Roraima a ztracený svět - s cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou podruhé do Venezuely

Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Povrch tepuis je tvarován do bizarních útvarů. Jaké nové druhy živočichů ještě skrývají náhorní plošiny tajemných stolových hor?

V minulém dílu jsem si vás dovolil pozvat na celkem nenáročný výšlap na vrchol venezuelské tepuy neboli stolové hory, Roraimy. Nesmím zapomenout napsat, že tato tepuy je vlastně tak trochu českou záležitostí.

Osobně znám nejméně deset turistů, kteří na ni opakovaně vylezli. K největšímu českému ,nároku' na Roraimu došlo ale až na přelomu tisíciletí. V roce 2002 byla totiž smíšenou česko-slovenskou výpravou objevena na stolové hoře Roraimě jeskyně Krystalových očí (Cueva Ojos de Cristal). Speleologové zde naměřili devět kilometrů chodeb, a Cueva Ojos de Cristal se tak stala nejdelší křemencovou jeskyní světa.

Většina rostlin na stolových horách patří k takzvaným endemitům, což znamená, že se nevyskytují nikde jinde na světě

A když už jsem u těch Čechů a Slováků, dovolte mi malou fiktivní vsuvku, ale s reálnou pointou. Píše se rok 1965 a z Gerlachovského štítu, ozářeného sluncem, burácelo trojnásobné hurá. To českoslovenští vojáci hlasitě oznamovali celému světu, že právě dobyli nejvyšší vrchol své milované socialistické vlasti. Mladý generál Vlastimil Nováček (nebo si dosaďte jiné typické české jméno) si zapálil cigaretu značky Mars a dojatě pozoroval trojbarevnou vlajku s modrým klínem, která se vítězně třepetala v poryvech větru na pokořeném vrcholu Vysokých Tater.

Zdá se vám tato historka o dobývání Gerlachovského štítu příliš přitažená za vlasy? Kdybyste se v roce 1965 přemístili přes Atlantský oceán, naskytl by se vašim očím velmi podobný obrázek. Dojatí chlapci v uniformách však nekřičeli české hurá, ale vyráželi hromový výkřik Selva!, který je poznávacím znamením vojenských jednotek, dislokovaných v Amazonii. Také právě vztyčovaná vlajka měla tři barvy a v čele expedice rovněž stál mladistvě vyhlížející generál, kouřící cigaretu. Brazilský generál Ernesto Coelho v čele svých mužů právě pokořil nejvyšší vrchol své země, stolovou horu Pico da Neblina neboli Vrchol mlhy (3014 metrů nad mořem).

Stejně jako v nížinách, tak i na vrcholech tepuis se můžete setkat s pořádně velkými pavouky

Jak je ale možné, že byl nejvyšší vrchol největší země Jižní Ameriky pokořen tak pozdě? Vedle nevyjasněných hraničních sporů s Venezuelou za to může především obtížná dostupnost této stolové hory. Pico da Neblina je nejvyšším vrcholem Brazílie a bude jím i v případě, že bude akceptováno nepopulární měření z roku 2004. To hoře ubírá pár metrů, a snižuje tak její výšku na 2999 metrů nad mořem. Zatímco v nížinných pralesích kolem Pico da Neblina kolísá průměrná teplota kolem 20 stupňů Celsia, na vrcholku hory může klesnout i pod bod mrazu.

Turisté, kteří dnes chtějí Pico da Neblina navštívit, se musí připravit na fyzicky i finančně velmi náročný výlet, který trvá několik dní a začíná v brazilském městě Sao Gabriel da Cachoeira na řece Rio Negro. Návštěva Nebliny ovšem stojí za to, protože jde o jednu z nejizolovanějších tepuis. Návštěvníci se zde navíc mohou setkat s velkým množstvím endemických druhů rostlin a zvířat, které se nevyskytují nikde jinde na světě. Rovněž pralesy kolem Pico da Neblina doslova pulzují životem. Můžete zde spatřit tapíry, lenochody, jaguáry stejně jako drobné kolibříky a pestré papoušky ara.

Pro badatele jsou zajímavá i úpatí stolových hor, kde můžete nachytat pozoruhodné druhy hmyzu

Pico da Neblina je určitě strhující stolovou horou, ale určitě ne nejzajímavější. Tento přívlastek totiž patří bezesporu magické tepuy Kurupira, která se  rozkládá na hraničním území mezi Brazílií a Venezuelou. Její masiv se tyčí do výšky 1047 metrů nad mořem a rozloha činí zhruba 40 kilometrů čtverečních. Vůbec prvními cestovateli, kteří stáli u úpatí Kurupiry, byli v roce 1951 členové smíšené venezuelsko-francouzské expedice. Tito odhodlaní muži ovšem nehledali žádnou posvátnou indiánskou horu, oplývající záhadnými příšerami, ale prameny Orinoka, jež pod ní začíná svou předlouhou pouť k oceánu.

V geografickém a vlasteneckém zanícení pak expedice Kurupiru překřtila na Cerro Delgado Chalbaud, podle aktuálně vládnoucího venezuelského diktátora. Dnes by asi hora dostala jméno podle  prezidenta Cerro Nicolás Maduro Moros. Také Brazilci se později nezachovali příliš pietně a neponechali tepui, jejíž polovina zasahuje na jejich území, původní indiánské jméno. Dnes se s ní proto můžeme na některých mapách setkat pod názvem Serra Urucuzeiro.

Dinosaury na stolových horách doposud nikdo neobjevil. V podhůří se však daří nejrůznějším druhům ještěrů, z nichž někteří dorůstají do značných délek.

Kurupira je nepochybně jednou z nejzáhadnějších stolových hor a mezi domorodým obyvatelstvem o ní koluje řada legend. O její popularizaci se u nás zasloužil spisovatel Jaroslav Mareš, který byl účastníkem několika expedic k této hoře, ale vrcholu se mu nepodařilo dosáhnout. Mareš se domnívá, že právě Kurupira je tou pravou horou z románu Ztracený svět sira Arthura Conana Doyla, na níž se mají vyskytovat jinde dávno vyhynulá zvířata. A právě o cestu k této hoře jsem se s (tehdejším) mladickým elánem pokusil. Záda mi kryl jeden z nejzkušenějších českých cestovatelů, ostravský dobrodruh Pavel Novák. O tom ale až v příštím dílu našeho putování.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma