Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vnuk bohaté babičky přežil koncentrák, aby jako soudruh prezident pomáhal šikanovaným. Svět Tomáše Koloce

komentář 02.04.2022
Vnuk bohaté babičky přežil koncentrák, aby jako soudruh prezident pomáhal šikanovaným. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Antonín Zápotocký b dokumentu Muž z lidu

Tento rok uplyne 65 let od smrti pátého (z toho druhého komunistického) československého prezidenta Antonína Zápotockého. Pověst o ubohém kameníkovi a synovi chudého krejčího, kterou si do jisté míry sám vytvořil jako spisovatel, i aktuálně tradovaný obraz prvořadého komunistického sekerníka, poněkud vadnou v konfrontaci s jeho skutečným, všemi barvami hrajícím životním příběhem.

Antonín Zápotocký, narozený ve stejném roce jako Edvard Beneš (1884-1957), byl první hlavou československého státu, která se už narodila v rodině politiků. Matka jeho otce Ladislava Zápotockého-Budečského (1852-1916) Anna Tereza byla ze zámožné, kadaňské, německy mluvící rodiny Krolupperů, jejíž předkové pocházeli z kralupské židovské komunity. (Připomeňme si, že matka Zápotockého vrstevníka Edvarda Beneše v mládí sloužila v jiné kadaňské německé rodině.)

Rodiče babičky budoucího prezidenta Anny Terezy byli majiteli realit a manželství s pouhým krejčím Zápotockým dlouho zvažovali. Její syn, také krejčí, který přijal přízvisko Budečský (jeho nejstarší doložení předkové v 17. století pocházeli ze vsi se symbolickým názvem Mozolín, on sám si svůj přídomek dal po nejznámějším místě kraje, sídle svatého Václava v Budči) se pak stal zakladatelem České strany sociálně demokratické (1878) a prvním sociálně demokratickým starostou rodných Zákolan u Kladna. (Připomeňme si také, že i otec jeho soudruha nástupce Gustáva Husáka byl ve své obci starostou.)

Nedá se říct, že by otec starosta svému synu Antonínovi (druhému ze svých pěti dětí, dvou synů a tří dcer, které měl s Barborou Dolejší-Zápotockou, 1855-1925) vyšlapal cestu. Antonín se vyučil kameníkem, vytvářel mimo jiné chrliče pro výzdobu věží svatovítského chrámu, který byl v jeho mládí dostavován pod vedením architekta Kamila Hilberta. Svou vášní pro kulturu se tak trochu vymykal z řady pozdějších komunistických hlav státu. Kupříkladu po svatbě s dvacetiletou Marií Skleničkovou (1890-1981), kterou musel její otec hutník úředně zplnoletnit (plnoletosti se tehdy dosahovalo ve věku 24 let) na pražském okresním hejtmanství (při níž byl mimochodem svědkem pozdější Háchův prezidentský protikandidát, kníže Jaroslav Lobkowicz) šli novomanželé do Národního divadla na operu Carmen.

Po otci coby politikovi měl Antonín Zápotocký, už v 25 letech krajský tajemník ČSSD, vrozenou příslušnost k tehdy jediné levicové politické straně a vášeň stranického agitátora (zatímco z jeho komunistických kolegů nikdo nikdy nepotkal legendárního Lenina, on se s ním ještě před vznikem KSČ potkal dvakrát; během sjezdu ruských socialistů, který pro svou domácí ilegalitu byl konán v Praze roku 1912, a jako delegát ČSSD na sjezdu 3. Internacionály v roce 1920). Po otci coby redaktorovi také zdědil stranický čtrnáctideník Dělnické listy, které oba psali takřka sami a v nichž se tříbil jejich slovesný talent, který byl spíš novinářský než literární. (Naopak třeskutě literární byl talent jednoho z redaktorů téhož sociálnědemokratického tisku, Jaroslava Haška, který v redakci dokonce i přespával, poté co se sociálně demoratickými pohlaváry, bratry Šmeralovými, poslancem strany Bohumírem a překladatelem Marxova Kapitálu do češtiny Theodorem, prováděl kousky typu recesistických přednášek „O zestátnění ruských domovníků“, „O chovu pokrokových sviní“ anebo „Kynologická přednáška o výcviku rasy policejních špiclů“, a ve vinohradské hospodě s poetickým názvem Kravín s ním zakládali jeho happeningovou Stranu mírného pokroku v mezích zákona).

Přes svůj sporý literární talent pak jako premiér a prezident napsal Zápotocký pět knih, kterých si přes jejich propagandistický charakter cenil jako klenotů beletrie a které se objevovaly i na plátně ve filmových adaptacích. (V roli jeho ženy Marie v Rudé záři nad Kladnem zazářila pozdější spoluzakladatelka Charty 77 Vlasta Chramostová a roli otce Budečského ve filmu Vstanou noví bojovníci si zahrál Otomar Krejča, který byl za normalizace jako zakladatel Divadla za branou, popírajícího režimní socrealismus, vyhnán do zahraničí. Obě dvě díla byla později kromě filmu natočena i v televizi stejně jako chronologicky první díl rodové trilogie Rozbřesk, který pojednával o babičce Tereze, jejíž původ byl ale v knize samozřejmě patřičně ,zproletářštěn'.)

