Jak jsem u Mariupolu pásl krávy; pokračování studijní cesty za výukou ruštiny. Pojďme hovořit o školství s učitelem
13.05.2022
Foto: Ilustrační foto Pixabay
Popisek: Mariupol
Minule jsem při popisu své studijní cesty skončil u ukrajinského motorestu, kde jsem se zúčastnil družného oběda místních mafiánů a policejní hlídky. Mafie a korupce byla v té době na Ukrajině obrovský problém, který bohužel nezmizel. Podnikatelé jsou tak vystaveni „dvojímu zdanění“. Nejprve je obere mafie společně s policií a následně i stát v rámci výběru daní. Není divu, že ještě před válkou tuto zemi opustilo okolo deseti miliónů lidí.
Policisté mi osvětlili nejednu záhadu. Například hromady melounů, které po 5-10 km lemovaly silnici. Okolo hlavní silnice, vedoucí kolem Černého a Azovského moře, ležely hromady melounů, u kterých postávala hezká děvčata. Nechápal jsem, jak se mohou uživit. Až jednou… To jsem si takhle kupoval meloun, když vedle hromady zastavila policejní hlídka. Myslel jsem, že policisté mají také chuť na melouny, ale ukázalo se, že ne.
Děvčata neprodávala melouny
Pánové se s děvčaty dohodli, v kolik a za kolik si je mají vyzvednout! Zde je na místě upozornit na vysokou míru výskytu nakažlivých nemocí na Ukrajině – obzvláště AIDS (HIV). Na Ukrajině už tenkrát byl vysoký výskyt této nemoci, takže člověk s pudem sebezáchovy si koupil opravdu jen ty melouny. Ale pozor, dle zprávy České vakcinologické společnosti ze 7. 3. 2022 je i V SOUČASNOSTI na Ukrajině 16 x vyšší výskyt HIV než v České republice! A myslím, že by rodiče měli vědět ještě jednu zásadní informaci – část současných dětí je přesvědčena, že se AIDS dá vyléčit, a tak k problému i přistupují! To je osobní zkušenost. Děti sice „vědí“, jak zachránit planetu, ale nemají tušení, jak ochránit sami sebe. Vysvětlete svým dětem, že je tato nemoc nevyléčitelná a smrtelná.
Melitopol – Nová Kachovka – kraj hořké vody
Nevím, jak dnes, ale tenkrát (v roce 1996) byla po celém území Ukrajiny po cca 50 km policejní kontrolní stanoviště. Měla podobu budky se závorou přes silnici. Některá byla prázdná se zvednutou závorou, jiná fungovala. Většinou mi policisté jen zkontrolovali doklady, zeptali se, kam jedu a popřáli mi šťastnou cestu. A to i přes to, že jsem nedodržel trasu, po které jsem měl jet. Kterýkoliv z těchto policistů měl možnost mě zastavit, ale nikdo to neudělal. Raději si se mnou popovídali. Nechtěli po mě ani žádné úplatky, přestože tuším, že motoristé zdarma neprojížděli.
Na jedné z těchto kontrol mně policisté sami od sebe dali láhve s pitnou vodou a upozornili, že následujících 160 km vodu k pití nikde nenaberu. Ne, že by byla závadná, ale byla hořká. Jedná se o oblasti nad Krymem – mezi Novou Kachovkou a městem Melitopol. S pitnou vodou má problém i Krym. Po odtržení Krymu na základě referenda Ukrajina uzavřela přívod vody na poloostrov.
Jak jsem pásl krávy u Mariupolu
Další z mých zastávek byl Mariupol – přístavní město na břehu Azovského moře se širokými bulváry a nadživotní sochou Lenina, vysokou odhadem 10-15 metrů. Dnes už tato socha nestojí, což je škoda. Vždy jsem byl proti politickému vandalismu – sochy odstraňují jen primitivové. A je jedno, jestli to jsou komunisté, fašisté, Islámský stát nebo radnice Prahy 6. Každá socha je dokladem své doby. Socha sama o sobě neříká, zdali byl dotyčný dobrý nebo zlý. Není to ani její smysl. Od toho máme životopisy svatých. Socha nám sděluje, ale že dotyčný existoval a měl ve své době vliv na společnost. Jinak by mu nikdo nestavěl sochy. Nic není černobílé. U nás se o tom nemluví, ale i takový Churchill nechal v Indii zrekvírovat potraviny a způsobil tak hladomor, při němž zemřely tři milióny lidí. Kupodivu to panu Hřibovi, ani jiným bojovníkům za lidská práva nevadí. Ve skutečnosti i sochy faraonů byly projevem „kultu osobnosti“, ale už od nich máme jistý odstup. Ještě, že je žádný bojovník za spravedlnost nezlikvidoval. Co bychom dnes měli v muzeích?
Ještě musím dodat, že dnes kromě sochy Lenina nestojí ani ten Mariupol.
Jak jsem u Mariupolu pásl krávy
Pár kilometrů za Mariupolem jsem píchnul kolo. Ne poprvé. Vezl jsem si sice náhradní duše, ale všechny byly lepené na mnoha místech a už nešly lepit – nová díra byla vedle staré záplaty, případně vedle ventilku. Zastavil jsem proto u silnice a začal i s kolem stopovat. Zastavil mi starší pán s traktorem. Kolo naložil na valník a vzal mě k sobě domů do nedaleké vesnice jménem Sachanka. Dnes je tato obec „hraniční obcí“ tzv. Doněcké lidové republiky. Pán se jmenoval Ivan a prožil jsem v jeho rodině několik krásných dnů. Zapojili mě do běžného provozu rodiny, takže jsem pracoval na zahradě, se synem Serjožou vozil zrní do mlýna i asistoval při krmení dobytka. Ale nejvíc se mi líbilo pasení krav s jejich šestnáctiletou dcerou Naďou. K večeru jsme se chodili koupat do moře, což v Azovském moři nebylo vůbec jednoduché.
Nejmělčí moře na světě
Azovské moře je neskutečně mělké. Při ploše 39.000 km2, což je dvojnásobek rozlohy Moravy, má v nejhlubším místě hloubku pouhých 14 metrů! Jen pro srovnání – Čechy mají rozlohu 51.000 km2. Když jsem se v něm koupal, sahala mi stovky metrů od břehu voda po kolena. Jedinou možností, jak se zchladit, bylo lehnout si do vody. Nikdy se mi nepodařilo dojít do hloubky, kde bych si mohl zaplavat. Je mi záhadou, jakým způsobem tímto mořem plují námořní lodě. Předpokládám, že mají vybudované nějaké plavební koridory.
Ze tří duší jedna
Jak Rusové, tak Ukrajinci jsou velice vynalézaví lidé. Dovedete si představit, že byste ze tří zničených cyklistických duší slepili jednu funkční? Já ne, ale viděl jsem to. Ivan si připravil kousek dřeva o stejném průměru, jako byl vnitřní průměr duše. Ze zničených duší odstřihnul zdravé části a pak je lepil dohromady. Vždy dva kusy, které chtěl slepit k sobě, navlékal na připravený kolík. Napřed navlékl na jeden konec dřívka první kus a pomazal jej po celém obvodu v délce cca 2 cm lepidlem na dopravníkové pásy. Následně z druhé strany kolíku nasunul druhý kus duše srolovaný jako prezervativ až těsně k první části. Následně srolovanou část duše „přehrnul“ přes konec prvního dílu namazaného lepidlem a nechal zaschnout. Vám tento postup může připadat zdlouhavý a zbytečný, ale v té době se nedala koupit duše na silniční kolo ani v tak velkém městě jako Mariupol. Měli obchoďáky, ale cykloobchod žádný. Zásobování zbožím bylo v té době celkově složité. V jedné malé obci jsem v regálech obchodu napočítal 12 položek.
Volgograd – Stalingrad – Caricyn
Město Volgograd není z našeho pohledu příliš staré – má něco přes 400 let. Nachází se na dolním toku Volhy asi 300 km před jejím ústím do Kaspického moře. Za svou historii vystřídalo celkem tři názvy: Caricyn (carevnino město, podobně jako u nás Králové) – Stalingrad – Volgograd. Již jsem psal, že na soudobé německé mapě, podle níž jsem jel, byl použit dávno neplatný název Caricyn.
Za druhé světové války sehrálo toto město – pod názvem Stalingrad zásadní historickou roli. To že zde Němci ve stalingradské bitvě utrpěli zásadní ztráty, a datuje se od ní směřování k německé porážce, je všeobecně známé. Málokdo však tuší, proč bylo pro Němce toto město tak zajímavé. Nebylo to kvůli jeho symbolickému názvu. Bylo to kvůli ropě. Ve Stalingradu stál terminál na přečerpávání ropy z tankerů plujících z Kaspického moře do železničních vagónů. Nevím, zdali tankery vozily surovou ropu nebo ropné produkty, ale v každém případě se jednalo o zásadní dopravní uzel, který byl významný jak pro Rusy, tak pro Němce.
Studium na ruské univerzitě
Ve Volgogradu jsem po dobu jednoho měsíce na pedagogické fakultě navštěvoval kurzy ruštiny – stály 100 dolarů měsíčně. Na delší dobu jsem neměl peníze, ale ani čas. Učila nás paní Valentina – hubená drobná černovláska s osobitým přístupem k životu. Vystudovala v Československu Karlovu univerzitu a část života učila děti v Africe.
Výuka začínala v devět ráno. Před ní jsem se zastavil na tržnici, kde jsem nakoupil čerstvé pečivo, ovoce, sýr... K pití jsem si kupoval kvas. To je nápoj z opraženého, zkvašeného starého chleba. Je to čistý kvasný produkt bez umělých přísad, podobně jako naše pivo, jen není alkoholický. Chuťově je to něco mezi kofolou a moštem. Když jsem občas snídal na hodině, nesly to některé spolužačky dost těžce. Ne, že bych šustil pytlíky nebo jinak rušil. Vadila jim ta drzost, že jím při hodině. Jedna spolužačka na to upozornila, načež jí Valentina řekla něco ve smyslu: „Když má hoch hlad, ať se nají. V Africe jsem byla ráda, že děti při výuce jedí – aspoň jsem věděla, že mají co jíst. Pokud v klidu jí a neruší mě, nijak mě to neuráží.“ S argumentem jsem souhlasil, a proto i na mých hodinách žáci smějí jíst a pít – pokud jim to nebrání v soustředění se na to, co zrovna děláme. Nelze jíst při čtení. Ale nemám problém, pokud se někdo nají při zkoušení. Využívám toho i jazykově – pokud žák něco chce, musí si o to říci rusky nebo anglicky. Procvičíme tak přání dobré chuti, otázky typu „co má dobrého“, jestli mu to chutnalo…
Vědomosti nejsou jediný benefit vzdělávání
Po dopolední výuce ruštiny jsem odpoledne (neoficiálně a tedy zdarma) chodil kreslit na katedru výtvarné výchovy. Tam jsem se seznámil s několika velice zajímavými lidmi. Asi nejvýraznější z nich byl Kolja – neoficiální vůdce tlupy mladých umělců. Dnes je z něj malíř ikon. Přikládám fotografii jeho zpracování Poslední večeře páně.
Foto se svolením Stanislava Korityjáka
Právě v navázaných kontaktech je hlavní přínos vysoké školy. Vezmu-li to za svůj obor, tak samotné znalosti pokrývají polovinu mého „zisku“. Zbytek benefitů tvoří navázané kontakty se spolužáky, z nichž jednou budou významní lidé, kteří mi mohou být v lecčems prospěšní. To jsou „závdavky“ do budoucna – prostor pro růst. Je to také jeden z rozdílů, čím se liší prestižní univerzita od té „neprestižní“. Na obou školách získáte vzdělání, ale jen na jedné z nich vlivné kontakty.
Druhým okruhem „benefitů“ jsou výrazné, silné osobnosti, s nimiž máme možnost pracovat – obvykle učitelé. Prostřednictvím společné činnosti nám předávají základní životní a pracovní, ale i filozofické zásady – určitý životní odkaz – duchovní kořeny. Obvykle se jedná o silné jedince, kteří jsou špičkou ve svém oboru a současně mají naši plnou důvěru. Není jich mnoho, ale předurčují naše směřování na mnoho let dopředu.
Návrat do Čech – co jsem se naučil?
Jak jsem napsal, jen pár nejvýraznějších učitelů ovlivní naši budoucnost. Ale to neznamená, že tento vztah musí být vždy idylický. Právě naopak – skutečné vztahy vznikají v boji. Zažil jsem takových lidí několik. Je zajímavé, že ne každý dokáže vedle takto výrazné osobnosti vyrůst. Plně se oddělit, uchovat si sebe a zároveň převzít jejich poselství, dokáže jen málokdo. Přesto setkání s takto vyhraněnými osobnostmi potřebujeme – mimo jiné proto, abychom si sami uvědomili, kdo jsme a co chceme.
A co studijní výsledky mé cesty? Po návratu jsem napsal nejlepší gramatický test z celého ročníku v rámci všech oborů kombinovaných s ruštinou (nejen těch, kteří studovali ruštinu a výtvarnou výchovu jako já). Takže dobré. Kombinace dvou měsíců každodenního mluvení v ruštině se systematickým výkladem na škole přinesla své ovoce. Důležitou roli hrála i moje příprava před odjezdem. Takže pokud se někdo chce učit cizí jazyk, doporučuji formou samostudia, případně ve škole získat základ jazyka a pak odjet alespoň na měsíc do země mluvící tímto jazykem. Vím, že to nese jistá rizika, ale to dobrodružství za to stojí. Navíc nikdy nevíte, kdy se se svými zážitky znovu setkáte tak jako já s Mariupolem. Věřte, nebo ne, ale pro mne je Mariupol opravdu jiné město než pro většinu Čechů.

Vložil: Stanislav Korityák