Erdogan využívá zajatce z Islámského státu k vraždění Kurdů, kteří je porazili. Svět Tomáše Koloce
29.05.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan
ROZHOVORY NA OKRAJI Dnes, v neděli 29. května 2022, je to 85 let, co se narodil velký český antropolog a etnolog Jiří Štyrský (1937-2020), který procestoval celý svět a specializoval se nejen na kontakty s přírodními národy, ale i na oblast obecných politicko-geografických otázek. Dvojdílný, velmi aktuální rozhovor o problémech současného světa a jejich řešení, který tento víkend vydáváme k jeho výročí, je výborem z rozhovorů, které tento nositel titulu Učitel roku vedl se svým žákem, vedoucím rubriky Svět TK.
V prvním dílu našeho rozhovoru jsme mluvili o potenciálu přírodních národů světa a národů Latinské Ameriky a Číny, dnes bych si s vámi rád popovídal o Blízkém východě. Chci začít válkou v Jemenu, v němž spolu bojují dva kohouti na blízkovýchodním smetišti, Írán a Saúdská Arábie. Bývalý český ministr zahraničí a expředseda valného shromáždění OSN Jan Kavan nedávno zmínil, že válka začala v roce 2015 a od té doby má již více než 150 000 obětí a mezi nimi více než 10 000 dětí. Dne 3. ledna 2020 byl na letišti v Bagdádu zabit íránský generál Kásim Sulejmání. Co si o tomto kroku myslíte?
Že to byl od americké administrativy, která se k atentátu přihlásila, stejně nesystémový krok jako jeho o několik dní později vyhlášený plán na samostatnou Palestinu. Faktem je, že Írán chce hrát dominantní úlohu na celém Blízkém východě a má na to. Má ropu, přímý kontakt se dvěma moři (Kaspické a Arabské) a mocenský kontakt s dalšími dvěma (Středozemní a Rudé). Jako velmoc šíitského směru islámu s poklesem moci šíitského prezidenta Bašára Asada ztratil jasnou hegemonii v Sýrii, ale velice zásadně ovlivňuje Irák, o němž dnes není jasné, zda tam vládnou šíiti nebo sunniti. Akt zabití generála íránské tajné služby v Iráku byl od Američanů zřejmě bouchnutím dveřmi s poselstvím: „Nemyslete si, že si tu po našem odchodu budete dělat, co chcete!“ Stejným přetahováním mezi jasným hegemonem v oblasti, ,správcem' šíitského islámu Íránem, a Saúdskou Arábií, tedy ,správcem' sunnitského islámu, je válka v Jemenu. Aktéři jsou tu jasní. Na jedné straně jsou chudé severní šíitské kmeny, vedené jemenským premiérem s podporou Íránu, spřátelené s Ruskem, na straně druhé bohaté sunnitské přístavy jihu, vedené prezidentem s podporou Saúdské Arábie, spřátelené s USA. Jemen, to jsou historicky dějiny a káva, ale o co tu jde dnes, je přístup k strategickým přístavům, jako jsou Aden a Hudajda, a k úžině Bab-al-Mandab, odkud je kontrolován vjezd a výjezd lodí z Rudého moře do Arabského a naopak a kam ústí ropovody, vedoucí do Saúdské Arábie. Rok 2015 byl rok střetu západu s východem jak na severu, tak na jihu. Rusko, které si kontroluje bezpečnou oblast při svých hranicích, si při prvním náznaku ztráty svého vlivu na Ukrajinu (jíž byl pád proruského prezidenta Janukovyče) zabralo Krym, kde má největší černomořský vojenský přístav Sevastopol, a na Arabském poloostrově vznikla jemenská válka o to, kdo bude vlastnit strategický prostor Rudého a Arabského moře.
Jak jsem slyšel, na Arabském poloostrově jsou ale i země, kde se dá žít docela dobře, a lidi jsou za to vděční. Můj kamarád se teď vrátil z dovolené v Ománu, který na severu sousedí s Jemenem, a rozplýval se nad jeho kultivovaností a nestrojeným žalem lidu, když tam právě v té době zemřel panovník.
