Rodina není spodina. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Nejlepší pro děti je klasická třígenerační rodina.

Poněkud provokativní název má upozornit na důležitost fungujících rodin pro zdravý vývoj dětí. Pominu-li stát, je nejbližším partnerem školy právě rodina. A ačkoliv stát tvrdí, že škola zajišťuje servis rodině, myslím, že je to trochu jinak. Stát už dnes formou různých „podpor“ (jak krásně se dá označit vměšování) přebírá otěže výchovy u nefungujících rodin, a kdyby to šlo, rád by „zmírnil vliv rodičů“ na názory dětí i ve fungujících rodinách. Silná vícegenerační rodina totiž plní několik funkcí, které jsou nezbytnou podmínkou pro její nezávislost. A podotýkám – nejsem sociolog, jen filozofující učitel.

Rodina má několik základních funkcí. První – a nejdůležitější funkcí rodiny je přivést na svět děti a vychovat je. Proto je základem slova „rodina“ slovo „rod“ – „rodit“. V tomto smyslu (dle mého názoru) nelze považovat za rodinu páry jakýchkoliv kombinací, které z biologického hlediska plodit a rodit nemohou. Nemám samozřejmě na mysli páry, v nichž má některý z partnerů zdravotní problém. Přijde mi komické, když se homosexuální lobbisté dožadují „práva“ mít děti. Toto „právo“ jim nikdo neupírá. Jako kdokoliv jiný, i oni mají plné právo se o miminko pokoušet. Pokud se jim to však nedaří, měli by si uvědomit, že jediný, kdo je „diskriminuje“, je Příroda. Pár, který ze své biologické podstaty mít děti nemůže, je prostě „pár“. Ne rodina – tam se rodí.

Rodina jako ekonomická jednotka

Nejde jen o to děti plodit a rodit, ale také je vychovat a hmotně zabezpečit. S tím souvisí druhá funkce rodiny, a to je funkce ekonomická. Historicky rodina vždy fungovala jako ekonomická jednotka, přičemž ekonomické funkce se různě měnily. Členové rodiny mohli být pracovní silou (a to i děti), vydělávat peníze, tvořit rozpočet, rozhodovat o tvorbě úspor a o investicích a také o utrácení – tedy o tom, co rodina koupí. Kdo na co má právo bylo určeno zvyklostmi nebo i zákony. Například to, že je „hlavou rodiny“ muž, bývalo stanoveno zákonem. Teprve až v rámci komunistických represí byla v roce 1948 žena s mužem zrovnoprávněna. Do té doby byla povinna poslouchat svého muže.

Kde je diskriminace ve vzdělávání v ČR?

Co ovšem platilo téměř vždy – až do roku 1989 byla rodina ekonomicky soběstačná. Možná dostávala úlevy na daních, přídavky na děti atd., ale vždy měla svůj vlastní příjem, ať už finanční nebo z vlastního hospodářství. Za první republiky čekala toho, kdo nepracoval, chudoba, za socialismu vězení. Mimochodem – za socialismu byl na základní úrovni soběstačný i stát.

Od roku 1989 v důsledku štědrého sociálního systému vyrostly první generace lidí, kteří nikdy nepracovali. Proč by také ne, když neziskové organizace diskriminačním způsobem „proškolovaly“ určité skupiny obyvatel v systému sociálních dávek a někdy jim při získávání těchto dávek přímo asistovaly. Ve škole se to neučí a stát prostřednictvím neziskovek „školí“ jen někoho. Zvýhodňovaným osobám se v dotačních projektech říká „cílová skupina“.

Ve školách se o sociálních dávkách většinou neučí

Když jsem učil finanční gramotnost, naučil jsem žáky vést domácí rozpočet či vyplnit daňové přiznání, ale také jsem je seznámil se systémem sociálních dávek a postupy, jak o ně žádat. Proč by dávky měli čerpat jen někteří? To je jeden z velkých dluhů českého vzdělávacího systému. Abych zjistil, jaké dávky existují, požádal jsem o vysvětlení na Úřadě práce. Tam mi ochotně vysvětlili systém „běžných“ sociálních dávek. Ale když jsem se začal zajímat o doplatek na bydlení a okamžitou jednorázovou finanční pomoc, bylo mi řečeno, že toto už nejsou zcela běžné dávky a pokud si to dobře pamatuji, že nejsou „nárokové“ (je to šest let zpátky).

Rodina jako dítě státu – nový typ „rodiny“

Rodiny, kde ani jeden z partnerů nikdy nepracoval, lze označit za „děti státu“. Jednak jsou produktem státní sociální politiky (v tomto smyslu jejími dětmi) a zároveň vyžadují od státu péči – státní „výživné“ v podobě různých dávek. Rodina, která je plně závislá na státu, jenž ji vyživuje, je fakticky v pozici dítěte. Tento typ rodiny je dítětem státu – ve všech smyslech. Odpovězte si sami, zdali je rodina, která je plně závislá na penězích ostatních lidí, dobře fungující rodina. Netýče se to nízkopříjmových rodin, kde rodiče pracují – tyto rodiny nejsou PLNĚ závislé na státu.

Je člověk, který nikdy nepracoval, opravdu dospělý?

S tím souvisí další otázka – dětští „dospělí“. Lze považovat za dospělého člověka, který nikdy nepracoval a nedokáže uživit sebe ani svou rodinu? Nepočítám sem nízkopříjmové pracující – tam souhlasím s dorovnáním ze státního rozpočtu. V naší společnosti bývá zvykem vyživovat děti, ovšem v některých případech jsou „vyživováni“ dospělí. Zdravý „dospělý člověk“, který čeká, kdo se o něj postará, „zastydnul“ na úrovni dítěte. Je takový člověk opravdu zralý? Je pak otázkou, zdali by tito lidé měli volit. A domnívám se, že ne. Ze tří důvodů. Za prvé – není správné, aby o „společném balíku peněz“ rozhodoval někdo, kdo do něj nepřispěl. Za druhé – člověk, který nikdy nepracoval, nezná hodnotu peněz ani hodnotu práce a v tomto smyslu není schopen reálně posoudit návrhy kandidujících stran. Za třetí – člověk, který nikdy nepracoval, není ani v biologickém smyslu dospělý. Dospělý jedinec se v biologické říši vyznačuje právě tím, že dokáže zajistit své potomstvo. S výjimkou kukačky. Ta se „stará“ po svém.

Rodina jako vzdělávací jednotka

V rodině se tradičně z generace na generaci předávala řemesla, ale také morální hodnoty, víra atd. Osobně si myslím, že se předávají nejen pracovní a řemeslné zkušenosti, ale také životní. Děvčata se učívala vařit, chlapci pomáhali s domácí údržbou a v rámci způsobu obživy rodičů se děti seznamovaly také se zemědělstvím, profesí rodičů atd. Dnes mnozí hoši neumí zatlouci hřebík (takové žáky znám) a děvčata se řídí heslem „Vitana vaří za vás“. Nevěděl jsem, co si mám myslet, když jeden žák na výletě prohlásil o polévce ze sáčku: „To je ta dobrá polívka, co vaří naše máma!“ Obdobnou situaci jsem zažil v Británii, kde jsem pobýval. Základním nástrojem v kuchyni byly nůžky na rozstřihávání obalů polotovarů. Hostitel byl přesvědčen, že umí vařit.

Rodina jako sociální síť

Pod souslovím „sociální sítě“ si dnes představíme Facebook nebo Twitter. Ovšem základní sociální sítí, která má i funkce „záchytné sociální sítě“, je právě rodina. Vzorem by nám měly být cikánské (plně korektní české slovo, které užíval i pan Čapek) rodiny, které možná nefungují podle našich představ, ale o své členy se postarají. Už jste někdy viděli cikánského bezdomovce? Tam bychom se měli učit! A to i v počtu dětí. Pro naše děti bude v životě snazší fungovat po úmrtí rodičů jako fotbalový tým než jako osamělí jedinci.

Rodina jako soubor vzorů

Třígenerační rodinu – prarodiče – rodiče – děti považuji za ideál. Nejen proto, že je schopna se postarat o své členy, ale také proto, že dětem dává široký soubor životních vzorů. Rodiče, sourozenci, dědeček i babička jsou pro dítě souborem názorů, zkušeností, ale také možných způsobů řešení různých situací. Tři body jsou základem stability všeobecně. Cením moudrost našich předků, kteří měli tzv. „rady starších“.

Odjakživa míval hlavní slovo nejstarší člen rodiny a bylo to dobře. V rámci svého života ledasco zažil a měl s čím porovnávat. Dětem a mladým lze podsunout cokoliv – stačí je přesvědčit, že je to pro dobrou věc. Dnes jsou to třeba „Fridays for future“, ale bývaly doby, kdy mladí se stejným nadšením vytloukali okna židovských obchodů nebo „nahlašovali“ své rodiče. Samozřejmě byly přesvědčeny, že „konají dobro“.

Rodina… Ale jaká?

Dnes bývá zvykem ke slovu rodina přidávat různé přívlastky, např. „tradiční“, „úplná“, „neúplná“… Ale ve skutečnosti se jedná jen o matení pojmů. Rodina je prostě rodina. Tečka. Podobně jako auto. Auto je auto. A nikdo nám nepodsouvá „tradiční auto“, „neúplné auto“ atd. To se pak už nejedná o auto, ale o vrak. Chraňme rodinu před znevažováním. Protože jen silná rodina ochrání nás. Vím, že je to těžké. Ne vždy lze vztah udržet, ale přesto bychom měli udělat maximum pro to, aby naše děti žily ve stabilním prostředí mezi lidmi, kteří je mají rádi.

Milí čtenáři. Rád bych vás poprosil alespoň o měsíc autorských prázdnin, abych se mohl věnovat své rodině i sobě. Předem děkuji za pochopení. Přeji vám všem krásné léto!

Vložil: Stanislav Korityák