzervativní či liberálové, kdežto Kurdové v Turecku či v Sýrii jsou levicově orientovaní a v Íránu je to, jak se říká, půl na půl. Kurdové jsou národem 40 milionů lidí a jde o národ pluralitní. Bylo by absurdní, aby všichni věřili v tutéž ideologii. Kurdové mají řadu politických stran, ale to, co všechny spojuje, je svatý sen o svobodném Kurdistánu.

Existuje v Turecku nějaký jedinec či skupina Turků, kteří by výrazně vystupovali na podporu Kurdů, zastávali se jich, či bojovali za jejich práva?

Miliony Turků se zasazují například za muslimské Palestince. Podobné masové angažmá však zdaleka neplatí v případě Kurdů, Arménů či Asyřanů. Existuje pár jedinců a menších skupin, hlavně novinářů, ale na celkový počet Turků je to pramálo, nicméně existují. Po puči, který chtěl v roce 2016 svrhnout prezidenta Erdoğana, byly zatčeny i desítky v minulosti ideologicky nijak neangažovaných novinářů včetně šéfredaktora nejstaršího deníku Turecka Cumhuriyet (Republika). Následně byli sice šéfredaktor a jeho zástupce propuštěni, ale pak byli odsouzeni za to, že publikovali fotografie a soudní spis dokazující, že Turecko dodává zbraně Islámskému státu. Renomovaní světoví novináři jim radili, aby opustili Turecko, že se na ně chystá atentát. První atentát šéfredaktor Can Dündar přežil, ten druhý už by přežít nemusel, a tak z Turecka opravdu odjel. Po puči vláda zakázala tři tiskové agentury, šestnáct televizních stanic, třiadvacet rozhlasových stanic, pětačtyřicatery noviny, patnáct časopisů a devětadvacet nakladatelství.

Jaký je váš osobní pohled na kořeny syrské války? Syrští Kurdové jsou zřejmě jediná síla, která se s úspěchem postavila Islámskému státu…

Ano, je pravda, že Bašár Asad byl diktátorem, je pravda, že v Sýrii nebyla demokracie, ale kardinální chybou USA a EU bylo to, že ve věci sesazení Asada sázeli na tureckou kartu, aniž by měli nějaký svůj vlastní koncept řešení. Podporovali Turecko, aby se vměšovalo do tohoto konfliktu, a výsledek? Asi desetimiliony uprchlíků, miliony mrtvých, téměř celá země zničená a Islámský stát na krku! Nebylo to Turecko, které islámské radikály z Evropy a USA (odkud je většina bojovníků IS) pustilo přes své území do Sýrie? Nebylo to Turecko, kdo dodávalo islámským radikálům zbraně? Nebylo a není to Turecko, kdo s nimi „obchoduje“? A není to Turecko, kdo bombarduje Kurdy, kteří byli jedinou účinnou silou, bojující proti IS (často s pomocí Tureckem zajatých bojovníků IS, které Turecko zverbovalo do svých složek)?

Pomáhali i turečtí Kurdové (i Kurdové z dalších zemí) nějak syrským Kurdům v jejich boji o život s Islámským státem?

Kurdové nikdy neakceptovali hranice, které rozdělují Kurdistán. Je samozřejmé, že v Sýrii bojovali a bojují i Kurdové z Turecka, Iráku, Íránu, Evropy, Kavkazu! A je samozřejmé, že se i my všichni ostatní snažíme všemi svými silami jim v boji proti IS pomoci. Kdyby civilizovaný svět efektivně pomohl, nemuseli nevýznamní zahraniční Kurdové z toho mála, co mají, posílat pomoc tam těm statečným bojovníkům, kteří bojovali za naše společné lidské hodnoty!

Do ruské okupace Ukrajiny byla evropským tématem číslo 1 ilegální migranční vlna ze zemí Blízkého východu, kterou rozhýbal Islámský stát (a která probíhá dodnes i přes Ukrajinu, kde se její příslušníci mísí mezi ukrajinské uprchlíky). Jaký je důvod, že Turecko na svém území postavilo uprchlické tábory pro běžence ze zemí Blízkého Východu, kde dnes podle odhadů žije od 3 do 5 milionů lidí?

Ptáte se na důvod? Rozhodně v tom není žádná charita, ale jiný důvod: továrna na finanční vydírání EU a dalších západních organizací. V tom oni jsou velmi sofistikovaní. Vzpomínáte si na Miroslava Farkase a Markétu Všelichovou, kteří byli v Turecku odsouzeni za pouhé podezření z pomáhání Kurdům k šestiletému vězení? Turecko je vojensko-policejní stát. Disponuje asi půl milionem policistů, členitým četnictvem a víc než jedním milionem vojáků. Bez vědomí těchto sil by nemohl opustit Turecko ani rybářský člun! Že by v přímořských městech byly tisíce pašeráckých band, aniž by o tom věděly tyto bezpečnostní složky? To není možné. Turecké noviny uveřejňují řadu zpráv typu, jak třeba jeden „závod“ vyrábí záchranné vesty, do kterých dává zcela jiný materiál než ten, který je určen k udržení se na hladině. Ty vesty jen opticky vypadají, že jsou vesty. A o těchto skutečnostech ví i Evropa, a přesto společně dopouštíme, aby se stovky či tisíce lidí (včetně dětí) utopily v moři! Na druhou stranu se do světového tisku dostaly zprávy o otevřené válce na turecko-řecké hranici v roce 2020, kdy se současná turecká vláda všemi prostředky včetně použití bojových plynů snažila vnutit do Řecka, a tedy do EU, vybrané osoby, které prezentovala jako „uprchlíky“… Přitom Turecko není nějakou africkou či východoasijskou zemí. To vše se odehrává před našima očima, v zemi člena NATO a žadatele o členství v Evropské unii, která dobře zná hlavního viníka těchto de facto vražd! A EU k tomu nejen mlčí, ale stále činí Turecku ústupky, nechává se do slova vydírat. Totéž OSN. Na zastavení uprchlické vlny nemá nikdo z EU vážný zájem, a tím pádem ani na jejím řešení. Celá EU se svými institucemi, které stojí Evropany ročně víc než 150 miliard eur, není schopna zvládnout jedinou krizovou situaci! Evropa tak jak jsem ji znal, když jsem do ní v 70. letech přišel, už neexistuje a dnešní Evropa je už dlouho sterilní, neproduktivní a EU nefunkční! Doufám, že Evropa v sobě najde nějakou sebereflexi, probudí se z té letargie a nedopustí, aby se celá evropská civilizace rozložila…

Mluvili jsme o přeshraničních útocích Turecka na Řecko. Co je důvodem přeshraničních útoků tureckého státu na Sýrii a Irák?

Totéž, co útoky na kurdské vesnice doma. Za hranicemi tam žijí Kurdové, které Turecko vnímá jako zřídlo terorismu proti sobě samému. Jen za první polovinu roku 2016 Turecko na svém území téměř zlikvidovalo pět kurdských historických měst. Útočilo na tato města letadly, tanky a děly, jako by to byla města v nepřátelské zemi, a ne v její vlastní. (Přitom víme, že i ve válce s cizími státy platí jisté mezinárodní úmluvy o ochraně civilního obyvatelstva. Ty turecká armáda nerespektovala.) Nejtragičtější na tom byla kompletní devastace historického centra kurdského města Amed (turecky Diyarbakır)! Šlo o zničení historického centra města, které turečtí Kurdové vnímají jako svoji neoficiální metropoli a které bylo chráněno organizací UNESCO. Z tohoto tisíc let starého centra nezůstalo vůbec nic, a přitom se to vše odehrávalo před očima civilizovaného světa a za naprostého nezájmu (či politické cenzury?) jeho médií.

Počty mrtvých kurdských civilistů v Sýrii se pak pohybovaly v tisících a téměř 360 000 tisíc Kurdů se ocitlo ze dne na den bez střechy nad hlavou a na útěku z Turecka, které je oněch střech nad hlavou zbavilo. A totéž rok po roce provádí Turecko nejen doma, ale i na druhé straně hranic v Sýrii a Iráku. Dovolte mi srovnání. Kdyby Izrael zničil v autonomní palestinské Gaze, na západním břehu Jordánu a v sousedním Libanonu jen jednu desetinu toho, co zničily turecké „bezpečnostní síly“ v kurdských městech doma i venku, celý svět by o tom věděl a dal by to Izraeli znát, a to je Izrael, ač militaristický, demokratický stát. V případě otevřeně nacistického Turecka ale všichni mlčí. Moje řečnická otázka zní: Jak je to možné?

V současné době vládne v Iráku už třetí prezident kurdského původu. Nenávist současné turecké administrativy k Iráku a jeho hrančnímu regionu, iráckému autonomnímu Kurdistánu, je pro mě tedy částečně čitelná, ačkoli, dovolím si srovnat, má v tomto případě daleko menší oprávnění vidět v Iráku nacionalistický stát, než když vidí Rusko nacionalismus na dnešní Ukrajině. Dokážete si představit, jak by to vypadalo, kdyby se totéž (že Turecko nejen přestane Kurdy likvidovat, ale jejich menšina se navíc opakovaně prosadí do jeho čela) stalo v Turecku?

V Turecku byl již jednou zvolen prezident, který měl částečně kurdské kořeny. Turgut Özal vládl v letech 1989–1993 a byl to otec dnešního tureckého hospodářského zázraku. Když chtěl ovšem Turecko demokratizovat, byl otráven (první atentát přežil už jako premiér v roce 1988). Byl to vynikající ekonom a byl jen krůček od toho, aby vyřešil otázku tureckých národnostních menšin a kurdskou otázku, a to nejen v Turecku. Těsně po puči v roce 2016 byla Erdoğanovým režimem uzavřena univerzita, nesoucí jeho jméno, a její majetek zabavil stát…

Už jsme na puč proti Erdoğanovi několikrát narazili, povězte mi o něm víc. A pokud možno i o aktuálním nacionalistickém charakteru tureckého státu.

Když dorazily první zprávy o převratu, který mnoho publicistů spojovalo s atatürkovskou tradicí, řekl jsem si, že menšinám, jako jsou Kurdové či Asyřané (kteří jsou v dnešním stále nacistickém Turecku vnímáni, jako byli v nacistickém Německu vnímáni Židé), to zase jenom ublíží, Atatürk přece představoval vypjatý turecký nacionalismus. Nicméně když nyní ze všech stran slyším nářek nad islamizací země, nad tisíci obětí a uprchlíků a jedná se o znovuzavedení trestu smrti, říkám si, jaká varianta by byla pro Turecko lepší. V současné chvíli pro Turecko zkrátka neexistuje žádná reálná dobrá varianta.

Atatürk představoval turecký nacionalismus a jeho strana je dnes v tureckém parlamentu největší opoziční stranou. Jde o svéráznou hybridní směs ideologie pokroku a nacionalismu, která vládla na konci Osmanské říše, již položila a rozložila. Zapříčinila nejen arménskou genocidu, ale také definitivní etnickou čistku v Osmanské říši a Atatürkovi následovníci pokračovali s touto čistkou i po vyhlášení republiky v roce 1923.

V turecké Poslanecké sněmovně jsou zastoupeny čtyři politické strany. Erdoğanova strana, která představuje jak nacionalismus, tak i sunnitský fanatismus a která má absolutní většinu, pak výše zmíněná nacionalistická republikánská strana atatürkistů, ultranacionalistická strana a kurdská strana, jež reprezentuje můj národ, který tvoří asi čtvrtinu populace Turecka. Mimo kurdské strany v Turecku není žádná jiná strana, jež by jevila snahy po demokratizaci země. Táži se PROČ? Proč Turecká republika od roku 1923 dodnes nedokázala vybudovat demokratickou společnost? Na to by měli odpovědět evropští politologové, etnologové a sociologové. Já bych byl jako Kurd vnímán jako podjatý.

Podle mě jde totiž mimo jiné také o velkou chybu NATO (jehož je Turecko členem) a EU (o členství v níž žádá), že za posledních šedesát let neučinili nic efektivního, aby v Turecku vznikla občanská společnost. Ani nyní nečiní vůbec nic, aby Erdoğana a jeho praktiky, jež odporují všem lidským právům, zastavili. Za to nyní nese největší odpovědnost země, které jsem občanem, Německo, a pak USA! Německá vláda mlčí. Tak jako mlčela před sto lety při arménské genocidě, tak mlčí i dnes, a v obou případech kvůli svým ekonomickým zájmům. To, že Erdoğanovy praktiky mohou ohrožovat i jejich demokracii včetně právní a občanské jistoty jejich občanů, Němci dosud ignorují, ale dokdy? Nicméně, částečně to chápu. V Německu žijí tři miliony Turků a veškeré dění posledních dnů v Turecku bylo vidět i na německých ulicích. Kromě toho uprchlická vlna, která nyní do Německa proudí, jak známo, začíná v Turecku…

Těsně po puči v roce 2016 obletěly svět záběry islamistických příznivců prezidenta Erdoğana, kteří ničí knihkupectví v městě Malatya. Jaká národnostní a náboženská menšina v tomto městě žije a o co šlo v konfliktu, který tam proběhl?