I já jsem k této zemi chtěl něco říct. Právě díky dobrým vztahům s Ománem kontroluje Írán už dnes Hormuzský průliv, kterým proplouvají lodě z a do Perského zálivu (průliv je tak úzký, že když tam potopíte tři lodi napříč, tak už se tam nic nedostane). Tím, že Omán vyznává zvláštní druh islámu (tzv. ibádíju, která tamní obyvatelstvo neřadí ani k šíitskému ani k sunnitskému islámu), dokázal vyjít s oběma regionálními velmocemi (Íránem i Saúdskou Arábií), a tak si zřejmě podobnou občanskou válku ušetřil. Já jsem v Ománu byl a obdivoval jsem zmíněného bývalého sultána Kábuse, který byl v čele státu od roku 1975 a udělal ze země pragmatický stát, nábožensky tolerantní, s vysokým podílem žen v státní správě a turistickou velmoc (žije tam dokonce i jeden Čech, který tam provozuje vlastní cestovku), následkem čehož po jeho smrti 10. ledna vypukl v zemi opravdu smutek. Je ale třeba poklonit se i jeho nástupci Hajsámovi, který v zemi udržuje naprostý náboženský a turistický klid, tak odlišný od sousedního Jemenu, kam, kdybyste tam chtěl jet, vás už nikdo ani nepojistí. Jemen dneška, to je cholera, hlad, nouze a mizérie. Aby se Jemen zase zvedl, na tom by mělo záležet takovým organizacím, jako je třeba Liga arabských států. Především by si ale Saúdská Arábie s Íránem (potažmo USA s Ruskem) měly ohledně Jemenu konečně sednout za jeden stůl.
Takže podle vás existují islámské země s principiální perspektivou rozvoje směrem k demokracii?
Já jsem kromě Ománu navštívil ještě dvě další islámské země, Maroko a Jordánsko, a po zkušenostech z nich myslím, že perspektivní jsou. Každá z jiného důvodu. Severoafrická muslimská arabsko-berberská identita je jiná, než ta na Arabském poloostrově, a já na jednotu Maghrebu (arabsky Západ: myšleno muslimská severní Afrika – pozn. autora) dost věřím, s jedinou výjimkou: Libye, která je dnes už zcela zničená. Severoafrické (a v poslední době nejen té) části Arábie kulturně vládne Egypt, který v ní sehrává podobnou roli, jako má v hispánské Americe Mexiko. Nejlidnatější, nejbohatší kultura, která táhne celý region. Dnes se zde silně projevuje i předislámská kulturní minulost Egypta (stejně jako se v dnešním Íránu projevuje jeho třítisíciletá kultura). Hodně teď čtu egyptologa Miroslava Bártu, a on říká, že mladí Egypťané jsou přece jen jiného založení, než ta stará vojensko-průmyslová parta, ale nikoli směrem k fundamentalismu. Jejich ideál je v zásadě západní prosperita, které chtějí dosáhnout studiem, což je žene do zahraničí, kde na rozdíl od jiných Arabů primárně nešíří islám, ale inspirují se. Pokud jim jejich vláda vyjde vstříc, bude se na Egypt do budoucna možné spolehnout.
Musím potvrdit, že jsem přesně takového Egypťana potkal u nás v Hradci Králové. Je z nijak zvlášť bohaté středostavovské rodiny a při studiu lékařství si při svém fenomenálním talentu, který mu umožňuje během jednoho semestru naučit se řeč tamní země (za jeden semestr v Kazachstánu se například dokonale naučil ruštinu), přivydělává jako překladatel. Potkal jsem ho těsně po jeho příchodu k nám, úplně mě zasypal řadou otázek na naše reálie a okamžitě projevil zájem učit se česky, což je v ostrém kontrastu s řadou jeho mně známých vrstevníků především z USA a Ruska, kteří u nás žijí léta a ještě neprojevili zájem ani o to, jak se česky řekne ahoj.
To jen potvrzuje má slova. A co se týká Jordánska, tam zase platí, že jaký pán, takový kmán. Pokrok rozhýbává zejména vládnoucí dynastie Hášimovců, která v minulosti už vládla v Sýrii i Iráku, kde ale byla svržena levicovou stranou Baas. Je to dynastie silně sekulární, jordánská královna Ranija vystudovala v Egyptě krizový management, nosí hidžáb, jenom když jde k nějakému původnímu kmeni, jinak nosí džíny a vysoké podpatky, a její manžel Abdalláh je voják, který se po vzniku Islámského státu nemilosrdně postavil do čela války proti téhle teroristické organizaci.
