Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Dá se naučit bez učení? Dá, řeknu vám jak. Pojďme hovořit o školství s učitelem

21.04.2022
Dá se naučit bez učení? Dá, řeknu vám jak. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Pixabay

Popisek: Ilustrační foto

V těchto dnech čtu návrh revize Rámcového vzdělávacího programu. Jedná se o pracovní dokument vytvořený Národním pedagogickým institutem (NPI), určený k připomínkování, které má skončit 21. 4. 2022. Jménem spolku Za naše děti jsem NPI požádal o prodloužení termínu alespoň o měsíc. Třicet dnů, které byly na zaslání připomínek vyčleněny, je pro učitele, kteří učí, naprosto nedostačující. Možná je to dost pro dotované aktivisty z neziskovek, ale my, kteří reálně pracujeme, potřebujeme více času.

Pokud máte učit, psát si přípravy, opravovat písemky, doučovat, věnovat se rodině, moc času vám na připomínkování změn RVP nezbývá. Podrobnému rozboru plánovaných změn Rámcového vzdělávacího programu se budu věnovat příště. Dnes se zaměřím na jednu z otázek, kterým se posuzovaný dokument také věnuje – jak se žáci orientují ve vzdělávacích strategiích. Lidsky řečeno – zdali děti vědí, jak se mají učit.

Kompetence k učení?

Ano, tak se dnes říká schopnosti učit se. Je ovšem nutné si uvědomit, že nejde jen o schopnost učit se, ale také OCHOTU učit se. A ta souvisí se smysluplností toho, co se učíme. Podrobně jsem tuto problematiku popsal v jednom ze svých předchozích textů. Platí to o nás i o dětech. První podmínkou toho, aby se člověk něco chtěl učit, je učit jej něco, co ho BAVÍ, nebo co považuje za UŽITEČNÉ. Pokud ještě není schopen zcela pochopit smysl toho, co se učí, musíme smysl svého snažení být schopni pochopit my, učitelé. A také bychom to měli dokázat zdůvodnit – když ne dětem, tak alespoň jejich rodičům.

 

Hledáme kámen mudrců

Snaha přijít k vědomostem rychle a bez práce je stará jako lidstvo samo. Nejeden alchymista hledal kámen mudrců. Někteří při tom přišli o nos, jiní o uši – dle krajových zvyklostí. Ale pravděpodobně asi takový kámen není. Pokud by kámen mudrců existoval, už bychom dávno nepotřebovali školy. Je zajímavé, že naši předkové moudrost přisuzovali zrovna kameni. Máme třeba jablko sváru, ale kámen moudrosti. Také by mě zajímalo, jak by se moudrost přenášela z kamene na člověka. Co bych s tím kamenem asi měl udělat, aby vzdělávanému moudrost přešla do hlavy? 

Vědomosti a zkušenosti odcházejí s naším tělem

Jako správný filozof jsem mockrát přemýšlel nad paradoxem, že nás příroda při narození vybavila kompletním tělem, ale téměř nulovými vědomostmi. První otázka je, zda má novorozenec nulové znalosti. Já osobně se domnívám, že nějakou formu neuvědomělých vědomostí získaných z prostředí, kde se před porodem pohybovala jeho matka, má. Vycházím z pokusů, při nichž matka hovořící dvěma jazyky začala hovořit druhým jazykem, na který dítě nebylo zvyklé. Na tuto změnu plod reagoval už v sedmém měsíci. To znamená, že první „znalosti“ – minimálně na úrovni schopnosti rozpoznat – pravděpodobně získáváme už v prenatálním věku.

Na tuto otázku navazuje otázka smrti. Celý život hromadíme znalosti a zkušenosti, které ve chvíli smrti nejsme schopni předat, a tím pádem zanikají. Tedy pokud své vědomosti neuložíme do knih nebo na jiné informační nosiče. Ale i v tomto případě je nezbytné, aby ten, kdo naše znalosti chce získat, si přečetl knihu, do níž jsme svůj duchovní odkaz zapsali. Nelze je předat jako hmotné dědictví. Chci tím říci, že není možné své duchovní dědictví prostě vzít a předat svým dětem. Asi tak, jako se dá přemístit harddisk z jednoho počítače do druhého. Obzvláště zkušenost je nepřenositelná. Zkušenosti z otce na syna a matky na dceru lze předat či získat jen při společné práci. Čistě hypoteticky – pokud by bylo možné, aby rodiče předali jako celek svůj „duchovní výdobytek“ svým dětem, měli bychom tu skupiny extrémně moudrých a extrémně hloupých lidí.

Každý se učí jinak

  • Z hlediska způsobu, jakým se kdo učí, můžeme lidi rozdělit do tří skupin: sluchový typ, zrakový typ a pohybový typ.
  • Sluchově založení lidé se nejlépe učí poslechem – vyhovuje jim výklad učitele, ale mohou se učit i poslechem nahrávek z telefonu nebo přehrávače v autě. Já si tak zdokonaluji třeba angličtinu.
  • Zrakové typy potřebují mít to, co se učí, napsané na papíře – musí učivo vidět a potřebují jednoznačný, přesný zápis. Takovým způsobem se obvykle učí analyticky založení lidé. Poznáte je podle toho, že si při ústním výkladu ke slovíčkům dopisují česky, jak je mají vyslovovat.
  • Pohybově zaměření lidé (tzv. kinestetický typ) si musejí všechno vyzkoušet – „ohmatat“. Učí se tím, že věci zkoumají. To jsou ony „nestudijní typy“ žáků, kteří všechno rozbijí a raději půjdou pást krávy, jak jsem psal minule. To ale neznamená, že jsou hloupí. Do této skupiny patří nejeden špičkový vědec!

Nikdo z nás není zcela vyhraněný – máme v sobě všechny tři způsoby učení, přičemž některý převládá. Zažil jsem studentku, u níž se zvláštním způsobem kombinovala zrakově a pohybově zaměřená forma učení. Výslovnost si nepsala na papír, ale názvy pomocí samolepících štítků psala přímo na předměty ve svém penálu. Tímto chci říci, že každý se učíme jinak a abychom zjistili jak, musíme nejdřív poznat sami sebe.

A dá se tedy „naučit se“ bez učení?

Dá. Ne vždy, ale někdy to jde. Dělá se to tak, že se místo vás učí jiní. Přesně takto jsem odmaturoval. Podotýkám, že jsem nebyl vzorný student a občas to připomenu i svým žákům, když jim zrovna dám pětku. To proto, aby si uvědomili, že na jedné pětce nezáleží. Maturoval jsem ještě za socialismu ze čtyř předmětů – čeština, ruština a dva technické předměty. Jeden z nich bylo slévárenství a druhý už si nepamatuji. Ale z obou jsem odmaturoval za jedna. Z češtiny jsem dostal dvojku a z ruštiny čtyřku.

A teď - jak na to? První pololetí čtvrtého ročníku jsme povinně vypracovávali maturitní otázky – z každého předmětu jich bylo 30. Ve druhém pololetí jsme se je měli učit. To už jsem nedělal – učitelé nekontrolovali, jestli se učíme. Nikoho tenkrát ani nenapadlo, že by si to některý ze studentů dovolil. Všichni jsme byli „vyklepaní“. Já také, ale lenost byla silnější. Když přišel tzv. „svatý týden“, kdy jsou studenti doma, aby se mohli intenzivně učit, aktivita nás všech se ještě zvýšila. Ale u každého trochu jiným způsobem. Zatímco ostatní se „drtili“, já jsem se rozhodl jet s kamarádem stopem do Benátek. Svatý týden, to je spousta času! Počítejte se mnou – 5 pracovních dnů, k tomu dva víkendy. To dělá devět dnů svatého volna! Mohl jsem toho nevyužít?

Maturitní odbočka k moři

Jeli jsme přes Rakousko do přímořského městečka Koper ve Slovinsku, nad poloostrovem Pula. Tam jsme si zaplavali v moři a pokračovali do italského Terstu. To už jsem začal mít strach, abych stihl přijet včas na zahájení maturit. Kamarádovi to bylo jedno – chodil na učňák. Autostop nelze naplánovat s takovou přesností jako jízdu autobusem, přestože je rychlý. Jen pro ilustraci trasu Londýn-Brno jsem nejrychleji zvládnul za dva dny! Bylo to tím, že mi v německém Wurzburgu zastavil majitel německé stavební firmy, který jel do Olomouce nakupovat kámen na stavbu německých dálnic a po Německu jel přes 220 km/h. Tenkrát tam měli neomezenou rychlost. Ale vraťme se zpět do slunné Itálie. Místo plánované cesty na jih do Benátek jsme vyrazili na sever do Dolomitů a do Alp. Domů jsme se vrátili přes Rakousko a já jsem skutečně v pondělí ráno stál u slavnostního zahájení maturit.

Tři dny jsem seděl u maturit!

Hned po zahájení se většina spolužáků vrátila domů, aby se mohli učit. Zůstali jen ti, kteří ten den měli maturovat. Já s nimi. Maturita tenkrát byla veřejná. Posadil jsem se do maturitní místnosti a poslouchal, co odpovídají ostatní – tím jsem se učil. To bylo vynikající nejen proto, že jsem každou otázku slyšel několikrát, ale také jsem věděl, na co se ptá maturitní komise – co jí zajímá. Vzhledem k tomu, že jsem měl maturovat až ve čtvrtek, strávil jsem v maturitních místnostech – společně s maturitními komisemi tři dny. Zkoušelo se dopoledne i odpoledne, přičemž se střídaly dvě komise – technická a humanitní (čeština, ruština). V poledne jsme všichni poobědvali a pak se jelo dál. Za tu dobu mě už předseda komise znal jménem. Když na mě ve čtvrtek přišla řada, už se se mnou bavil jako s někým, koho zná. Tím, že nás bylo v ročníku 120, jsem dostal velice intenzivní „nalejvárnu“ spojenou s možností vidět, jak to všechno probíhá. Přitom získané informace se vázaly na emoce spojené se zkoušením spolužáků, takže se mi dobře vybavovaly. Výsledek nemohl být jiný, než za jedna z technických předmětů a dvojka z češtiny. Ruština se bohužel skládala v ruštině a tu jsem se za tři dny naučit nedokázal. Takže i ta čtyřka byla vlastně dobrý výsledek – dostal jsem ji spíše z milosti.

Nápad připravit se na maturitu tímto způsobem nebyla náhoda. Posloucháním odpovědí při zkoušení jsem se učil po celou střední školu. Prostě mě bavilo chodit do školy, ale představa, že sednu a budu se učit, pro mě byla nepřijatelná. Trochu jinak jsem se později na vysoké škole naučil rusky. O tuto zkušenost se možná podělím někdy příště. Také to souviselo s cestováním.

 

Vložil: Stanislav Korityák