Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Proč Che Guevaru stálo život, že na všechny melodie tancoval tango? Svět Tomáše Koloce

28.05.2022
Proč Che Guevaru stálo život, že na všechny melodie tancoval tango? Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Tomáš Koloc (jako fotografie v textu)

Popisek: Che Guevara na zátce

ROZHOVORY NA OKRAJI Tento víkend je to 85 let, co se narodil velký český antropolog a etnolog Jiří Štyrský (1937-2020), který procestoval celý svět a specializoval se na kontakty s přírodními národy. Kromě nich se ale setkal i s řadou významných osobností naší civilizace, počínaje kubánským vůdcem Ernestem Che Guevarou. Dvojdílný, velmi aktuální rozhovor o problémech současného světa a jejich řešení, který tento víkend vydáváme k jeho výročí, je výborem z rozhovorů, které tento nositel titulu Učitel roku vedl se svým žákem, vedoucím rubriky Svět TK.

Když jsem se před lety stal vaším studentem, na první pohled mě upoutávalo vaše příjmení a vaše nápadná shoda s malířem Jindřichem Štyrským, nerovnoběžné oční panenky. Jak je to s vaším vzájemným příbuzenstvím?

Složitější jako všechno na světě. Narodil jsem se v roce 1937 (kdy Štyrský byl v Paříži) a bydlel jsem v Ústí nad Orlicí-Hylvátech, což byla po záboru Sudet německá říše, takže se na nás vztahoval německý rasistický zákon, že je třeba do třetího kolene zjistit, jestli máte židovské předky. Tehdy jsme se jmenovali po otci Šverákovi a díky tomu nařízení rodina zjistila, že naši předkové byli Čtveráci z Chodska. Moje máti se pak podruhé vdala za jistého pana Chlebouna ze Smiřic, který mě adoptoval, takže jsem od roku 1945 do své svatby nesl pro změnu jméno Chleboun, což mi dost nesedělo. Štyrským jsem se stal až v šedesátých letech, když se můj tchán Ladislav Štyrský, železniční úředník z České Třebové, bratranec Jindřicha Štyrského a poslední svého rodu po meči (měl jen dvě dcery) dozvěděl, že mám vážnou známost s jeho starší dcerou. Protože nechtěl, aby slavné příjmení zaniklo, když jsem ho šel žádat o ruku, poprosil mě, abych se stal Štyrským. Kromě své ženy jsem se tedy symbolicky přes své příjmení oženil i se svou oblíbenou malířkou Toyen (partnerkou mého tehdy dávno mrtvého ,vyženěného strýce' Jindřicha Štyrského), kterou jsem na dálku miloval už od jinošského věku.

Musím přiznat, že při vašem širokém záběru, který je rozpřažen mezi přírodními a humanitními vědami, nemám představu, co bylo vaším původním oborem studia.

Studoval jsem na Přírodovědecké fakultě Vysoké školy pedagogické geografii a biologii, a pak jsem si dodělával velký kurz psychologie a nakonec jsem studoval pedagogiku. To vzniklo, když jsem se později dostal k partě starších geologů (z nichž někteří dodnes dělají v České geologické službě), a ti když zjistili, že mě učili špičkoví prvorepublikoví kantoři, tak mi řekli: „Ty seš vymírající druh! Dva ročníky před tebou a dva po tobě jste studovali biologii a geografii, ale k tomu ještě geologii a antropologii, kdežto před váma a po vás se už všechny tyhle obory studovaly sólo. Musíš to prohloubit a šířit!“ Měli pravdu a já jsem si to uvědomil až díky jim! Vždyť nás učil profesor Bouček, geolog a zároveň paleontolog, který byl první doktor věd v republice, a já z příkladu jeho a jemu podobných svých učitelů, jako byli profesoři Letošník a Kodym, a z jejich spojení humanitního s přísně přírodním jako učitel žiju dodnes. A jsem moc vděčný, že můžu tu antropologii a geologii procezovat do geografie. Ostatně je to trend, který se vrací. Nesmírně mě potěšil rektor Karlovy univerzity, profesor Zima, což je povoláním lékař a vrací se k tomu principu konsilience, tedy využití přírodovědeckých pravidel a zákonitostí v společenských vědách. To je skvělé už proto, že se tím posiluje logika společenských věd a jejich samostatnost, že pak nemusí podléhat nějakým tlakům z opačné strany. Protože přírodní zákonitosti jsou neúprosné i v tom, že neoddiskutovatelně podepřou společenskovědní výklad.

Ve které disciplíně se to projevuje nejvíc? Která je ta šťastná, u níž tak říkajíc vždy začínáte i končíte?

U antropologie. Zdůrazňuji především tu evoluční. Samozřejmě antropologie kulturní, sociální, lingvistická, to vše k tomu patří a v té mozaice to má své zákonité místo, ale mně se přece jen zdá, že ta evoluční je základem. Přičemž nejde v první řadě o to napřít pozornost studentů k tomu, jak jsme se vyvíjeli před sedmi miliony let, ale zamyslet se i nad tím, jak to bude pokračovat dál. A k tomu čím dál víc slouží to, čemu dnes říkáme současné společenskovědní poznání. I v aplikaci na akutní neblahé jevy, jako je terorismus a islamismus. A ty by naopak bez toho antropologického, tedy tak říkajíc celostně lidského pohledu ani nemělo smysl vstřebávat, posuzovat, neřku-li o nich učit.

 

Jiří Štyrský

Vida, a já vás (snad pod vlivem oboru, který jste nás učil) většinou uvádím úzce jako etnologa. Dodnes vzpomínám na vaše praktické příklady a exponáty, na lidojedský nůž a prkýnko, na němž Křovačky na zadku, kde se jim ukládá tuk, nosí položená novorozeňata. Pro mě to byla druhá míza zájmu o etnologii, jíž jsem se zabýval od střední školy.

Nerad bych, aby to bylo špatně pochopeno, ale etnologie a etnografie jsou pro mě, zjednodušeně řečeno, třešnička na dortu antropologie. Ale speciálně u geografů a antropologů (ale jistě i u ostatních) pokládám přímé poznání a hledání nějakého lidského panenského prostoru za nezbytnou součást života a vzdělání. Podle mě se bez přímého poznání věda ani nedá nějak důvěryhodně předávat. Každé prázdniny se ženou, dcerou a vnučkou někam cestuji a stopuji vzorce různých etnik, od kterých se často máme co učit. Byl jsem třeba v Namibii na hranicích Angoly, u kmene Himbů (kteří se živí jedním z nejtěžších řemesel, jsou pastevci koz v polopoušti). Tam jsem se poprvé dostal do kultury, kde mají velké slovo ženy. Žena rozhodovala, jestli tam můžu fotit a prohlížet chýše, jestli se můžu ptát, proč se malují červenou hlinkou. A ta náčelnice mi během našich složitých debat přes tlumočníka řekla věty, které si moje vnučka, jíž bylo tehdy třináct, napsala do svého cestovního deníku: „Z peněz se ještě nikdy nikdo nenarodil.“ A druhou: „Nemáme televizi, rozhlas, peníze, ale jsme šťastní.“ Když mi to pak doma dala přečíst, řekl jsem jí: „Péťo, myslím, že tohle je nejcennější poznatek, jaký jsi za těch třináct let získala.“

Skoro by se zdálo, jako by přísloví Chudoba cti netratí fungovalo i v modifikaci Chudoba učí moudrosti. A možná nejen u přírodních národů.

Je to tak a přesně pro opak této vlastnosti, touhu po bohatství naší civilizace, oni hynou. Kupříkladu tam, v Namibii je ta ,civilizovanější' etnika utlačují, kvůli tamnímu projektu přehrady. Přírodních národů jsou na světě aktuálně tři až čtyři procenta, ale u nich, u indiánů ve Venezuele, mezi beduíny v západní poušti v Jordánsku, všude jsem se setkal s velkou chudobou, ale především s obrovskou ušlechtilostí. Kdykoli jsem se k těmto lidem opravdu dostal, byli to nejen rytíři přírody, ale i rytíři ducha. Setkání s nimi mi dalo vůbec nejvíc v životě. To ale samozřejmě mluvím o cestách mimo trasy cestovních kanceláří. Během ukázek pro turisty se pochopitelně k žádné velké moudrosti nedostanete.

Povíte nám nějaké konkrétní příběhy?