Když mluvíme o té demokratizaci. Po rozhovoru s Václavem Svobodou, který se těsně před druhou volbou prezidenta Rúháního vypravil do Íránu, jsem začal uvažovat, proč je v našich médiích opakovaně pranýřován pouze Írán, který i se svým fundamentálním zřízením občanům např. povoluje čtyři náboženství (kromě islámu i křesťanství, židovství a tradiční zoroastriánství), ale o poměrech v jeho rivalu, Saúdské Arábii, která nic takového nepovoluje a co do zřízení je na tom v zásadě daleko hůř, se skoro nepíše. Přemýšlím proč. Jen proto, že Saúdská Arábie je spojencem USA, tedy vlastně i naším? Četl jsem, že vámi zmínění Hášimovci, jejichž rod sahá až před proroka Mohameda, a tudíž už měli šanci si v pozicích vládnoucích hlav projít nějakým vývojem, původně měli v době vzniku Saúdské Arábie v 30. letech od Společnosti národů dostat dnešní Saúdskou Arábii, ale dostali ji Saúdové, rod šejků, který vynikl až v 18. století, těsně před zdejším ropným boomem, z něhož zbohatl. Proč myslíte, že dnes zemi svatých míst islámu nevládnou liberální Hášimovci, kteří by na to z titulu své příbuznosti s Mohamedem měli i větší historické právo?
Začnu od konce. Dnešní Saúdská Arábie (na níž leží takové neodčinitelné chyby, jako kauza tamního novináře Džamála Chášukdžího, který byl zabit a rozčtvrcen na saúdském generálním konzulátu v Istanbulu) se bez mezinárodního ideálu (jímž se vyznačuje třeba zmíněné hášimovské Jordánsko) rozhlíží po světě, co Amerika, co Rusko, co Evropa, a ,islámsky chytře' se orientuje. Tu povolí ženám řídit auta, tu přijmou lidi, kteří se evropsky oblékají, ale na své středověké tradice si sáhnout nenechají, právě naopak. Po pádu tuhého režimu ve východní Evropě lze říci, že si kupují tradiční evropské muslimy. Jsou už skoro majiteli celé islámské Bosny a silně sponzorují třeba i islámskou menšinu lipeckých Tatarů, kteří od 14. století žijí na polsko-litevsko-běloruském trojhraničí. A americká administrativa, která se často příliš nevyzná v největším gordickém uzlu dnešního světa, Blízkém východě, se kupodivu skvěle vyzná v jednom. Jak Saúdské Arábii prodávat zbraně. Ptáte-li se mě, proč namísto zaostalé Saúdské nebyla radši založena sebevědomá Hášimovská Arábie, pak vám povím, že nebyla založena ze stejného důvodu, proč nikdy nebyl založen samostatný Kurdistán. Ze strachu o tamní západní investice…
Ano, přesuňme se do této nejbolavější země dnešního Blízkého východu. Na přelomu let 2019 a 2020 jsme zaznamenali další dvě události, které změnily mapu Blízkého východu: vpád Turecka do syrského Kurdistánu a prohlášení USA o stažení se z Iráku, a tedy i z iráckého Kurdistánu. Dřív, než si k nim něco řekneme, bychom si ale asi měli nastínit fenomén Kurdistánu jako takového…
Kurdistán je opravdu fenomén. Jde o území rozlohy Švédska, uprostřed nějž leží nejstarší doklad lidské religiozity, Göbekli Tepe z 9. tisíciletí př. n. l. Dnešní Kurdistán pak historicky stojí na tradicích městských států, jako byly Mitanni či Urartu, které existovaly 500 až1500 let let před naším letopočtem. Poslední archeo- a antropologické nálezy dokonce hovoří o zvláštním neandrtálském typu pod Araratem, takzvaných květinových lidech. Starověcí Médové, lid indoevropské jazykové rodiny jako my, kteří zde měli říši v 7. století př. n. l., slovem Kurd označovali Silného. Tato říše, jediný trvalý kurdský stát (který na tomto území vystřídal říši Asyřanů), bohužel vydržela jen sto let a ovládli ji z východu Peršané, následně ze západu Alexandrovi Makedonci a Římané, a na přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu se na tomto někdejším asyrském a médském území rozkládalo Arménské království, které sahalo až k Středozemnímu moři. Všechny tři národy, kurdští potomci Médů, semitští Asyřané a indoevropští Arméni (dva poslední byly mimochodem první národy, které zavedly křesťanství v státním měřítku a navzdory staletím islamizace na Blízkém východě si je tam dodnes uchovaly) se pak staly menšinami na tomto území, postupně ovládaném byzantskými Řeky, Araby a nakonec, od 13. století, osmanskými Turky, kteří na území mezi Evropou a Asií přišli ze Střední Asie.
Jak si stáli Kurdové za Osmanské říše?
Kurdistán byl provincií, z které pocházel například osmanský Kurd Saladín, jenž založil rod, který vládl po dvě století celé oblasti mezi Asií a Afrikou. V Jeruzalémě, odkud vytlačil křižáky, narazil na anglického krále Richarda Lví Srdce, který vedl třetí křížovou výpravu, a protože se stále drželi v šachu, uzavřeli dohodu, díky níž je dodnes křesťanským poutníkům přístupný Boží hrob. Snad by ještě stálo za zmínku, že Saladinovým osobním lékařem byl slavný Maimonides, zakladatel židovské filozofie.
Závěr Osmanské říše byl bohužel tragický. Mladoturecké hnutí, především po vzoru buršáckého hnutí v tehdejším nově sjednoceném Německu, od 70. let 19. století zemi ležící na třech kontinentech, která byla řízena dynastiemi nejrůznějších národů (díky čemuž ještě dnes v někdejší turecké Bosně najdeme menšiny kavkazských Čerkesů či španělsky mluvících Židů = Sefardů a v jižním Egyptě zase islamizované potomky Maďarů) silně znacionalizovalo, což nakonec vedlo k legendární první masové genocidě světových dějin, při níž byla těsně před rozpadem Osmanské říše, během první světové války, zlikvidována téměř kompletní arménská a asyrská menšina v počtu 1,5 milionu lidí, protože Turci se u těchto křesťanských národů obávali spolupráce se sousedním Ruskem. Na genocidě se bohužel silně podíleli sami menšinoví Kurdové, kteří už tehdy byli většinově muslimové,a jak už bylo řečeno, nárokovali si zhruba stejné území, jako jejich vyhlazení konkurenti. Přesto je to území dodnes nazýváno jak Kurdistán, tak někdy i Asýrie či historická Arménie. Vždyť, jak už to tak na Blízkém východě bývá, arménská posvátná hora Ararat, na které podle legendy zakotvil se svou Archou biblický Noe, se kryje s kurdským posvátným sídlem Urartu. Dnes bohužel nepatří ani jedněm ani druhým, (ba ani těm třetím), nýbrž Turkům...
Po rozpadu Osmanské říše ale Kurdové, pokud vím, měli šanci na vznik samostatného státu…
Během první světové války o tom dohodové mocnosti uvažovaly. Tehdejší plán byl, aby i maloasijské Turecko úplně zmizelo a aby se rozdělilo mezi vítězné mocnosti Británii, Francii, Itálii, a Turecku mělo zbýt jen nepatrné zázemí mezi Ankarou a Černým mořem. Nakonec si ale řekli, že odstoupení dvou třetin osmanských území (v severní Africe a na arabském Blízkém východě) stačí, což ovlivnil i turecký zástupce na jednáních Kemal paša, který po zřízení republiky jako její prezident přijal jméno Atatürk. Rusku původně měla připadnout Velká Arménie, kde už ale, jak řečeno, po válce skoro žádní Arméni nezůstali. Problém byl, že na konci války Rusko svrhlo cara, z války odstoupilo a proběhla v něm bolševická revoluce. Kurdský předák Mustafa Barzání začal jednat se sovětským Ruskem o budoucnosti nezávislého Kurdistánu s ruskou podporou, toho se ale Západ lekl, a tak vzniklo dnešní rozdělení Kurdistánu mezi východ Turecké republiky, nově zřízené arabské státy Sýrii a Irák a perský Írán, plus tradiční kurdské menšiny v sovětské Arménii, Gruzii a v Náhorním Karabachu. Tam sovětská vláda v 20. letech dokonce na čas zřídila kurdskou autonomní jednotku, zvanou Rudý Kurdistán, když ji ale po pádu SSSR chtěli místní Kurdové obnovit, zabránila jim v tom arménská armáda, která region okupovala. Mimochodem, prezident autonomního iráckého Kurdistánu se jmenuje Masúd Barzání a je z onoho prvního rodu, který před sto lety usiloval o samostatnost. Jinými slovy, kurdský lid, podle odhadů 30 až 40 milionů lidí, kteří vykazují všechny atributy národa, jazyk, historii, kulturu, přišel v 20. letech 20. století o poslední naději na svůj národní stát.
Podle toho, co vím, se Kurdové od ostatních národů regionu výrazně liší jednak tím, že je pro ně příslušnost k národu víc než příslušnost náboženská, a pak taky silným důrazem na komunitární život, klasicky řečeno, levicovostí. Kupříkladu v syrském Kurdistánu, Rožavě, jsou obce, které jsou včetně veškerého místního majetku spravovány komunitními radami.
Je to pravda. Ať už jsou Kurdové muslimové, křesťané, zoroastriáni nebo jezídi (což je speciální kurdské vyznání, vycházející z perských, ale i muslimských a křesťanských tradic), vždycky jsou především Kurdové. S tou levicovostí je to taky pravda, s jedinou výjimkou, a tou jsou íránští Kurdové, kteří jsou naopak velice konzervativní. Já sám jsem poznal turecké Kurdy, když jsem se v jejich kraji toulal kolem bavlníkových polí a šel jsem se podívat, jak se bavlna sklízí. Jsou i na pohled jiní než Turci. Mají krásné kudrnaté vlasy a většinou černý plnovous. Říkali mi, že kdo se skloní, ten svým kurdstvím moc netrpí. Jeden z nich mi řekl: „V Evropě máte Cikány, my jsme pro Turky totéž. Říkají nám horští Turci a jsme používáni k méně kvalifikovaným pracím.“ Přitom kolik už bylo filozofů, spisovatelů, dokonce i prezidentů kurdského původu, jen o své identitě museli mlčet. V tomhle je jejich pozice zase poněkud podobná evropským Židům. Podobně na tom jsou Kurdi v Íránu a donedávna i v Sýrii… Když ale mluvíme o tom Kurdistánu velikosti Švédska, je třeba říct, že jeden jeho kus (asi o velikosti Estonska) je na tom výrazně jinak, a to je irácký Kurdistán, který měl autonomii už na konci vlády Saddáma a po jeho pádu jde o kvetoucí zemi, kde je HDP 7,7 tisíce dolarů, což je víc, než má většina afrických nebo asijských postsovětských zemí, a totéž, co mají země v Jižní Americe. Pokud by jim Irák (který má ostatně od pádu Saddáma už třetího prezidenta kurdského původu, počínaje Džalálem Talabáním z rodu kurdského národního básníka Rizy Talabáního) a velmoci nechali jejich ropné vrty a obchodování s ropou, byla by šance na vznik nového Ománu na Středním východě.
To zní pěkně, ale jak reálné je to v době, kdy americký prezident Trump potvrdil úmysl stáhnout své jednotky z Iráku a turecký prezident Erdogan tentokrát už s podporou jak Západu, tak Ruska pronikl do syrského Kurdistánu pod záminkou, že tam chce vystěhovat uprchlíky ze Sýrie a Iráku, ale není tajemstvím, že mu jde především o pacifikaci kurdských hnutí v okolních zemích a že několik jeho oddílů v minulosti už překročilo i hranice Iráku, potažmo iráckého Kurdistánu? Přitom kurdský národ by si naopak zasloužil všestrannou podporu světového společenství, už protože když se na Blízkém východě objevil Islámský stát, opustily tisíce Kurdů, žijících na Západě třeba už v druhé generaci, svůj zavedený život, prodaly majetek, zakoupily za něj zbraně a šly bojovat za osvobození regionu z rukou ISIS.
Tady je třeba rozlišit. Ti, kteří s tím obrovským nasazením osvobodili kraj od ISIS, byli pešmergové, neboli v překladu na smrt jdoucí jednotky, které si skutečně zaslouží naši poklonu. Třetina z jejich bojovníků jsou ženy, což má ten smysl, že se muslimští fundamentalisté bojí s pešmergy bojovat, protože být zabit ženou podle jejich věrouky znamená být vyřazen z ráje. Mezi nimi mimochodem strávila určitou dobu moje bývalá studentka, dnes novinářka Lenka Klicperová, která je neskutečně odvážná a skvěle své věci rozumí.
Jiná věc je PKK, Strana kurdských pracujících, která funguje, jako fungovávala irská Sinn Féin, která taky měla svou Irskou osvobozeneckou armádu. Oni jsou zkrátka na extrémním pólu, dělají teroristické akce a turecká vláda, která se domákne, že k nim patří někdo z určité vesnice, tam vystřílí lidi a vzniká krvavý kolotoč bez konce. A Erdogan dělá mezi pešmergy a PKK rovnítko a klidně si řekne: „Zpacifikuju v Rožavě (syrském Kurdistánu) pešmergy všeho druhu a otevřu tím cestu pro dva miliony Syřanů, aby se mohli vrátit.“ Pešmergům v Rožavě se podařilo zlikvidovat bojovníky Islámského státu a desetitisíce z nich se dostaly jako zajatci do Turecka a dnes už je víceméně jasné, že Erdogan dnes zajaté bojovníky Islámského státu používá proti těm, kteří je předtím přemohli.
Tím ale jinými slovy říkáte, že Erdogan se chová jako Islámský stát, rozdíl je jen v tom, že jako hlava mezinárodně uznaného státu, navíc člena NATO, má nepoměrně větší možnosti své vyhlazovací techniky mezinárodně-politicky zhodnotit. Už několikrát jsem psal o svém údivu nad tím, že Turecko, pachatel první mezinárodní genocidy, kterou provedlo třicet let před Německem, nebylo stejně jako Německo denacifikováno, ale bylo mu dokonce dovoleno, aby si udělalo zákon, podle něhož je každý, kdo si o této genocidě troufne mluvit, potrestán. Když u téhle metafory zůstanu, Erdoganův vpád do Sýrie je něco, jako byl za druhé světové války německý vyhlazovací vpád do Běloruska, a jeho vyhlazování kurdských vesnic za to, že „byly spojené s teroristy od PKK“, je totéž jako vyhlazení Lidic a Ležáků. Jenže Spojenci Německo porazili a ono dodnes prochází procesem očištění od vin nacismu. Turecké řešení spíš připomíná fiktivní poválečné Německo, kterému by byl po úspěšném atentátu na Hitlera ponechán Wehrmacht a Sudety a kde hlava státu, Hitlerem označený nástupce admirál Dönitz, s posvěcením Spojenců, do míst po vystřílených Češích usazuje Němce (= Erdogan bývalá asyrská a arménská města osidluje turkickými uprchlíky a gastarabajtry ze Střední Asie). Dle vnitřního německého zákona o tom (stejně jako o holocaustu) ale nesmí ve státě nikdo mluvit, a když o tom někdo promluví na mezinárodní úrovni, hrozí mu turecký Dönitz mezinárodními problémy a burcuje v jeho zemi své místní Henleiny (viz turecké demonstrace ve Vídni či Berlíně z Erdoganova podnětu). A metafora, že Erdogan využívá zajatce z ISIS na okupaci kurdských území v Sýrii? Dönitz z blahovůle Spojenců s pomocí propuštěných zajatců z řad SS likviduje slovanské partyzány, kteří Spojencům na okupovaném území pomohli vyhrát válku… Opravte mě, jestli se mýlím.
Ano. Je to tak. A americký prezident Trump si v této situaci řekl: Nechám je, ať se trochu poperou. A nechalo je v tom i tradiční ochránce Kurdů, Rusko. Ale abyste to nevnímal tak ostře, musím k tomu něco dodat. Vycházejme z toho, že daná situace je fakt. Je strategie PKK ještě dnes k něčemu dobrá? Vezměme si za příklad irácké Kurdy, kteří jsou dnes schopni moderního hospodářského života a zároveň neškodí kurdské pověsti ultralevičáctvím. Je možné, že vůdci tureckých Kurdů nemůžou jinak, ale co kdyby ze svých požadavků poněkud slevili, jako to udělali iráčtí Kurdové, kteří se v letech 1991–92 po té strašné genocidě otravnými plyny už za Saddáma nadechli, začali hospodařit, a dnes mají 7700 dolarů hrubého domácího produktu na hlavu? PKK by se měla změnit. Neříkám vyjít vstříc dál než na půl cesty, ale aspoň tam. Umožnit mezinárodní debatu.
A není postoj PKK dán třeba i tím, že Turecko má hrubého domácího produktu na hlavu skoro devět tisíc, ale kurdské ,lopaty' (mluvil jste o odsuzování národa k manuální práci) z toho nic nemají?
