Strašidelné stolové hory. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou poprvé do Venezuely

Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Dramatická krajina na vrcholu stolové hory Roraima

Ostrovy v čase, ztracený svět, poslední bílá místa na mapě. Především však eldorádo zajímavých zvířat, z nichž většina je dodnes zoologům neznáma! Všechny tyto superlativy patří stolovým horám v Guyanské vysočině, které se tyčí nad územím Venezuely, Brazílie a Guyany.

Prastaré stolové hory, tvořené usazeným křemencem a pískovcem, byly kdysi celé zality mělkým mořem. Neprošly žádným vrásněním, a patří tak k nejstarším nepřeměněným horninám na Zemi. Dodnes není znám přesný počet stolových hor, kterým se v jazyce místních indiánů kmene Pemón říká tepuis (v jednotném čísle tepuy). Odhaduje se však, že na dobré polovině tepuis dosud nestanula lidská noha. Zatím bylo z vrcholových plošin sneseno a popsáno téměř 10 000 nových druhů rostlin a desítky druhů živočichů. Co dalšího čeká na zvídavé badatele? Tepuis jsou zkrátka takovou trochu strašidelnou konzervou s ještě záhadnějším genofondem. Indiáni Yanomamové a Pémoni je navíc osídlili pozoruhodnými netvory, od létajícího wašoriwe, který jako by z oka vypadl nějakému přežívajícímu ptakoještěrovi, až po dlouhokrkou suwu a chlupatého humanoidního mapinguariho.

Indiáni kmene Pémon se živí jako průvodci turistů při cestě na Roraimu. Ve své pletené nůši si na vrchol hory nesou pouze oschlé placky kasavy.

K nejlépe dostupným stolovým horám patří tepui  Roraima, tyčící se do výšky 2810 metrů nad mořem a rozkládající se na území tří států, Venezuely, Brazílie a Guyany. Roraima neboli Matka všech vod (v jazyce již zmíněných indiánů kmene Pémon) má tu pochybnou čest být první stolovou horou, na jejímž vrcholu stanuli Evropané. K této slavné události došlo v prosinci roku 1884 a tři britští přírodovědci v čele s botanikem E. I. Thurnem byli šokováni nádherným světem nad oblaky, který byl zcela odlišný od toho, co znali. Od těch dob se však hodně změnilo a na Roraimu každým rokem míří tisíce turistů.

Typický pestrobarevný bar v civilizované části Gran Sabany láká k návštěvě. Venezuelské městečko Santa Elena de Uairén je místem, odkud vyrážejí téměř všechny expedice na Roraimu.

Na vrcholovém plató Roraimy jsem se procházel dvakrát a vždy to byl úžasný zážitek. K Roraimě se lze dostat poměrně snadno, a to z venezuelského městečka Santa Helena de Uairén. Nesmíte ovšem podlehnout lákavé nabídce zdejších pestrobarevných barů, které nabízejí chlazené pivo a jiné civilizační požitky. Pokud však odoláte, tak si určitě najměte terénní auto, které vás se skřípěním doveze na vysokou trávou porostlou Gran Sabanu a zastaví až u malé indiánské vesničky Paray Tepuy. No a tady vám, ať už chcete či nikoliv, vnutí průvodce. Sám ze svého okolí znám pouze jediného člověka, kterému se podařilo této nástraze uniknout a výšlap na Roraimu absolvovat bez pémonské asistence. Indiáni navíc bývají často zmožení ohnivou vodou, takže vyjednávání není vždy nejlepší. A co hůře, mladík, kterého vám náčelník přidělí jako průvodce, nedostane téměř nic a všechny peníze shrábne staršovstvo obce. Nedělám si žádné iluze o tom, v jakou tekutinu je zase promění. Náš indiánský průvodce Francisco byl vážně sympaťák, takže s ním žádné problémy nebyly. Vybaven praktickou pletenou nůší, v níž měl uloženy oschlé maniokové placky a láhev na vodu, stal se neocenitelným živým kompasem, mířícím přímo k Roraimě. Kolmé stěny Roraimy však opravdu nebylo možné minout. Tyčily se před námi ve své rudohnědé obludnosti jako nějaký betonový bunkr pro obry z dávnověku Země. Pod vedením Francisca jsme pochodovali asi dvanáct hodin a po překročení dvou větších bystřin jsme se utábořili přímo pod masívem.

Často chovaným zvířetem venezuelských a brazilských indiánů na Gran Sabaně je pruhovaný hlodavec paka, který slouží jako mazlíček nebo živá konzerva pro případ hladu

Cesta byla docela nenáročná, a kdyby nás netýraly krvežíznivé mušky pium, probíhalo by vše bez problémů. Druhý den jsem se ovšem nějak nemohl postavit na nohy, protože jsem měl chodidla plná zavrtaných písečných blech. Ani nevím, kde jsem k těm potvorám přišel. Na tepuy se mi však přece jenom druhý den podařilo vylézt. Po prudkém osprchování ledovou vodou z několika menších vodopádů, padajících z vrcholku zahaleného cáry mlhy, jsem se po strmé a kluzké stezce vyškrábal až na vrcholové plató a rázem se ocitl v jiném světě. Tady to patřilo zcela zvláštním živočichům a rostlinám, které v nížině pod horou nepotkáte.

Stěny Roraimy se před námi tyčily jako nějaký betonový bunkr pro obry z dávnověku Země

Nejslavnějším tvorem, žijícím na Roraimě je dvoucentimetrová žabka Oreophrynella quelchi s velkýma třpytivýma očima, pojmenovaná na počest anglického přírodovědce J. J. Quelcha, který ji v roce 1894 představil veřejnosti. Oreophrynella však příliš nesplňuje běžnou představu o agilním obojživelníkovi, protože vůbec neskáče, ale jen pomalu leze. Quelch také jako první upozornil na neobyčejně veliký podíl masožravých rostlin, který je reakcí na nedostatek živin na povrchu tepuis. Z masožravých rostlin najdeme na Roraimě především rosnatku (Drosera roraimae), heliamforu (Heliamphora nutans) a bublinatku (Utricularia quelchii). Hlavní kořistí těchto fascinujících rostlin je především drobný hmyz, který je sem vynášen vzdušnými proudy z okolních nížin. Kromě masožravek zaujmou pozorovatele hlavně zemní orchideje, tilandsie a dřeviny z čeledi čajovníkovitých. V mělkých rašelinných jezírcích s nízkým pH na povrchu Roraimy příliš života nenajdeme. Dominantní hmotu rašeliniště tvoří především spleť mikroskopických vláken plísní, řas a sinic rodu Scytonema. Tyto sinice mají v ekosystémech tepuis zásadní úlohu, protože na sebe vážou vzdušný dusík, kterého je tu zoufalý nedostatek.

V dalším dílu našeho putování se ještě trochu porozhlédneme po vrcholovém plató Roraimy a zároveň vám představím další záhady kolem tajuplných stolových hor Venezuely a Brazílie.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma