Nejen o zemi, která udělala „zrcadlovou“ chybu jako Ukrajina, za což ji zřejmě čekají stejné následky. Svět Tomáše Koloce
komentář
08.05.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Šalamounovy ostrovy aka Roviana, další z možných bodů globální konfrontace
Středoasijská postsovětská republika Kazachstán se v těchto dnech stala nejslavnějším představitelem aktuálního celosvětového jevu. Míří do Guinnessovy knihy rekordů se svým nejpřejmenovávanějším hlavním městem (Akmola, po sovětizaci Celinograd, po kazachizaci po rozpadu SSSR Astana, nyní, po odstoupení dlouholetého kazašského prezidenta, respektive – jak tak dnes ve Střední Asii chodí – diktátora, Nursultana Nazarbajeva: Nursultan). Není ovšem zdaleka sama, a netýká se to zdaleka jen měst…
Dnešní móda přejmenovávání, která z náměstí a měst přešla na celé země, je sestrou módy politické korektnosti, jež žádá, aby se Indiánovi po pěti stoletích vyhlazování jeho lidu novými Američany říkalo „původní Američan“, ženě, která si přeje být mužem, aby se říkalo „muž“, a policejní či státní diktatuře aby se říkalo „parlamentní demokracie“. Přejmenování samé je pak magickým aktem, který nemá stávající stav změnit postupnou prací, ale jednorázovým „přelepením etikety“, které už před sto lety popsal citlivý senzor společenského tlení Jaroslav Hašek ve své povídce Změna jména. Ta pojednává o ministerském úředníkovi, kterého měli v úřadě i doma všichni rádi, brali ho takový jaký je, a nikdo si nevšímal jeho příjmení Vyžrálek – až do chvíle, kdy si z moci úřední své příjmení změnil na Blatenský. Poté si z něj každý na potkání začal utahovat, a kdykoli někoho potkal, uslyšel za zády větu: ´To je ten blatenský Vyžrálek z ministerstva.´
Lze jistě přejmenovávat ulice či náměstí, a v našich krajích s tím máme bohaté zkušenosti. S úředním nucením endonym měst či zemí (ať už jsou za ním ideologické či ekonomické stimuly) je ale už problém, protože jazyk je organismus žijící a vyvíjející se svým vlastním způsobem, který může a nemusí nový orgán (v našem případě jméno) přijmout. Tolikrát přejmenovávané Vítězné náměstí v pražských Dejvicích je pro Pražáky napříč časy „Kulaťák“, stejně jako pro obyvatele někdejšího Leningradu a Gottwaldova byla jejich města vždy „Pitěr“ a Zlín. Ještě problematičtější je pak nová úřední endonyma nutit pomocí politických nátlakových mechanismů jiným národům a jejich jazykům, která mají většinou zcela jinou etymologii, tj. mechanismus vývoje svých slov.
Není to tak dávno, co i Česká republika vedla v zahraničí kampaň, která se snažila ustálený jednoslovný anglický název naší země, který se už vžil, tedy prosté „Czech“, změnit na „Czechia“, a stejně tak je na tom západoafrická Horní Volta (pojmenovaná po místní řece), která se stále pohybuje v horní polovině žebříčku zemí světa dle korupce, ale vynutila si nový název „Burkina Faso“ („Země neúplatnosti“). Jihoafrické Svazijsko (Swaziland) změnu na Eswatini zdůvodňuje naopak tím, že bylo mezinárodně zaměňováno za Švýcarsko (Switzerland – což by zase asi ráda přijala hladovějící „Země neúplatnosti“…)
Jiný, velmi pochopitelný, důvod zbavení se koloniálních vzpomínek uvádějí ovšem Filipíny, soubor ostrovů v jihovýchodní Asii, které jsou obydleny 135 národy, z nichž vytvořil koloniální stát španělský král Filip III., po němž je země pojmenována. Filipíny, nově „Maharlika“ („Země vznešených“) jsou (kromě toho, že tam dle nových zákonů může policie bez soudu a bez upozornění v jeho vlastním bytě zabít člověka pro pouhé udání z držení drog, a že tamní prostořeký prezident upozornil, že lynč, během něhož byl právě v jeho zemi místním obyvatelstvem zavražděn první kolonizátor, který obeplul zemi, Fernão de Magalhães, lze na novodobých kolonizátorech kdykoli zopakovat) známé tím, že se snaží o vytvoření jednotné národní identity, pro niž zvolili nový název v úřední tagalštině, jež je jazykem někdejší vládnoucí vrstvy a mateřštinou jedné pětiny obyvatelstva Filipín.
Zajímavé je, že Filipíny poslední půl století před vyhlášením své nezávislosti (1901 – 1946) změnily majitele a ze španělské kolonie se staly kolonií USA. Ovšem prezident Truman jim ještě jako své kolonii s poukazem na tamní oběti v době druhé světové války vymohl zvláštní zastoupení při OSN, když to Stalin v téže době přesně stejně udělal se svou Ukrajinou – a také Běloruskem, které dnes shodně s Filipínami svým novým názvem „Bělarus“ chce z původního jména Bělo-Rusko (anglicky archaicky White-Russia), vypudit koloniální slovní kmen „Rusko“. S ohledem na to, že současný ruský prezident si během aktuální války z Běloruska dělá servisní území pro své jednotky a tlačí i na aktivní zapojení země do války, což v Bělorusech budí důvodné obavy z ukrajinského zásahu na běloruském území, je to stejně pochopitelné, jako že jiné ruské exkolonii s místním endonymem Sakartvelo, která s Ruskou federací naposled válčila roku 2008 (a stálo ji to dvě autonomní republiky) nevyhovují v jazycích jako je čeština odvozeniny z ruského Gruzija, ale i s ohledem na patrona země, svatého Jiří, jí lichotí vyžadovaná americky znějící Georgia.
Pochopitelné ovšem je i to, že se ze stejného důvodu přejmenovávají Šalamounovy ostrovy v Tichém oceánu, které v těchto dnech udělaly ještě větší chybu než sousední Kiribati (které dovolilo, aby mu ČLR během stavby letiště navýšila výšku atolu zaplaveného globální oteplením, za což byla republika oficiálně pokárána představiteli USA – kteří ovšem předtím tutéž pomoc odmítli…) a zrcadlově obdobnou chybu jako východoevropská Ukrajina: Šalamounovy ostrovy schválily stavbu čínské základny na svém území, což minulé pondělí vedlo k prohlášení amerického ministerstva zahraničí, že „USA nevylučují vojenský zásah“, které ještě více zkonkrétnil ministr obrany místního hlavního spojence USA: „Austrálie by se měla připravit na válku“. Šalamounovy ostrovy, pojmenované tak evropskými kolonizátory pro bohatství zvíci legendárního království biblického Šalamouna, stát s necelými 700 tisíci obyvateli, ovšem v této válce už možná budou místním silám NATO čelit nejen se znovuobnoveným historickým národním názvem „Roviana“, ale také bez své dosavadní hlavy státu, britské královny, která tak díky svým vždy proamerickým postojům podstupuje silné riziko, že po karibském Barbadosu, který ji setřásl loni v listopadu, během jednoho roku ztratí svou další koloniální korunu.
My Češi si tak dnes 8. května, připomínáme unikátní událost, kdy nás spolu s rumunskou, belgickou, polskou a československou zahraniční armádou od německého nacismu, který nám hrozil reálným vyhlazením národa, osvobodily i sovětská a americká armáda (předchůdkyně dnešních Ozbrojených sil USA a armády Ruské federace), 1. divize Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády (předchůdkyně dnešní nově zřízené protiputinovské ruské legionářské jednotky Svoboda Rusku v rámci ukrajinské armády), ba díky svým bojům s Japonci zprostředkovaně i čínská Čankajškova a Maova armáda (předchůdkyně dnešní armády Tchaj-wanu a ČLR) – což všechno byly tehdy faktické spojenkyně, zatímco dnes jde o úhlavní nepřítelkyně.
Na nás, rozumných Češích (kteří jsme zažili 40 let nekritického jednostranného vzývání sovětských osvoboditelů a už 30 let zažíváme nekritické jednostranné vzývání těch amerických), je být vděčni VŠEM svým osvoboditelům, a to aniž bychom se upřejmenovávali – což v těchto dnech chvályhodně projevili obyvatelé České Lípy, která chtěla změnit názvy ulic Ruská a Moskevská, ale místní obyvatelé se proti tomu účinně postavili. Zřejmě u vědomí toho, že nebýt VŠECH armád, které vydobyly znovupřipojení města k Československu, nežil by dnes v České Lípě jediný plnoprávný Čech – protože ji v roce 1938 na „věčné časy“ anektovala Hitlerova „Tisíciletá německá říše“.

Vložil: Tomáš Koloc