Když jsem se loučil a odjížděl z jordánské Západní pouště, kam jsem se vydal za beduíny, kteří k civilizaci samozřejmě přičichnou, měl jsem pocit, že je třeba zaplatit. A jejich podnáčelník, který mě měl na starosti, mi zopakoval větu, kterou vložil Dumas v Hraběti Monte Christo do úst člověku, jenž učinil nějakou úsluhu nějakému šlechtici. Ten beduín to nepřesně, ale v přesném významu zopakoval: „My službu poskytujem, ale neprodáváme!“ Z toho jsem zkameněl jako Lotova žena, dal jsem mu okamžitě svůj nůž, on mi dal ozdobu na krk a rozešli jsme se.

Podobný příběh: Byli jsme v Thajsku v Zlatém trojúhelníku na hranicích Thajska, Barmy a Laosu, kam byl dlouho zakázaný přístup kvůli opiu (v té době už to bylo zpacifikované a opium už bylo jen v opiovém muzeu). Seděl jsem tam před recepcí penzionu, holky už si prohlížely, kde budeme bydlet, nade mnou se nakláněl recepční, kolem chodili zaměstnanci nejrůznějšího původu, a najednou mi po kufru běžel gekon. Nádherné zvíře. Vzal jsem si ho na ruku, a pak jsem ho opatrně položil na zem. V tu chvíli se výraz recepčního úplně změnil a zakřičel anglicky: „Od toho neberte spropitný, ten má rád zvířata!“

Navštívili jsme tam několik buddhistických klášterů. Támhle mám fotku chlapa v červeném oblečení. Byl to byl starý pán, a tak jsme se dali do řeči jakousi směsí anglo-francouzštiny, ale spíše vnitřně, prostě jsme si rozuměli. Pozval jsem ho tam, kde jsme bydleli. Když se rozhlédl po našem pokoji, řekl: "Jé, to je věcí, které nepotřebuju!" Když jsme se pak po několika dnech loučili, řekl mi větu, kterou když opakuji svým posluchačům, tak přestože se ovládám, zadrhne se mi hlas. Řekl mi: „Bratříčku, zbav se lpění.“ Jako by velké myšlenky těch, kteří budovali naši civilizaci, už žily jen v těch, kteří jsou mimo ni.

Přitom ale dnešním světem hýbe opačný trend. Jako by se celý rozvojový svět chtěl přestěhovat na bohatou severní polokouli, která mu v tom po vzoru starověkého Říma ustupuje. Politolog Matěj Široký nedávno v naší společné rozmluvě prohlásil, že když slyšel tehdy ještě kandidáta na francouzského prezidenta Macrona v Londýně prohlásit, že francouzská kultura neexistuje, přestal se ve Francii cítit doma. Jak se jako antropolog a etnolog díváte na dnes tak protežovaný fenomén multikulturalismu?

Teď jsme narazili na obrovský problém. Já si nemyslím, že multikulturalismus je ideální koncepce. Myslím si, že pokus o porozumění mezi různými kulturami by se měl nazývat interkulturalismus. Tedy ochota obou stran při tom obrovském pohybu po světě respektovat vyzkoušená a ověřená lokální civilizační většinová pravidla. Co tím myslím. Přijedu z Egypta do Rakouska a chci tam pracovat a žít. Co ode mě místní okamžitě požadují? Musím se naučit německy, musím se naučit základním reáliím, a chci-li být taxikář, musím se naučit místopis města. Pokud si s sebou přináším nějakou víru a tradice (teď to řeknu tvrdě), je to přirozené, ale ty jsou pro můj volný čas. Já žiju v rakouské společnosti. Je třeba, aby mi byla dána na vědomí zásadní informace: Když tě tady potřebujeme, budeme, pokud je to možné, respektovat tvoje náboženská a jiná etnická specifika, ta ale nesmí narazit na běžný způsob existence. Pokud v tvé kultuře není tradiční vážit si žen v míře, jak je to tradiční u nás, musíš se to doučit. Já když jdu nebo jedu Vídní, tak těch holek v hidžábech potkávám spoustu, i v autech, a nezdá se mi, že by se bály. Ani nás ani svých. A teď jde o to, zda za tuto míru možnosti udržení vlastních tradic a zároveň za rozšířenou míru osobní svobody cítím vděčnost. Což se netýká jen vyznavačů islámu. Ve Vídni je velmi silná obec ortodoxních židů (která do jisté míry nahradila předválečnou sekulární asimilovanou židovskou komunitu zničenou holocaustem, v čele s velikány, jako byli Sigmund Freud, Gustav Mahler a další) a o šábesu tam mohu vidět mnoho mužů v chasidských kloboucích a žen v tradičních sukních, které jsem přes týden viděl v civilu jako taxikáře nebo jak v hokynářství nakupují suroviny na oběd. Jsou to totiž Rakušani volbou. V tom podle mě spočívá celá interkulturní vzájemnost, ve vyvolání pocitu vděčnosti.

