Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vyhraje Macron, přestože mu většina Francie nevěří a bouří se proti němu i jeho vlastní policie. Svět Tomáše Koloce

24.04.2022
Vyhraje Macron, přestože mu většina Francie nevěří a bouří se proti němu i jeho vlastní policie. Svět Tomáše Koloce

Foto: Jan Rychetský

Popisek: Francouzský prezident Emmanuel Macron právě dnes obhajuje svůj mandát

Dnes, v neděli 24. dubna, probíhá ve Francii druhé závěrečné kolo voleb, z nichž večer vzejde jméno nového prezidenta. Dr. Matěj Široký, který ve Francii pobývá šestnáct let, od svých studií, během nichž se stal francouzským dopisovatelem českých médií, jako Lidové noviny, Novinky či slovenský Postoj, autorovi této rubriky při té příležitosti formou rozhovoru nastínil souvislosti aktuálních voleb i Francie v časech covidu a rusko-ukrajinské války.

Náš první rozhovor jsme dělali před pěti lety, shodou okolností právě opět před volbami, a já jsem ho nazval podle vaší věty „Když prezidentský kandidát Macron prohlásil, že francouzská kultura neexistuje, přestal jsem se v Evropě cítit doma“. V době, kdy děláme tenhle rozhovor, je mezi prvním a druhým kolem voleb, publikován bude v den, kdy se druhé, závěrečné kolo uskuteční. Mohl bych vás pro české čtenáře, kteří zcela nesledují francouzskou politickou scénu, poprosit o malý přehled kandidátů (včetně těch, co byli vyřazeni v prvním kole) a jejich profilů? Na rozdíl od českých mainstreamových médií, které mají předem své představy o kýženém kandidátovi i jeho režimu a u těch předem vyloučených šermují slovy jako populista, antievropský atd., by mě zajímalo vaše umístění kandidátů na klasické politologické škále…

Současné francouzské prezidentské volby jsou v podstatě opakování, těch z roku 2017, a to včetně mnoha kandidátů, i těch malých. Začnu tím zcela novým, a tím byl Eric Zemmour. Ten byl nový i v politice, protože do té doby se věnoval politice jako novinář a televizní diskutér. Jeho knihy jsou politickými bestsellery. Dlouho se rozmýšlel se začátkem kampaně, patřil k černým koním celé volby, právě protože přinesl něco nového na stagnující francouzské politické scéně. Jeho politický směr by se dal vystihnout jako patriotistický a konzervativní, avšak na rozdíl od Le Pen je intelektuál. Právě dlouho se diskutovalo nad tím, že buď Le Pen, nebo Zemmour by se měli stáhnout, aby druhý kandidát měl šanci proti Macronovi. Věcný problém Le Pen je v tom, že nemá nikdy podporu ve velkých městech. Nejde o to, že tam systematicky prohrává, ale její dosažené skóre ve velkých městech je nízké (cosi jako model pražská kavárna – pozn. autora). Zemmour (ačkoli pochází z židovské rodiny z Alžíru) je celým svým životem Pařížan a zná velmi dobře toto prostředí. Bohužel mu docházel během celé kampaně plyn, přestože jeho hlavní téma nebezpečnosti islámu a migrace jsou pořád aktuální, ale vytlačil je covid a následně válka na Ukrajině. Tam se Zemmour dopustil velkého faux pas, když se vyslovil, že Francie nemá přijmout žádného Ukrajince, ale poslat peníze do Polska na jejich integraci. To mu velice uškodilo, protože situace Ukrajinců je úplně jiná než (často ilegálních) migrantů z Afriky a Blízkého východu či islámského Balkánu. Co se však musí Zemmourovi uznat, po oznámení neúspěchu v prvním kole vyzval své voliče, aby volili Le Pen. Tímto gestem potvrdil, že je opravdu ve svém pojetí politiky protisystémový. Což bohužel neudělal Jean-Luc Mélenchon, který Macrona taktéž velmi kritizuje za jeho liberalismus. Ten se spokojil s tím, že řekl, že jeho pokyn je žádný hlas pro Le Pen. Tím prakticky pohřbil malou réalnou šanci na její zvolení. Díky tomu Mélenchon rozvířil debatu, jestli nebyl v podstatě kontrolovanou opozicí, která, když dojde na lámaní chleba, podpoří vládnoucí establishment. Samozřejmě jsou zásadní rozdíly mezi Mélenchonem a Le Pen v jejich přístupu k migraci, a hlavně k policii a roli policie ve společnosti. Mélenchon by rád, kdyby se francouzské policii zmenšila práva a odebraly zbraně. Ale vraťme se k původní otázce.

Do boje poslaly nové kandidáty i dvě tradiční strany. Za republikány kandidovala Valérie Pécresse. Ta sice překvapila znalce této strany, že vyhrála primárky, což se moc nečekalo. Avšak co se týče programu, jednalo se prakticky o Macrona v ženském podání. Její směr byl klasický evropský liberalismus. Pécresse byla jediná z kandidátů, která by v boji proti neočkovaným vakcínami na covid ještě víc přitvrdila. Bohužel, nebo naštěstí, měla méně než pět procent hlasů. To vytvořilo komickou situaci, protože neměla nárok na státní příspěvek. Tak skoro v slzách žádala spolustraníky, aby se na ni složili. Na volby si totiž vzala soukromý úvěr ve výší pěti milionů eur. Komicky to působí, protože Pécresse byla oficiálně zdaleka nejbohatší kandidátkou. Její manžel udělal kariéru v polostátní železniční firmě Alstom a její osobní jmění dosahovalo výše deseti milionů eur. Samozřejmě vyzvala své voliče, aby ve druhém kole dali hlas Macronovi. Uvidíme, jestli tím úplně nezabila svoji stranu pro blížící se parlamentní volby, kde mají jít proti Macronově straně. Tato opozice není vůbec věrohodná. Takže je tu otázka, proč se spokojit s kopií, když můžeme mít Macronův originál?

Druhá historicky velmi silná strana, a to francouzští socialisté, dopadla jako sedláci u Chlumce. Do voleb nasadila velmi známé jméno, a to současnou starostku Paříže. Anne Hidalgo (narozená v španělské Andalusii, odkud její rodiče přišli do Francie za prací – poz. autora) je však taktéž politicky značně vyprázdněna a v podstatě nemá co nabídnout voličům. Její program o výhodách společného soužití kultur a národním usmíření tříd mohl snad fungovat v devadesátých letech a od té doby své utopistické řeči nezměnila. Její působení na pařížské radnici je typicky řízením politika, odtrženého od reality. V Paříži se musí z ekologických a bezpečnostních důvodů jezdit 30 kilometrů v hodině, takže úpadek Paříže je patrný každému projíždějícímu, zejména když z auta vystoupí a vidí ,čistotu' v metru nebo jinde v MHD. Tyto dvě kandidátky možná již natrvalo poslaly dvě historické strany mimo francouzský politický život.

Pro vás možná nejzajímavější kandidát byl Jean Lassalle, který pochází z rodiny pyrenejských pastevců. Působí jako kandidát normálních lidí zdola. Má jednu manželku a čtyři děti. Vyjadřuje se ve svém basko-francouzském nářečí, je pro obnovení regionální kultury a zvyků. Je poslancem a v roce 2018 byl odsouzen k pokutě 1500 euro, protože na jednání parlamentu dorazil v žluté vestě (symbolu hnutí zaměstnanců demonstrujících za svá práva), což vedlo k přerušení zasedání. Jean Lassale je trochu symbol Francie, která posledních třicet let mizí. Nadějnou zprávou je, že se mu podařilo skoro ztrojnásobit počet hlasů. V roce 2017 získal přes 400 000 hlasů. V roce 2022 už jeho zisk byl přes 1,1 milionu hlasů. Jeho výsledek mohl být ještě lepší, protože různí recesisté a influenceři na sociálních sítích začali uvažovat o jeho podpoře jako satirické odpovědi na současný marasmus. Bohužel tato kampaň se spustila na poslední chvíli.

Od chvíle, kdy byl po našem posledním rozhovoru zvolen Emmanuel Macron, jsem sledoval jeho kroky včetně postupu proti demonstracím vámi zmíněných tzv. žlutých vest, hnutí zaměstnanců často zaměstnaných státem, kteří měli širokou škálu požadavků, od zastavení umělého růstu cen benzínu přes drancování zemí třetího světa a následnou akceptaci ilegální migrace z něj až po odstoupení samotného prezidenta Macrona. (Postavil se za ně dokonce i ve Venezuele žijící exilový francouzský král Ludvík XX.) Zásahy Macronovy vlády proti nim (i proto, že hnutí se rozšířilo prakticky do celé Evropy) byly velice tvrdé a vyžádaly si několik desítek mrtvých, a demonstrace ustaly až s covidovými lockdowny v roce 2020, nicméně zásahy proti řidičům kamionů, kteří se loni a letos začali po vzoru kanadských řidičů sjíždět do Paříže, aby tu protestovali proti lockdownovému plundrování jejich živnosti, byly snad ještě o něco tvrdší a určitě tvrdší, než v Kanadě. Reflektovala Francie nějak agresivitu Macronových zásahů proti vlastnímu obyvatelstvu, a zohlednila to podle vás v těchto volbách?

Macron nemá problém jen s těmi, proti kterým poslal ozbrojence, ale i s oněmi ozbrojenci, kteří se mu pomalu bouří a nejsou ochotni zasahovat proti žlutým vestám, kamioňákům a dalším demonstrantům. Ony zásahové jednotky, které vidíme často v televizi, se jmenují CRS a mají nástupní plat 1800 euro hrubého, navíc každou sobotu museli pracovat a mají spoustu nezaplacených přesčasů. To z nich dělá ekvivalent špatně placených žlutých vest, a pokud žijete v Paříži, tak v podstatě prekariát (třídu, která sice pracuje, ale za svůj nízký plat si nemůže dovolit ani základní potřeby, jako jídlo, nájem, zdravotné a školné – poz. autora). CRSáci si uvědomují, že nechrání klid a mír na ulici, ale jsou nasazováni pro politické cíle, což je předstupeň jejich nepokojů. Navíc není žádným tajemstvím, že lidé, pracující v silových složkách, volí mnohem častěji Le Pen než Macrona. I z toho důvodu se bývalý makléř Macron aspoň na oko snažil ukázat, že „rozumí obyčejným lidem“. Bylo to vidět například v prezidentské debatě 20. dubna 2022 mezi ním a Le Pen. Na začátku debaty nepoužil známou strategii, že Le Pen je extrémní pravice, se kterou se slušný člověk nemůže bavit, což je obecně postoj představitelů vládní strany a mainstreamových novinářů, ale řekl, že rozumí lidem, co ji volí…

Dá se říct, že i přes drastickou Macronovu vládu si Francie zachovala svou tradiční tvrdohlavost a odbojnost? Proč se ptám: zatímco v České republice obě lockdownové vlny, ta z roku 2020 i 2021, vypadaly v podstatě stejně, náš společný přítel Robert, žijící na jihu Francie v Gaskoňsku, mi během první vlny psal o naprosto drakonickém systému, jako byly například povolenky od četnictva i na procházku do lesa, v druhé vlně už ale prý vlivem opětných neohrožených demonstrací byla opatření daleko liberálnější než v ČR. Jak jsou na tom dnes vlastně žluté vesty a kamioňáci proti lockdownu? Je o nich ještě slyšet, nebo byli dočista rozprášeni?

To je hodně zajímavá otázka, kterou si kladou specialisté a členové těchto hnutí. První fakt je, že tyto akce trvaly velmi dlouho a lidi se vyčerpali. Bylo to pro ně finančně náročné, každou sobotu jít demonstrovat, zaplatit si cestu, riskovat vazbu anebo zranění… (v některých případech i smrt – pozn. autora). Ze strany státu je však potřeba nám v ČR připomenout jednu věc. Francie zaujala postoj, že lockdowny budou, ať to stojí, co to stojí. Francii stál covid na kompenzacích neuvěřitelných 600 miliard euro. Většina Francouzů z té částky něco dostala a v mnohých případech víc, než sami čekali. Francouzský stát byl nesmírně štědrý a prakticky pro všechny, což byl velký rozdíl mezi Českem a Francií. Já jsem jako učitel v ČR také živnostník, a ta pomoc se nedala vůbec srovnávat. U nás bylo živnostníkům vyplaceno 20.000 korun a nějaké drobné, což nereflektovalo konkrétní situaci každého, a navíc se skoro všichni setkali s různými kontrolami apod. Ve Francii byla pomoc postavena s porovnáním obratu z minulých let a podle toho jste dostával kompenzace. Francouzský stát obecně prohlásil, že ví, že dochází k podvodům, nikoli u živnostníků, kde to bylo skoro nemožné, ale u větších firem, ale že si to v krizové situaci nemůže dovolit řešit. Byl to apel na svědomí každého, jak se k tomu postaví, takže mnoho lidí si řeklo, že stát se během krize o ně postaral. Je otázkou, co bude teď, když se tato pomoc začne splácet, a jak Francouzi ponesou vysokou inflaci a drahý benzín. Ale i tak je trochu překvapení, že velké manifestace nepokračují. Možná kvůli volebním nadějím. Uvidíme, co bude na podzim 2022.

V dnešní době, kdy je nadnárodní vojensko-průmyslový komplex nad zákonem a jeho přání je nosné (a kdy v USA dodnes probíhají soudy o to, kdo vlastně zvítězil v prezidentských volbách 2020) je trochu iluzorní ptát se, kdo myslíte, že ve stávajících volbách zvítězí, ale přesto se vás zeptám. Přidám k tomu ovšem i doplňující otázku: Myslíte, že se tak stane, protože to skutečně chce francouzský lid, nebo proto, že to chce ,někdo nahoře'?

Myslím, že je to jasné. Nicméně ve Francii na poslední chvíli rozdmýchal volební diskuzi tento článek z New York Times, kde se mluví o tom, že EU posunula sankce, které zakazují ruskou ropu v Evropě, na dobu po francouzských volbách. Nové zdražení benzínu a energií, který tento krok jistě vyvolá, by mohly negativně ovlivnit volby. Finanční trhy jasně ocení zvolení svého bývalého pracovníka. Kdyby vyhrála Le Pen, pařížská burza by se určitě propadla. Kandidát současného systému je jasný. Je to Emmanuel Macron. Byl bych dost překvapený, kdyby ho Le Pen porazila. Na druhou stranu Macronovy reálné výsledky práce pro federalizaci Evropy jsou nepřesvědčivé. Vzpomínám si na jeho projev na půdě Sorbonny, který byl vyzdvihován i českými politiky a příznivci EU. Když si ho přečtete, zjistíte, že z toho programu nic moc nesplnil. Takže se spekuluje, že už tak silnou pozici nemá. Chtělo by to lídra, kterému by lidé věřili. Macronovo pohrdání obyčejnými lidmi je příliš viditelné na to, aby mohl hrát roli dobrého lídra-sjednotitele.

Od našeho posledního setkání jsem se mimo jiné setkal s Čechem, který byl v prosinci 2018 ve Štrasburku u sebevražedného atentátu francouzského občana-islámského teroristy marockého původu. Můj známý se dokonce jednu z jeho obětí snažil neúspěšně resuscitovat. Jak je na tom dnešní Francie (a její mediálně nejznámější oběť, město Calais) s islamizací v následku tzv. Arabského jara 2011 a následné v drtivé většině islámské migrační vlny do Evropy? Britský pobrexitový premiér Boris Johnson se nechal slyšet, že neudržitelný stav migrace na své území bude řešit umisťováním ilegálních migrantů do detenčních táborů na území Rwandy. Zaregistroval jste nějaký podobný plán i ze strany současného vedení Francie?

Určitě ne. Vím, že Zemmour velmi často poukazoval na to, že ani během covidu, kdy normální Francouzi nemohli opustit svůj byt bez vyplněného prohlášení, migrace z třetího světa pokračovala. Rozdíl mezi Macronem a Le Pen je obecně pohled na migraci. Macron v ní pořád vidí příležitost a kulturní obohacení, Le Pen chce jako jeden z prvních kroků, pokud se dostane do Elysejského paláce, vyhlásit referendum o migraci, které by zpřísnilo pravidla. Podle mě pokud se má řešit fenomén migrace z třetího světa, a toho, co na ní neodpovídá dohodám Dublin 3, tak to lze jen na úrovni EU, nikoliv Francie nebo jiného členského státu.

Jak Francie zareagovala na okupaci Ukrajiny Ruskem? U nás se vše zredukovalo přibližně na výkřik: „Hurá na Ukrajinu válčit, nejdřív dodávky zbraní a zákazy jakéhokoli jiného (pacifistického) názoru, a pak teprve nějaké to posílání jídla na Ukrajinu a pomoc uprchlíkům!“

Vnímání celé ukrajinské krize bylo úplně jiné v ČR a jiné ve Francii. Mohl jsem to dobře pozorovat, protože jsem se v době invaze Ruska na Ukrajinu náhodou nacházel ve Francii. Zatímco v českém mediálním prostoru se první dny a týdny spekulovalo, že NATO, a posléze i česká armáda se může zapojit do konfliktu, ve Francii bylo od prvních okamžiků jasné, že francouzská armáda se nezapojí. Francie s Polskem jsou jediné dvě země v EU, které mají jakous takous kompletní armádu. Ale ani ta francouzská není v úplně dobrém stavu. Rusko by jistě způsobilo ztráty na straně Francie, a to by každému francouzskému politikovi značně uškodilo. Nehledě na to, že už vojíni francouzské armády, kteří padli v Afghánistánu, působili velmi špatně, případné ztráty na Ukrajině, které by šly do stovek mrtvých, by současná Francie neakceptovala. Jinak jsem například nezaznamenal, že by se ve Francii, na rozdíl od Česka, vyzývalo k veřejným sbírkám na nákup zbraní. Díval jsem se na oficiální vládní stránky Francie, a ta doporučuje lidem, kteří chtějí poslat nějaké dary, aby si ověřili, komu je posílají. Doporučují vysloveně čtyři francouzské organizace, které jsou výhradně humanitárního (nikoli vojenského) charakteru… Ani francouzští politici si nestavěli moc PR na tom, kolik zbraní poslali na Ukrajinu. V prvním období se mluvilo pouze o několika protitankových střelách Milan a až nedávno, 13. dubna, francouzská ministryně obrany Florence Parly na svém Twitteru uvedla, že Francie dodala na Ukrajinu zbraně a vybavení za sto milionů eur, ale nespecifikovala přesně, o jaký druh jde.

Kolik uprchlíků z válečné Ukrajiny zatím doputovalo do Francie a jak se k této uprchlické vlně stavějí Francouzi, potažmo francouzská média? Mimochodem, dokáže běžný Francouz z nižší vrstvy vůbec určit, jaký je rozdíl mezi východoevropskými národy, jako jsou Rusové, Ukrajinci a Bělorusové?

Poslední konkrétní číslo, které jsem našel, bylo 36 000 nově příchozích Ukrajinců, ale to bylo před dvěma týdny, takže podle vzestupných statistik jich teď asi bude okolo 50 000. To pro Francii, která je zvyklá přijímat uprchlíky, není moc závažné, ostatně je to asi šestkrát méně než v ČR. Ano, obecně se dá říct, že konflikt na Ukrajině je méně sledovaný a běžný Francouz se nevyzná v reáliích Ukrajiny. Co však upoutalo větší mediální pozornost, byl rozhovor na velmi sledované televizi BFM TV, kdy se novinář zeptal mladé Ukrajinky Karin, jak si zvykla v nové francouzské třídě, a ona odpověděla, že výborně, protože matematika je tu jednodušší než na Ukrajině. To spustilo lavinu diskuze nad upadajícím francouzským vzdělávacím systémem.

Obávám se, že český stát by se měl zamyslet nad tímtéž. Moje poslední otázka byla ale položena proto, že aktuální vlna české rusofobie (o níž nevím, zda nasedá víc na trauma z okupace v roce 1968, nebo antiruské mediální masáže mainstreamu posledních třiceti let) už stačila přejmenovat ruskou zmrzlinu a ruské vejce na ukrajinské, v pražském Národním divadle zakázala ,závadnou' operu Rusa Čajkovského, což ovšem ještě není nic proti koncertu švédského hudebního souboru, který byl zakázán, přestože jeho výtěžek měl připadnout okupované Ukrajině, neboť šlo o soubor hrající na balalajky, což prý „je nevhodné, neboť jde o typicky ruský hudební nástroj“. Jak je na tom v tomto ohledu Francie? Bylo přejmenováno nějaké ruské jídlo, je zakázáno promítat filmy komika Jacquese Tatiho, který byl ruského původu, nebo vydávat díla Alexandra Dumase mladšího, který měl za manželku ruskou kněžnu Nariškinovou?

Nic takového jsem neznamenal.

 

Matěj Široký, foto Matěj Široký

V téže souvislosti mě napadá, že česká vláda měsíc po vypuknutí války mezi Ruskem a Ukrajinou poprvé od zrušení cenzury 26. června 1968 ustavila „vládního zmocněnce pro oblast médií a dezinformací“, jehož pravomoci se kryjí s někdejším úřadem vrchního cenzora, a také zajistila blokaci okolo třiceti zahraničních či nezávislých médií, které prý (neví se kým…) byly vyhodnoceny jako dezinformační. Víte o nějakých podobných krocích francouzské státní administrativy?

To je téma, na které bych mohl psát velmi dlouho. V prvních dnech ruské invaze byly zakázány stanice RT France a Sputnik. To byl krok, který vzbouřil diskuzi. Protože Francie má vlastní orgán, který dohlíží na zpravodajství, zda zachovává platné zákony, RT France byla pod drobnohledem této organizace a nikdy neměla problémy, takže k zákazu došlo nikoliv na základě nějakého profesního pochybení, ale z politické vůle. Ředitelka RT France jen upozornila, že v době, kdy novinářství je zaměstnání s velkou nezaměstnaností, RT France zaměstnávala jen francouzské novináře, takže je to ztráta pro francouzský pracovní trh. Na druhou stranu je evidentní, že RT France a Sputnik jsou placeny z ruských státních peněz, takže nemám iluzi o svobodě slova v nich ohledně určitých témat, či o snahách manipulovat s názorem diváka.

Na mnohem víc cenzury však dochází ze strany Youtube, který nechává mizet kanály, nebo jim zakáže komercializaci obsahu, nebo o ní rozhoduje neúměrně dlouho. To je důvod, proč již stovky lidí odešly na jiné alternativní platformy. V tomto smyslu bude zajímavé sledovat, kam cenzura pohne s mediálním spektrem, protože tvrdé jádro alternativců je dávno pryč. Lidé, co sledují francouzská alternativní média, už sociální sítě Facebook a nebo Youtube nepoužívají, takže se jich současná cenzura nedotkne, a francouzská nezávislá média, na rozdíl od českých, zákazy postižena nebyla.

