Děsivá „Car-puška“ a ponurá historie Dívčí věže. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou poprvé do Ázerbájdžánu
11.06.2022
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Ázerbájdžánského vojáka jsem vyfotil prastarým aparátem těsně před odjezdem na frontu
Devadesátá léta minulého století byla dobou, plnou změn a nadějí, které se většinou nevyplnily. Byla to však i doba nekonečných lokálních válek, na něž se dnes již téměř zapomnělo, přestože na pozadí dějin stále doutnají. K jednomu z těchto konfliktů mezi Arménií a Ázerbájdžánem jsem se přimotal, jako slepý k houslím.
Moje anabáze začala na moskevském letišti Šeremeťjevo, kam jsem v dopoledních hodinách dorazil z Prahy. Jako novinář dnes již neexistujícího ostravského Moravskoslezského Dne jsem dostal pozoruhodný úkol, a to doletět až do Akťjubinsku za kazašskými Čechy, kteří se chtěli vrátit zpět do své domoviny. Téma nad jiné zajímavé, jehož jsem se s nadšením chytil a už jsem si chystal otázky, které našim polozapomenutým krajanům položím. K tomu však nikdy nedošlo a už asi ani nedojde. Rusko je totiž Rusko a i přes řádně zakoupenou letenku se do Kazachstánu zkrátka neletělo, prý není dost kerosinu. Mám se prý zastavit na letišti za pár dní a znovu se poptat.
A tak jsem se zatím vydal prozkoumávat Moskvu, kterou jsem už nicméně trochu znal ze svých dvou předchozích pobytů. Nemohl jsem samozřejmě pominout všechny zajímavosti centrálního Rudého náměstí, od Chrámu Vasila Blaženého až po gigantický zvon Car Kolokol. Vycpaného Lenina v Mauzoleu jsem už kdysi dávno viděl, takže jsem audienci u něj vynechal.
Znovu jsem tedy v úžasu postál před Carem Kolokolem, jenž je největším zvonem světa, který můžete vidět na vlastní oči. (Zanedlouho vám toto podivné sdělení vysvětlím.) Při výšce 614 centimetrů váží Car Kolokol více než 200 tun, což zhruba odpovídá hmotnosti 40členného sloního stáda. Při výrobě se v první polovině 18. století spotřebovalo půl tuny stříbra a téměř metrák zlata, což mělo ve spojení s mědí zvonu dodat extrémně čistý zvuk. Ten však doposud nikdo neslyšel, protože se v celém Rusku nenašla zvonice, která by jeho obrovskou tíhu unesla. Car Kolokol je zkrátka fenomén! Existuje však prý ještě jeden zvon, těžší než Car Kolokol, ale ten leží na dně řeky Yankun v Barmě. Zvon, vážící 294 tun, visel v Zlaté pagodě v Rangúnu, odkud se ho v 17. století pokusil uloupit jakýsi portugalský dobrodruh. Měděný kolos se však prý během převozu potopil do řeky, odkud se ho už nepodařilo vylovit. Za pravost této legendy nicméně neručím.

Prastarý kanón „Car-puška“ je svérázným novodobým symbolem rusko-ukrajinských vztahů. Rusové totiž v roce 2001 darovali čtyřicetitunovou kopii této obrovské zbraně Doněcku. V dnešní době, kdy útočí na Ukrajinu, dostává tento dar podivnou pachuť.
Nedaleko Car Kolokolu stojí další neuvěřitelné monstrum. Titánské dělo, zvané Car-puška, s úctyhodným kalibem 890 milimetrů, je největším kanónem svého druhu na světě. Na délku měří 5, 34 metri a váží téměř 40 tun. Je však pravda, že kalibrem ho překonává americký moždíř Little David, který ho tak odsouvá na druhé místo. Oba dva kanóny však stojí samozřejmě v hlubokém stínu za německým dělem Dora z roku 1937 s délkou hlavně přes 32 metrů, při hmotnosti 1350 tun. To je však zbraň proti Car-pušce z roku 1586 novodobá a přitom stejně nedosahující jejího kalibru! V tragickém světle dnešní ukrajinsko-ruské války se děla Car-puška týká ještě jedna zajímavost. V roce 2001 byla totiž na pokyn Kremlu odlita jeho čtyřicetitunová kopie a darována ukrajinskému městu Doněck, kde zřejmě stále stojí před radnicí. Děsivý dáreček, jako předzvěst dnešní války!
Když jsem se po několika dnech opět dostavil na moskevské letiště Šeremeťjevo, nevypadalo to vůbec dobře. Let do Akťjubinsku byl zcela stornován a o nějaké náhradě jsem si mohl nechat pouze zdát. Usedl jsem tedy do letištního baru a začal přemýšlet, co dál. Jedno jsem věděl určitě, rozhodně se s prázdnou do novin nevrátím. A pak se to stalo! Na vedlejší barovou stoličku usedl vousatý sympaťák Igor, původem z Ukrajiny. Igor však již dlouhá léta bydlel v ázerbájdžánské metropoli Baku, což tehdy nebyla v postsovětském prostoru žádná zvláštnost. Slovo dalo slovo (Nezapomínejme, jsme v devadesátkách.) a Igor mě pozval k sobě domů, že prý je tam moc hezky. Vyměnil jsem tedy letenku kus za kus (Ach, mladosti!) a společně jsme odletěli do Baku. Igor mi ovšem neřekl, že tam tak trochu mají válku. Mezitím mě moje starostlivá redakce začala hledat po širé Rusi a přilehlých guberniích, poněvadž v Kazachstánu se mě nějak nedočkali a mobily tehdy ještě nebyly tak rozšířeny, pokud vůbec existovaly. Díky Igorovým mafiánským kontaktům jsem pronikl až do prezidentského paláce v Baku a udělal, jako vykoupení za Kazašské Čechy, rozhovor s tehdejším ministrem zahraničí Vafou Mirzaga ogly Guluzadem.

Dívčí věž, z které se vrhla do moře nešťastná princezna, je po staletí jedním z nejvýznamnějších symbolů ázerbájdžánské státnosti
Ještě předtím mě však Igor představil své rodině a hned mě vytáhl na procházku po Baku. Jako první mi ukázal Dívčí věž, což je po staletí jeden z nejvýznamnějších symbolů ázerbájdžánské státnosti, asi na úrovni našich Hradčan. Obrázek věže je na mnoha státních dokumentech a především zdobí místní bankovky.
K Dívčí věži se váže několik podivuhodných pověstí. Nejslavnější z nich hovoří o starém chlípném králi, který chtěl pojmout za manželku svou vlastní dceru. Nešťastná princezna se snažila, jak mohla, aby panovníkovi šílený nápad vymluvila. Když už nevěděla kudy kam, slíbila mu, že se za něj provdá, pokud ovšem vilný stařík postaví v krátkém termínu na březích Kaspického moře vysokou věž. Věřila, chuděra malá, že ho šílenství mezitím opustí. V tom se však šeredně zmýlila. Král se totiž chutě pustil do stavby, a když ji dokončil, dožadoval se na dceři splnění slibu. Nešťastná princezna proto vystoupila na vrcholek věže, a pak se vrhla přímo do vln Kaspiku, kde utonula. Dnešní náhodný turista však v legendu příliš nevěří, a navíc nechápe, jak se princezna mohla vrhnout z okna do moře, když je od věže vzdáleno dobrých pár metrů. Věž se ale původně opravdu tyčila nad slanými vodami, jenže během asanace počátkem 20. století byla od moře oddělena rozsáhlými městskými parky a také hlavní dopravní tepnou.
Pravoslavní křesťané zase věří, že byl u paty Dívčí věže popraven apoštol a misionář svatý Bartoloměj, který na území dnešního Ázerbájdžánu obracel pohany víru. Je proto neobyčejně zajímavé, že na tomto místě archeologové před časem objevili pozůstatky prastarého chrámu, který byl apoštolovi zasvěcen.
Příště si vás dovolím pozvat do útrob prezidentského paláce v Baku a také na válečnou frontu, kam jsem odjel s ázerbájdžánskými vojáky (snímek jednoho z nich si můžete prohlédnout hned v úvodu článku). Slibuji vám také, že putování po Ázerbájdžánu skončí neuvěřitelně, jako v Matrixu. Možná i v tom bylo kouzlo magických devadesátek!

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma