Opravdu je cestou ke zkvalitnění škol diskriminace dětí? Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Současná devastace školství není důsledkem rovného přístupu, ale naopak nerovného zacházení se žáky

Se zájmem jsem si poslechl na serveru Seznam Zprávy rozhovor redaktorky Lenky Kabrhelové s redaktorem Seznam Zpráv Josefem Mačím, který se dlouhodobě věnuje školství. Rozhovor se jmenuje „Jak zajistit kvalitní školy? Rovný přístup nefunguje“.

Článek odkazuje na zprávu České školní inspekce ZDE (dále ČŠI), která hodnotila kvalitu výuky v rámci jednotlivých okresů. Původní data jsou ZDE. S ohledem na své praktické zkušenosti učitele si dovolím se závěry paní redaktorky i jejího hosta nesouhlasit. Ale vezměme to popořádku.

Rovný přístup? Ten na českých školách není už několik let

První, proti čemu se musím vymezit, je nepodložené tvrzení, že se rovný přístup neosvědčil, protože rovný přístup tu už dlouho nemáme. Ačkoliv je dle § 2 odst. 1 a) školského zákona vzdělávání založeno mj. na zásadě rovného přístupu bez jakékoliv diskriminace na základě sociálního původu nebo majetku, nelze si nevšimnout, že na našich školách rovný přístup nemáme – minimálně od roku 2006. Tehdy školy začaly povinně ,najíždět' na tzv. Rámcový vzdělávací program, dále jen RVP, podle něhož si musely vytvořit ,vlastní' vzdělávací program. Přitom některé věci, například klíčové kompetence a průřezová témata, byly definovány tak nejasně, že ještě v roce 2021 ,expertní komise' ministerstva školství napsala, že tento úkol (popsat, co se po školách chce) vysoce přesahuje možnosti pracovní skupiny. Výsledkem bylo, že se na školách stále učí víceméně to samé, ale v různém pořadí a v různé kvalitě.

Druhým zdrojem nerovného přístupu ve školství je inkluze. To se týče jak rovného přístupu k vzdělávání, tak i úhrad za některé služby, například obědy zdarma jen pro některé. Totéž různé dávky pro ,sociálně slabé' na školní pomůcky. Současná devastace školství není důsledkem rovného přístupu, ale naopak nerovného zacházení se žáky.

Bezplatné školství – pololež, nebo polopravda?

Bezplatné školství začíná být stejnou polopravdou jako ústavně garantované bezplatné zdravotnictví, nebo jako ústavně zaručená svoboda slova. Omezení svobody slova snad vláda omluví ruskou propagandou, ale na koho svede platby u lékaře? Také za ně může Putin? Dnes jsem byl u zubaře a uhájil plných tisíc korun! S úsměvem jsem jej upozornil, že tento úkon mu uhradí pojišťovna, byť mu dá jen třetinu požadované částky. O peníze za plombu příště už si neřekl.

Totéž se nám začíná dostávat do školství. Veřejné školství upadá, znalosti jsou nahrazovány ,výchovou',  v horším případě propagandou. Například propagandistickým webem Ukrajina na školách či různými nesmyslnými projekty ekologického, genderového a jiného zaměření. Škola by opravdu měla být neutrální půdou, kde nebudou děti vystaveny žádné ideologii, ani té ,dobré'.

Ten, kdo bude trvat na znalostech, si bude muset zajistit soukromou školu nebo víceleté gymnázium. Mimochodem, už i mě se několik lidí ptalo, zdali nechci založit soukromou školu. Zatím ne. Privatizace školství se od privatizace zdravotnictví přece jen trochu liší. Firmy budou své služby prodávat státu. Přímé platby rodičů tak jako u zubaře neočekávám.

Jak školy byly hodnoceny?

