Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Škoda rány, která padne vedle. Pojďme hovořit o školství s učitelem

08.04.2022
Škoda rány, která padne vedle. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Pixabay

Popisek: Rodiče; tentokráte je článek věnován spíše než školství rodičovství

Vím, že si dnešním článkem ovace pokrokářů nezískám, ale přesto jej napíši. Proč? Chci podpořit rodiče v jejich výchovných snahách, jež jsou neustále narušovány nevyžádanými radami od lidí, kteří často ani vlastní děti nemají. Různými „odborníky“ je nám stále vnucováno, že fyzické tresty jsou nepřípustné, nepedagogické a špatné. To je nesmysl, kvůli kterému mnozí rodiče trpí pocitem nejistoty, zda nejsou špatní rodiče. Já jako pedagog trvám na tom, že jedna přes zadek ve správnou chvíli vydá za hodiny kázání. A pro úplnost – stejné stanovisko zastávají dvě třetiny českých rodičů. Není to výkřik osamělého šílence ze tmy.

Pocit, že jsme jako rodiče nemožní a děláme všechno špatně, míváme občas všichni. Já bych spíše řekl, že všichni děláme chyby, přičemž mnohdy se ani o chyby v pravém slova smyslu nejedná. Některé problémy jsou přirozenou součástí vývoje dítěte. Typické jsou například spory mezi rodiči a dětmi v období puberty a postpuberty (tj. od 12-13 let výše). To je ten věk, kdy si naše ratolesti kladou otázku: „Jak může tak skvělé dítě jako já mít tak pitomé rodiče?“ Tyto konflikty – zvláště mezi otci a syny či matkami a dcerami jsou přirozeným průvodním jevem osamostatňování mladého člověka.

Uklidnilo vás to? Pokud ne, dovolím si ještě jeden postřeh – špatný rodič si otázku, zda něco nedělá špatně, vůbec nepoloží. Takže pokud vás napadne, že jste špatní rodiče, znamená to, že o svém rodičovství přemýšlíte – tedy, že se svým dětem věnujete. A to, že najdete nějaké chyby? To se stává. Všichni chybujeme. Podstatné je to, že se snažíme dát dětem to nejlepší.

Plácnutí přes zadek je zkratka – ne zkrat

Chci-li někoho vychovávat, musím k tomu mít nástroje – a to jak pozitivní (pochvala, odměna…), tak negativní (napomenutí, plácnutí, zákazy…). A pak také potřebuji čas od času rychle zasáhnout – to je právě ona přes zadek ve správnou chvíli. Plácnutí samo o sobě nemusí být trest, ale jediné možné řešení. Pokud se nám dítě snaží vytrhnout z ruky na přechodu, nic jiného nám nezbývá.

Často se také jedná o prostředek rychlého zjednání nápravy, jestliže z nějakého důvodu nemůžeme čekat. Například má-li dítě hysterický záchvat v obchoďáku, mohu jej nechat se válet po zemi a poodejít tak, aby mě nevidělo, ale já jeho ano. To má dva efekty – nemá-li dítě žádané obecenstvo (tedy toho, od něhož chce něco koupit), nemá smysl hrát divadlo. Druhý efekt – začne mít jiné starosti typu: „Kde je máma?!“ Mám-li čas (já bych si k tomu čekání koupil kávu), mohu si takový postup dovolit a vím s téměř stoprocentní jistotou, že k dalšímu výstupu nedojde. Děti totiž opakují jen ty „techniky“, které se osvědčily. Ustoupím-li jednou a dítě ví, že „hysterák zabírá“, použije jej i příště. Pokud čas nemám, „nasekám“ dítěti na zadek a jde se. Bohužel bez kávy. Plácnutí je vlastně výchovná zkratka. Ani v tomto případě dítě způsobem, který se nám nelíbí, svého nedosáhlo a opět „vítězí“ rodič. Ve skutečnosti v dlouhodobém horizontu vítězí i dítě – učí se sociálním dovednostem.

Jak vychovávat nedotknutelného?

