Město dětských gangů a dvou císařů. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou potřetí do Rio de Janeira
04.06.2022
Foto: Se svolením Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Jezdecká socha prvního brazilského císaře doma Pedra I. na Náměstí Tiradentes v Rio de Janeiru. Pedro I. právě vyhlašuje nezávislost Brazílie na Portugalsku.
Rio de Janeiro bylo kdysi hlavním městem celé Brazílie, než si prezident Juscelino Kubitschek, přezdívaný pro svůj český původ Loco Checo (Bláznivý Čech), usmyslel postavit uprostřed savany novou metropoli s hrdým názvem Brasilia. Je příznačné, že si jeden z hlavních architektů Oscar Niemeyer ponechal svůj dům i ateliér v slunném Rio de Janeiru a do svého vyprojektovaného města se nepřestěhoval. Žádný div, vždyť veselé Rio je přece přezdívané Cidade maravilhosa (Úžasné město) a v nehostinné futuristické Brasilii, postavené uprostřed ničeho, se nelíbí ani vládním úředníkům, kteří zde musí plnit své pracovní povinnosti.
Rio bylo dokonce jednu dobu i oficiálním hlavním městem okupovaného Portugalska. Když francouzský císař Napoleon vyhnal z Lisabonu portugalskou královskou rodinu, odešel panovník dom (nikoliv don) Joao VI. právě do své brazilské kolonie a zakotvil s celým dvorem v Riu. Po Napoleonově porážce se do vlasti vrátil a ponechal v Riu jako regenta svého syna doma Pedra. Ten se bez tatínkova přísného dohledu rozhodl vyhlásit samostatnost, sám sebe skromně jmenoval brazilským císařem a jako dom Pedro také skutečně usedl na trůn. Dlouho se však na něm neohřál a už si kvůli politickým tlakům a obecné nespokojenosti musel balit kufry. V zemi však zanechal maličkého syna Pedra II., za kterého vládla až do jeho plnoletosti císařská rada.
Vousatý a učený Pedro II. patřil ve své době k nejoblíbenějším panovníkům. Byl vynikajícím reformátorem a také úspěšným amatérským egyptologem. Přátelil se například s Friedrichem Nietschem a několikrát navštívil i rodiště své matky Leopoldiny v Rakousko-Uhersku, přičemž se zastavil na léčení i v Karlových Varech. Leč doba pokročila, a tak se i milovaný imperátor musel poroučet, aby uvolnil místo republice. Odešel do Paříže, kde v jakémsi levném útulku v roce 1891 zemřel. Zanechal však po sobě nezapomenutelný odkaz v podobě zrušení otroctví a mnoha nově zřízených škol. Ze zaostalého Rio de Janeira tak vytvořil moderní kvetoucí město, jak ho známe dnes.
_20220604.jpg)
Osobní znak Pedra II., který udělal ze zaostalého otrokářského Ria kvetoucí město s mezinárodním věhlasem
Ani u květinových přívlastků však nesmíme zapomínat, že každá růže má také své ostré trny, a to v podobě nezvykle vysoké kriminality, která Rio de Janeiro dlouhá léta sužuje. Přesvědčil jsem se o tom na vlastní kůži během své třetí návštěvy Rio de Janeira, kdy mě u Náměstí Tiradentes s velkolepou jezdeckou sochou císaře Pedra I. (vidíte ji na snímku) přepadl asi dvacetičlenný gang dětských lupičů z favel. (Takzvané favely jsou jakási nelegálně vybudovaná předměstí Ria, která obývají především chudí lidé a jsou většinou ovládána bossy z podsvětí.) Vše proběhlo velmi rychle. Jedno zvídavé dítko se mě nejprve zeptalo, kolik je hodin, a další dva výtečníci pak přiskočili s tasenými nožíky, které mi zepředu a zezadu přiložili ke krku. Zbytek puberťáků nás vzápětí neprodyšně obklopil a jal se mě šacovat. Zůstal jsem stát jako vůl vedený na porážku, což bylo velmi rozumné, protože mě ani nepořezali.
No, a když už jsme u zločinců, v minulém dílu povídání o Riu jsem vám slíbil, že vám přinesu další informace o vraždě německého novináře z televize ARD Karla Bruggera, která se odehrála na zdejší slavné pláži Ipanema. Podle některých názorů byl Brugger zavražděn záhadným indiánem Tatuncou Narou kvůli sporu kolem vysokých honorářů za slavnou knihu Kronika Akakoru, která je vlastně volným převyprávěním Tatuncova neuvěřitelného příběhu.