A (po)daří se to?

V silně sociální Vídni podle mě ano. V Paříži už je to jiné. Pan prezident Macron, když už řekl A, měl říci i B: My jsme se na ty Maročany, Alžířany a Tunisany, když přišli do Marseille, Paříže, Lyonu, v podstatě vykašlali. Jejich komunity tvoří předměstí, kam se bojí i policajti. Ale to je přece prohra i nás, nejen jejich. Německo, Británie a Francie udělaly se svým multikulturním programem osudové chyby. Po posledních atentátech v Londýně měla britská premiérka Mayová projev, který když jsem slyšel, řekl jsem si: Konečně! Řekla: Musíme být aktivnější při tlumení a likvidaci ne islámu, ale islamismu. Dejme těm lidem na předměstí příležitost, aby žili jako Britové. Proto ti mladí, kteří žijí beznadějný život bez příležitostí na jeho změnu, zapalují auta. Zapálím auto a díky tomu se v televizi ukáže, jak žiju. Nechat to dojít k této nevzájemnosti byla osudová chyba.

Zajímavé na tom je, že brexit podle většiny průzkumů nespustila ani tak obava z přílivu příslušníků odlišných kultur, ale obava z dalšího přílivu příslušníků téže komunity, tedy Středo- a Východoevropanů. Už před lety, když jsem pobýval v malém britském městě, jsem si všiml, že přistěhovalci z ,pevniny, kde se jezdí vpravo' (což jsem byl já, dánská poštovní doručovatelka a německý gymnaziální profesor), byli většinovou společností odsunuti na okraj, zatímco ti s kořeny z Commonwealthu, třebas z úplně jiných kultur, byli bráni jako místní. O tom by ostatně svědčila i statistika násilných činů, spáchaných Brity z národnostních důvodů na jiných etnicích, v níž na první příčce jsou Poláci.

To je pravda. Obyvatel říše, nad níž slunce nezapadalo, od Vancouveru po dnešní Pákistán a Nový Zéland, byl vystaven britské kultuře, která byla v koloniích hrozně silná, a místní v sobě měli několik let sžívání se s ní. Tuto výhodu našinec v Británii prostě nemá; je tam vlastně brán jako barbar, který nezažil spasitelnou moc hesla Rule, Britannia! V tomto zrcadle je pak snazší pochopit, proč se český Rom z Liberce pan Torák mohl v Británii stát policistou a získat Řád britského impéria. Pro Brity to byl prostě Ind, a s těmi jsou Britové právě na bázi interkulturní vděčnosti schopni perfektně pracovat. Vždyť třeba takoví indičtí sikhové patřili za války mezi nejlepší britské jednotky.

Funguje podle vás tohle anglosaské koloniální know-how jen v ozbrojených složkách, nebo i v jiných oborech?

Ověřil jsem si, že funguje i ve školství. Jestli dnes třetí svět po něčem touží, tak je to vzdělání, a to po celém světě zprostředkují především anglosaské školy. Poprvé jsem to zažil v Peru, když jsme po řece Mishollo (protože silnice tam samozřejmě nevedou) jeli k místním indiánům. Tehdy nám průvodce řekl: „Pokud jim chcete něco dát, neberte si s sebou bonbony, ale propisky, notesy, věci do školy, po tom zdejší děti touží, ne aby cucaly bonbon.“ Když jsem tam pak byl ve škole, obdivoval jsem jejich knihy o zeměpisu a jejich ředitel, americký kvaker, mi vysvětlil, že je to pro ně jeden z nejdůležitějších předmětů. Žáci mají bílé stejnokroje, jiné kravaty pro každou třídu, po škole přijdou domů, převlečou se zpátky do těch hadrů a pomáhají na poli, a ráno se zas oblečou jak ze škatulky a jdou do školy. Později jsem podobné školy viděl i v Thajsku, Namibii, na Srí Lance.

To zní velice sympaticky. Vlastně jde ale pořád o tentýž motiv, identitu odlišné kultury, oblečenou v britské uniformě. Jak je na tom v tomto smyslu kultura ibero-latinská? Na rozdíl od anglosaské Ameriky severní, kde se několikatisícové zbytky původních etnik uchovaly jen ve stále se zmenšujících rezervacích, kterým jsou jejich práva upírána dodnes (jako je tomu u ropovodu Dakota Access Pipeline, který se staví přes posvátná území kmene Lakotů), jsou v Latinské Americe několikamilionové indiánské národy reálnou silou. Svého času jsem v této oblasti napočítal pět indiánských hlav státu.

Ano, určitý rozdíl tam je. Zatímco v severní Americe, především v USA, jsou rezervace z větší části jen show pro turisty, u kmene Pémonů ve Venezuele, a především u dnešních Mayů na Yucatánu jsem zažil opravdovou hrdost na vlastní dějiny, v jejichž znalostech jsou opravdu erudovaní. Jejich antropologové, kteří jsou na mezinárodní úrovni, mi ukazovali civilizační památky, které objevili a zdokumentovali a o kterých dva roky předtím ještě nikdo neměl ani tušení. Jejich etnicita se projevila v tom, že jsou nesmírně veselí, což se mi strašně líbilo. S těmi uniformami v latinském světě je to ale do jisté míry podobné, k čemuž taky můžu říct konkrétní zážitek. Koupal jsem se v moři na jihu Portugalska v Algarve, a najednou na pláž přijela kompletně černá policejní jednotka. Myslel jsem si, že se stal nějaký malér, ale oni se přijeli vykoupat. Tak jsem hned skočil mezi ně a ptám se: „Kluci, odkud jste?“ A oni se smáli: „Z Angoly, Guineje-Bissau a z Kapverd, ale jsme Portugalci.“ Na prvním místě v žebříčku menšin Portugalska jsou příchozí z bývalé portugalské Afriky, ve Španělsku zase z latinské Ameriky, ale za celou dobu jsem tam nepotkal jediného indiána. Indiáni nemají ve zvyku migrovat, a to, že zůstávají doma, je taky nejspíš důvod, že se v té Latinské Americe pomalu stávají onou reálnou politickou silou.

A jak je to s tamními ,neindiány'? Pokud vím, měl jste svého času vzácnou možnost poznat osobně i ,ikonu' Ernesta Che Guevaru.

Je to tak. Moje vojenská služba spočívala v tom, že jsem jakožto geograf na vojenských letištích v Čáslavi, Pardubicích a Havlíčkově Brodě vykrýval služby za dovolené tamních meteorologů. A v roce 1960 jsem sloužil v Pardubicích, když tam přijel v rámci své státní návštěvy, a vzhledem k tomu, že kromě mě nikdo neuměl španělsky, tak mě požádali, jestli bych ho nepřivítal. Musím říct, že jeho zjev, tak odlišný od našich tehdejších mocipánů, mi byl tehdy sympatický. Kvintesence romantismu, motorkář s vojenským baretem, vousy, naprosto nevhodný pro funkce prezidenta státní banky, ministra průmyslu, možná ani toho ředitele státního filmu. Proto jako romantik odešel z Kuby bojovat do Konga a Bolívie. Musel vědět, že to prohraje, a prohrál to. Chápu, že jestli se v dobách studentských bouří roku 1968 měl někdo stát idolem, musel to být on. Byronovský typ, archetypální romantik, který vědomě zemřel mlád v boji o lepší příští. Na druhou stranu byl ten jeho boj dost krutý a nakonec vzal život i jemu. Přečetl jsem potom vše, co napsal, včetně jeho bolívijského deníku a jeho francouzského životopisu, a pochopil jsem, že ten první dojem, který jsem získal z jednoho drobného zážitku během jeho návštěvy, byl správný. Neexistuje pravděpodobně kontinent, kde by lidi měli takový smysl pro rytmus, jako Jižní Amerika. Ale on ten cit neměl. Když pro něj naši šéfové v Čáslavi uspořádali ples, na všechno tancoval tango, což je vůči rytmům ostatních tanců velice kruté… Tohle by si měli ale uvědomit i prosazovatelé ostatních ,dokonalých režimů' včetně pravicového konzervatismu i liberalismu. Frankovu diktaturu ve Španělsku složila humánní revoluce inteligence. Něco podobného se stalo v Portugalsku během ,revoluce květů' proti Salazarovi. A podobným nenásilným způsobem se později Chile zbavilo Pinocheta.

