Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jedinou šancí na mír je drtivá porážka Ruska, říká o válce na Ukrajině muž, jenž má tamní poměry v malíku

05.05.2022
Jedinou šancí na mír je drtivá porážka Ruska, říká o válce na Ukrajině muž, jenž má tamní poměry v malíku

Foto: Se svolením Fero Richard Hrabal-Kroňdák (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Fero Richard Hrabal-Kroňdák s příslušníky Teritoriální obrany (Charkov, 2. 11. 2014)

ROZHOVORY NA OKRAJI Fero Richard Hrabal-Kroňdák (*17.07.1952) je bratislavským nakladatelem, cestovatelem a publicistou českého původu, rodákem z Plzně. Před rokem jsme s ním v Krajských listech.cz hovořili o situaci v postsovětském Rusku, které projel křížem krážem, ostatně Ukrajinu též, a nyní s ním debatujeme ohledně rusko-ukrajinské války.

Pane Fero, v minulosti jste publikoval velmi tvrdé odsudky vnitřních ruských poměrů. Leckdo se vám smál a situaci zlehčoval. Současná válka vám bohužel dává za pravdu. Cítíte určitou satisfakci? 

Namísto pocitu zadostiučinění, že došlo na moje slova, pociťuji spíše vztek a lítost. Vztek na to, že ani Mnichov a poté Stalinovy hrátky se Západem neodradily naivní a oportunistické západní politiky od appeasementu; lítost nad tím, že kvůli krátkozrakosti, nepoučitelnosti, zbabělosti a lhostejnosti Evropanů znovu trpí jen pár kilometrů za našimi hranicemi miliony nevinných lidí. Prociťuji to o to více, že pro mě není Mariupol, Charkov, Slavjansk či Kyjev pouze názvem jakéhosi cizího města kdesi na východě, nýbrž jedním z míst, v nichž žijí moji přátelé, konkrétní lidé, měst, která znám ze svých cest po Ukrajině. 

Tragickou souhrou okolností v době okupace Krymu a následující ruské hybridní agrese na Donbasu, kdy by byl adekvátním partnerem Putina nějaký druhý Ronald Reagan, Helmut Kohl a Margaret Thatcherová – stál v čele USA socialistický intelektuál Obama a poté oportunistický narcis, byznysmen Trump, a mnohé státy NATO / EU byly reprezentovány proruskými šváby a populisty typu Zemana, Fica a Orbána, nebo politiky, kteří nemají ani osobní prožitek okupačních tanků burácejících ulicemi jejich měst, ani reálnou znalost Ruska nebo aspoň jeho historie, která je historií agrese vůči všem sousedům a pokusů ovládnout svět (resp. – kromě teritoria bývalého impéria – alespoň Persii, Balkán a Malou Asii). 

Čekal jste současnou válku, nebo jste patřil k těm, kteří tipovali, že Putin pouze blafuje a chce si přesuny vojsk vylepšit vyjednávací pozice? 

S ohledem na historii a předchozí, i zcela nedávné eskapády Putinovy junty (Čečensko, Gruzie, Sýrie, Krym a hybridní válka na Donbasu), bylo asi aspoň všem odborníkům jasné, že k otevřené agresi dojde. A v okamžiku, kdy do Černého moře vpluly Ropuchy a ruská ambasáda v Kyjevě začala pálit dokumenty, už nebylo pochyb o vývoji situace. I když osobně jsem nepředpokládal a nadále nepředpokládám, že by ruským cílem bylo obsazení celé Ukrajiny, jelikož by tímto pokusem zabředli do dlouhotrvající, krvavé a nepopulární operace a riskovali zhroucení vlastní ekonomiky pod tlakem kolektivních a synchronizovaných západních sankcí a sekundárních občanských nepokojů v RF. 

Předpokládal jsem, asi celkem logicky, že po ruském uznání separatistických „republik" a následném obsazení vzbouřeneckých oblastí regulérní ruskou armádou na základě žádosti separatistů o „internacionální pomoc" přijde „referendum" krymského typu o připojení k Rusku (tedy sprostá anexe). 

S ohledem na odvěkou iracionálnost kremelských deprivantů jsem za celkem pravděpodobné pokládal následné rozšíření ruských operací a ovládnutí jihovýchodního pobřeží za účelem propojení Krymu a okupovaného Donbasu. S padesátiprocentní pravděpodobností jsem však očekával i v případě otevřené agrese de facto „gruzínský scénář“, tj. plošný vzdušný útok na ukrajinské vnitrozemí a Oděsu a obsazení nárazníkového pásma kolem Donbasu, aby se odtud následně ruské jednotky stáhly, jakmile završí destrukci veškeré důležité ukrajinské infrastruktury a zničení hlavních ukrajinských vojenských zařízení. Obdobně jako v případě vpádu do Gruzie. Ovšem to, že se Rusko odhodlá rozpoutat konflikt takového rozsahu, s masivním nasazením pozemních vojsk, a dokonce ani po prvotním náznaku katastrofy se nenechá odradit od pokračování sebevražedného dobrodružství, mi rozum nebere. 

Očekáváte vítězství Ukrajiny, Ruska, anebo spíše kompromisní plichtu, ke které budou dříve či později donuceny obě strany? V mnoha článcích se dozvídám, že Ukrajina má šanci zvítězit, ale je to bez jaderných zbraní, které má pouze Rusko a může je teoreticky použít, a při takové početní převaze Rusů vůbec možné? Situace na bojišti nyní rozhodně nepůsobí jako úspěch Ukrajiny, spíše jako její velmi pomalé a systematické obsazování z jihovýchodu… 

Vycházejme z premisy, že jediným relevantním řešením pro Ukrajinu i Západ – v čemž se naštěstí shodují aspoň východoevropští, američtí a britští politici – je zdrcující porážka Ruska. Jenom ta může být zárukou, že válka na Ukrajině skončí a že se podobná katastrofa nebude v Evropě ani na Kavkaze opakovat. Bohužel, Západ má co napravovat, jelikož se na vzniku ukrajinské katastrofy spolupodílel. Nikoli ve smyslu, který nám podsouvají kremloboti,  jako je prof. Klaus, nebo „experti", jako je generál Šándor, tedy ve smyslu spoluviny (provokováním či neochotou k ústupkům), nýbrž v tom smyslu, že svou liknavostí a naivními pokusy diskutovat s autistickým kremelským gaunerem, bezcharakterním a po zuby ozbrojeným, dopustil situaci, kdy musí Ukrajina osamoceně čelit mnohonásobné přesile ruských jednotek, jež mohla jako člen NATO od vpádu odradit, resp. námi adekvátně vyzbrojená je hned v první fázi války odrazit. A nyní Západ jen hekticky zachraňuje, co se dá. S adekvátní zbrojní a technickou podporou je dnes ukrajinská armáda – morálně, technicky i takticky převyšující agresora – schopná zásadně zvrátit situaci na bojišti, ba přenést válečné operace i na území agresora. Se sofistikovanými raketovými systémy Ukrajinci brzy dokážou vážně ohrozit logistické základny, komunikační uzly a dopravní infrastrukturu v ruském týlu, což může zásadně ovlivnit morálku okupačních vojsk i ruské veřejnosti. 

Pokud jde o možnost „plichty“, myslím, že ruská zvěrstva v Buči, Irpini a Mariupolu, stejně jako barbarské bombardování civilních sídlišť a snahy o totální destrukci Ukrajiny v hitlerovském stylu, prakticky vylučují nějaké nové Minské dohody, které by byly výsměchem ukrajinským bojovníkům i obětem. Vzhledem k tomu, jak znám ruskou historii i náturu, za předpokladu, že nedojde ke zhroucení samotného ruského režimu, pak za nejreálnější považuji následující dvě varianty: A) Poziční válku v oblasti Donbasu se střídavými ofenzivami a defenzivami, raketovými útoky na cíle v ruském vnitrozemí a na Krymu a partyzánskými akcemi v Rusy okupovaných územích; B) vytlačení ruských jednotek z ukrajinského území i Podněstří a přetrvávající přeshraniční konflikty (zároveň opětovný návrat Podněstří pod jurisdikci Moldavska za podpory ukrajinských sil). 

Pravděpodobnost té či oné varianty je závislá od úrovně podpory Západu, který si musí – resp. by si měl i ve vlastním zájmu! – uvědomit, že jedinou šancí na mír je drtivá porážka Ruska. Jakýkoliv zásadní ústupek, „kompromis" s Ruskem na úkor Ukrajiny, může nejen Putinovi posloužit jako důkaz vítězství a posílit jeho vnitropolitickou pozici, ALE zároveň bude zárodkem další katastrofy. „Rusáci“ nechápou podstatu kompromisu, každý ústupek je pro ně pouze projevem slabosti a utvrzením v jejich nadřazenosti a síle. Obecně pak, každý ústupek vždy motivuje kteréhokoliv diktátora / agresora pouze ke stupňování agrese. Vyjednávání o míru či příměří s ruským diktátorem, zatímco Rusko bombarduje dál Ukrajinu, masakruje civilisty a plošně ničí její infrastrukturu, připomíná vyjednávání s gangsterem na noční ulici, zda se spokojí jen s naší peněženkou, anebo nám sebere i mobil. Jak prohlásil Boris Johnson: „Vyjednávat s Putinem, to je jako vyjednávat s krokodýlem, který vás drží za nohu.“ 

Obětování Ukrajiny (případně i Moldavska) a „normalizace" vztahů s fašistickým Ruskem by se dalo parafrázovat situací, kdy nám agresor znásilní ženu, vykrade byt .... a my se uspokojíme s tím, že nás nechal na živu. Pokud je podle Lavrova klíčovou součástí mírových jednání zrušení sankcí a uznání anexe Krymu, pak není o čem jednat. Podmínkou mírových jednání musí být připravenost Ruska stáhnout se z ukrajinského území, a podmínkou zrušení sankcí zaplacení válečných reparací Ukrajině. 

Domníváte se, viz výše, že Putin usiluje spíše o zisk jihovýchodní části Ukrajiny, kde převažují ruskojazyční obyvatelé. Nezvažuje ale mnohem spíše různé varianty, kdy odloupnutí Donbasu od Ukrajiny může být, řekněme, minimálním cílem, a maximálním její úplné připojení k Rusku? 

Myslím, že žádný rozumně uvažující odborník nevidí reálně možnost okupace celé Ukrajiny, zvláště nyní, kdy po prezentaci ruského barbarství a protiukrajinské xenofobie pozbylo Rusko i mezi někdejšími rusofily 90% obdivovatelů, a tudíž je absurdní představa, že by okupační správa dokázala ovládat 40 milionů obyvatel, aniž by na Ukrajinu přesunula celou ruskou armádu. A hlavně jsem přesvědčen, že Kreml by se spokojil s připojením ekonomické a surovinové základny Donbasu, přičemž na území zbytku Ukrajiny by mu dnes stačilo nastolit buď loutkový „neutrální“ režim běloruského typu, anebo vytvořit oblast spálené země. 

Putinem deklarovaný pocit ohrožení Ruska vojsky NATO je totiž blábol. Již v principu je prostě pro ruský režim nežádoucí, aby byl obklopen prosperujícími sousedy, kteří by již svou existencí zpochybňovali ruský samoděržavný kleptokratický systém, neschopný zabezpečit svému národu ani jakž takž slušný život, a tudíž se Kreml všemi silami snaží jednak zpochybnit pozitivní hodnoty západní demokracie, jednak demokratické státy rozvracet za pomoci ruské páté kolony, ideologické diverze, psychologické války a kybernetických útoků… případně i otevřenými sabotážemi, financováním mezinárodního terorizmu a organizováním masové migrace nasměrované do západní Evropy. 

Máte za to, že údajně z 90% zničený Mariupol bude po válce obnoven, nebo alespoň jeho historické části, podobně jako kdysi Varšava? Či ho čeká spíše osud čečenského Grozného a významně změní svoji tvář? A závisí to i na tom, kterému státu bude nakonec patřit? 

Těžko odhadnout. Každopádně po skončení ruské okupace bude přinejmenším morální povinností Západu (který poklonkováním Kremlu a zbabělostí dopustil obří ničení) vybudovat novou, moderní Ukrajinu, již proto, aby nastavil ruskému národu zrcadlo. Pokud by náhodou Mariupol zůstal ruský, lze očekávat jen to, že by prostě sutiny zarostly kopřivami a křovím. Vždyť za posledních 100 let Rusové nedokázali zvelebit ani vlastní města na evropskou úroveň. Groznyj byl znovu postaven na troskách jen jako úlitba Kadyrovovi za to, že plní roli kavkazského kápa a hlídá ruské ropovody. K tomu ještě poznamenám, že právě Mariupol a genocida jeho obyvatel by měly být pro celý svět mementem. V tomto případě nelze vůbec zpochybnit cílevědomé úsilí Ruska zmasakrovat zdejší populaci. Kdyby opravdu byli Rusové ochotni umožnit civilistům odchod, dokázali by jej zajistit např. prostřednictvím tureckého loďstva z místního přístavu, který je dávno pod ruskou kontrolou, stejně jako celé moře. 

Ruská propaganda tvrdí, že Ukrajinci byli schopni naočkovat netopýry jakýmisi viry, které by speciálně postihly příslušníky ruského národa v Rusku. Zřejmě by byli zároveň vybaveni mimořádnou rozlišovací inteligencí k tomu, aby zároveň nenakazili ruskojazyčné Ukrajince… Kromě části Rusů tomu naletěla i část české konspirační scény a putinofilů, kteří tuto informaci vzali velmi vážně. Máme to brát jako neúprosný důsledek Gaussovy křivky, tedy nic specificky českého či středoevropského, nebo si myslíte, že v některé jiné zemi by takové hlouposti naletělo méně lidí a vše souvisí i s úrovní vzdělání? 

Tady nejde jen o úroveň vzdělání, ale i genetiku, v každé zemi žije vedle druhu Homo sapiens i jisté procento příslušníků Homo stupidus, které se region od regionu liší. Četnost výskytu druhého druhu je zřejmě přímo úměrná procentu stoupenců konspiračních teorií, apokalyptických sekt a populistických stran. Jde o konflikt mezi vírou a fakty, v němž logické argumenty nemají žádnou váhu. 

Rusové také hovoří o různých výzkumech v biologických laboratořích na Ukrajině. Rusko nebo jiné velmoci podobné laboratoře nevlastní? 

Pokud vím, na Ukrajině – stejně jako po celém světě – fungovaly laboratoře pracující s viry za účelem výzkumu a tvorby protilátek. A pokud vím, tak fabriky na bojové látky (chemické a bakteriologické) existovaly, a zřejmě dosud fungují, hlavně v okolí Uralu. 

Domníváte se, že riziko použití jaderných bomb na Ukrajině či vůči zemím Západu je vysoké a měli bychom velmi vážně počítat i s touto eventualitou, nebo je máme brát především jako součást zastrašovací propagandy? 

To je tak nalevo od rozumu, že je zbytečné nad tím uvažovat, asi. Řeknu jenom tolik, že Západ udělal osudovou chybu, když v roce 1946 (stejně jako v roce 1943 ve věci invaze na Balkán) nevyslyšel vizionáře Churchilla a neeliminoval sovětskou / ruskou hrozbu v době, kdy měl absolutní převahu v technologiích a nukleární výzbroji, a mohl přinutit „Rusáky“ stáhnout se z okupovaných zemí a podporou ujařmených národů dosáhnout rozpadu tohoto žaláře národů na nespočet etnických útvarů... Dnes bychom se nemuseli denně třást hrůzou, že se zítra probudíme do válečné vřavy, jelikož kdejaký diktátor má pod postelí kufřík s červeným tlačítkem. 

Vy dlouhodobě žijete v Bratislavě, která je hlavním městem Slovenska. Cítíte se případně ohrožen a domníváte se, že i Bratislava může být cílem jaderného útoku? Nebo by Rusové cílili spíše na západoevropská a americká města a středovýchodní Evropu by v pořadí významnosti vojenských cílů měli až na dalších místech? Není výhodou Bratislavy její blízké sousedství s orbánovským Maďarskem a neutrálním Rakouskem, jejichž území by bylo zasaženo spolu s Bratislavou? A myslíte si, že by Rusové respektovali neutralitu Rakouska, a to by v případě jaderné války spolu se Švýcarskem a nečleny NATO ušlo přímé jaderné hrozbě? 

K tomu se nechci ani nemohu relevantně vyjadřovat. Jediné, co vím jistě, je, že Rusové nikdy nerespektovali nic, co jim nevyhovovalo. Právo, etiku, uzavřené smlouvy… jedině pomyslný meč. A s logikou či rozumem u nich nepochodíte. 

Na Slovensku lze pozorovat mnohem silnější proruské cítění nežli v Česku. Má to své historické příčiny? Nebo je za tím také skrytý strach z jaderné války a snaha nezadat si zbytečně s ruským medvědem? 

Jistou roli zde hraje jak geografická a kulturní blízkost, tak mentalita, asi. Aniž bych otázku nějak do hloubky zkoumal, vidím na první pohled jisté disproporce i v historii. Slovenská mentalita byla nepochybně příčinou, proč slovenský národ trpěl 1000 let pod maďarským jařmem. Pro zajímavost, v československých legiích působilo asi 7% Slováků, mezi chartisty bylo Slováků maximálně 10%, všeobecný pesimistický pocit či existenční postoj je v SR podstatně výraznější než v ČR. Vezmu-li však v potaz ducha zbabělosti a kolaborace, panujícího i v Česku, který zřetelně vyplývá z neochoty 60% Čechů bránit v případě války svou vlast, nemáme si asi co vyčítat. Opakuji, nemám relevantní vědomosti, abych mohl seriózně hodnotit, do jaké míry jde o objektivní fakt, anebo jaká je jeho příčina. 

Jinak příznačné je, že největšími obdivovateli Ruska i Číny, přesněji ruského a čínského režimu (a kritiky mých článků) jsou jedinci slabého ducha (resp. ideoví souputníci těchto totalitních režimů). Pokud jde o proruské sympatie lůzy, fanoušci Putina a podporovatelé ruské agrese jsou prostě satanisté, kteří obdivují Putina, protože je ztělesněním zla, anebo idioti, kterým psychický defekt nedovolí chápat realitu. 

Hlupákům, kteří fandí Putinovi jen z hlouposti, doporučuji, ať se zamyslí nad skutečností, že

A) ruskou agresi podpořily v OSN jen 4 státy proti 141;

B) že z Donbasu a východní Ukrajiny uprchlo na západ země 11 milionů obyvatel, plus 5,5 milionu do zahraničí;

C) jak to, že východoukrajinská města s ruskojazyčným obyvatelstvem – jako Charkov, Mariupol atd.  –  vzdorují ruské okupaci a ruská armáda u nich není vítána? Koho tedy Rusáci „osvobozují“? 

Jinak je též úsměvné, když ruský diktátor Vladimir Putin, představitel fašistického režimu, označuje ukrajinskou vládu jako „neonacisty“, navzdory faktu, že prezident Zelenskyj se hlásí ke svému židovskému původu a jeho předkové zahynuli při holocaustu, zatímco v Rusku veřejně působí desítky neonacistických organizací s 80 000 členy. A navíc, jaký je rozdíl mezi stalinisty a nacisty? 

V ruské televizi se pro nás, kteří žijeme v západní sféře vlivu, odehrávají až neuvěřitelné debaty, v nichž tzv. političtí komentátoři nesmírně cynicky a arogantně vyhrožují okolním státům či Západu jaderným armageddonem. Věc má zřejmě delší trvání. Proč vlastně Západ tyto jevy okatě přehlížel a nevznášel vůči Rusku ostré diplomatické nóty? Nebyl by pak méně překvapen současnou situaci? 

Bohužel, drtivá většina západních politiků i politologů zná Rusko maximálně z knih, takže obraz Ruska, prezentovaný na Západě, není odrazem reality, nýbrž výsledkem jejich tupozrakosti, barvosleposti či rudého zákalu. Snahy vtěsnat nepochopenou ruskou realitu do vlastní evropské šablony. Navíc jsou západní politici příliš závislí na žebříčcích popularity, než aby se odhodlali k nepopulárním krokům, to je momentálně konkrétně případ kancléře Scholtze. Tak, jako běžný Rus vůbec nechápe, co to jsou veřejnoprávní média nebo občanské svobody, tak si mnohý evropský politik neuvědomuje, že takový Putin nemusí vůbec brát ohledy na veřejné mínění nebo média. Ukázkou naivity bylo, když třeba George Bush v červnu 2001 prohlásit: „Podíval jsem se Putinovi do očí a viděl jsem v něm přímého a důvěryhodného politika. Pochopil jsem jeho duši."  (V narážce na zmíněný Bushův blábol následně prozíravější John McCain kontroval: „Podíval jsem se mu do očí a viděl jsem tři písmena: K, G a B.") Co k tomu dodat? 

Co se podle vás skrývá za rusko-ukrajinskou politikou Viktora Orbána? Máme v ní číst především snahu, kdyby válka přešla až do polohy střetu s NATO, ponechat Maďarsko stranou tohoto konfliktu a také neztratit levný ruský plyn? Anebo za tímto jednáním můžeme hledat i případnou tajnou či ústní dohodu o možném postoupení části Podkarpatska s maďarskou menšinou Maďarsku, pokud by se Rusům podařilo časem Ukrajinu kompletně obsadit a nějak rozdělit? Či jsou zde ještě další, méně viditelné příčiny? 

Aniž bych chtěl vyloučit, že v pozadí Orbánova „pacifismu“ figurují i některé iredentistické motivace, myslím, že Orbán je v první řadě bezskrupulózní oportunista, takový maďarský Daladier či Chamberlain, který hraje na nejprimitivnější strunu, sobeckost a slabomyslnost svých voličů. Pokud jde o jeho péči ohledně zabezpečení plynu svému národu, pominu-li objektivní i etická hlediska, měl by si uvědomit, že stačí, aby jedna zbloudilá ruská raketa odpálila větev plynovodu vedoucího přes Ukrajinu do Maďarska, anebo Kreml uzavřel celou síť… a nebudou mít Maďaři plyn stejně. 

Jaká je podle vás budoucnost Zelenského? Kdyby Putin chtěl, dávno by ho přece mohl zlikvidovat. 

Putinovi do hlavy nevidím, ale z okolností vyplývá, že Zelenskyj měl být zlikvidován hned v prvních hodinách útoku, kdy s tímto cílem byla vysazena speciální komanda přímo v centru Kyjeva. Poté, co tato operace zkrachovala, stejně jako pokusy o vytvoření předsunuté základny ruských výsadkových vojsk na letišti Hostomel a průnik do centra Kyjeva, byla zřejmě následně odvolána, jelikož ruskému velení došlo, že scénář s bleskovou eliminací centra moci (obdobně jako v noci z 20. na 21. srpna 1968 v Praze) a implantováním Janukovyčovy kolaborantské vlády nevyšel, a mrtvý Zelenskyj jako mučedník by mohl být ještě nebezpečnější než živý. Možná má Putin fixní ideu, že Zelenskyj – jakožto symbol ukrajinského vzdoru – by měl figurovat při podpisu kapitulace Ukrajiny, aby tím přišel o hrdinskou aureolu, a proto ho zakázal zabít. 