Město Malatya je rodným městem mého otce. Je to tisíc let staré město. Před čistkami první světové války tam žili především Arméni, Kurdové a Židé. Po čistkách tam byli státem přesídleni imigranti z turkických a islámských národů Balkánu, Krymu, evropské části Ruska, ale také z s Turky etnicky příbuzné postsovětské Střední Asie a bohužel i utlačované čínské Ujgurské autonomní oblasti... V českém přísloví „poturčenec horší Turka“ je hodně pravdy. Zcela nekorektně musím říci, že z toho města z poturčenců (ale i z jiných měst, kde poturčenci žijí) dnes pocházejí nejhorší hrdlořezové. (Připomínám, že útočník, který se 13. května 1981 v Římě pokusil o atentát na papeže Jana Pavla II., Mehmet Ali Ağca, pocházel také z toho města.) V nedávné minulosti v jednom knihkupectví, které provozovali dva misionáři a kde se nacházely knihy o křesťanství, byli tito misionáři napadeni a útočníci jim podřezali krk. Nicméně vrahové byli navzdory protestu kurdské strany propuštěni a dodnes se nedotčeni pohybují na svobodě…

Podívejme se na závěr blíže na váš příběh: Kdy a za jakých okolností jste přišel do Evropy a do Československa a čím jste se tehdy zabýval?

Do ČSSR jsem přijel z Francie, abych zde studoval lékařskou fakultu, kterou jsem absolvoval v roce 1979. Stipendium pro mne zařídil tehdy v pařížském exilu žijící kurdský princ Kumar Bedir Chan. Během studia jsem v roce 1975 protestoval proti Husákově politice podporující iráckého vůdce Saddáma Husajna, který opakovaně prováděl genocidu své kurdské menšiny chemickými útoky, a zorganizoval jsem s ostatními kurdskými studenty hladovku, kterou jsme drželi na švédském velvyslanectví v Praze. Byl z toho velký problém, ale nakonec mi přece jen dovolili, byť s obtížemi, abych dokončil lékařskou fakultu; prakticky jen proto, že otec spisovatele Radka Johna, můj profesor Ctirad John, velký český imunolog a mikrobiolog, nade mnou celou dobu držel ochrannou ruku.

Byl jsem také spoluzakladatelem Kurdského institutu v Paříži (tehdy jediného na světě) a zakladatelem a ředitelem Kurdského institutu v SRN. Oba tyto instituty byly financovány výlučně ze strany hostitelských zemí, to jest ze strany Francie a SRN, a podobný akt tehdy v očích turecké vlády byl největším zločinem. Proto mě zbavili občanství. Vztah Turků ke Kurdům, Arménům, Asyřanům či Řekům je konstantně nepřátelský, ať už jsou ve své zemi nebo jako menšiny v Evropě či jinde. V Evropě ale Kurdy a další před útokem relativně chrání státní moc hostitelských zemí.

Mnoho lidí zná váš příběh s šikanováním vaší osoby ze strany české státní správy, nikdo ho ale nezná do hloubky a do důsledku. Mohl byste velmi stručně říci, kde podle vás pramení antipatie české státní správy vůči vám?

Ta antipatie začala tím, že jsem se v roce 1994 skutečně náhodně dozvěděl, že na území České republiky pobývají turečtí ilegálové, kteří mají z jedné strany spojení na některé policejní činitele a z druhé strany na mezinárodní organizovaný zločin. S těmito informacemi jsem se jako občan, který ctí oznamovací povinnost a odpovědnost vůči hostitelské zemi, obrátil na tehdejšího ministra vnitra Jana Rumla, který shodou okolností nebyl tehdy v úřadě, tak jsem tyto informace předal řediteli jeho kanceláře a následně řediteli cizinecké policie Karlu Freundovi, kterého jsem znal ještě z doby Charty 77, aniž bych si uvědomil, do jakého vosího hnízda jsem píchl. Ve vazební věznici Praha-Ruzyně v říjnu 1996, to jest po dvou letech pobytu ve vazbě, kde jsem byl držen, jak později konstatoval i soud, protiprávně, jsem obdržel německé občanství, což také o něčem svědčí. Antipatie některých českých státních orgánů vůči mně začala eskalovat opět od té doby, co se všemi prostředky, kterými disponuji, snažím pomoci Kurdům, kteří, ač prozápadnější než Turci, jsou bohužel úhlavními nepřáteli člena NATO a žadatele o členství v EU, Turecka. Turecký stát a jeho přátelé v řadách statní správy České republiky se mě snaží společensky i fyzicky zlikvidovat. Starost o můj národ je můj jediný hřích, který mi neodpustí! Ovšem když jsem od České republiky vysoudil odškodné za vazbu ve výši okolo jednoho a půl milionu korun a od české záchranné služby jsem koupil Tatru 815 a Volvo obojživelnou sanitku, abychom mohli naše (i tureckými vojsky) zraněné v Sýrii převézt přes řeku Eufrat. Vzápětí se nicméně objevila Policie ČR a začala vyšetřovat, proč mám na zahradě sanitku…

Vydal jste několik knížek s kurdským folklórem, máte tedy rád literaturu. Jaký je váš nejoblíbenější kurdský a nejoblíbenější český spisovatel?