Vím, že jste znalec nejen francouzské, ale i východní literatury včetně ruské. Co teď právě čtete a jak vám to rezonuje s tím, co vidíte kolem sebe?

Přiznám, že poslední dobou moc nečtu věci, které se zabývají současností. Utíkám se k tomu, co jsem, učitel filozofie. Teď bych chtěl natočit pro svůj podcast na Youtube něco o Leibnizovi. Snažím se tedy ponořit do věčných otázek, jak pochopit svobodu, anebo proč je zlo, když existuje Bůh. Když nad tím přemýšlím, tak to jsou taky vlastně aktuální témata. V tom smyslu se mohu podělit o jeden dobrý knižní tip, čínské učení Čchiou Liang – Wang Siang-suej o válce mimo limity. Jde o to, že Číňané mají velmi dobře propracovaný systém vedení války nevojenskými prostředky, a člověk si při studiu uvědomí, že to, co se děje dnes, bylo již mnohokrát promyšleno nejlepšími stratégy, a stane se víc imunním proti informační válce.

V posledních letech se v našem životě objevila taková řada povědomých jevů (studená válka, jediný přípustný politický názor, cenzura, zavírání pro projevený názor, doložky pro překročení hranic, nařízení nutící živnostníky zavřít jejich obchody, zákaz používání křesťanských pojmů ve veřejném prostoru), které známe naposled z 50. let 20. století, že mám někdy pocit, že jsem se propadl v čase. Jindy přemýšlím o alternativním světě, který by se odvíjel od toho, že by Gorbačov na přelomu 80. a 90. let nerozpustil východní blok (což mu tehdy radila mimo jiné Margaret Thatcher), ale pouze by ho výrazně zliberalizoval, takže jeho federace (SSSR, SFRJ, ČSSR) by se nerozdělily, aniž by došlo ke genocidním nacionalistickým válkám v Jugoslávii, na Kavkaze a na Ukrajině. Promýšlíte někdy vy, nebo klasici, které čtete, též podobné eventuality?

Ano, ale je to opět téma na hodiny. Poslední dva měsíce jsem objevil knihy a přednášky Francouze Philippa Fabryho, který se snaží porozumět historii na základě cyklů. Říká tomu historonomie. V podstatě se jedná o pokusy načrtnout budoucí vývoj dějin na základě toho, co jsme zažili. To dnes prakticky nikdo nedělá. On chce navazovat na díla Oswalda Spenglera. Je to nesmírně zajímavé, zejména v době, kdy, když se dívám na aktuální politickou, intelektuální a mediální scénu, mám pocit, že nikdo nemá žádnou vizi a ponětí, co bude za rok, natožpak až skončí nyní vládnoucí éra postmodernismu, která se tváří, jako by tu měla být navěky…

 

Matěj Široký

Narodil se roku 1983 v Znojmě do lékařské rodiny. Vystudoval průmyslovou školu v Jihlavě a VUT Brno, obor telekomunikace. V roce 2006 odešel do Francie, kde vystudoval filozofii na pařížské Sorbonně, v Institutu de philosophie comparée a v Institutu catholique de Paris. Žije střídavě v ČR a ve Francii a věnuje se přednášení filozofie klasického realismu v privátní sféře ve Francii a v Česku, ale i popularizaci filozofie formou podcastů. Spoluzaložil občanské sdružení Přátelé filozofie, které se snaží o popularizaci klasické filozofie a kritického myšlení. Od roku 2012 přispívá do českých médií recenzemi knih a komentáři, týkajícími se francouzské politické a kulturní scény.

 

 

Vložil: Tomáš Koloc