Polibek smrti a lidožraví mravenci. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou počtvrté křížem krážem za zvířátky
16.07.2022
Foto: Se svolením Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Obyvatelé amazonských osad musí čelit velkému množství nebezpečného hmyzu, který přenáší řadu smrtelných nemocí, jako jsou malárie nebo Chagasova nemoc
Ve čtvrtém dílu putování po stopách zajímavých tvorů, kteří s námi sdílejí naši planetu, zamíříme teď do tropů jihoamerické Brazílie. Portugalsky se holič řekne barbeiro. Stejně tak se v Brazílii říká i velmi nebezpečné ploštici druhu Triatoma infestus, která své oběti bodá do tváří, nosu i rtů a saje jim krev. Američané jí romanticky říkají líbající ploštice, ale české jméno je daleko příhodnější – zákeřnice.
I když má zákeřnice pořádně velký sosák, jak můžete vidět na fotografii, její bodnutí není kupodivu bolestivé. O to je však nebezpečnější. Triatoma totiž může do rány po bodnutí přenést svůj trus, který je infikován prvokem druhu Trypanosoma cruzi. Smrtelně nebezpečná nákaza dostala jméno podle svého objevitele, brazilského lékaře Charlese Chagase, který ji popsal v roce 1900.
Průběh Chagasovy nemoci je velmi nepříjemný. Dojde k otoku kůže v místě kousnutí, a navíc zduří mízní uzliny. Po zhruba čtrnácti dnech dojde k akutní fázi a celé tělo je zaplaveno vražednými parazity. Navíc dochází k bolestem břicha a zvedá se teplota. Dalšími nepříjemnými projevy jsou dušnost, zvětšení srdce a hromadění tekutin ve tváři. Po měsíci nastává takzvaná latentní fáze, která může trvat i řadu let. Během tohoto období dochází k dalšímu poškozování srdce a střev. Nemoc může v závěrečné fázi skončit i smrtí pacienta.
Tím však zlovolné působení polibku zákeřnice ani zdaleka nekončí. Nemoc je totiž přenosná i z člověka na člověka. Infikovaná matka tak může například nakazit své dítě. Stejné nebezpečí představuje i případná transfúze krve nebo transplantace orgánů z postiženého člověka. Očkování proti této tropické metle lidstva doposud neexistuje. Divíte se mi, že jsem tuto ploštici během své cesty po Brazílii srazil dolů ze stropu, kde číhala nad mou závěsnou sítí, a pomstychtivě ji zašlápl?

Hlava „líbající ploštice“ neboli zákeřnice druhu Triatoma infestus má mohutně vyvinutý zahnutý sosák, kterým odčerpává svým obětem krev. Nad ní se klene dlouhonohé tělo další dravé zákeřnice druhu Gardena melanarthum. Oba bizarní exempláře pocházejí z Brazílie.
Zákeřnice jsou individualisté, a proto nebude od věci připomenout jiný nebezpečný jihoamerický hmyz, který naopak žije v obrovských koloniích.
O mravencích rodu Eciton, známých v Brazílii a Venezuele jako tocateiros či carnivoros (tj. masožrouti), jsou vyprávěny úplné legendy. Podle ústního podání domorodců, kteří si zřejmě rádi utahují z hloupých gringos, jsou prý tito šestinozí ďáblíci schopní hrůzostrašných skutků. Například likvidace celé indiánské rodiny, kterou přepadnou během spánku, je pro ně údajně úplná hračka. Zajímavé historky kolují také o zbloudilých zlatokopech a cestovatelích, kteří posloužili tomuto přičinlivému sociálnímu hmyzu jako chutná svačinka. Drtivá většina těchto pověstí se samozřejmě nezakládá na pravdě. Jinak ale člověk posuzuje takové věci v teple domova a jinak na podobné zaručené zprávy pohlíží v dusivém vlhku amazonských pralesů. Je však známou skutečností, že malé zraněné zvíře, které nemůže dostatečně rychle uprchnout, se vedle pomalých plazů a hnízdících ptáků stává kořistí malých zabijáků. Na venezuelsko-brazilských hranicích jsem zaznamenal pozoruhodné vypravování dnes již zesnulé české emigrantky paní Junové, která na vlastní oči viděla, jak tlupa ecitonů precizně obrala slepici, která odmítla opustit svá vajíčka. Před setkáním s takovou sebrankou by dal každý romanticky naladěný zálesák přednost bleskurychlému ústupu.

Metlou pralesů jsou nejrůznější druhy sociálního hmyzu, jako například tyto drobné a agresivní vosy, které si staví nenápadná hnízda. Člověk o ně při chůzi omylem zavadí a neštěstí je hotovo.
Další jihoamerická nebezpečí má amorfní tvář milionů komárů rodu Anopheles, přenášejících malárii, kterým stačí jen malá skulinka ve stanu či moskytiéře. Nebo agresivní bodavé muchničky zvané pium, které způsobují velké otoky, na jejichž vrcholku je černá špička. V Střední Americe tyto potvůrky přenášejí háďátka rodu Onchocerca, způsobující takzvanou říční slepotu. Pokud běhají děti po návsí indiánských sídel bosé, číhají na ně písečné blechy. Samičky těchto bestií se zavrtávají mezi prsty bosých nohou, po několika dnech jim zduří zadeček asi do velikosti hrachu a začínají vypouštět vajíčka. Napadené místo pochopitelně značně svědí a člověk má co dělat, aby si rány nerozškrábal, protože ve vlhkém pralesním prostředí hrozí značné riziko sekundární nákazy. Blechy jde naštěstí vytáhnout po naříznutí kůže ostrým nožem. K dalším trapičům patří mušky rodu Phlebotomus, přenášející leishmaniózu, jež může znetvořit celý obličej. Obyvatelé pralesních osad tak musí čelit opravdu mimořádně ohavné a zároveň smrtelně nebezpečné čeládce.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma