O čtyřech zemích, které neodešly z Ruska do Evropy, a jedné, kterou Evropa sama odmítla. Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Svaz sovětských republik? Proč ne

V souvislosti s aktuální válkou mezi Ruskem a Ukrajinou se autor pokusil nastínit málo známé příběhy pěti zemí, které po rozpadu SSSR buď ztratily, či odmítly možnost osamostatnit se a svobodně odejít směrem západní demokracie (Karélie, Podněstří, Abcházie a Severní Osetie), zatímco pátá (Kaliningradská oblast neboli Východní Prusko), která byla Ruskem Západu sama nabídnuta, jím byla odmítnuta.

Ruské Finsko = Karélie (země, která při rozpadu SSSR ztratila právo na samostatnost díky předchozí masové emigraci)

Finsko bylo součástí Ruského carství od porážky Švédska (kterého bylo součástí od 12. století) Ruskem v roce 1809 do roku 1917. Bolševici tehdy nezávislost Finska (stejně jako Litvy, Lotyšska a Estonska) uznali v rámci taktiky opuštění všech front na západě a jeho vůdcem se stal starý zasloužilý carský generál C. G. E. Mannerheim (jemuž Vladimir Putin ještě v roce 2016 odhalil v Petrohradě pamětní desku). Karélie, historická východní část Finska, cosi jako finská Morava, se ale součástí ruského státu stávala už od 13. století a v roce 1721 přešla pod ruské impérium téměř úplně. Tehdejší švédské kolonii Finsku zbylo jen historické hlavní měst Vyborg, o které ovšem přišlo také během finsko-sovětských bojů za druhé světové války. Karélie, oblast hovořící dialektem finštiny, se v rámci národnostní politiky Sovětů stala autonomní republikou RSFSR a v roce 1940 povýšila na Karelofinskou sovětskou socialistickou republiku, což mělo taktický důvod. Stalin, jemuž se za války nepodařilo dobýt celé Finsko, měl za to, že s pomocí finsky mluvících karelských komunistů se mu podaří zkomunizovat i Finsko a dostat ho po dobrém (jedním ze soudruhů, kteří mu v tom měli pomoci, byl i jeho pozdější nástupce Jurij Andropov, jehož dědeček byl židovský klenotník původem z Finska).

Stal se ale pravý opak. Stalin poslal do Finska příliš Karelů a zbytek odešel přes těžko hlídatelnou arktickou hranici ilegálně, takže Chruščov v roce 1956 republiku zase zrušil. Z historického pohledu to byla ovšem chyba, protože když se v roce 1991 rozpadal Sovětský svaz, dohoda zněla, že samostatnost dostane všech patnáct SSR (sovětských socialistických republik). Dostala by ji i šestnáctá, Karélie, která by se tím pádem stala něčím, jako je dnešní republika Kosovo (která je národnostně fakticky druhou evropskou Albánií), druhým evropským Finskem, které by se s Finskem možná i spojilo (což by udělalo i Kosovo, kdyby o ně Albánie stála). Bohužel v době rozpadu Sovětského svazu byla republika s právem na samostatnost už 35 let zrušená a v dnešní ruské autonomní Karélii mluví původním jazykem jen slabých deset procent obyvatelstva, zbytek obyvatel tvoří Rusové. Finsko tak díky karelské emigraci přišlo o východní provincii o rozloze poloviny svého současného území.

Země, o kterých autor vypráví v textu, jsou na mapě vyznačeny červeně. Grafické zpracování Jaroslav Svoboda.

Ruské Německo = Východní Prusko aka Kaliningradská oblast (země, kterou si SRN v 90. letech odmítlo vzít zpět)

Autor tohoto přehledu rád říká, že Východní Prusko je země zločinu a trestu. Němci v křížových výpravách (ve spolupráci s evropskými biskupy, jako byl český patron, svatý Vojtěch Slavníkovec, a pod vedením českého krále Přemysla Otakara II., po němž hlavní město východního Pruska, které založil, pojmenovali Königsberg, Královec, ono město, v němž Immanuel Kant později přišel na to, že vrcholem přírody je hvězdné nebe nad ním a mravní zákon v něm) vyhubili původní baltské Prusy, příbuzné s dnešními Litevci a Lotyši, protože se bránili přijmout křesťanství. Němečtí dobyvatelé přijali jméno tamního národa, čímž vzniklo Prusko, země, která původně patřila Řádu německých rytířů (o němž pojednává například film Údolí včel). Zvláštní je, že někdejší bašta pohanství v Evropě se za německých rytířů stala baštu katolicismu, a hned jak přišel Luther, zase protestantismu.

Nicméně v 16. století nad ní náboženský řád vládu ztratil a Prusko se stalo vévodstvím pod vládou braniborských Hohenzollernů. V 17. už bylo královstvím a ze zapadlé zemičky vedle Litvy postupně dobylo a skoupilo půlku Německa až po průmyslové Porýní. Bylo to německé Prusko, které po staletí vlastnilo mimo jiné celé baltské pobřeží od Dánska až po Litvu (Poláci byli po staletí národem bez moře) a které v roce 1871 pod svou vládou sjednotilo celé Německo.

V důsledku druhé světové války a Hitlerova útoku na SSSR 700 let po Přemyslu Otakarovi, který vyhubil původní Prusy, vyhnala Rudá armáda zase tamní Němce, kteří ale na rozdíl od poválečného odsunu z východní Evropy neměli čas si ani sbalit. Sovětský poručík, který kvůli tomu, že se tehdy v soukromém dopisu kriticky zmínil o Stalinovi, byl z první linie v Prusku zatčen a odvezen do gulagu, A. I. Solženicyn, o stylu sovětské ofenzivy v Prusku, která se tolik podobala Hitlerovým ofenzívám při dobývání SSSR, později v lágru napsal výmluvnou poému Pruské noci:

Po druhé světové válce věnoval Stalin drtivou většinu východního Pruska Polsku jako kompenzaci za území, které mu zabral při okupaci v roce 1939. Během předválečné dohody s Hitlerem kupodivu nevolil náhodou, kam až dojde, ale podle národnostního klíče. Okupaci východní části Polska v roce 1939 vnímal tak, že znovudobyl polské oblasti, osídlené majoritně Ukrajinci a Bělorusy, a připojil je k Ukrajinské a Běloruské SSR (čímž tyto země po stovkách let paradoxně sjednotil). I v roce 1945 pak dělil podle národnostního klíče. Poválečné Polsko stvořil podle mapy Polska z 10. století, kdy vzniklo Polské království. Ovšem východní kus zabraného území, dnešní Kaliningradskou oblast, která Polsku historicky nepatřila, si nechal pro sebe. Mohl je jistě připojit i k tehdy už sovětské Litvě s poukazem na historickou příbuznost původních vyhubených Prusů s Litevci, ale připojil je jako odloučené území k více než 400 kilometrů vzdálené RSFSR (sovětskému Rusku).

Jako by tehdy už nahlédl do budoucnosti k dělení SSSR, odtržení Litvy od něj a dnešní potřebě prezidenta Putina mít kromě severovýchodního Petrohradu strategický přístup k moři i v jihovýchodní části Baltského moře. Stejnou jasnozřivostí ale jako by bylo vybaveno i Polsko, které loni začalo budovat ,malý Suezský průplav' skrz poloostrov Viselská kosa, aby jeho lodi ze západu Polska do východopolského přístavu Elbląg nemusely plout přes vody, patřící Kaliningradské oblasti, tedy ruskému Východnímu Prusku.

Když spolupracovník think-tanku Evropské hodnoty Petr Kolář v televizní debatě řekl, že Putin bude po porážce na Ukrajině muset Východní Prusko vrátit Německu, přemýšlel jsem, zda ví, že Německo tuto oblast mohlo mít už dávno, kdyby ji v 90. letech 20. století neodmítlo. První prezident Ruské federace Boris Jelcin se po rozpadu SSSR oblasti v jihovýchodním Baltu chtěl vzdát a nabídl ji zpět Německu za určitý balík peněz, které by tehdy vznikající Ruské federaci velmi pomohly. Tehdejší ministr zahraničí SRN Hans-Dietrich Genscher a jeho kancléř Helmut Kohl ale neměli o rodné město Immanuela Kanta a jeho okolí už zájem. Měli pocit, že v době integrace dvou německých států by se jim integrování i třetího, který byl kromě 45 let v SSSR i oddělen od centrálního území Německa Polskem, a především v něm už nežili žádní Němci, už nemuselo povést.

Jelcin navrhoval, že kromě potomků místních rodáků, kteří by se chtěli vrátit zpět ze SRN, by do Východního Pruska ze střední Asie přestěhoval menšinu ruských Němců, kterým Stalin za druhé světové války (v zásadě po vzoru amerického prezidenta Roosevelta, který dal po japonském útoku na Pearl Harbor také zatknout americké Japonce a soustředit je do odlehlých internačních táborů) zrušil jejich Autonomní sovětskou socialistickou republiku Povolžských Němců (1918-1941) a poslal je do vyhnanství do Střední Asie. Od Borise Jelcina to ale byla marná snaha, ruští Němci se daleko raději než do chudého Královce vrátili do bohatého Mnichova, a tak dnes na území vyhubeného přírodního národa a později nejprotestantštějšího území ve střední Evropě nemáme kus německého území, sousedícího s Litvou, ale kus Ruska s pravoslavnými zlatými kupolemi, který teď zřejmě budou umělým průplavem obeplouvat nejen polské lodě.

Ruské Rumunsko = moldavské Podněstří (země, jejíž obyvatelé nechtějí prodávat své orgány)

Bývalá východní část Rumunska jménem Moldavsko (sousední region v Rumunsku se nazývá Moldávie či Multánie) byla (s výjimkou mezi lety 1917, kdy ji Lenin propustil ze svazku ruských území, a 1940, kdy ji Stalin znovu připojil) součástí Ruska od vlády cara Petra I. počátkem 18. století do osamostatnění Moldavské SSR v roce 1991. V témže roku se od ní na levém břehu Dněstru odtrhla separatistická republika Podněstří, kde třetinu obyvatelstva tvoří Rusové (a další dvě třetiny Ukrajinci a rumunsky mluvící Moldavané), platí se tu rublem, obyvatelé, kteří na to mají, cestují po světě s ruskou identitou a během voleb v roce 2006 se 94,6 procenta voličů vyslovilo proti znovupřipojení k Moldavsku (přes třicet let v demokratické Evropě nejchudší zemi, kde je typickým způsobem úživy prodej vlastních orgánů), a naopak 97,1 procenta voličů se vyslovilo pro připojení k Rusku, k němuž Podněstří fakticky patří.

Ruská Gruzie = Abcházie a Jižní Osetie (země, které SSSR dalo Gruzii, ale Rusko si je vzalo zpět)

Stejně i kavkazská Ruská Gruzie = Abcházie a Jižní Osetie (země, které SSSR dalo Gruzii, ale Rusko si je vzalo zpět), země dvou negruzínských národů (v případě Osetinců jde dokonce i o národ nepříbuzný, íránský), které Gruzínec Stalin připojil ke Gruzii, ale po rozpadu SSSR v nich v reakci na (ná)silné pogruzínšťování vypukly dlouhotrvající partyzánské války, které skončily až v roce 2008, kdy obě republiky (paradoxně během prozápadní a proevropské Saakašviliho vlády!) vyhlásily samostatnost s podporou Putinova Ruska, které je během rusko-gruzínské války fakticky anektovalo a jejich obyvatelům stejně jako v Podněstří poskytlo své občanství. (Nezávislost těchto tří republik uznávají jen ony samy mezi sebou plus arménská republika Náhorní Karabach-Arcach, které se budeme věnovat v některém z dalších textů).

V posledních dnech Moldavsko, s logickou vazbou k vývoji na Ukrajině vyslovilo ambici stát se součástí Evropské unie. Pokud by Moldavsko svůj požadavek do budoucna rozšířilo o ambici znovuzahrnout do svého území ruské Podněstří, případně stát se členem NATO, z logiky věci by vyplýval paradoxní důsledek. Moldavsko by asi čekala tatáž tragédie, kterou dnes už prožívá sousední Ukrajina.

Vložil: Tomáš Koloc