V důsledku ideologií a dotacemi protlačované „liberální výchovy“ ztrácejí rodiče některé výchovné nástroje – především ty negativní. Negativní nemusí být špatné – je to jedna z běžných motivací, s nimiž se děti budou v budoucnu dále setkávat. Nebo je snad v budoucnu nečekají pokuty, snížené prémie, zákazy vstupu do restaurací, policejní pendreky či dokonce vězení? V nejsvobodnější zemi světa se mohou dočkat i elektrického křesla.

V důsledku asociálních výchovných trendů přibývají „poruchy chování“, a zvyšuje se též kriminalita dětí i míra zneužívání návykových látek dětmi a mladistvými. Tyto trendy jsou asociální jednoduše proto, že zdůrazňují práva, ale opomíjejí povinnosti. Ovšem sociální dovednosti vypěstujeme pouze vyváženým mixem práv a povinností. Jednostranným prosazováním povinností vychováme otroka, jednostranným prosazováním „práv“ vychováme samolibého tyrana. To ale asi není naším cílem. Nebo snad ano?

Strom se pozná po ovoci

Od převratu v roce 1989 kriminalita dětí a mládeže vzrostla několikanásobně. Totéž platí i o drogách a jiných návykových látkách. Současně klesla vzdělanost – od roku 1989 vzdělávací výsledky českých dětí v mezinárodním srovnání trvale klesají. Právě tyto ukazatele jsou měřítkem kvality výchovně-vzdělávacího systému. Samozřejmě ruku v ruce s právním systémem. Pokud nevyzrálému člověku dáme přebujelá „lidská práva“, žádné povinnosti a nulovou zodpovědnost, nelze se divit, že takový jedinec se svou svobodou nedokáže zodpovědně nakládat. A některá dětská práva jsou opravdu bizarní. Třeba ve Finsku mají děti právo na přístup k internetu.

Děti v důsledku neúměrné ochrany získávají pocit beztrestnosti a vlivem násilných filmů a počítačových her též pocit vlastní nesmrtelnosti. Žijí v představě, že auto „musí zastavit“ bez ohledu na brzdnou dráhu atd. Mají přece přednost! Tedy si to aspoň myslí. Plně se to projevilo, když byla po velice krátkou dobu uzákoněna absolutní přednost chodců na přechodech. Tu museli obratem zrušit, protože lidé s pocitem „že mají právo“ vstupovali do vozovky v situacích, kdy řidiči neměli šanci včas zastavit. Právní zákony lze překrucovat dle libosti, ale fyzikální zákony fungují stále stejně. Na náledí auto nezastaví bez ohledu na nezpochybnitelná práva dětí. Ach, ta příroda.

Vyhánění čerta ďáblem

Úměrně tomu, jak přibývají práva dětí, přibývá i počet dětí, které užívají „léky na zklidnění“., Víte, že předepisování těchto léků dětem od roku 1989 vzrostlo devítinásobně? Ve školách se říká, že jsou děti „medikovány“. Docela hezké synonymum pro „oblbování“, ne?

Napadlo vás někdy, že ona psychofarmaka, která mají děti zklidnit, vlastně fungují velmi podobně jako obyčejná facka? Vysvětlím. Ony léky totiž neodstraňují samotnou příčinu problému – jen mění nežádoucí projevy dítěte. A obdobně funguje výchovné plácnutí přes zadek. Také nemá vliv na příčinu, jen dítě donutí chovat se v souladu se společenskými zvyky.

Rozumní lidé se najdou i ve vládě

Potěšil mě Marián Jurečka ve svém rozhovoru, kde naprosto přesně definuje roli „výchovné facky“. Sám bych to neřekl lépe, a proto si dovolím pana ministra ocitovat: „Jsem vděčný svým rodičům, že jsem v pravý okamžik facku taky dostal. Jsem z prostředí, kde rodiče uměli v pravý okamžik vymezit, kde jsou mantinely. Myslím, že většina rodičů umí obezřetně nakládat s tím, kdy k tomuto výjimečnému prostředku sáhne. Samozřejmě existují rodiče, kteří se chovají surově a neadekvátně, na to však můžeme upozornit osvětou. I já jako rodič jsem se ve výjimečné situaci také dostal do momentu, kdy napomínáte podruhé, potřetí a nemá to žádný účinek, tak prostě přistoupíte k lepnutí na zadek. Ale upozorňuju, že jsem to udělal v jednotkách případů, které jsem schopen spočítat na prstech svých dvou rukou.“

