Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Globalizace je nezastavitelná a dříve nebo později nás svaří v beztvarou hmotu. Tolik hamburská exministryně kultury, manželka Pavla Juráčka. Svět Tomáše Koloce

21.05.2022
Globalizace je nezastavitelná a dříve nebo později nás svaří v beztvarou hmotu. Tolik hamburská exministryně kultury, manželka Pavla Juráčka. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Dani Horákové (stejně jako v textu)

Popisek: Daňa Horáková a Pavel Juráček

ROZHOVORY NA OKRAJI Včera, 20. května, uplynulo kristových 33 let od smrti zakladatele československé nové filmové vlny, scenáristy a režiséra Pavla Juráčka (1935-1989), mj. spoluautora prvního interaktivního představení na světě, Kinoautomatu. Autorovi této rubriky i při této příležitosti poskytla rozhovor jeho manželka PhDr. Daňa Horáková, žačka filozofa Milana Machovce, novinářka a spisovatelka, která se svým mužem podepsala Chartu 77 a s Václavem Havlem vydávala samizdatovou Edici Expedice. Po nuceném odchodu do SRN v roce 1977 řídila kulturu v největších německých denících a stala se i ministryní kultury spolkové země Hamburk.

Vím, že váš tatínek byl Čech, totálně nasazený v Hitlerově třetí říši, a maminka Němka, která tam byla doma. Takových případů znám víc, i v obrácených genderových variantách, ale všechny poválečné děti z takových manželství či vztahů se narodily už v Československu, které tehdy z pohledu smíšených rodičů na rozdíl od rozbitého a okupovaného poválečného Německa mělo perspektivu. Ale vy, dcera Čecha, jste se narodila až v roce 1947 v Sasku. Jak to? A jak dlouho jste v dětství v Německu pobyla?

Jak to, že jsem se narodila v Grünbachu, kousek od českých hranic? No, na to jsem se zapomněla zeptat rodičů. Ale předpokládám, že to bude tím, že se ta čerstvá manželata nechtěla vydat do poničených Čech hned po svatbě, kterážto byla v grünbašském kraji první poválečná, a to 2. června 1945. Rodiče to brali jako jakýsi příslib lepší budoucnosti, snad dokonce jako výraz těch dvou mladých lidí, že národnostní, rasovou, ideologickou nenávist lze překonat… láskou. Nehledě na to, že rodiče mé matky vlastnili menší tkalcovnu, takže jim mohli zajistit obživu a střechu nad hlavou. To v Praze dáno nebylo, NDR vznikla teprve za čtyři roky a nikdo tehdy ještě nevěděl, že v lidově-demokratických státech bude potřeba odevzdat i tkalcovničky. V Německu jsem ale moc nepobyla. Když mi bylo půl roku, odvezli mě naši v koši na prádlo do tátovy rodné jihomoravské vesnice Sudice, předvést mě jeho rodičům, a pak se zase vrátili. Definitivně se přestěhovali až v roce 1950, do Kunratic u Prahy. Ten koš na prádlo mám v obýváku, ale abych se na něco pamatovala, to ne. Moje snad první vzpomínka je na kunratickou školku, kde po mně děti plivaly, neb jsem byla ,Němčourka', dcera Němky, a tenkrát, vlastně ještě daleko déle, platilo: Co Němec, to fašista…

Žili jste v poválečném socialistickém Československu, o kterém si dnes neznalí mladí myslí, že to bylo kontinuálních čtyřicet let hrůzovlády jako za Gottwalda, aniž vědí, že možnosti, jaké byly v čs. nekomerční kultuře za liberalizace 60. let, pro prosadivší se autory někdy předstihovaly i možnosti, které tu máme dnes. Jak se dají vystihnout tehdejší politické postoje vašich rodičů, myslím uvnitř rodiny i navenek? A dávala jste jim tehdy zapravdu?

To je spousta otázek v jedné. Jestli roztávající totalita v předjaří ,zlatých šedesátých' skýtala silným nonkonformistům možnosti, přesahující aktuální, si netroufám posoudit. Fakt je, že mamka byla komunistka tělem i duší, vždyť její pradědeček spoluzakládal německou komunistickou stranu a fašisté její příbuzné mučili v koncentrácích. Plakat jsem ji poprvé viděla, až když umřel Stalin, ale vysvětlit mi, kdo to byl, ten pohlednej chlap v bílé uniformě jakéhosi generalissima, který byl krátce po svém pompézním pohřbu odhalen coby nelidská zrůda, a jak mohla ctít někoho, kdo vraždil i ty, bez jejichž obětí by se nikdy byl nedostal na špičku, to neuměla.

Mamka věřila v komunismus a tátovi byla politika víceméně lhostejná. Byl v jádru především pragmatik, ale jeho světonázor asi neměl moc daleko od jakéhosi jihomoravského katolicismu. Jeho babička totiž v těch Sudicích naspořila dost, aby na plácku mohla být vystavěna malá kaplička, jež tam stojí dosud. Tahle moje moravská prababička byla poctivá, upřímná katolička. Ale když jsem to coby rozverné dítě vydržela a odmodlila s ní růženec (já se modlit neumím dodnes), dostala jsem desetikorunu a hrst vlašských ořechů. A já pravděpodobně (podprahově) pochopila: správná víra se (zřejmě) vyplácí. Jak tátovi, tak mamce šlo ve skutečnosti o jedno jediné. Abych prošla školou a dostala se na SVVŠ (jak se tehdy říkalo gymnáziu), a pak na vysokou. Jestli mi něco neustále vtloukali do hlavy, tak že se musím učit, učit, učit. A nejen kvůli známkám, já byla furt primus, ale kvůli těm otázkám, které jsem začala klást, jen co mi začalo svítat, že ne vše, co čtu v novinách, odpovídá tomu, co vidím kolem sebe, co do nás cpou kantoři ve škole a co si lidi skutečně myslí, doma, za zavřenýma dveřma. Já ty otázky totiž nekladla stydlivě právě jen doma, ale i ve škole. Rodiče věděli, že snad nejúčinnější zbraní proti brainwashingu všech barev je vzdělání.

Jako studentka jste ,chytila' tu nejlepší dobu, vystudovala jste filozofii za Pražského jara u profesora Machovce. (Což mi připomíná jiného jeho tehdejšího studenta, mé celoživotní téma, Jana Palacha, po jehož smrti jsem vyrostl v stejné vesnici, odkud pocházel. Možná bych položil pobočnou otázku: Potkala jste se během studií, alespoň letmo, s o dva ročníky mladším spolužákem Janem Palachem?) Postgraduálně jste pak studovala v USA, k stipendiu patřil pětipokojový byt, chtěl si vás vzít krásný vzdělaný Američan, dokonce i poté, co jste se vrátila. Jak to, že sebevědomou vzdělanou dívku s takovými možnostmi uchvátil, jak vy říkáte, macho, jako byl Pavel Juráček? Byla v tom jeho pověst nejchytřejšího představitele a tahouna toho nejlepšího, co světu tehdy nabízela naše kultura, čs. nové filmové vlny (který mimo jiné spolupracoval na scénářích filmů V. Chytilové Ovoce stromů rajských jíme a J. Menzela Skřivánci na niti a sám napsal legendární filmy Ikarie XB1, Bláznova kronika, Konec srpna v hotelu Ozón, první multimediální film na světě Kinoautomat: Člověk jeho dům či Případ pro začínajícího kata, přičemž ten poslední i režíroval)?

Jana Palacha jsem během studií nepotkala. A proč Pavel? Na to vám tady neodpovím. Jednak jsem se přece pokusila odpovědět v mé knize o Pavlovi, která má málem 500 stran, a sem by se hodil odkaz na vaši recenzi (na niž se v této rubrice můžeme těšit později – pozn. autora). A protože si v mezičase myslím, že se mi to nepodařilo dost jednoznačně, vyčerpávajícně a přesvědčivě, píši teď další knihu, jakési pokračování toho tázání: Proč právě suverénní, úspěšné power-ladies propadnou lotrům s žhnoucíma očima? Proč jsou tihle, jak jim s odkazem na Babičku říkám černí myslivci, tak neodolatelní? V čem spočívá jejich šarm a proč nezvládají své sklony k brutalitě? Pavel měl, jak říkal, rád holky. Hodně holek, často současně. Chtěla jsem ho zkrotit? Nikoliv. Krotit chtěl spíš on mě, onu brejlatou intelektuálku, která ve svém obyváku vedla ,salon', v němž se scházela, dovolíte-li, crème de la crème tehdejšího disentu. Chtěla jsem ho vychovat, socializovat v duchu pravidel evropské kultury? Na to bylo, když jsme se poznali, pozdě. Tak co? No, uvidíme, na co přijdu… Jestli to kouzlo, kterým nás vábí bad boys, vyluštím, pochopím…

Z televizního dokumentu o Pavlu Juráčkovi jsem se dozvěděl, že v dětství s bratrem zůstali s maminkou sami, v bytě, kde voda na mytí v lavóru na stole do rána zmrzla a ráno se v něm musel roztloukat led. Myslíte, že to mělo vliv na jeho pozdější tvrdost? (Co myslím tou tvrdostí: Už od roku 1965 a filmu Každý mladý muž se stal filmařem, ověnčeným mezinárodními cenami, nicméně během slavných prověrek v roce 1970 „souhlasíš se vstupem vojsk?“ byl na Barrandově jediný, kdo odmítl říct komisi alespoň něco, co by zmírnilo její zaujatost, a zatímco jiní režiséři sice nemohli točit, ale zůstali zaměstnanci FSB s platem a razítkem v občance, které je chránilo před šikanováním pro paragraf o příživnictví, on se jako jediný režisér nechal z práce vyhodit, a byl pak taky jediným filmovým režisérem, který podepsal Chartu 77…)

Zaprvé: Pavel nevyrostl s bratrem Petrem v bytě, ale v malém příbramském domku na úpatí Svaté Hory. Zadruhé: Jeho otec zmizel, sotvaže se narodil bratr Petr, to byly Pavlovi tři roky. Ano, byli chudí. Měl rezavou koloběžku ze sběru, krátké kalhoty. Ale byl krásnej, takže se po něm ohlížely ty nejžádoucnější holčičky ze všech, po jejichž přízni marně toužili kluci s novýma, blejskavýma koloběžkama. A navíc vnímal, jak jeho slohová cvičení imponují kantorům. Kolem čtrnácti věděl, že umí psát. Zatřetí: Ale psal, jenom když se mu chtělo. Vůbec dělal jen to, co chtěl, a pokud se mu nechtělo do školy, tak nešel, a maminka svého Pavlíka chápala. Začtvrté: Pokud se musel nechat donutit k něčemu, co nechtěl, tak trucoval… Řada jeho politických postojů, ať už po okupaci, během prověrek na Barrandově či po Chartě, myslím nebyla výlučně vědomým politickým protestem, ale do jisté míry i trucem, tvrdohlavostí. Tak třeba došlo k oné bizarní situaci, že ho jakýsi barrandovský potentát obvinil, že podepsal Vaculíkův manifest Dva tisíce slov, a Pavel, neb popuzen, přikývl, ačkoliv ho nepodepsal… Mimochodem, pan Vaculík mi šel, když jsme se brali, za svědka, i když Pavla nesnášel. Ale nevymlouval mi ho. O to se postaral Milan Machovec, ten Pavlovi dokonce napsal dopis v rozsahu eseje, v němž mu vysvětloval, proč si mne nesmí vzít, neb mne zničí, a já pro Milana byla, pardon, ale on to skutečně říkal nahlas a kde mohl, „žena století“.

S Pavlem Juráčkem jste byli v roce 1977 vystěhováni do Německa. Nebyl jediný filmař, kterému se v exilu nedařilo pracovat v oboru, podobně na tom byl třeba i Jiří Weiss, Ján Kadár nebo Jan Němec, u kterých ale často šlo o vnější překážky. V čem ale tkvěly hlavní překážky v případě Pavla, který s vámi odešel do SRN, kde byl žijící legendou?

Já nejsem psychoanalytik, takže se mohu jen dohadovat… Jakási směs lenosti, neochoty přizpůsobit se, popřípadě podrobit pravidlům hry, jež platila v západní čili komerční filmové branži. Jeho naprosté odmítání němčiny, což němečtí kolegové, kteří znali jeho jméno a obdivovali ho, zpočátku považovali za roztomilou potrhlost hodnou génia, ale posléze za aroganci… A já právě v ní tušila jakousi úzkost, strach ze selhání, zklamání toho zahlcujícího očekávání... No a sotvaže se do hry vložil alkohol a prášky, rozjelo se, de facto nezastavitelně, ono osudové kolo rozpadu osobnosti. Pavel věděl, jaký má talent. Ale odmítl se mu oddat, převzít za tento dar shůry, a tím pádem i sám za sebe, zodpovědnost. A pustil své běsy z řetězu.