I to je možné. V zemích, kde chudí z vysokého domácího produktu nic nemají, je to číslo vlastně irelevantní. Ve chvíli, kdy jsou lidé najedení, nejsou radikální. A tohle Střední východ, který s evropskou kulturou neprošel vývoj k státu sociálního smíru, nechápe. Pořád ještě je to většinou kultura, kde jeden má všechno a druhý nic, a nechápe, že když je někde bohatství, mělo by se to projevit na tom posledním, a že jen člověk, který zbohatne, slyší na nějaké demokratické zásady. V tom nepochopení ale bohužel není sám.
To je podle mě ostatně i jeden z důvodů nikdy nekončící krize v Palestině. Zatímco bohatnoucí Německo a Rakousko se po válce okamžitě postaraly o Němce, odsunuté z východní Evropy, i v ,osvícenějších' státech, jako je ARABSKÉ Jordánsko, dodnes žijí rovněž ARABŠTÍ Palestinci (kteří byli z Izraele vyhnáni v stejné době jako východoevropští Němci) už v bůhvíjaké generaci stále v strašných podmínkách uprchlických táborů a Jordánsko je stále neintegruje… Nicméně podle toho, co jste mi řekl o iráckém Kurdistánu, dva blízkovýchodní národy, právě ty dva jediné v regionu, pro které je národ víc než náboženství, tento fenomén relativně chápou a aspoň v měřítku vlastního národa toto dělení se s vlastními potřebnými provádějí: Izraelci a Kurdové. A já osobně (krom toho, že si Kurdů vážím za jejich sociální tendence, které se ostatně projevily i v solidaritě, s níž jejich pešmergové, rekrutující se z občanů zemí celého světa, Blízkému východu odpomohli od ISIS) vidím v kurdském národu ještě jedno pozitivum. V době, kdy Erdogan hitlerovským stylem zvedá páté kolony už nejen Turků, ale i jiných muslimů v Evropě, jsou tu kurdští muslimové, kteří zároveň dokážou zvednout protidemonstraci, v níž se zasazují i o nás, o Evropu, o zachování její demokratické kultury. Pokud by tedy dnes někdo měl být mezinárodním mluvčím muslimstva, pak z mého pohledu Kurdové.
To je legitimní pohled, který patří k vašemu poslání, k literátství, k aktivistickému novinářství. Z vašeho pohledu musím říct, že nynější stav (i) na Blízkém východě je založen na politice absurdity, kdy dotyční mocní spoléhají na to, že lidi si ničeho nevšímají, nic nevědí, a prochází jim to. To je největší hřích mezinárodní politiky i našich zahraničních vztahů. Kdo si přečetl něco o Kurdistánu? Kdo ví, že sedm tisíc let před egyptskými pyramidami existovalo zmíněné Göbekli Tepe, první stavba, která umožnila náboženské vnímání lidstva v tom nejkulturnějším smyslu slova, kde lid poprvé vzhlédl nad sebe a uzřel Boha?! Jako politický geograf ale musím mluvit i prozaičtěji. Vyhněme se krajnostem. Co vzbudí krajnost, vzbudí další krajnost na protipólu. Máme-li hovořit o Sýrii, Asad se politicky zmírnil. Jemu a jeho protivníkům by mělo být umožněno, aby si vyšli vstříc, stejně jako znepřáteleným stranám v Jemenu. Neustále jen dupat není řešení. Syřanů už ze Sýrie uteklo šest milionů a nechce se mi ani mluvit o mém milovaném oboru, památkách, protože ISIS zničil Baalbek i Palmyru, což je ohrožení dalších historických základů lidských dějin. Já pořád věřím v nápravu situace, pokud tyhle křeče odeznějí. Ale ony neodeznějí samy. Já si myslím, že ty vámi zmíněné dějiny Německa od roku 1945 do současnosti by měly být studijním materiálem, jak tlumit extremismus a jak tlumit sociální napětí, a proto se vrátím k vašemu příměru k druhé světové válce. Zatímco po první světové válce Německo vítězné mocnosti ekonomicky srazily na zem, nepomohlo to, naopak z té bídy vyrostl Hitler. Po druhé světové válce to vítězné mocnosti udělaly úplně obráceně. Poražené západní zóny Německa nakrmily až k prasknutí a nastal dlouhý mír. Snad to byl extrém, ale podle mě by umírněná varianta téhož byla řešením i pro gordický uzel dnešního Blízkého východu. A možná nejen pro něj.
Vložil: Tomáš Koloc