Jak se dá celkem snadno naučit cizí jazyk při cestování. Pojďme hovořit o školství s učitelem
06.05.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Řeka Volha
Studijní cesta na kole z Čech až ke břehům Volhy… Před dvěma týdny jsem popsal, jak se dá bez pravidelného biflování připravit k maturitě. Dnes popíši, jak se celkem snadno naučit cizí jazyk při cestování. Vím, že se tímto způsobem jazyk naučilo mnoho lidí, kteří pobývali v zahraničí, a nejedná se o žádný velký objev. Přesto se s vámi rád podělím o zážitky ze své „studijní cesty“. Ne kvůli „metodě“ samé, ale kvůli popisu míst, kudy jsem tenkrát cestoval. Dost vám to napoví o současné situaci na Ukrajině.
Když jsem šel na vysokou školu, hledal jsem „něco“, kam mě určitě vezmou. Proto jsem hledal obor, kde počet nabízených míst převyšoval počet uchazečů. Tím oborem bylo studium na Masarykově univerzitě v Brně, aprobace výtvarná výchova – ruský jazyk. Hlásili jsme se čtyři a míst bylo pět!
Studujte to, co nikdo studovat nechce
Byla to velice podobná úvaha, jako při hledání střední školy – i tam jsem se hlásil na obor, o který v té době nebyl zájem. Byla tedy velká šance na přijetí. Nebyla to však jen lenost. Byla to také pragmatická úvaha. Rodiče ve straně nebyli a žádného „vlivného známého“ jsme neměli. Zároveň jsem si byl vědom, že patřím k silným ročníkům tzv. „Husákových dětí“. Proto jsem si vybral Slévárenskou průmyslovku, kam „nikdo nechtěl“. I přesto se škola naplnila do plné kapacity – nepřijatými zdravotními sestřičkami, knihovnicemi atd., které sice úspěšně složily přijímací zkoušky, ale nebyly pro obor zdravotně způsobilé. U sestřiček to byla třeba skolióza. Některé knihovnice zase nebyly přijaty kvůli alergii na prach. Zato ve slévárnách, kde se byl žár, prach a hluk, žádná taková rizika nehrozila. Způsobilí jsme byli všichni. Náš pan ředitel podal pomocnou ruku všem nepřijatým z jiných škol a díky tomu tvořila polovinu osazenstva slévárenské průmyslovky děvčata! Paráda, co víc si přát? A věřte nebo ne, velkou část z nich ta „výroba báboviček“ ze slévárenského písku bavila. I když se tím v budoucnu neživily.
Málo uchazečů – hodně peněz
Zpětně musím říci, že není špatné vystudovat obor, o který nikdo nestojí. Ony totiž stále platí zákony trhu – čeho je málo, to je vzácné. Jako slévárenský technolog velice snadno hledám práci. Jednoduše proto, že lidé s tímto vzděláním na trhu nejsou. I to je jeden z důvodů, proč si mohu dovolit psát své komentáře na Krajských listech.cz. Vím, že když opustím školství, dobře placenou práci najdu i jinde. Jaký je to „vejvar“ být slévárenským technologem, mohu demonstrovat na krizi v roce 2010. Tehdy byl nedostatek jakékoliv práce – učitelské, úřednické, ale i té nekvalifikované. A na tento beznadějně obsazený pracovní trh jsem se po půlroce života v jurtě vrátil z Mongolska. Přesně za týden od příletu jsem měl jako slévárenský technolog podepsanou smlouvu na 35.000,- Kč měsíčně. Psal se rok 2010 – minimální mzda nedosahovala ani 8.000,- Kč a tarifní mzda učitele oscilovala okolo 20.000,- Kč v závislosti na délce praxe.
Předměty jsem rozeznával podle učitelů
Zlehka jsem odbočil od tématu, ale to vůbec nevadí. Prachy jsou prachy. Za ty přece stojí ztratit pár slov! Takže jsem nastoupil na pedagogickou fakultu, obor výtvarná výchova – ruský jazyk s téměř nulovou znalostí ruštiny. Jediné, co jsem uměl, byla písmenka – uměl jsem číst i psát velice rychle. Bohužel – často jsem netušil, co čtu a píši. Přitom na katedře probíhala v ruštině veškerá výuka, včetně výkladu odborných předmětů. Tam to bylo obzvláště těžké. Odborný jazyk (v ruštině) pro mě byl „španělská vesnice“. Problém byl tak velký, že jsem ani nedokázal odlišit, jaký předmět zrovna máme. Jednotlivé předměty jsem rozeznával podle učitelů. To není vtip! Když přišel jeden učitel, vytáhl jsem jeden sešit a psal, co nám diktuje. Při příchodu jiného pedagoga jsem vytáhnul další sešit atd. To by celkem fungovalo za předpokladu, že by každý předmět učil jiný vyučující. Jenže vedoucí katedry nás učila tři předměty, což jsem netušil. Kdykoliv přišla, vytáhnul jsem „její sešit“ a psal. Celé to „prasklo“, když se mi jednou podívala do sešitu: „Vy nejenomže nic neumíte, ale vy na to tak kašlete, že píšete všechno do jednoho sešitu!“ Ten proslov byl mnohem delší, ale nejvíc mě zranila věta, že pokud něco nezačnu dělat, tak mě „vyhodí“ a půjdu na vojnu. Wellbeing tenkrát nebyl, školního „cvokaře“ jsme také neměli, a tak mi nezbylo nic jiného než se začít učit. Paní docentka byla taková ta sebevědomá čtyřicítka při síle, která ví, co chce a ze svých požadavků neslevuje. Měl jsem jinou možnost? Teprve později jsem se dozvěděl, že jí nebylo čtyřicet, ale šedesát! Energie však měla na rozdávání.
Studium, nebo vojna
Na dohnání chybějícího učiva jsem dostal čas do konce prázdnin po prvním ročníku – tedy do konce září. Ač jsem se od konce základní školy, kdy nade mnou rodiče ztratili kontrolu, neučil, musel jsem sám sobě „naordinovat“ velice přísný režim. Vstával jsem v pět ráno a před odjezdem do školy jsem se dvě hodiny učil! Každý den! K tomu jsem poslouchal nahrávky ruské hudby – především rocku, na kterých jsem „naposlouchával“ správnou výslovnost. Youtube tenkrát neexistovalo. Chyběla mi však řečová praxe. Proto jsem se rozhodl udělat si výlet na kole z Brna do Volgogradu (bývalý Stalingrad), kde nabízeli intezivní kurzy ruštiny pro cizince. Tak jsem se na zářijový termín přihlásil a vyrazil na kole do školy. Na cestu dlouhou 3.000 km jsem měl dva měsíce.
Čím méně věcí, tím lépe
Jel jsem sám na deset let starém silničním kole značky Eska bez nějakých zvláštních úprav. Jen jsem ho „upatlal“ barvami, aby nelákalo zloděje. Nevezl jsem ani moc věcí – jedny dlouhé kalhoty, pár triček a ponožek a dvoje kraťasy. Slipy jsem měl, ale nenosil jsem je kvůli zapařeninám. Na nohách jsem měl sandály s třícentimetrovou podrážkou, aby mě netlačily pedály. K tomu cestovní pas, 90 dolarů, pláštěnku, spacák, slovník a xerokopie mapy a léky na bolest kloubů a proti průjmu. Trasa vedla z Brna, přes Slovensko, Maďarsko, Moldávii, Podněstří, Ukrajinu a Rusko. Jel jsem podle kopie německé automapy, protože jsem českou nesehnal. Tato mapa měla jednu zvláštnost – nebyl na ní zakreslen ani Volgograd (současný název), ani Stalingrad, ale 400 let starý historický název Caricyn - v německém přepisu „Zarizyn“.
Rumunsko, Moldávie
Obě tyto země mají společnou velkou chudobu a obrovskou pohostinnost obyvatel. Rumunština a moldavština jsou příbuzné jazyky, přičemž se říká, že rumunština je z živých jazyků nejblíž latině. Jestli je to pravda, nevím, ale potkal jsem cestou českého lékaře, který se s Rumuny bavil latinsky. A já se zase při troše štěstí domluvil česky nebo slovensky. V Rumunsku žijí čeští a slovenští krajané. V té době – psal se rok 1996 – nebyla v mnoha rumunských vesnicích elektřina. Ve slovenské vesnici Šarany (Serani), kde jsem prožil tři dny, teprve stavěli elektrické sloupy. Na rumunských cestách tehdy ještě bylo možné potkat kočující cikány na vozech krytých plachtou. Většinou byly ověšeny hrnci, struhadly atd. Na východě Rumunska a v Moldávii byla situace ještě horší. Tam lidé žili v domech z proutí omazaného hlínou. Vodu pili z vahadlových studní, jaké známe z historických obrázků. Z týchž studní pil i dobytek. A já s nimi. I přes tyto podmínky jsem cestou žádné zažívací potíže neměl – většinu léků jsem rozdal místním.
Podněstří – kontrola pod dohledem samopalů
Podněstří je ruská enkláva na území Moldávie s převažujícím ruským obyvatelstvem, která se osamostatnila po občanské válce v roce 1994. Vůbec jsem netušil, že takový útvar existuje. Zjistil jsem to, až když jsem narazil na betonové zátarasy a vojenské hlídky. První z nich mě zastavila před mostem přes řeku Dněstr mezi městy Bender a Tiraspol. Zeptali se mě, kam jedu, prošacovali, jestli nemám zbraně a pak mě pustili dál. Chovali se ke mně korektně. V té době bylo Podněstří výrazně chudší než Moldávie a Ukrajina. Vydávalo si vlastní měnu a obyvatelé, s nimiž jsem mluvil, byli za přítomnost ruské armády vděční. Přitom tam byla opravdu bída – lidé vydělávali v přepočtu 20-30 dolarů měsíčně.
Na Ukrajině seděli lidé u silnice a prodávali, co měli
Ukrajina mě uvítala dlouhou, černou a rozpálenou silnicí na Oděsu. Bylo 40 stupňů ve stínu a krajem se toulaly smečky hladových psů. Když jsem večer spal, měl jsem z nich opravdu strach. Z Oděsy jsem pokračoval na Mykolajiv a Cherson okolo pobřeží Černého moře. Na Ukrajině v té době byla neskutečná bída. Lidé nedostali několik měsíců výplatu. Seděli u silnice a prodávali, co kdo měl – nábytek, sušené ryby, ovoce, zeleninu, med, melouny… Velice oblíbeným artiklem byli raci. Ty měli navěšeny živé na proutcích jako na rybářském prutu a když si zákazník některého z raků vybral, tak raka „po rybářsku“ ponořili živého do hrnce s vřící vodou. Také jsem jednoho ochutnal. Nebylo to špatné, ale přijde mi zbytečné kvůli tak malému množství masa takto brutálně zabít zvíře.
Ani já jsem neměl peněz nazbyt, takže jsem se do tohoto výměnného obchodu zapojil také. Koupil jsem třeba sušené ryby, ale pak jsem zjistil, že jsou tvrdé a nedají se jíst. Nebyly totiž určené k jídlu, ale k „ožužlávání“ u piva. Tak jsem jel dále a jinde je vyměnil za zavařovačku medu. Když už jsem byl „přemedovaný“, vyměnil jsem zbytek medu za něco jiného, a tak to pokračovalo.
Policisté si podali ruce s mafiány a společně poobědvali
Velice zajímavé setkání jsem zažil u města Cherson. V jednom z motorestů jsem chtěl ochutnat „šašlyk“ – to je maso pečené nad žhavými uhlíky na jehlách, podobně jako naše ražniči. Chtěli po mně 5 dolarů, což bylo v té době moc. Začal jsem tedy smlouvat. Když už jsme byli na třech dolarech, zastavila u motorestu dvě auta. Z nich vystoupilo osm chlapů ověšených zlatými řetězy – šli vybírat výpalné. Pánové se posadili okolo stolu, aby se kromě pracovních povinností také naobědvali. Když mě viděl jejich šéf, pozval mě ke stolu a nabídl mi bezplatné pohoštění. Dostal jsem šašlyk i se zmrzlinovým pohárem! Při jídle se mě ptali na cestu a já se zase povyptával na jejich práci. Zajímalo mě, proč šéf přijel starou sovětskou Pobědou, zatímco jeho pěšáci měli moderní Peugeot 405. Vysvětlil mi, že auto je „pracovní“, protože má pancéřování, že doma má Alfu Romeo.
Zatímco jsme obědvali, přijelo policejní auto. Z něj vystoupili policisté, potřásli si s mými spolustolovníky rukou, usedli s námi ke stolu a také družně poobědvali na účet majitele. To je pro dnešek všechno. Jak putování pokračovalo se dozvíte příště. A také to, jaký vliv mělo putování na mé studijní výsledky v ruštině.

Vložil: Stanislav Korityák