_20220604.jpg)
Druhý brazilský císař, vousatý dom Pedro II., měřil téměř dva metry a patřil ve své době k nejoblíbenějším panovníkům
Podivný chlapík Tatunca o sobě tvrdí, že je potomkem indiánského náčelníka z kmene Ugha Mungulala a německé jeptišky. Své mládí prý prožil ve svítícím podzemním amazonském městě Akakoru. Není jistě bez zajímavosti, že si Tatuncovu legendu o Akakoru bez náhrady vypůjčil režisér Spielberg do čtvrtého dílu o Indianu Jonesovi. Ve svém filmu však z něj udělal Akator a jméno jeho obyvatel zkrátil z Ugha Mongulala na pouhé Ugha. Když jsem se ho během návštěvy jeho domu v Amazonii zeptal, zda mu Spielberg zaplatil nějaký ten dolar za autorská práva, mávl jenom rukou a věnoval mi posmutnělý úsměv. Svěřil se mi však, že se na slavného Stevena nezlobí. Tatunca však nefascinuje pouze Spielberga. Nadšeně o něm hovoří bláznivý záhadolog Erich von Däniken a jako svého průvodce Amazonií si ho svého času najal i sám velký oceánograf Jacques Cousteau, když s lodí Calypso brázdil amazonské vody.
Slavné akakorské legendě však zasadil v roce 1990 téměř smrtelnou ránu německý dobrodruh Rüdiger Nehberg. Tatunca se o něm před časem údajně vyjádřil, že by ho s chutí utopil v Rio Negro. (Tato informace však prosákla až v roce 2014 od novinářů právě z německé ARD, takže jí lze sotva věřit.) Zkrátka a dobře milý Nehberg o něm vyštrachal v spolkovém policejním archivu celý šanon, v němž se píše, že není žádným indiánským princem Tatuncou Narou, ale německým občanem Güntherem Hauckem. Ten prý měl v roce 1967 opustit ženu a děti a zmizet někde v Jižní Americe. Německé pečlivosti můžeme také vděčit za sadu fotografií tu usměvavého, a jinde naopak zavile se tvářícího neplatiče výživného, které jsou Tatuncovi docela podobné.
_20220604.jpg)
Indiánská kostra z Národního muzea v Rio de Janeiru však ukazuje, komu původně území Brazilského císařství a pozdější republiky právem patřilo
Na mě však Tatunca přece jenom působí dojmem cabocla (indiánského míšence). Tatunca však určitě není nějaký hej nebo počkej. V roce 1968 prokazatelně zachránil v brazilském státě Acre životy dvanácti vysokých vládních úředníků. O rok později vedl spojené indiánské kmeny v neúspěšné a velmi krvavé vzpouře v peruánské oblasti Madre de Dios. Po porážce v této lokální zapomenuté válce uprchl zpět do Brazílie a v Peru na něj mezitím vydali zatykač. Díky svým konexím po událostech v Acre však Tatunca zůstal v Brazílii natrvalo, i když ho po záhadných zmizeních turistů, které doprovázel, a také kvůli alimentům chtěli stíhat i Němci a Švýcaři.
Když jsem si s Tatuncou v roce 2017 povídal, zajímal jsem se o tyto informace, ostatně běžně dohledatelné na internetu, pramálo. Zaujala mě totiž tajuplná akakorská svatyně Salazare z jeho vyprávění, jejíž bílá špička se prý pyšně vynořuje z pralesa. Tatunca mi její existenci potvrdil a nabídl mi, že se tam se mnou vydá. Částka, kterou za svou přítomnost a pronájem lodi požadoval, však byla v danou chvíli nad moje možnosti. Tloukl jsem se do hlavy, protože Salazare odmítal ukázat i zvěčnělému Bruggerovi, a to už je co říci. Bruggerova fascinace Tatuncou šla dokonce tak daleko, že si nechal na hruď vytetovat ochrannou mongulalskou želvu, kterou, jaká smutná ironie, prošel smrtící projektil z vrahova samopalu.
Dnes už však nikdo nezjistí, zda byl vrahem skutečně Tatunca Nara, nebo zda šlo o pouhé loupežné přepadení. Je však minimálně podivné, že vrah Bruggerovi nic neukradl a po pravdě, kdo běhá po frekventované pláži se samopalem? Vražda ze slavné Ipanemy v Rio de Janeiru tak zřejmě zůstane navždy nevyřešena.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma