Kaspické moře, šílený pilot a esesáci v Praze. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou podruhé do Ázerbájdžánu
18.06.2022
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Světovému oceánu chybí ve sbírce řada vodních ploch, z nichž suverénně největší je vnitrozemské Kaspické moře o neuvěřitelné rozloze 376 000 kilometrů čtverečních
I když je Ázerbájdžán vnitrozemský stát, přesto má moře. Kaspik neboli Kaspické ,moře' je totiž suverénně největším jezerem na světě a má rozlohu 376 000 kilometrů čtverečních. Pokud se vám to zdá na skutečné moře trochu málo, tak si uvědomte, že se celá naše republika rozkládá jenom na 78 871 kilometrech čtverečních, takže bychom v něm mohli utopit naši státnost hned několikrát.
Nicméně přísně vzato, Kaspik opravdu mořem není, protože není součástí světového oceánu, tedy souvislého vodního obalu naší planety. Samotný Kaspik je však natolik velký, že ho kromě Ázerbájdžánu obklopují další čtyři státy – Írán, Kazachstán, Turkmenistán a také Ruská federace, což dohromady vytváří značně třaskavé společenství.
V minulém dílu putování Ázerbájdžánem jsem vám lehce nastínil, jak jsem se zde ocitl. Protože mi neletěl spoj do Kazachstánu, kde jsem měl napsat reportáž, vyměnil jsem si letenku (opravdu kus za kus) a skončil s nově získaným kamarádem Igorem přímo v ázerbájdžánské metropoli Baku. Cesta sem však nebyla až tak jednoduchá, protože tehdejší služby ázerbájdžánských aerolinek, létajících na zastaralých sovětských strojích, byla mírně řečeno dobrodružná. Zážitku, který mi zprostředkovaly, díky svému letadlu, či spíše plechové rakvi s hrdým označením IL-18, mám co děkovat, že dodnes trpím mírnou aerofobií. Pilot první třídy Morozov v roli kapitána svým střemhlavým stoupáním a klesáním připravil o nervy i značně otrlé Kavkazce na palubě, kteří postávali v chodbičce a halili všechno kolem sebe do štiplavého dýmu. (Nezapomeňte, prosím, že jsme v polovině devadesátých let!)

Pan Vafa Mirzaga ogly Guluzade mi v prezidentském paláci v Baku vysvětlil, jak jeho země nahlíží na Rusy a na Armény
Tito bodří lidé by si možná i rádi sedli, ale vylámaná křesílka, prostá jakýchkoliv pásů, jim podobný komfort neumožňovala. Vzhledem k tomu, že cesta trvala něco kolem dvou hodin, dostali samozřejmě hlad, a tak si vytáhli dlouhé zakřivené nože a ukrajovali si jimi kusy sušeného ovčího masa. Poněkud vynervovaná letuška nás poctila svou přítomností pouze jednou, kdy mezi nás vběhla jako poplašená křepelka a hbitě rozdala vodu v papírových pohárcích. Následně se několika skoky vrátila zpět a bezpečně se zamkla i s Morozovem v kapitánské kabině. Po několika neúspěšných manévrech jsme nakonec přistáli, nebo spíše dopadli na zarostlou dráhu letiště v Baku, přičemž se celá veselá společnost, mávající svými noži a nožíky, svalila na jednu hromadu.
Díky Igorovým báječným kontaktům do nejvyšších pater zdejší politiky jsem pronikl až do prezidentského paláce v Baku a pořídil zajímavý rozhovor s tehdejším ministrem zahraničí Vafou Mirzaga ogly Goluzadem. Mluvili jsme hlavně o právě probíhajícím ázerbájdžánsko-arménském konfliktu a pan Guluzade mi poskytl pohled takříkajíc z druhé strany. Světové mínění je totiž většinou na straně Arménů, a Ázerbájdžán je tak v očích především západních médií jednoznačným agresorem. Pan Guluzade samozřejmě tvrdil pravý opak, přičemž obvinil z pokračujícího konfliktu nejenom Armény, ale i Rusko. Tehdy mi řekl pozoruhodnou informaci, která je zajímavá i z dnešního pohledu:

Zrezivělá plachetnice, kotvící v ázerbájdžánském Baku, je jedním z mnoha plovoucích monster, pocházejícím ještě ze sovětské éry
„Rusko se chce na naše území vrátit za každou cenu. Kdo má Zakavkazsko, ten pak ovládá i Střední Asii. O tom, že Rusové mají zájem o naše ložiska nafty, není u nás doma třeba nikoho dlouho přesvědčovat. Rusové svou brutalitu ostatně ukázali už v roce 1988, kdy do naší země vtáhli pod záminkou ochrany Arménů v Baku. Ve městě pak postříleli stovky nevinných lidí. Nejsme proti Rusům, když k nám přijdou v kontingentu OSN, ale samostatné ,ruské mírové sbory' (sic!) zde nechceme.“
Pan Guluzade, vida můj živý zájem o pozadí celého konfliktu, mi pak v dobrém rozmaru nabídl pobyt ve vládní vile na březích Kaspiku, ale já tehdy mladičký a notně přihlouplý investigativec s plastovým aparátkem chtěl vidět opravdovou válku. S doporučujícími dokumenty jsem tak odjel (k svému údivu nikoliv obrněným vozidlem, ale obyčejným autobusem) s vojáky na frontu a viděl a slyšel dunění děl a také pohyb tisíců uprchlíků. Musím říci, že to byla dost skličující zkušenost. Po pár dnech jsem se vydal zpět prostřednictvím svérázného ,automatického' autostopu, který spočíval v tom, že si mě vojáci předávali jako živý náklad, a když nějaký řidič váhal, zda mě má vzít na palubu, namířili na něho automat, většinou samopal. Kupodivu neodmítl ani jeden! A tak jsem se dostal zpátky k Igorovi do Baku.

Protektorátní známka s esesáckými insigniemi již naštěstí patří historii. Dystopický film Otčina, natáčený v Praze podle knihy Roberta Harrise, však ukazuje svět, v němž nacisté zvítězili.
Poněkud kontroverzní výlet do válkou rozvráceného Ázerbájdžánu skončil a já jsem si myslel, že už mě vážně nemůže nic překvapit. Ó, jak jsem se mýlil. Když jsem se vypotácel z ruzyňského letiště, přichystal mi osud k dobru ještě jeden psychedelický a notně zašmodrchaný zážitek. Nedaleko hlavního nádraží jsem uviděl vlát rudé prapory s hákovým křížem a množství podivných chlapíků v černých esesáckých uniformách, kteří doprovázeli blonďaté paničky. Bylo to nejbizarnějších pět vteřin mého života, než jsem si uvědomil, že je to jenom kašírovaná iluze a já nepojedu via Osvětim, jako můj statečný legionářský prastrýc Jan Sláma. Vysvětlení esesácké přítomnosti bylo přitom velmi prosté a nebylo to kupodivu dírou do paralelní dimenze. V mé milované metropoli (fakt Prahu dlouhodobě miluji velkou, leč neopětovanou láskou) se totiž právě natáčel film podle slavné knihy Roberta Harrise Otčina. Harris v ní popisuje svět, v němž němečtí nacisté zvítězili a začali vládnout celé Evropě a snažili se přitom vymazat vzpomínky na své kruté řádění. Svůj návrat do mírumilovné české kotlinky jsem si opravdu představoval jinak.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma