Titicaca – pravlast slizkých vodnic, Inků a brambor. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou podruhé do Bolívie
02.04.2022
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Aymarská maminka s typickou buřinkou a potomkem na zádech. V žilách Aymarů dodnes koluje krev Inků.
Když se řekne Copacabana, tak si většina lidí vybaví zlatavou pláž v brazilském Rio de Janeiru, omývanou vlnami Atlantského oceánu. Usmívající se krasavice v miniaturních plavkách a urostlí osmahlí chlapíci, tak nějak má přece vypadat omladina, skotačící na nejslavnější pláži světa. Život na té původní Copacabaně má však daleko k juchání a poskakování v zpěněných vlnách.
Je tady lezavá zima, a navíc musí neznalý turista lapat po vzduchu a čelit grilování vysokohorského agresivního slunce. Nachází se totiž na andském Altiplanu (náhorní plošině) ve výšce 3800 metrů nad mořem. První a po dlouhou dobu také jediná Copacabana je ještě dnes mezi turisty paradoxně poměrně málo známá, a navíc neleží v tropické Brazílii, ale na březích studeného bolívijského jezera Titicaca.
Copacabana je jakousi vstupní bránou k jezeru, o které se Bolívie dělí se sousedním Peru. Z metropole La Pazu jsem se na její náměstí se slavnou bazilikou Panny Marie z Copacabany dokodrcal za pár hodin autobusem. Nevím, co je na tomto kostele z 16. století tak úžasného, ale místní si jej velmi považují a konají sem slavné poutě. Zvěčnil jsem tedy baziliku svým plastovým aparátem (snímek si můžete prohlédnout v této reportáži) a vyrazil k slavnému jezeru, či lépe řečeno k svéráznému vnitrozemskému sladkovodnímu moři. Titicaca je totiž více než dvě stě kilometrů dlouhé a v nejširším místě přesahuje 60 kilometrů. Průměrná hloubka tohoto gigantického rezervoáru je značná a dosahuje zhruba 107 metrů. Největší naměřená hloubka je neskutečných 283 metrů, i když někteří domorodí Aymarové tvrdí, že je ve skutečnosti bezedné.

Slavná bazilika Panny Marie z Copacabany na březích Titicaca byla postavena už v 16. století
Aymorové také dodnes věří, že se v jejich posvátném jezeře narodilo Slunce, a pak vystoupilo nad hladinu, nožkou se odrazilo od ostrova Isla de Sol a huplo přímo na oblohu. Později z jezera vystoupil také udatný válečník Manco Capac, kterého vzápětí následovala jeho sestra Mama Oclo. Když sourozenci dospěli, museli odejít a hledat nový domov. Ten našli po nesmírně dlouhé cestě v peruánském Cuzcu, kde založili Inckou říši. Tolik tedy aymarská legenda.
Nemohl jsem se podívané na bájné jezero nabažit. Lezavá zima, která se vyplížila z hlubin po západu slunce, mě však přinutila najít si nějaké ubytování. Po zevrubné prohlídce a porovnání cenových nabídek jsem se ubytoval v penzionku věčně nabručené indiánky, zababušené v celé záplavě šátků. Na hlavě s těžkými copy jí balancovala typická buřinka, bez níž nedá aymarská žena ani ránu.
Bylo zajímavé pozorovat chování mé hostitelky, která kombinovala pozoruhodnou podnikavost s notně arogantním chováním. Teprve po čase jsem pochopil, že to patří k typickému bontonu Altiplana. Tady se příroda ani společnost s člověkem nemazlí, a tak není žádný důvod chovat se k jiným lidem odlišně. Oč vřelejší jsou indiáni a caboclové v Amazonii proti zdejším studeným čumákům. Nechci samozřejmě generalizovat, ale silně mi to připomíná hanáckou pohostinnost některých lidí, kteří by si pro korunu nechali vrtat koleno a slova jako „děkuji“ a „dobrý den“ stále nemohou najít v slovníku.

Posvátné jezero Titicaca dnes křižují moderní čluny
Druhý den jsem si půjčil od místního rybáře stařičký kajak za pár boliviánů a se slastným pocitem nořím list pádla do vody. Pluji po jezeře Titicaca, jak opojný pocit! Voda je zde celkem čistá, zato docela studená. Po celý rok se nicméně drží na konstantní teplotě kolem deseti stupňů, takže se to dá vydržet.
Jako všude na světě u sladkovodních jezer, i tady udělali místní obyvatelé typickou tragickou chybu. Za všechno může samozřejmě chamtivost, když bolívijští a peruánští podnikatelé zavětřili šanci, jak jezero průmyslově využít. Místo aby si užívali plodů své práce a chytali jenom místní ryby, tak si sem v třicátých letech minulého století nasadili predátory v podobě amerických pstruhů. Tihle ušlechtilí, ale nenažraní dravci zakrátko zdecimovali původní faunu a co horšího, nakazili se jakousi nemocí a sami prakticky vymizeli. Úlovky rybářů jsou tak dnes celkem bídné. Smutnou výčitkou tohoto experimentu je rybka halančík, zvaná amanto, která byla endemitem jezera, takže se nevyskytovala nikde jinde na světě. Se svou velkou, nahoru obrácenou a vyšpulenou tlamkou a ostrými šupinami vypadal amanto jako miniaturní dráček. Je ho zkrátka velká škoda.

Incké ruiny nedaleko jezera Titicaca
Opustil jsem myšlenky na amanta a ploužím se kolem břehů Titicaca v marné snaze zahlédnout zdejší napůl mytologické zvíře – rosolovitou a ošklivou zanu. V hlubinách i na mělčinách zde žijí prapodivné akvatické žáby, které dýchají slizkou a převislou kůží, takže se vůbec nemusí vynořovat nad hladinu. Tyto žáby mají ostatně moc pěkné české jméno. Říká se jim vodnice posvátná, což je o hodně hezčí než jejich latinský vědecký název Telmatobius culeus. Mně se ale stejně nejvíc líbí aymarská zana. „Zana, nezana“, i když jsem se hodně snažil, neviděl jsem ani jednu.
Když už jsem u těch jazykolamů, myslím, že vám dlužím ještě rozklíčování jména jezera Titicaca. V jazyce Aymarů znamená „titi“ název pro velkou kočku (možná pumu či jaguára) a „kak“ skálu. Jméno Titicaca tak lze volně přeložit jako Skála pumy. Já osobně bych však mysteriózní jezero nazval Bramborovým mořem. Možná se tady narodil první Inka, ale zcela určitě se odtud do světa rozšířily brambory. Zdánlivě jalová políčka kolem jezera plodí dodnes prapůvodní odolné odrůdy, a jsou tak jakýmsi živým skanzenem a holdem plodině, která tvoří základ naší kuchyně a již mnohokrát zachránila lidstvo před hladem.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma