Dezinformátor Jan Hus podruhé. A kolik nohou má mravenec. Pojďme hovořit o školství s učitelem
10.06.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Mravenec, ilustrační foto
Můj poslední článek nazvaný „Jan Hus – nejslavnější český dezinformátor“ měl obrovskou čtenářskou odezvu, a to jak kladnou, tak i zápornou. Výhrad a otázek bylo skutečně mnoho. Považuji za slušné čtenářům poděkovat, že mým textům věnují svůj drahocenný čas a zároveň odpovědět na jejich připomínky. Musím přiznat, že mě vaše otázky a výhrady vedou k preciznějším odpovědím, a to je dobře. Děkuji!
Z x (A + B) /F – Historie je jako matematický vzorec – lidé jsou jen proměnné
Především musím upozornit, že text byl napsán s vysokou mírou nadsázky. Nešlo mi o přesný historický popis. Pouze jsem hledal historické paralely, na nichž lze s nadhledem ukázat, co se dnes děje. Lidé jsou ale stále stejní, mění se jen kulisy. Krásně to vyjádřil Jaromír Nohavica: „Kříže se nemění, jen příjmení a jména.“ Proto jsem se příliš nezabýval osudy jednotlivých lidí. Je přece jedno, zdali byla upálena osoba „A“ nebo „B“ kvůli „C“ nebo „D“.
Vybral jsem jako příklady „problémistů své doby“ takové osobnosti, o jejichž pravdě dnes nikdo nepochybuje, přestože ve své době byli za svou pravdu pronásledováni nebo i upáleni. To, zda je nazveme kacíři nebo dezinformátory, je jen technická otázka. Mimochodem – v té době se neužívalo ani jedno z těchto slov. Učenci mluvili latinsky a ani čeština nebyla tatáž, jakou ji známe dnes.
Kaj se, a budeme tě mít rádi!
Proto není podstatné, kdo byl upálen, kdo stačil odvolat a kdo před bojovníky za správnou věc utekl. Podstatné je, že tito lidé byli za své názory, víru, či vědecké poznání pronásledováni. Je jedno, jak je ve své době nazývali – nevěřící pes, zbloudilec, kacíř, heretik, buržoazní živel, komunistický agent, nepřítel lidu, dezinformátor... Toto jsou jen nálepky označující jedince, které napříč historií spojuje „závadný“ pohled na jediný správný názor své doby.
Dalším společným znakem je, že se od všech provinilců požadovalo, aby se od svého „omylu“ distancovali. Jan Hus měl odvolat, umělci za normalizace zase podepisovali „antichartu“. I dnes je povinností slušného člověka se od dezinformátora distancovat a odsoudit jej. Tím dá najevo „správný postoj“ a „společenskou vyzrálost“.
Pogromy nahradily mediální lynče
Kdo tak neučiní, riskuje, že skončí na pomyslné hranici vystavěné (s dobrými úmysly) lidmi dobré vůle. A je zajímavé, že v každé době byli „upalovači“ a „odsuzovači“ přesvědčeni, že zachraňují svět nebo alespoň konají dobro. Změna? Žádná. Dřívější pogromy nahradily mediální lynče. Všimli jste si, že vrahům v médiích zakrývají oči a uvádějí jen iniciály, zatímco dezinformátory z řad učitelů novináři uvádějí s fotkou a plným jménem? Mediální poprava musí být veřejná! Stejně jako ve středověku. Trest musí odradit ty ostatní.
Ale dnešní doba se přece jen trochu liší. Zatímco dříve odpůrci režimu končili kotelnách, pro současné disidenty už nebudou ani ty kotelny – nahradí je roboti.
Je „odborník na dezinformace“ také odborník na informace?
Tak jak se mění doba, vznikají i nové odborné pozice – například „odborník na dezinformace“. Něco podobného už jsme tu měli. Pamatujete na inkvizitora pana Bobliga z knihy Kladivo na čarodějnice? Podobné je to dnes. I my máme své mediální inkvizitory, kteří dokáží určit, co je to dezinformace se stejnou jistotou, jako pan Boblig neomylně rozpoznal čarodějnici. Vyjádření takového „odborníka“ je v každém článku věnovaném dezinformacím nebo dezinformátorům. Co mě udivuje, že tito specialisté na dezinformace při hledání pravdy nepotřebují čas na hledání informací, a zvládnou dezinformaci rozpoznat bez zbytečného ověřování. Dovedu pochopit, že tento specialista na dezinformace rozumí třeba mechanismu šíření dezinformací atd. Ovšem o odborné stránce dezinformace, například o covidu, ví stejný „prd“ jako dezinformátor. V obou případech se jedná o akt víry. Troufám si tvrdit, že „odborník na dezinformace“ často ví o problematice samé výrazně méně než dezinformátor. Nebo snad chce někdo tvrdit, že jakýsi „elf“ ví o epidemiologii více než profesor Beran?
Co postrádají „odborníci na dezinformace“?
Je dobře, že odborníci na dezinformace jsou takoví „machři“ přes dezinformace. Ale bylo by fajn, kdyby se vyznali také v informacích. I těm je potřeba rozumět. Pokud by totiž uměli pracovat s informacemi, tak by věděli:
Že pro všechna média platí staré známé přísloví: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“ Takto je potřeba přistupovat ke všem informacím – ptát se kdo – o kom / o čem a za čí peníze píše.
Je-li si „odborník“ vědom skutečnosti uvedené v bodě č. 1, tak by mohl vědět, že musí čerpat z více nezávislých zdrojů. Nezávislých nejen finančně, ale i z hlediska „pramene“. Pokud 100 médií přetiskne tiskovou zprávu USA Embassy, pak se nejedná o informaci potvrzenou ze sta zdrojů. Může se jednat jen o 100 x opakovanou lež. Nepodloženým informacím se neříká informace, ale „drby“. Záměrně nepravdivým informacím se říká „propaganda“. Ostatně, už pan Goebbels prý říkal: „100x opakovaná lež se stává pravdou.“
Dále je třeba vědět, že probíhá informační válka a ne každá „informace“ je skutečně informace. Může se jednat i o informační zbraň. Opět si vypůjčím známé pořekadlo: „Jako první ve válce umírá pravda.“
Pro práci s informacemi je nejdůležitější HLEDÁNÍ relativně věrohodných informací. Podotýkám slovo RELATIVNĚ. Zcela objektivní informace v podstatě neexistují. Hovoříme-li o Ukrajině, je určitě věrohodnější zpráva OBSE nebo OSN než mediální výstupy bojujících stran.
Nakonec je potřeba vědět, že hledání hodnotných informací chvíli trvá. Jen hlupák odpovídá okamžitě. Kvalita informací je nepřímo úměrná náročnosti jejich získávání a jejich dostupnosti. Čím přesnější informace, tím hůře bývá dostupná. Drb se dozvíme bez jakéhokoliv snažení během čekání na autobus. Wikipedie je o trochu přesnější, ale už musíme hledat. Ještě přesnější informace bývají (obvykle) v tištěných knihách. Ty ovšem nemají vyhledávací okénko – musíme je přečíst. Nejpřesnější jsou informace získané tajnými službami, které však bývají neveřejné. To, co nám někdo „tlačí do hlavy“, bývá informačně zcela bezcenné – třeba propaganda nebo reklama. Mnohé televizní reportáže mají informační hodnotu reklamního letáku z dopisní schránky.
Česká média opravdu leckdy neposkytují objektivní informace
Toto si myslím nejen já, hloupý učitel, ale i lidé s bohatými zkušenostmi v armádě. Dovolím si ocitovat slova pana generála Šedivého, čas 8:37 až 9:05 pořadu: „Je lepší zjišťovat informace, které jsou na těch webech, případně informačních zdrojích, které jsou ve Velké Británii, Spojených státech amerických. Důvodem je to, že ukrajinské informace, které přebírají především naše sdělovací prostředky, nejsou úplně objektivní, což je zcela evidentní a samozřejmě…“ Pak mu skočila do řeči moderátorka Seznam Zpráv Martina Bidrmanová: „Což je i logické.“ Že je to „logické“ pan generál uznal, ale nezapomněl doplnit důležitou informaci: „Ale nám to brání v tom, abychom měli pokud možno objektivní a reálné informace.“
Trochu odlehčení nakonec – víte, kolik nohou má mravenec?
Některým z čtenářům se nelíbilo mé „obohacení“ definice dezinformace uveřejněné na Wikipedii. Doplnil jsem, že za dezinformaci je považována jen taková nepravdivá informace, která z nějakého důvodu někomu vadí – v tom smyslu, že jej může poškodit. Uvedu příklad. Pokud třeba napíši, že mravenec má jedenáct nohou, budu považován za hlupáka, ale nikdo mě nebude označovat za dezinformátora, ani mi nikdo nebude hrozit trestním stíháním. A to i přesto, že každý vzdělaný člověk ví, že nohou má mravenec pouze deset, neboť to jedenácté je chobot. Proč? Protože tato prokazatelně nepravdivá informace neohrožuje ničí zájmy. Ovšem budu-li tvrdit, že existují pouze dvě pohlaví, nebo že rodinu tvoří máma, táta a děti, pak problémy už mít mohu.

Vložil: Stanislav Korityák