Ukrajincům je líto národnostních menšin v Rusku. Proč jim ale není líto menšin na Ukrajině? Svět Tomáše Koloce
komentář
19.06.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Tank s motivem ukrajinské vlajky
Musím se přiznat, že posledních pár let se moc neponořuji do hloubek českého mainstreamového mediálního trhu, o kterém, co si budeme povídat, už každé malé české dítě ví, že patří buď zahraničním korporátům, nebo některé z pěti hlavních českých oligarchických rodin. Vzhledem k tomu, že jsem v dávné minulosti do většiny mainstreamových titulů psal, občas se začtu do toho, co píší bývalí kolegové nebo jakého nového dopisovatele ulovili. Jedním z těch, kteří ,byli uloveni' po začátku rusko-ukrajinské války, je Andrej Kirillov, který v Hospodářských novinách na pokračování zveřejňuje svůj Zápisník z války…
Jeho autor mě zaujal už tím, že zřejmě díky tomu, že píše z Ukrajiny, má privilegium se i v globalistickém médiu psát slovansky AndreJ. Kdyby byl uprchlíkem na českém území, musel by se v souladu se svým globálním pasem psát anglosasky AndreI, popřípadě správně ukrajinsky AndriI. Z toho, že je AndrEj, nikoli AndrIj, zase usuzuji, že je z rusky mluvícího východu Ukrajiny. To je ovšem taky všechno, co se o něm nejen v HN, ale na celém širém božím webu dočtete, z čehož se zase lze dohadovat, že slovansky zakončený Andrej se ve skutečnosti jmenuje úplně jinak.
Jeho poslední příspěvek mě každopádně přitáhl svým titulem „Ukrajincům je líto menšin v Rusku, protože vědí, co znamená staletá asimilace. Jsou to dějiny genocidy“. Vzhledem k tomu, že HN jsou placené a články z nich nejdou odemknout jinak než online a já nemám internetové bankovnictví, poprosil jsem Štěpána Chába o možnost si jeho prostřednictvím přečíst text občana okupované Ukrajiny o menšinách Ruska. Nelitoval jsem.
Andrej Kirillov v úvodu textu předesílá, že o oněch menšinách neuvažuje on, ale jeho přítel, o kterém jeho text pojednává:
„…V malém bytě na okraji jednoho krymského města sedí muž středního věku a se zájmem píše na notebooku. Občas vyskočí nějaké zprávy a on si s nimi podrážděně pohrává. Pak zase něco napíše. Sepisuje koncepci rozvoje ohrožených národů z ruského vnitrozemí. Píše bohatou, umělecky pojatou ukrajinštinou. Nejenže s těmito početnými národy sympatizuje, ale navíc věří, že podpora jejich kultury a identity je mocnou zbraní proti Putinově říši. Všechny tyto etnické skupiny a národy, jako Burjati, Kalmykové, Tuvinci, Merjané, Erzjané, Karelové nebo Karakalpakové, si musí vzpomenout na své kořeny a přestat být bezhlasou masou vojáků…“
Etnolingvistický šílenec jako já, který skutečně zná všechny menšinové národy Evropy včetně evropské části Ruska (která je sice jen jednou třetinou ruského území, ale žije na ní 80 procent populace Ruska), ale i jeho částí neevropských, se u tohoto výčtu musí pousmát. V případě altajských (turko-tataro-mongolských) Burjatů, Kalmyků a Tuvinců a uralských (ugrofinských) Karelů (těch posledních se mimochodem týkal jeden z mých aktuálních textů v této rubrice) se autor trefil dokonce do národů, které mají v Rusku svou autonomní republiku. (Altajští Burjati jsou dokonce nejpostiženější menšinou současné války - z jednoho prostého důvodu: jde o nejchudší z 56 etnicky ruských i 27 autonomních menšinových celků RF, kde existuje jen jediná možnost slušné obživy: stát se profesionálním vojákem.) Naproti tomu Andrejem Kirillovem zmiňovaný uralský národ Merjanů vyhynul už v 13. století, uralští Erzjané nejsou národ, ale jen jedna z jazykových skupin národa Mordvinů a turkičtí Karakalpakové pro změnu nejsou národ, jehož jakkoli signifikantní část by žila v Rusku, nýbrž žijí od rozpadu SSSR v roce 1992 v samostatném středoasijském Uzbekistánu, v němž mají svou vlastní autonomní republiku. V Rusku z celkové populace 800 tisíc Karakalpaků podle statistik žijí jen dvě - kulturně i politicky naprosto neaktivní - promile. Andrej Kirillov o svém příteli přesto dále píše:
„Jeho doporučení jsou zcela použitelná. Našel soubor lidových tanců (v jakémsi Bohem zapomenutém městečku na Volze), v kterém vidí jádro obrozující se kultury. Potom studoval práce baškirského místního historika, který se pro něj stal prototypem budoucího ideologa nového, obrozeného baškirského národa. Který bude žít vlastním rozumem a chápat svou historii jako dějiny genocidy.“
Jak to ve skutečnosti bylo s ruskými menšinovými národnostmi? Byly jejich dějiny vždy jen „dějinami genocidy“? Zatímco za cara byly neruské národy Rusi, o nichž Andrej Kirillov píše, opravdu Bohem zapomenuté, včetně slovanských Ukrajinců a Bělorusů, jejichž národnímu obrození car bránil hůř než rakouský, německý a turecký císař obrozením svých slovanských menšin dohromady (proto je taky národnostně nejuvědomělejší částí Ukrajiny někdejší rakouská Halič, která byla od zániku Kyjevské Rusi v roce 1240 až do 40. let 20. století od zbytku Ukrajiny oddělena a žila zcela odlišné dějiny), nový bolševický vůdce Lenin 7. června 1917 (tedy ještě před VŘSR) napsal ve svém listu Pravda: „Považujeme Ukrajinu a jiné neruské oblasti za oblasti, které si ruský car a kapitalisti přivlastnili anexí,“ a dále že národy Ruska mají právo na sebeurčení včetně oddělení, a 2. listopadu 1917 byla jeho stranou VKS(b) dokonce schválena Deklarace práv národů Ruska.
To když se dozvěděl lidový komisař bolševické 5. Rudé armády pro národnosti Jaroslav Hašek, kromě toho, že v té době už vydával a z větší části i psal noviny Útok ve třech západoevropských jazycích, naučil se i jazyku národa, na kterém během své mise právě pobýval, baškirsky, a pro burjatštinu (jazyk národa, na jehož území byl poslán poté), která tehdy ještě neměla písmo, je dokonce vytvořil! (Dokonce i jeho druhá žena, slavná Šura, vlastním jménem Alexandra Lvova, byla etnická Tatarka, kterou Hašek zachránil z bídných poměrů v obci Peťakovo na Urale.) Kromě talentovaných novinářských polyglotů, kteří se byli schopni naučit jazyky za pár dní, jako byl Hašek, Lenin vyslal po širé Rusi pluky etnologů, aby zjistili, jaké menšinové národy v zemi vůbec žijí, popsali jejich jazyky a vytvořili pro ně písma, ale také navrhli hranice jejich autonomních republik, které se po několika zemětřeseních daných tím, že vzájemně řevnivé národy byly promíšeny (proto se například stalo, že dnešní Kazachstán se nějakou dobu jmenoval Kyrgyzstán, než delegace Kazachů vysvětlila Leninovi, že ta skupina Kyrgyzů, kterou etnologové potkali v kazašské poušti, byli nahodilá menšina) ustálily do dnešních podob. Snad i proto se dnešní kazašský prezident Tokajev vyslovil, že Kazachstán neuznává s Ruskem spjaté separatistické republiky: moldavské Podněstří, gruzínskou Abcházii a Jižní Osetii a ukrajinské Doněcko a Luhansko. Ani ty z ve 20. letech 20. století vytvořených republik, které jsou dnes mezinárodně uznané, ovšem většinou nekopírují skutečné sídelní území svých národů, což je první zdroj lokálních genocid, z nichž poslední bylo předloňské faktické zničení autonomní republiky Náhorní Karabach, obydlené sice Armény, ale od sovětských dob náležící k sousednímu Ázerbájdžánu, kterému toto území Arménie na přelomu 80. a 90. let vojensky odňala - načež si ji Ázerbájdžán na podzim 2020 s logisticko-vojenskou pomocí Erdoganova Turecka „vzal zpět“.
Když se ještě za Leninova života, v roce 1922, dostal do čela sovětského Ruska Stalin, který ač, anebo právě protože sám Gruzínec, nesdílel Leninovy názory na právo na sebeurčení národů, nejprve připojil ty národy, které na Leninovu výzvu vyhlásily samostatnost (kromě altajské republiky Tuva, jejíž komunistický vůdce z let 1932 - 1973 Salčak Toka byl Stalinovým přítelem - tu Stalinův SSSR anektoval až v roce 1944) a pak zavedl pro národy tehdejšího SSSR stejný režim, jaký po svém nástupu k moci v roce 1949 na svém území zavedla po Stalinově vzoru i Maova Čína. Každá sebemenší národnostní menšina dostala svůj autonomní státní útvar, do jejíhož čela byl postaven příslušník této menšiny, ale pouze za jedním účelem: aby ze všech sil napomáhal nejméně stejné rusifikaci daného území, jaká byla nastoupena za cara. Tento režim byl vymyšlen dokonale. Sovětští propagandisté se postarali, aby celý svět věděl, že legendární rudoarmějský generál Čapajev byl rodilý menšinový Mordvin, vynálezce univerzální zbraně pro druhou světovou válku Kalašnikov je menšinový Udmurt a polovička legendární projekční kanceláře letadel MiG Arťom Mikojan menšinový Armén - od té chvíle ale Kalašnikov i Mikojan (Čapajev padl už v roce 1919) ve jménu své kariéry udělali nejlíp, když na svou mateřštinu zapomněli. K tomu měl sloužit i Stalinův další vynález: vysoké školy na území celého SSSR včetně připojených pobaltských zemí, které si do SSSR ,přinesly' své národní univerzity s sebou, musely vyučovat výhradně v ruštině.
Faktorem zacházení s menšinami byla také měnící se politická situace: autonomní republiku povolžských Němců, kteří zde žili od 18. století, dal Stalin po útoku Hitlera v roce 1941 zlikvidovat ze dne na den a Němce vyvézt do Střední Asie (velmi podobně se po Pearl Harboru Roosevelt vyrovnal s havajskými a sanfranciskými Japonci, které dal umístit do táborů na středozápadě USA), Židů v politibyru se sice obával a všech se zbavil (Zinověva a Kameněva v procesu roku 1936, Trockého si jeho vrah roku 1940 našel až v Mexiku), pro studium židovských studentů na univerzitách stanovil přísné kvóty (většinou dva na obor) a pro židovskou menšinu v SSSR založil u Tichého oceánu (dodnes existující) odlehlý autonomní stát - svou tajnou službu však založil skoro výhradně na židovských velitelích. To bylo také štěstí v neštěstí převážně židovské emigrace do SSSR před Hitlerem na přelomu 30. a 40. let, kdy dal Stalin všechny její příslušníky automaticky (bez soudu) odsoudit na 5 a prokazatelné komunisty dokonce na 8 i víc let do gulagu, odkud ty, kteří tam (za pomoci sovětských židovských velitelů) přežili, vysvobodilo až vypuknutí války v roce 1941 a verbování přeživších do československých, polských a dalších exilových národních jednotek v SSSR. Když po svých "nadějných lidově-demokratických začátcích" stát Izrael v roce 1948 vznikl jako součást západního bloku pod vedením USA, Stalin dal zrušit většinu kulturních zařízení židovské menšiny, a nejen v SSSR, ale v celé východní Evropě rozjel řadu protižidovských stranických čistek. Dlouholetého reprezentanta židovské menšiny v SSSR, divadelníka Solomona Michoelse ( kterého po celou druhou světovou válku využíval jako člověka, který mezi Židy v USA sháněl peníze na sovětské armádní výdaje) dal zavraždit. Přesto se třicet let po Stalinově smrti hlavou sovětského státu stal bývalý šéf KGB, etnický Žid Jurij Andropov (naproti tomu: v demokratických USA židovský prezident nikdy nebyl...), který však zcela v intencích sovětské šovinistické politiky podpořil projekt odchodu co největšího počtu příslušníků "podezřelé menšiny" sovětských Židů ze země...
Vládnoucím bolševikům, kteří byli národnostně opravdu pestří (z nejvyšších vůdců SSSR byl například skutečně ,etnicky čistý' Rus jen jeden: Chruščov) šlo o to vytvořit z Rusů i více než 300 menšinových národů impéria (jejichž příslušníci se, pravda, za cara vůbec nedostali ze svých odlehlých koutů Rusi, natož aby jim byl nabídnut podíl na moci) jediný, nivelizovaný rusky mluvící „sovětský národ“. Stalinovi glajchšaltovaní sovětští lidé si ovšem paradoxně ze školy i ze sdělovacích prostředků stále odnášeli leninské poučky o podpoře menšin, a tak kupříkladu ze sovětského Bajkonuru, dříve, než se v USA rozhodli dát do kosmického programu první menšinu, vyletěli do vesmíru nejen příslušníci řady čistě sovětských národnostních menšin (první Ukrajinec Pavel Popovič letěl už rok po Gagarinovi), ale i vůbec první Asiat, první Žid, první černoch - a třeba prvním muslimem ve vesmíru se stal Vladimir Džanibekov, etnický Rus s původním příjmením Krysin, který se zachoval přesně podle Leninových pouček o pomoci sovětským menšinám: Po svatbě s Lilií Džanibekovovou z kavkazské národnostní menšiny Nogajců (jejíž dědeček pro tento dnes osmdesátitisícový národ vymyslel písmo a gramatiku) přijal nejen její otcovské příjmení, ale i víru. Tento model v Rusku do jisté míry platí dodnes: kupříkladu ruská vláda je co do národnostních menšin velmi pestrá; v současné čtyřicetičlenné vládě sedí Kazach, Němec, Bělorus, Armén, dva Tataři a celkem deset členů ukrajinského původu, včetně místopředsedy vlády, volyňského Čecha Alexandra Novaka, ruský tisk se rád pochlubí, že otec ministra obrany Sergeje Šojgu byl Tuvinec a matka Ukrajinka, ruskou hokejovou reprezentaci převzal od trenéra, etnického Marijce Vjačeslava Bykova (2006 - 2011), etnický Tatar Valerij Bragin (2011 - 2021), a ruská světová rekordmanka ve skoku o tyči Jelena Isinbajevová pochází z kavkazského národa Tabasaránců - nicméně jazyk svých předků už neovládá nikdo z nich. Což - na druhou stranu - v dnešním globalizovaném světě není zdaleka jen ruské specifikum...
Ano, ruské a sovětské dějiny na sobě nesou hodně krve a kulturní nivelizace menšin. Přístavní město Soči stojí na hrobech přibližně jednoho milionu muslimských Čerkesů-Adygejců-Kabardů (což jsou různé krajové názvy pro tentýž jazykový národ), ale i sousedních Abcházů, Čečenců a Abazinců, které dal ruský car Alexandr II. během bojů s osmanským Tureckem a rozšiřování své moci na Kavkaz pobít za pouhé tři roky; 1864 - 67 (některé muslimské státy se kvůli tomu rozhodovaly, zda se olympijských her 2014 v Soči vůbec zúčastnit) - a manželka posledního sovětského prezidenta Raisa Gorbačovová a nejslavnější sovětský rocker jeho éry (pěvec hrůz války v Afghánistánu) Viktor Coj pocházeli z menšin Krymských Tatarů a vladivostockých Korejců (= tzv. Korjo-saram), jejichž kompletní národy dal Stalin - stejně jako zmíněné povolžské Němce a další menšinové národy - ve 40. letech za obrovských ztrát na životech během několika dní v dobytčích vagonech odvézt do vyhnanství v Střední Asii, odkud se směli vrátit až za Gorbačova. Své si v ruském a sovětském státě prožili i Ukrajinci - už od založení tak zvané Zelené Ukrajiny (zelená v orientální symbolice značí východ), oblasti u Tichého oceánu, kam byli už od počátků ukrajinského národního obrození posíláni do vyhnanství ukrajinští vlastenci, jejichž počet na onom dálněvýchodním území se už v době vzniku SSSR vyšplhal na půl milionu - což byl základ pro dnešní druhou nepočetnější ruskou národnostní menšinu (po Tatarech): 3 miliony Ukrajinců v RF. Genocidním mezníkem rusko-ukrajinských vztahů byl (Gruzíncem...) Stalinem organizovaný velký ukrajinský hladomor z let 1932-33, který měl přinutit vzpurné Ukrajince vstupovat do kolchozů. Počet obětí hladomoru se odhaduje mezi 3 - 5 miliony Ukrajinců... (Na druhou stranu existuje i jedno pozitivum, které Stalin udělal konkrétně pro menšinu Ukrajinců, Bělorusů a Litevců: tím, že i po druhé světové válce trval na tom, aby SSSR zůstaly východní državy Polska, které získal v roce 1939 dohodou Molotov-Ribbentrop, doplnil tehdejší tři menšinové sovětské republiky o území druhé poloviny jejich národů, které od středověku ležely pod polskou vládou - k čemuž v případě Ukrajiny přidal ještě po druhé světové válce získanou československou Podkarpatskou Rus a rumunskou Bukovinu. Ten, na němž leží největší množství zavražděných Ukrajinců v dějinách, se paradoxně stal prvním sjednotitelem novověké Ukrajiny...)
Píše-li však Andrej Kirillov, že „Ukrajincům je líto ohrožených národů, protože dobře vědí, co znamená metodická, staletá asimilace“, rozhodně to nepasuje na dnešní ukrajinskou vládu, která oficiálně oslavuje ukrajinského národního hrdinu Bohdana Chmelnického, který během svého povstání v letech 1648–1654 pobil okolo sta tisíc Židů, a (nejen) na poštovní známky prosadila dalšího oficiálného ukrajinského národního hrdinu Stepana Banderu, v jehož jménu bylo Organizací ukrajinských nacionalistů v letech 1943-1945, za Hitlerova blahosklonného souhlasu, zmasakrováno okolo sta tisíc volyňských Poláků a 340 volyňských Čechů. Nakolik Kirillovova věta pasuje na nynější Ukrajince, kteří, v rámci balíčku nacionalistických zákonů přijatých po majdanském vyhnání prezidenta Janukovyče a následné ruské anexi Krymu v roce 2014, připustili týž rok kromě masakru 48 ruskojazyčných aktivistů v Oděse i zákon o uzavření nejen menšinových škol s vyučovacím jazykem ruským (což je mateřština i jedné třetiny dnešních Ukrajinců), ale i všech ostatních menšin (s jazykem polským, maďarským, rumunským, bulharským, řeckým, albánským a běloruským - nemluvě už o jazyku rusínském, který jako samostatný menšinový jazyk s právem vlastního školství a kultury uznávají evropské státy Bosna, Chorvatsko, Maďarsko, Rumunsko, Polsko, Srbsko a Slovensko - ale Ukrajina, na jejímž území má rusínština svou hlavní vlast, ho neuznává, a každou zmínku o něm zakazuje už od svého vzniku v roce 1992...), si bude Andrej Kirillov muset porovnat se svým lidským i novinářským svědomím. A stejně tak si s ním bude muset srovnat, jak jeho definici „ukrajinské lítosti k asimilovaným národům“ odpovídá zákon o zákazu ruských filmů z roku 2014 a aktuální rozhodnutí ukrajinského ministerstva školství o odstranění ruských umělců z učebních osnov, které kromě života a díla předsovětských ruských klasiků, jako byli Puškin, Tolstoj a Dostojevskij, vymaže mladým Ukrajincům z obzoru také dílo rusky a v Rusku tvořících světoznámých umělců-rodilých Ukrajinců Achmatovové, Bulgakova, Erenburga, Babela, Ilfa a Petrova, Katajeva, Jevtušenka, Nosova, Dovženka, Vertova, Bondarčuka, Čajkovského, Prokofjeva, Rjepina, Dunajevského, Richtěra, Oistracha…
Vložil: Tomáš Koloc