Výchovné

Druhou věcí, kterou mě pan ministr potěšil, je tzv. „výchovné“ ve výši 500,- Kč měsíčně, které by RODIČE měli dostat na přilepšenou k důchodu jako odměnu za péči o své děti. Fantastická myšlenka odměnit rodiče za to, že věnují svým dětem čas, znalosti a také nemalé peníze! Aby to mohli udělat, museli se něčeho vzdát – něco si odpustit. Zdůvodnění „výchovného“ je velice věcné: „Je to akt spravedlnosti. Rozhodnutí mít děti není jen o mně, ale i o zodpovědnosti vůči celé společnosti. Náš důchodový systém je bohužel nastaven tak, že oceňuje výši výdělku a délku pracovní aktivity. Naopak nikde nezohledňuje zásluhovost za výchovu dětí rodičů, kteří platí odvody, prakticky tedy živí systém státu. Výchovné jsme tím pádem brali jako určité narovnání křivdy vůči našim rodičům a prarodičům. Ti lidé jsou často v sociálně tíživé situaci, měli by třeba nárok na jiný typ dávek, ale nejdou si o ně požádat, protože mají svou hrdost a důstojnost.“ Pan Jurečka v tomto krátkém odstavci pojmenoval 3 závažné problémy současně (nejsem volič KDU-ČSL):

Lidé, kteří se celý život poctivě živili prací, se stydí říkat si o sociální dávky. Na rozdíl od jiných, kteří nikdy nepracovali a dávky považují za běžný zdroj příjmu. Proto je nezbytné jim tyto zasloužené peníze přidělit.

Lidé, kteří vychovávají děti, investují z vlastních peněz do budoucího sociálního systému statisíce korun, ale peníze ze systému čerpají ve stejné výši jako ti, kteří budoucí „přispěvatele“ do důchodového systému nefinancovali, někdy i méně.

Vrací se k pozapomenuté úctě ke starším – ke svým vlastním kořenům. Nejsem si vědom, že by nějaký politik kromě předvolebních úplatků chtěl – alespoň symbolicky – odměnit  naše rodiče a prarodiče.

Je nutné obnovit přímou ekonomickou závislost mezi generacemi

U poslední z výše jmenovaných myšlenek protentokrát skončím. Česká republika se dnes snaží nalákat co nejvíce lidí z Ukrajiny. Politici doufají, že tím zachrání důchodový systém. Budou-li hodně úspěšní, povede se jim problém stárnoucí populace posunout o pár let. Ale podstatu problému to neřeší – nově příchozí převezmou náš systém hodnot a s ním i „pohodlný počet dětí“ v rodině. Nebudou si přece dobrovolně snižovat životní úroveň.

Problém je v tom, že sociální stát přerušil mezigenerační vazby a všichni lidé jsou na stáří zajištěni stejně kvalitně, bez ohledu na to, zda vychovávají budoucí „živitele“ či nikoliv. Úplně by stačilo stanovit minimální garantovaný důchod, doplněný o přímé odvody „sociálního pojištění“ vyplácené z dětí svým vlastním rodičům – odhaduji, že by stačilo cca 9 % hrubého příjmu. Dnes se odvádí 12,5%. Ze zbývajících 3,5 % by se financoval společný minimální základ.

Je jasné, že 9 % z příjmu lékaře bude více, než 9 % z příjmu pěti pobíračů sociálních dávek. Tím by lidé byli motivováni nejen k tomu, aby měli děti, ale i k tomu, aby jim zajistili opravdu kvalitní vzdělání a vedli je k pracovitosti. A k tomu potřebují všechny adekvátní výchovné prostředky – včetně té pověstné rány, která nepadne vedle.

 

QRcode

Vložil: Stanislav Korityák