Rozšiřovat se nebude jen NATO, ale i další nadnárodní party těch, co spolu kamarádí. Komentář Štěpána Chába
komentář
20.07.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Vlajky zemí BRICS
Švédsko a Finsko oznámily, že s 1. lednem 2023 by mohly být členy Severoatlantické aliance. A to ze strachu před Ruskem. O členství se začalo diskutovat i v permanentně neutrálním Švýcarsku, které ze své neutrality těžilo vždy a od všech válčících stran. Holt neutralita, výhodná záležitost. Jenže rozšiřovat se nebude pouze NATO, ale pravděpodobně i BRICS, tedy ekonomická spolupráce Ruska, Číny, Indie, Brazílie a Jižní Afriky. K BRICS se chce připojit Írán, Egypt, Turecko a Saúdská Arábie. Se vstupem si myšlenkově pohrává i Argentina a Indonésie. Což je pro Západ opravdu velké špatné, jak by řekla zesnulá věštkyně Jolanda.
Proč velké špatné? Základem BRICS je ustanovení, že za suroviny se platí národními měnami členských zemí, které obchod provedou. S možným a uvažovaným vstupem Saúdské Arábie by velmi citelně tratil takzvaný petrodolar. Tedy obchod s ropou navázaný na měnu Spojených států amerických. Dominance Západu je z velké části postavená na dominanci dolaru jako prakticky mezinárodní měny. Však i proto se Rusko společně s Čínou snaží o takzvanou dedolarizaci. Zbavení se závislosti na dolaru a jeho dominanci. I proto požaduje Rusko platby za plyn i ropu v rublech. Pokud by s ropou začala Saúdská Arábie obchodovat mimo dolar, bude to citelná rána pro západní ekonomiku.
Vztahy se Saúdskou Arábií jel minulý týden utužovat americký prezident Joe Biden s tím, že by žádal o zvýšení těžby ropy, aby se vykryl výpadek ropy z Ruska (není se co divit, Bidenovi v USA stoupají ceny pohonných hmot a hrozí Demokratům na podzim prohrát volby). Jenže vztahy utužoval i tím, že saúdského korunního prince označil za darebáka a vraha. Setkání proběhlo rozpačitě, Biden nic nedohodl a odjel od ropných magnátů se staženým ocasem. Saúdové těžbu ropy nezvýší, musí se o tom poradit v rámci OPEC, kde, mimo jiných, zasedá i Rusko. Na tom je možné vysledovat, jakou teď máme politiku. Bez diplomacie, takovou hurá politiku, která na oběti nehledí. Jet na klíčové jednání s tím, že partnera do diskuse obviníme z toho, že je vrah? Jako udělat slona manažerem v porcelánce. Je samozřejmě možné, že ze strany Saúdské Arábie se jedná jen o vydírání Západu, aby nadhodil Saúdům lepší nabídku spolupráce.
Teď ta sranda s Tureckem. Turecko jsme, jakožto Evropská unie, tahali na vařené nudli dvě desetiletí. V roce 1999 získalo Turecko status kandidátské země EU, v roce 2005 začala přístupová jednání. Celou tu dobu jsme slibovali Turecku, že brzy stane v kruhu byrokratické lásky všech členských zemí unie. Nestalo se. Naopak, Turecku jsme okopávali kotníky a vlastně se mu tím vysmívali. Teď s největší pravděpodobností podá Turecko žádost do seskupení BRICS. Je to jedno? No, jak se to vezme.
Do seskupení chce vstoupit i Írán a Egypt. Írán vedeme na sankčním listu podobně dlouho, jako slibujeme Turecku vstup do EU. Tím by se pod přímý vliv BRICSu dostaly hlavní země arabského světa, přičemž BRICS je postavený na intenzivním vzájemném obchodu, nikoliv na nekonečných regulacích, které zneschopňují výrobu a průmysl členských zemí, jak je tomu u Evropské unie. Cílí tedy na rozvoj a zisk, ne na zglajchšaltování. My, jako Západ, jsme arabský svět zatím, mám ten pocit, buďto bombardovali, nebo poučovali o tom, že by to měli dělat lépe. A to všechno, co dělají. Ovšem zavážení demokracií našeho typu se nám v arabských zemích příliš nedařilo. Viz hrdinný úprk z Afghánistánu, kde téměř okamžitě převzal vládu Tálibán, který jsme odtamtud 20 let vyháněli. Převzal vládu silnější, než když jsme ho přišli vyhánět. Irák jsme rozbombardovali zároveň s Afghánistánem. Libye se z naší intervence doposud nevzpamatovala a stále tam probíhá občanská válka a naprostý chaos při volbě mezi tamním Losnou a Mažňákem, kteří se řežou hlava nehlava po celé zemi. Nekoukají na nás z arabských zemí zase s takovým nadšením, jak si můžeme myslet.
BRICS chce obohatit svým členstvím i Indonésie. Tedy budoucí ekonomický tygr Asie. Té Asie, kam se přesouvá centrum ekonomického dění celého světa, protože u nás už je tolik regulací, nařízení a povinností, až začíná ekonomika tiše chřadnout. Viz například krach slovenské hliníkárny, která pošla na základě regulací unie.
Pokud zmíněné země do BRICS vstoupí, a jsem si jist, že Západ udělá první poslední pro to, aby se tak nestalo, bude to pro náš kulturní okruh EU a USA velká rána. Protože v tu chvíli se moc začne definitivně přesouvat mimo náš dosah. A proto bych ve vůdčích pozicích Západu viděl mnohem radši schopné politiky a diplomaty, nikoliv všehoschopné aktivisty, kteří obchodního partnera obviní, že je vrah (všichni víme, že vrah je, nechal zabít saúdského novináře Chášukdžího, ale v mezinárodní diplomacii se tohle prostě nedělá, protože se diplomaticky doplazíme tak leda k mezinárodní izolaci).
A právě k takové izolaci se propracováváme. BRICS si převezme velmi prosperující Saúdskou Arábii, my si na krk uvážeme permanentně neprosperující Ukrajinu, kterou v pozici kandidátské země budeme ponižovat podobně dlouho jako Turecko. A nakonec sama Ukrajina vstoupí do BRICS. Časem, až zbraně utichnou a Rusko s Ukrajinou si to vyříkají u jednacího stolu. A oni si to tam vyříkají. Jenže to už budeme ve fázi, kdy budeme mít daleko menší vliv na arabské země. K naší škodě, nutné zmínit a udělat vykřičník, k naší škodě.
Všimněme si u toho jedné takové věci – to my jsme závislí v nerostném bohatství na nich, ne oni na nás. Oni na nás oceňují bohatství, ale božínku, to se přesouvá do Asie. Hrajeme si smuteční pochod? Ono to tak vypadá. Nebylo by fajn mít v čele politiky, kteří by to dokázali obchodně a diplomaticky zvrátit? Obchodně a diplomaticky, nikoliv za asistence válečné rétoriky, obviňování a nejapného aktivismu. Protože pokud se tak nestane, budeme z dlouhodobého hlediska jen a jen chudnout. Je to studenoválečné rozdělování světa chmurné.
V tomto ohledu zní logicky myšlenkový vývod německého kancléře Olafa Scholze, který pravil, že princip národního veta v rámci EU je přinejmenším v zahraniční a bezpečnostní politice překážkou. Má pravdu, EU nemůže jednat a je paralyzovaná nekonečným jednáním a dohadováním. A to, co má být rozhodnuté hned, to je rozhodnuté až za tři měsíce. Přičemž vzájemné vydírání a podmiňování si souhlasu vede k dalším třenicím a nevraživosti uvnitř EU. Zrušení práva veta zní logicky, ovšem nedovedlo by nás to do situace, kdy se začne rozhodovat na úkor části členských států s tvrzením o vyšším dobru? Je to možné, až pravděpodobné. Německo například i přes hrozící energetickou krizi bude pokračovat beze změn ve vypínání jaderných elektráren. Takový pěkný přesmrtvolismus s praktickými ukázkami. Je to vizionářství, nebo čiré bláznovství? Pánbu ví. Pokud by byla energetická politika jen v rukou EU bez práva veto, museli bychom od jádra odstupovat i my? Je to pravděpodobné. Ale co až by se takový přesmrtvolismus zavedl i v jednání v zahraniční politice? Ono by to trochu toho přesmrtvolismu v mezinárodní politice ze strany EU rozhodně chtělo, ale s rozumem a s pohledem do budoucnosti delším, než do další zimy. Bojím se, že lidskoprávní aktivismus Západu by mohl dojít až do situace, kdy začneme partnerovi v jednání ze Saúdské Arábie vyčítat, že jeho země má málo transexuálních generálů v armádě. To pak budeme, jako že už jsme, za kašpary.
Jedno je ale zcela průzračně jasné. Svět se rozděluje na dvě pevně oddělené strany. Na jedné je Západ, na druhé Rusko s Čínou. A bylo by dobré, kdybychom neztratili z rukou opratě a dokázali nabídnout i víc, než jen své regulace, kázání a abychom přestali za sebou zanechávat opar jisté falešné nadřazenosti, kterou za sebou necháváme jako slimák slizovou stopu. Teď už nejednáme s rozvojovými zeměmi, které by měly být vděčné za naši snahu jim vykrást nerosné bohatství a udělat si z nich levnou montovnu, ale se zeměmi rozvinutými a bohatými, které s překvapením zjišťují, že nás můžou poslat do háje zeleného a z dlouhodobého hlediska na tom jedině vydělají. Protože se v různých politických tématech chováme jako šílenci.

Vložil: Štěpán Cháb