Možná důvodem té Guevarovy tvrdosti v tanci i politice byl jeho původ v britsko-irské šechtické rodině Lynchů… Každopádně to vypadá, jako by nám ostatním, Slovanům, Germánům a dalším, latinská civilizace napovídala, co máme dělat. Americký spisovatel Joseph Heller, autor slavné Hlavy 22 a jejího pokračování Zavíráme!, kde mimochodem vystupuje postava Švejka, kdysi napsal: „Italové jsou Římani, kteří se za tisíciletí své kultury poučili. Už nechtějí válčit, kašlou na to.“ Podle toho, co říkáte, mi přijde, že to platí i pro ostatní národy, jejichž jazyky přinesl Řím. A že jim to možná přináší jisté globální vítězství skrze nebojování.

Ano. Už mají jakýsi etický nadhled, který je mi velice sympatický. K tomu patří i jejich ,globalizace', velmi nepodobná té anglosaské. Španělsky mluvících (Hispánců) je dnes na světě víc než rodilých mluvčích angličtiny, mluvčích všech románských jazyků (včetně portugalštiny, francouzštiny, italštiny, rumunštiny…) skoro dvakrát tolik, ale ani v nejmenším nemají plán, ba ani potřebu nijak kulturně expandovat. Oni mají zkrátka oprávněný pocit, že latinská kultura vždy byla a dosud je tak veliká, že nemá cenu se nějakými plány na latinskou globalizaci zabývat. Přesto, anebo možná právě proto se postupně stává skutkem.

Tak mě napadá: Nemá podobnou ,taktiku' i národ, který by podle našich evropských intencí musel být dávno rozdělen na mnoho národních identit o vzájemně nesrozumitelných jazycích, kdyby ho pohromadě nedržela společná historie a tradice, společné znakové písmo a společný stát, který se ovšem podle samotného národa nenazývá, protože si v originálu říká Říše středu?

Velmi dobrá definice. Čínu skutečně nelze považovat za stát, ale spíš za soustátí (včetně Tibetu, který byl stále jeho součástí, podobně jako to v dějinách bylo s Českým královstvím a Svatou říší římskou). A to soustátí po staletí drží pohromadě a determinuje konfucianistický stáTní duch, který se z našeho pohledu může jevit tak trochu stáDní. Což je v mnoha rozměrech i pozitivní, protože díky tomu se v Číně nejen každá špatná, ale i dobrá myšlenka, která se prosadí, rozšíří v míře, jakou si my v našem prostředí vůbec nedokážeme představit. Moje dcera tam svého času pobyla, dodnes si píše s přáteli, kteří tam žijí, a nemůže uvěřit, jak rychle a masově se tam šíří nejrůznější myšlenky a trendy, aktuálně například ochrana životního prostředí. Tak dnes všichni Číňani jezdí elektromobily, neboť je to ekologické, pijí tolik mléka, že na to nestačí celosvětový export, a protože nejzdravějším zimním sportem je carving, 600 milionů Číňanů nechce lyžovat jinak, než s carvingovými lyžemi.

Četl jsem, že v porovnání se zhruba stejně početnou Indií, která za dvacet let nedokázala dosáhnout toho, aby počet domácností, žijících pod hranicí chudoby, klesl aspoň na polovinu, Čína za stejnou dobu snížila předchozí chudobu na jednu třicetinu. Totéž s gramotností, se studiem svých občanů v zahraničí.

Přesně tak. Nevěřím, že ČLR představuje pro svět riziko z hlediska bezpečnosti. Očividně to jediné, co ji zajímá, je spolupráce za účelem zbohatnutí, které se této zemi daří v opravdu raketové míře. Což s sebou samozřejmě nese stejné průvodní jevy, jako každý překotný sociální pohyb. Letoviska celého světa jsou dnes plná čínských turistů, jejichž předkové žili na úrovni nevolníků, zatímco oni zbohatli na úroveň euroamerické střední třídy, jsou vesměs nevkusně postrojení, hluční a učí se, jak s tímto nebývalým blahobytem zacházet. Což bychom ovšem právě my v zrcadle naší historie mohli chápat… Takový ,sociální úprk' s sebou ovšem samozřejmě nese i silná negativa a nelidskosti. Jeden můj známý učí na Univerzitě mezinárodního obchodu a ekonomiky v Pekingu, která sice patří k nejprestižnějším vysokým školám na světě, ale pro nároky tamního studia se také drží na prvních místech žebříčků kolapsu studentů.

Opravdu to vypadá, že ze všech tří tradičních čínských náboženství, konfucianismu, taoismu a buddhismu, se v čínském státním zřízení i v národní filozofii nejvíc projevuje ne buddhismus, ale konfucianismus, v němž na prvním místě stojí společnost a povinnost vůči ní. To byl základ národní disciplíny jak nacionalisty Čankajška, zakladatele Tchaj-wanu, tak komunisty Maa, zakladatele ČLR. Přesto je v souvislosti s tím, co jste mi říkal o svých zkušenostech s buddhistickými zeměmi, zajímavé, že právě země, v níž žije nejvíc buddhistů na světě, kromě tryskového sociálního pokroku produkuje i takové existenciální peklo.

Řekl bych, že ten počet čínských buddhistů je dán nejen tradicí, ale i potřebou se s tím tryskovým peklem nějak vyrovnat. Což buddhismus nabízí. Uvedu příklad. V šíleném provozu asijské metropole, jako je Bangkok, do sebe vrazily autobus, v kterém jsem seděl, a osobní auto, takže si vysypaly reflektory. Reflexivně jsem si vybavil, co by následovalo v Praze: mrzutost, hádka, pojištění… Ale tady ne. Oba řidiči vyšli ven, začali se smát, až se plácali do kolen, a když se dostatečně vysmáli, řekli si: Tak jedem dál, škodu si zaplatí každej sám! To je buddhismus v praxi a to, co mě na něm nejvíc inspiruje, je klid a intenzivní pocit štěstí. Oni se pořád smějou. Samozřejmě, že v Bangkoku najdete i jiné věci. Je to světová metropole sexuálního turismu, špína na těle východní civilizace. Ale tohle je podstata.

Jak se díváte na evropský buddhismus?

Ve vztahu k němu jsem nesmírně opatrný. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že i v Asii je buddhismus čistý a nejsilnější v oblastech co nejmíň zasažených civilizací, ostatně jako každé původní učení. My, žijící v civilizaci, se o mravnost, která je základem každého náboženství, musíme o to víc snažit.

A jde to?

Myslím, že ano. Tahle vznešenost se může projevovat i u nás a v nás, za navození určitých podmínek, které jsou stejné jako u nich. Před týdnem jsme měli katedrální sešlost v Semaníně u České Třebové, kde jsem si na to přišel. V našem kroužku je kamarádství velice silné a myslím, že je to dané tím, že jsem obklopen velice náročnými sportovci. Jsou to horolezci, gymnasti, jeden je evropský rozhodčí v basketbalu. Jejich profese je nesmírně polidšťuje a je tím mostem od lidí, kteří žijou náročně v přírodě, k lidem, kteří žijou v náročných podmínkách v našich zeměpisných šířkách. Ti jsou sice obklopeni vším, co naši civilizaci korumpuje, počínaje technikou, ale zformovalo je to, že jsou fyzicky zdatní a odvážní. Já tomu říkám ordinované utrpení. Každý, kdo něco dělá ve sportu a chce být nadprůměrný, třeba v těch podmínkách ne špičkových, tak tomu musí věnovat obrovské úsilí a obětovat tomu spoustu věcí. A když to pak přenáší na svůj život, tak se to projevuje. Kuba, syn mého přítele Davida Chalupského, je středoškolák a denně běhá se svým tátou kolem hradeckého Stříbrného rybníka. A David mi vyprávěl, jak se Kuba nedávno zastavil a řekl: „Tati, cejtíš, jak to tady voní!“ Jeho otec David mi k tomu řekl: „Já k tomu, abych měl pocit, že můj život měl smysl, víc nepotřebuju.“ To jsou ti šlechtici ducha, kteří žijí u nás. A co je na tom to důležité: Museli si to protrpět. Nic nedostali zadarmo, museli to prožít všechno. Jistěže se pak setkali s pochopením, ale jít do toho museli sami.

 

Vložil: Tomáš Koloc