Nakolik je podle vás reálná spekulace o Putinově vážném onemocnění? Jen mimochodem, už druhou dekádu běží šeptanda na české esoterní scéně, že Putin je vážně nemocen, obklopuje se podobně jako car Mikuláš II. různými léčiteli a nechal si k sobě inkognito poslat do Ruska dokonce některé české léčitele, aby se vyjádřili k možné léčbě… Donesly se k vám také tyto zprávy? 

Nemám k dispozici informace, které by se zakládaly na racionálním základu. K úvahám ohledně Putinova zdraví psychického poznamenám jen následující – někdy je i pro psychiatra obtížné zvenčí rozlišit paranoidního psychopata od deprivanta. Bohužel v důsledcích se to příliš neliší. Pokud chce někdo aspoň rámcově pochopit smysl počínání ruského diktátora, měl by si především uvědomit, že jeho povahu formovalo společenství, ve kterém se od raného mládí pohyboval – pouliční gang, komunistická tajná policie (díky níž absolvoval jakožto nasazený práskač i univerzitu) a poté „oddělení mezinárodního obchodu“ pitěrské mafie. Fakticky celý jeho život se odehrával ve sféře, kde je naše představa morálky a cti neznámým pojmem. Kde je slušnost a etika znakem slabosti, a za „pozitivní charakterové rysy" je považovaná síla, lstivost, bezohlednost a krutost. Není divu, že právě jeho si – díky jeho bezskrupulóznímu krysímu „charakteru“ – Bratrstvo mocných v pozadí (konglomerát mafie, tajné služby a nomenklaturních kádrů) během transformace sovětského státu v kleptokracii vybralo za svého bílého koně … a tak se neznámý major KGB a účetní petrohradského magistrátu znenadání ocitl v čele tajné služby FSB a pak i v křesle gosudara, kam si přinesl svůj gangsterský pohled na svět (jakož i svou vrozenou paranoiu a mstivost). 

V jeho bezohledných rozhodnutích (masakry Čečenců, vraždy oponentů atd.) lze zřejmě najít sadistické zadostučinění za pocit ukřivděnosti, který si s sebou nese od útlého mládí, kdy si svůj osud chcípáčka a školního otloukánka začal kompenzovat jednak cvičením bojových umění, jednak zákeřností a vychutnáváním si své moci z pozice pouličního grázla, udavače a čekisty. 

A co vaše cestopisy o Rusku, které vzbudily velkou pozornost čtenářů i odborníků. Chystáte v dohlednu nějaký nový titul? 

Právě dokončuji další svazek mých cestopisů o Rusku, konkrétně o severním Kavkaze, který vyjde na podzim... Mimochodem, pokud si pak někdo zalistuje v této knize, konkrétně v kapitolách o masakrech NKVD na severním Kavkazu před 80 lety, nebude již „šokován" zprávami z Mariupolu nebo Buči! Vždyť od genocidy Čerkesů v 19. století, přes masakry v Horní Balkárii, Katyni a Grozném, nebo bombardování Budapešti či Aleppa, se nic nezměnilo ani v myšlení, ani v metodách Rusáků.

 

Kdysi se mohli politici vymlouvat na nedostatek informací a rudí švábové na pomýlenost, naivitu, nikoli ale v době internetu... Přesto se mi i mnozí „odborníci, politologové" vysmívali, když jsem posledních deseti letech opakovaně varoval před nástupem fašismu v Rusku ve svých článcích a knihách .... a najednou jsou „šokovaní", „překvapení" ruskou realitou. Ti slušnější se mi aspoň po 24. únoru omluvili.

 

Vložil: Radovan Lovčí