V roce 1983 se Pavel Juráček vrátil zpět do vlasti. Opět nebyl první ani poslední, podobný návrat z exilu podstoupil (dokonce dvakrát, v 60. a 70. letech) třeba malíř Kristián Kodet. Co zejména ho k návratu donutilo a jak vypadal jeho proces, kterému se tehdy technicky říkalo „upravení vztahů se socialistickou vlastí“?

Ach, pane Koloc, to je na román. Vrátil se, protože selhal. Anebo selhal, protože se od samého začátku chtěl vrátit. A přestože věděl, že ho fízláci budou otravovat, což se samozřejmě stalo. Upravovat nic nemusel, to už zařídili oni: nikdo ho nechtěl zaměstnat, kdo se pokusil mu pomoct, byl zastrašen. Takže živořil. Topil se v depresích, blábolil o tom, že bude v hvozdnickém JZD – víte, co to je? Pokud ne, googlujte! – jezdit traktorem, ale místo aby sednul za volant, tak si zase od někoho půjčil dvacku na pivo a cigarety. Nikdy nemyl okna, nebyl topičem nebo pomocným dělníkem jako tolik jiných, neméně pronásledovaných umělců a vědců a občanů, kterým bylo hanba zůstat stoupenci režimu, který je lámal a kterým opovrhovali.

 

 

Vím, co je to JZD, v jednom z nich jsem vyrostl, můj táta v něm pracoval jako závodní zubař… Často (jako výše) používáte metaforu, že jste ve vztahu s Pavlem J. jako Viktorka osudově podlehla černému myslivci, což je běh událostí, jemuž se archetypálně nelze vyhnout, a že beztak skutečná láska je v životě jen jedna. Rozumím vám, protože jsem takový vztah prožil (i když se obávám, že já jsem v něm byl spíše tou přitahovanou Viktorkou). Z toho titulu se zeptám: Cítíte taky tu prázdnotu, která po takovém osudovém vztahu zůstává a která se s železnou neodbytností ozve i v člověku, který žije třeba i velmi aktivním pracovním i soukromým životem?

Ano.

V jednom rozhovoru jste napsala, že chápete, že muž je archetypálně macho, který od ženy vyžaduje teplou večeři a vyžehlenou košili. Když jsem si inkriminovanou větu přečetl, něco mě zahřálo. Potěšilo mě, že jsou na světě ještě i plně emancipované ženy, které ale zároveň chápou, že vzít mužům (nota bene těm, co žijí v klasických manželstvích) jejich patriarchální archetyp nemůže skončit dobře ani pro ženy a děti. Neměla jste s takovými názory, jako manažerka v oboru žurnalistiky a později politička, v dnešní progresivistické německé společnosti problémy? Jak se ostatně dnes díváte na progresivistické extrémy typu, že v písňové soutěži Eurovize zvítězil hermafrodit Conchita Wurst?

Pane Koloc, už zase spousta otázek v jedné… V emancipaci ve smyslu rovnoprávnosti obou pohlaví před zákonem pevně věřím, a dokonce na ni spoléhám. Tu nám vybojovaly první generace emancipantek v sukních po kotníky a kloboucích, které se na jejich demonstracích nechaly mlátit policajty, zatímco bodré, ctihodné manželky před těmito „modrými punčochami“ či sufražetkami chránily své dcerušky. Ale feministky, které v padesátých letech minulého století o své ,osvobození' z pout tradičních rolí a klišé vytáhly do boje PROTI mužům, jsou mi podezřelé. Myslím, že by se efektivněji válčilo s NIMI. Rovněž věřím, že jsou v nás, v bytostech rozumem nadaných a city obdařených, zakódované, a to nejen geneticky, ale i civilizačně, určité archetypální postoje, které nám dávají tvar, a sice neodvratně, vně času, prostoru, pokroku a přikázání. Žena je matka, muž přispěje k zachování rodu spermiemi. A tyhle fyzické počiny jejich těl, odevzdat, přijímat, ulevit si, zatěžkat se, se tak nějak odrážejí i v naší psychice.

V letech 2001-2004 jste byla ministryní kultury německé spolkové země Hamburk (která je pro srovnání asi tak stejně lidnatá jako Lotyšsko). Jak jste do této funkce doputovala?

Našel mě ,hledač hlav', poté co nově zvolená vláda, pozůstávající z koalice CDU (křesťanští demokraté), FDP (liberálové) a Schill-Partei (pravice) neměla k dispozici nikoho vhodnějšího. Znal mě coby novinářku z vydavatelství Springer-Verlag. Já totiž tenkrát měla coby šéfka kultury deníku BILD kolem pěti milionů čtenářů denně.

Vím, že ve federativních státech je správa kultury vždy ponechána na úrovni jednotlivých republik (i za federativního uspořádání Československa to bylo zrovna tak, byli jen český a slovenský ministr kultury). V SRN je to ale složitější. Zatímco v klasických spolkových zemích existuje premiér, vláda a její ministři, ve spolkových zemích, které vznikly z hanzovních měst (Hamburk a Brémy), existují první starosta, senát a jeho autority (Behörde). Z krásné literatury samozřejmě znám starou tradici hanzovních senátů (kolik starostí si dělala rodina Mannova Tomáše Buddenbrooka, zda bude či nebude zvolen do lübeckého senátu, a nakolik přispělo k smrti Bassova Petra Berwitze rozhodnutí hamburského senátu dumpingově zlevnit parcely, na nichž stála zimní budova Cirkusu Humberto), ale jaký je rozdíl mezi pravomocemi třeba saského ministra kultury a hamburskou kulturní autoritou (Behörde)?

Žádný. Ministr rozhoduje, pracovníci v jeho rezortu ho zahlcují návrhy. Doporučují. A protože jde, jako ve všech zemích a všech úřadech, hlavně a především o rozdělování peněz, o subvence tak dochází, a to nezřídka, k ostrým diskuzím, neb každé oddělení, každá frakce je obkličována a ovlivňována všemožnými lobbisty. V mém případě ta situace byla o to dramatičtější, že ,můj' senát byl v Hamburku první ,černý', křesťanskodemokratický, od konce druhé světové války. Moje klientela, umělci a kulturní činitelé, už od narození levicoví, kritičtí, antiautoritativní, byli zvyklí na své soudruhy ze sociální demokracie, a ti je zničehožnic opustili. Navíc já přišla, jak už jsem řekla, od Bildu, a to byl v jejich očích pravičácký plátek, který patřil na hranici. A navíc jsem chtěla, aby mi vysvětlili, proč máme, my stát, to či ono financovat z peněz, které odváděli daňoví poplatníci. Občané, kterými někteří z nich dokonce opovrhovali, protože v jejich očích byli Kulturbanause (kulturní barbaři = šosáci). Tenkrát bylo v módě slovo Selbstverwirklichung = sebeuskutečnění, seberealizace. Dodnes mám husí kůži, už když na to slovo jen pomyslím. V jádru totiž nejde o nic jiného, než o nárok toho či onoho ,umělce' na Freibrief, konzumaci na účet podniku, prázdný šek, který si vyplní, kdy se jim zachce a jak se jim zachce. Ani by se za to nemuseli nikomu zodpovídat, protože jejich seberealizace je činem tak výjimečným, ba posvátným, že už per definitionem přesahuje schopnosti normální občana je pochopit. Přičemž se smysl jejich projektů nezřídka vymykal i mým cvičeným intelektuálním možnostem. A onen ,zákon zvyklosti', na který se řada mých svěřenců a jejich ochránců v mém rezortu odvolávala, mně moc nepřesvědčoval.

Hamburk patří do oblasti, kde se mluví chráněným dolnoněmeckým dialektem Plattdeutsch, je centrem badatelů, kteří se zabývají tamní, v 18. století vyhynulou polabskou slovanštinou, a pod správu spolkové země Hamburk spadá i ostrov Neuwerk v Severním moři, na němž se mluví menšinovou fríštinou, jazykem národa, žijícího při pobřeží severního moře od Nizozemska po Dánsko. Jak se hamburská spolková země stará o uchování tamních autochtonních (domorodých) menšinových jazyků, respektive má na to v dnešním přílivu nových heterochtonních (jinorodých) přistěhovalců, zejména ze zemí třetího světa, vůbec dostatečný finanční potenciál? (Ptám se proto, že od svých srbských přátel ze saské a braniborské Lužice vím, že z důvodů přílivu vnějších menšin se německá péče o domácí menšiny dramaticky snižuje.)

Mají pravdu, rozpočty, které by měly pečovat o zachování typických lokálních nejen nářečí, ale i dalších kulturních fenoménů, byly kráceny už za mých časů. Já to považuji za fatální, už protože globalizace je per se nezastavitelná a dříve nebo později nás všechny svaří v beztvarou hmotu bez zápachu a chuti. Vždyť už teď všichni chodíme v džínsách a obouváme si sneakry, nemluvě o migraci ze zemí, v nichž nevládne anticko-křesťanská civilizace, které jsou mladší než my starousedlíci, tudíž hladovější a vitálnější a bezkompromisní i ve své víře…

V jádru máte pravdu. Chytla, vybrala jsem si k životu fantastickou dobu, ne, vlastně je to víc, je to epocha, která se mi přihodila, od jedné jediné telefonní budky pro celou vesnici a první černobílé televize, jejíž vysílání končilo o půlnoci státní hymnou, přes Sputnik, Američany na měsíci a pád Želené opony po mobily, Google atd. atd… Tolik radikálních změn v tak závratném tempu, a jak se zdá, mozek náš lidský tyhle technické kotrmelce a elektronická salta pořád ještě zvládá, jako kdyby to byla skála, nedobytná sebebouřlivějšími vlnami. A snad právě proto doufám, že jedna z těch lidmi absolutně nekontrovatelných vln smete mnohá z nebezpečí, o kterých jsme mluvili, včetně Putina. Už proto, že v něm vládnou jakési, řekla bych, animální běsy, urážející a ponižující každého z rodu homo sapiens. Takovéhle stvůry netoleruje příroda, kdosi-cosi tam kdesi nahoře ani lidská komunita.

Obávám se, že právě německé dějiny znají případy diktátorů, kteří byli tolerovaní až příliš dlouho… Ale vraťme se k vašemu ministrování. Vaším tehdejším předsedou vlády, lépe řečeno prvním starostou senátu, byl baron Carl-Friedrich von Beust, který ale jako křestní jméno používá dětskou přezdívku Ole, ale pochází ze stejného rodu jako někdejší první ministerský předseda Rakousko-Uherska baron Friedrich Ferdinand von Beust, který v roce 1867 dojednal rakouský dualismus s uherským královstvím, ale na to české přitom zapomněl. Byl jeho potomek Ole jako premiér ke svým menšinám spravedlivější? A proč si na své druhé funkční období zvolil jinou ministryni kultury?

O příbuzných svého bývalého šéfa nic moc nevím. Ole sám byl fantastický. Přirozený, příjemný, tolerantní kolega a současně coby premiér schopný rozhodnout, pokud bylo třeba, včas a jednoznačně. Jeho smysl pro humor byl sušší než Knäckebrot, jeho talent napodobovat hlasy různých kolegů-politiků jedinečný. A proč mi neprodloužil mandát? Protože jsem v senátu byla, já nestraník, za FDP, a ta v těch následujících volbách nezvládla nabrat oněch pět procent hlasů, které jsou zapotřebí k účasti ve vládě.

Proč se vás na váš mandát ptám tak podrobně. Kamarádi si ze mě dělají legraci, že jsem stínový ministr kultury, a tak trochu právem. Sám jsem se seznámil se dvěma našimi bývalými ministry kultury (jedním z minulého režimu a jedním z tohoto), z velké části proto, abych jim položil otázku, která mi nedá spát. Za minulého režimu, který byl sice prodchnutý politickou objednávkou v umění a cenzurou, existoval ale mezi zeměmi RVHP velmi dobrý výměnný systém, který fungoval tak, že pokud se v jedné sebemenší zemi této organizace povedla (často nepříliš či vůbec režimní) kniha, divadelní hra, televizní inscenace, film, která prošla cenzurou a byla dobrá, okamžitě byla přeložena a vydána ve třiceti jazycích dvaceti zemí, z nichž skrze některé (jako byla třeba němčina pro NDR nebo španělština pro Kubu) se pak propasírovala i na západ, což byl v 60. letech třeba důvod úspěchu Pavla Kohouta v německy mluvících zemích, nebo Suchého a Šlitra v hispánské Americe. Zato dnes, v době naší parlamentní demokracie, kdy nemine den, kdy bych v médích neslyšel, že jsme členy vzájemně podpůrné evropské sedmadvacítky, která musí být jednotná a blablabla, přicházím pravidelně do knihkupectví, do kina, k televizi a nejenže tam nevidím ani náznak kulturní produkce ze zemí, jako je Nizozemsko či Litva, ale nevidím tam ani náznak takové produkce ani z velkých tahounských kultur Evropy, jako je německá, francouzská, italská, španělská. Ba i domácí česká kultura je v defenzivě, protože jedna polovina vší produkce je z USA a další čtvrtina z jiných anglicky mluvících zemí. V jiných rezortech lze produkci regulovat kvótami a v kultuře to nejde? Anebo je to zkrátka bohapusté lezení EU do zadku globální americké kultuře, z níž notabene na pultech vidíme všechno jiné, než její vrcholy? Co na to vy jako můj třetí oslovený ministr kultury?

V jádru jste si odpověděl sám. Kde vládne komerce, neobejdete se bez konkurence, musíte vzít na vědomí marketing, reklamu atd. To jsou prostě Zwänge, tlaky, které v zemích, v nichž nevládne tržní hospodářství, neplatí. Tam existuje takzvaná umělecká svoboda, ale za jakou cenu… A snad i tohle: Fenomén ,hladového tvůrce'. Dokud není nasycený, pídí se po opravdovosti, pátrá po zásadních, existenčních tématech a komunikativních formách, přesahujících výlučně pozornost médií, garantujících okamžitý úspěch, snad o něco málo intenzivněji…

Na mou hlavní otázku, proč třeba zemědělství má i v tržní společnosti, zejména v EU, řadu regulací, ale kultura žádné, jste mi sice explicitně neodpověděla, ale vzhledem k tomu, že jsem jmenoval konkrétní zemi, jíž to očividně prospívá, a následovala vaše věta „V jádru jste si odpověděl sám“, chápu to jako přitakání. Děkuji za vaše odpovědi a celý krásný rozhovor (za který vám, až přijedete do Prahy, donesu kytku) a ještě jednu ,oddechovou' otázku na závěr: Co vám v poslední době udělalo v kultuře radost a co si myslíte, že by udělalo radost Pavlu Juráčkovi?

Mne fascinuji streaming-portály, jejich dokumentární filmy, ale jestli mi zrovna dělají radost, to nevím. Ale čas od času jsem v naší Státní opeře či jiném divadle na nějaké premiéře, která se jak umělecky, tak řemeslně povede, a to jsem pak klidná, spokojená a snad i malinko šťastná. Ona ta kultura je totiž především jedno – dialog. Kdo čte, povídá si s autorem knihy. Kdo poslouchá hudbu, naslouchá hlasu skladatele. V divadle, v kině ,diskutujete' s režiséry, herci. A kdo diskutuje, pěstuje schopnost vnímat toho druhého, nepropadnout dogmatismu, fanatismu, a vůbec sílit svou imunitu vůči všem dalším -ismům. A snad dokonce čelit tomu nejhoršímu, co se našinci může stát. Že ho záplavy informací a pochybnosti o věrohodnosti tradovaných mravních hodnot zaženou do prázdna, že ho začne pohlcovat onen horror vacui, ona hrůza z prázdnoty, která hraje do ruky všem demagogům. A ti pak loví jednoho vděčného stoupence za druhým a dříve nebo později mění své followery v hordu vraždících fanatiků… A Pavel? To je těžké. Ale řekla bych, že by byl nadšen Facebookem…

Těsně po dokončení tohoto rozhovoru se jeho autor dozvěděl, že v roce 2018 byla vydána směrnice Evropské unie o tom, že digitální média musejí mít ve svých videotékách nejméně 30 procent produkce ze zemí Evropské unie a že Evropská unie žaluje země, které to svým zákonem nevynucují: Slovensko, Irsko, Rumunsko, Španělsko – a Česko…

 

Vložil: Tomáš Koloc