Toto píše paní Kabrhelová: „Každá škola je během kontrol hodnocena v šesti oblastech na čtyřbodové škále: výborná, očekávaná, vyžadující zlepšení a nevyhovující. Hodnoty na úrovni okresů pak ukazují, jaký podíl škol dostal od inspektorů dvě nejhorší známky.“ Toliko kritéria ČŠI. Teď je na místě zeptat se, co to znamená kvalitní škola. A předesílám – znalosti žáků na pořadu dne nebyly.

Co rozumí ČŠI pod pojmem kvalitní škola?

Tvrdí-li ČŠI, že porovnává kvalitu škol, pak je na místě ptát se, co se tou kvalitou rozumí, co je hodnoceno. Inspektoři hodnotili, „jestli ředitel a jeho zástupci systematicky hodnotí pedagogy, plánují s nimi jejich další profesní vzdělávání nebo podporují začínající učitele“. ČŠI se zaměřila i na určité situace ve škole. Cituji „seznam situací, podle kterých inspektoři školy hodnotili“:
Téměř všichni žáci pracovali po většinu hodiny se zájmem.
Hodina měla spád, byla dobře organizačně promyšlena a realizována.
Alespoň někteří žáci zhodnotili s učitelem proběhlou hodinu (s ohledem na obsah a cíl hodiny).
Ve vyučovací hodině se účelně střídaly odlišné metody výuky.
Žáci samostatně ,objevovali' nové poznatky, případně při formulování nových poznatků využívali již nabytých znalostí, zkušeností.
Učitel poskytoval alespoň některým žákům zpětnou vazbu, využitelnou k jejich dalšímu učení.
Ve vyučovací hodině byly cíleně zařazeny aktivity, posilující pozitivní sebepojetí a sebevědomí žáků.
I žáci se slabšími znalostmi zažili při hodině úspěch.
Ve vztahu k učiteli a mezi žáky panovala v průběhu hodiny příjemná atmosféra.

Znalosti žáků důležité nejsou?

Nacházíte zde něco jako znalosti, schopnost prakticky využívat nabytých znalostí, kritické myšlení, či cokoliv podobného? Já ne. Řekl bych, že ČŠI spíše hodnotila, jak moc se školy přizpůsobily současnému ideologickému diktátu inkluze, wellbeingu, formativnímu hodnocení a jiným převzatým nesmyslům.

To bude možná důvod, proč tak špatně dopadly pražské a ,okolopražské' školy. Tam je konkurence a školám své požadavky, kterými jsou ZNALOSTI, doposud diktují rodiče. Naopak ve výzkumu ČŠI ,zažily úspěch' školy, kde se děti moc nenaučí, prostě protože tam chybí kázeň. Tak je úspěch, pokud žák učitele nezbije. Zajímalo by mě, zdali by pan Mačí nebo paní Kabrhelová dali své dítě na takou úspěšnou školu, jako je škola v Bílině, o které v rozhovoru básní. To je ta škola, které  město musí platit ochranku. V pořadu tomu říkají „dohledová služba“ a konstatují, že je to vlastně dobrá věc. Poslechněte si sami. Tato ,slavná škola' škola totiž dopadla v hodnocení docela dobře. Zajímalo by mě, jakou roli ve třídě hraje učitel, kterému musí klid pro výuku zjednávat sekuriťák? A obráceně – jaké sociální návyky má dítě, které napadá své učitele? Nezanedbala něco náhodou rodina?

Základní škola v severočeské Bílině, pro kterou vedení města zajistilo asistenci bezpečnostní agentury; foto se svolením CNN  Prima News

A co rodiče? Ti žádné povinnosti nemají?

Udivuje mě, jak redaktoři Seznam Zpráv vysvětlují, že je nutné, aby se stát o tyto nevychované a zanedbané děti postaral, ale vůbec si nekladou otázku, zdali tyto děti nemají náhodou rodiče? Pokud rodiče své povinnosti zanedbávají, měli by za to být vedeni k zodpovědnosti, a to i trestněprávní. Podle § 858 občanského zákoníku zahrnuje rodičovská odpovědnost mj. péči o mravní vývoj dítěte a zajišťování jeho výchovy. Podle § 855 odst. 2 občanského zákoníku je účelem těchto povinností zajištění morálního a hmotného prospěchu dítěte.

Je zajímavé, kolik mužů (i žen, i když méně) bylo odsouzeno za neplacení výživného, ale zanedbání péče stát tak důsledně neřeší, naopak jej podporuje obědy zdarma. Copak rodiče těchto dětí na obědy dávku už jednou nedostali?

Máme tu již druhou generaci lidí, kteří nikdy nepracovali

Jaké vzory má dítě, jehož rodiče nikdy nepracovali, a v době, kdy ,chudák žák' musí vstávat do školy, se zbytek rodiny vyvaluje v posteli. Jakou může mít takové dítě motivaci k učení, když ví, že rodiče nepracují a peníze mají. Možná právě to je důvod, proč podle Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ má stát „sociálně znevýhodněným“ zajistit vodění dětí do školky, za peníze těch, kteří pracují.

Jak tedy zajistit kvalitní školy?

Na rozdíl od levicových aktivistů, ministerstva školství a redaktorů Seznam Zpráv vidím jinou cestu k nápravě upadajícího školství:

Zavedení jednotného vzdělávacího programu s volitelnými předměty, aby bylo jasné, co v kterém ročníku mají žáci umět. Rodiče tak získají přehled, co se ve škole učí a zdali škola nezaostává. Díky volitelným předmětům si žáci budou moci vybrat zaměření výuky dle svých zájmů.

I nadále zachovat papírové učebnice, za jejichž pravdivost bude někdo ručit a kterou bude mít možnost kdokoliv zpochybnit věcnými argumenty (třeba rodiče). Jen tak se vyhneme propagandě na školách. Dnes se učí podle lecčeho. Často se jedná o nepřesné, jednostranné, případně nepravdivé informace, získané z internetu (běžně uváděný ,zdroj').

Vykázání nikým nevolených neziskovek ze škol. Jedná se o zájmové organizace, a proto by své služby měly nabízet mimo výuku a jen těm, kteří o ně mají zájem. Rodiče děti svěřují škole, ne neziskovkám.

Výrazné omezení projektů a jiných ideologických akcí na školách, například stanovením maximálního počtu hodin, které takovým akcím školy mohou věnovat. Právě ,projekty' jsou často zadními dvířky, jimiž se do škol dostávají politické neziskovky.

Stanovení jasných podmínek, co má dítě umět při nástupu do školy a při jejím ukončení. Stanovení jednoznačných povinností pro rodiče ve vztahu ke škole (nic hrozného – jen to, co ,normální' rodiče běžně dělají).

Zrušení inkluze a užívání dvojího metru ve školách.

Zavedení pořádného ,biče' na rodiče, kteří čerpají sociální dávky a o své děti se nestarají. Nulová tolerance k těm rodičům, kteří utrácejí peníze, určené dětem, za alkohol a cigarety. Člověk, žijící z dávek, technicky vzato na tyto aktivity mít peníze nemůže. Kde je tedy legálně získává?

Zajištění hmotné (finanční) a výukové podpory pro rodiče, kteří pracují, ale málo vydělávají, zvláště když pracují na směny a dětem se opravdu nemohou věnovat. Těm bych zajistil i bezplatné vodění dětí do školy nebo na doučování. Člověk, ,sedící na dávkách', by měl naopak mít povinnost své děti vodit jak na doučování, tak do školky osobně. Ať také něco dělá.

Povinnost pečovat o vlastní děti snad ještě neodporuje všeobjímajícím lidským právům, nebo snad už ano?

(článek „Jak zajistit kvalitní školy? Rovný přístup nefunguje“ najdete ZDE)

Vložil: Stanislav Korityák