Moji nejoblíbenější čeští spisovatelé jsou Karel Čapek a Vladislav Vančura. Divadelní hry Karla Čapka jsem začal překládat do kurdštiny již v prvním ročníku FVL UK. Mým spolubydlícím byl dnešní špičkový český genetik Prof. MUDr. Pavel Martásek, DrSc. Tehdy neexistoval česko-kurdský slovník, a slova, kterým jsem nerozuměl, se mi Pavel pracně snažil vysvětlit. Nezapomenu, jak mně, když jsem překládal Čapkovo R. U. R., na studentské koleji po půlnoci na chodbě (abychom nerušili dalšího spolubydlícího v pokoji) vysvětloval, co je to „jemináčku“… Pavel byl z křesťanské rodiny, což tehdy jak známo nebylo kádrově nejlepší zázemí, ale přesto jsme ještě riskovali, abychom něco udělali i pro další příslušníky tohoto vyznání ve východní Evropě. Já, který jsem mohl cestovat na Západ, jsem od jeho strýce, který byl v SRN kazatelem, propašoval do Československa kontraband Biblí v ruském jazyce, a Pavel je potom načerno převezl do SSSR.

Mými dalšími oblíbenci v české literatuře jsou legendární čeští cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, kteří jako první po Karlu Mayovi seznámili nejen Čechy, ale téměř celou Evropu s pojmy Kurd a Kurdistán. My Kurdové jim vděčíme za hodně. Proto jsem také již během studia medicíny v tehdejší ČSSR navázal s oběma pány osobní kontakt, který se konkrétně s Jiřím Hanzelkou změnil v přátelství. Pan Hanzelka jako signatář Charty 77 měl tehdy kolem sebe čtyřiadvacet hodin denně strážné anděly, pro které zjevení exoticky vyhlížejícího Kurda u jinak relativně opuštěného Hanzelky muselo být dost mimořádnou událostí. (Pan Miroslav Zikmund bydlel ve Zlíně, a proto jsem ho nemohl navštěvovat tak často jako pana Hanzelku.) Orientace mladší generace se i v České republice tak jako na celém světě bohužel změnila, Hanzelka a Zikmund se už tolik nečtou, a proto Kurdy a Kurdistán světová veřejnost „poznala“ teprve po vzniku tzv. Islámského státu a jeho bestiality, proti které se Kurdové hrdě postavili.

Mým nejoblíbenějším kurdským spisovatelem je romantický básník Cigerxwîn, který se narodil blízko mého rodiště a zemřel ve Švédsku. Toho si vážím stejně jako dalších velkých Kurdů, jako byli Abdulrahmán Kasemlu, legendární kurdský vůdce a jeden čas i profesor na Vysoké škole ekonomické v Praze, kurdský vůdce z období Saddámova režimu v Iráku Mustafa Barzanî a bývalý irácký prezident kurdského původu Celal Talabanî.

Česko má u Kurdů jiný zvuk než třeba Nizozemsko či Norsko anebo Maďarsko. Skoro všichni legendární vůdci Kurdů pobývali dlouhodobě či krátkodobě v Praze. Již v roce 1968 československý ministr zahraničí profesor Jiří Hájek (pozdější zakladatel Charty 77) jako první diplomat přednesl na půdě OSN kurdskou otázku. Zmínění Jiří Hanzelka, Miroslav Zikmund, Václav Havel a řada dalších významných českých osobností se angažovali pro Kurdistán! Mnoho Čechů možná ještě donedávna Kurdy moc neznalo, ale Kurdové jsou vděčným národem, a to, co učinili Češi pro Kurdy, se hluboce zapsalo do paměti kurdského národa. Tím, že si vybrali právě Prahu, chtěli představitelé Kurdistánu demonstrovat svůj velice přátelský vztah k Česku. A to nejen Čechům, ale dát to najevo celé Evropě! A není žádným tajemstvím, že i třeba v oblasti obchodu Kurdové v iráckém Kurdistánu - který je jediným současným kurdským samosprávným územím – vždy dávali přednost českým firmám.

Máte ve svém srdci nějaké veliké přání do budoucna?

Ano, mám - úplně stejný jako každý Kurd. Samostatný, svobodný, demokratický a právní stát Kurdistán, který zaručí všem těm, kteří žijí na jeho území bez rozdílu víry či etnické příslušnosti, ale i těm, kdo ho jako turisté navštíví, bezpečnost a důstojný lidský život!

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Turecko, Kurdistán,