 

 

Za svou literární tvorbu byl Zápotocký osobně pokárán Stalinem, který si stěžoval, že „zatímco Slánský rozkládal stranu, Zápotocký si psal romány“. Zápotocký si zakládal na pověsti podporovatele umění. Ještě na přelomu 40. a 50. let a řádění socrealismu se zasadil o zachování avantgardního divadla E. F. Buriana a ve stejné době věnoval Svazu spisovatelů zámek na Dobříši, kde pak v 50. a 60. letech žila v exilu řada spisovatelů ze zemí s fašistickými režimy (včetně budoucího nositele Nobelovy ceny Pabla Nerudy z Chile).

Ačkoli byl hlavním vůdcem neúspěšného kladenského povstání v roce 1920, které ve svém důsledku vedlo k založení Komunistické strany Československa, do níž obratem z ČSSD přestoupil, a ačkoli ho po povstání do vězení odsoudil sám tehdejší premiér Edvard Beneš (aniž by tušil, že Zápotocký po něm jednou zdědí funkce premiéra i prezidenta), skalními bolševiky byl vždy pokládán spíš za opatrného odboráře z rodiny lassallovců (tj. vyznavačů postupných mírumilovných socialistických reforem kapitalistického státu).

Pro svůj punc zpátečnického socdemáka byl v stranické nomenklatuře KSČ vždy na vedlejší koleji. Za nacistické okupace sice získal sovětské občanství (což se většině řadových komunistů, kteří utíkali před nacisty do SSSR, nepovedlo; běžný emigrant ze země, okupované nacisty, se dostal do gulagu na tři roky, řadový komunista na pět a čelný komunista na osm, neboť „měl zůstat doma a bojovat za stranu“), ale nebyl mu zajištěn přechod hranic, a když se o něj přece pokusil, byl během něj Zápotocký zatčen a strávil pět let v koncentračním táboře Sachsenhausen, určeném zejména pro komunisty, jehož vnitřní samosprávu delegovali němečtí nacisté na německé komunistické vězně a ti zase na komunisty z celého světa, odkud také pochází řada svědectví o Zápotockého úloze ve vedení tábora.

Faktem ale je, že na smrt vyhublý, v té době už 61letý Zápotocký byl při pochodu smrti z tábora docela náhodně zachráněn mladými židovskými spoluvězni, které zverboval do strany, jež ale brzy prohlédli (celá skupina těsně po únoru 1948 emigrovala). Po válce se pak stal člověkem na černou práci (ve chvíli, kdy v roce 1953 chtěla vláda ukolébat národ před měnovou reformou, nechala do rozhlasu o tom, že reforma nebude, lhát Zápotockého) a tmelem pro zaplácnutí nižších funkcí, které se uvolnily.

Stal se šéfem odborů, což byla funkce, kterou nikdo nechtěl, protože předpokládala kompromisy s odboráři-nekomunisty, premiérem se stal, poté co Gottwald postoupil z premiérské do prezidentské funkce (1948-1953), a po jeho smrti převzal i jeho prezidentskou funkci. Po celou dobu, kdy byl hlavou státu (1953-1957), byl faktickou hlavou tehdejšího státu (hlavou KSČ) místo něj ale Antonín Novotný. Zápotockému zlomilo vaz, že jako člen politického sekretariátu ÚV KSČ, který měl na starosti i průběh procesů, sice splnil dohodu, aby zdržel Slánského ve své vile, aby ho StB ten večer mohla hladce zatknout, ale jak vzpomínal tehdejší svazácký předák (později též zakladatel Charty 77, který navíc vymyslel její jméno) Pavel Kohout, když se Zápotockému zmínil o možnosti hledání ,zrádců' i mezi mládeží, Zápotocký ho zchladil slovy, ať se raději učí.

A to nebyla jeho jediná ,úchylka' od jednotného proudu směřování tehdejšího režimu. Podpořen Chruščovovým destalinizačním projevem na 20. sjezdu KSSS v roce 1956 prohlásil, že pokud rolníci nechtějí vstupovat do družstev, neměli by k tomu být nuceni a měli by mít právo z nich vystoupit. Když byl ale tentýž rok na sjezdu spisovatelů přítomen tomu, jak František Hrubín a Jaroslav Seifert žádali propuštění a rehabilitaci vězněných katolických básníků, nechal je ze svazu vyloučit a z dlouhé řady žádostí o milost jako prezident nevyhověl žádné (kromě té od hokejových mistrů světa z roku 1949, kteří byli o rok později Gottwaldem kvůli podezření z hromadné emigrace posláni do Jáchymova). Své role kolaboranta si ale byl vědom. Před šéfem své prezidentské kanceláře Ladislavem Novákem si jednou povzdychl: „Já nejsem Jan Hus. Raději jsem měl zůstat odborářem.“ Zemřel roku 1957 na Pražském hradě v době, kdy celé vedení strany a státu odjelo do Moskvy. Jeho s sebou nevzali.

Je třeba říct, že přes Zápotockého konformnost s režimem v okamžicích, kdy se na něj tlačilo, se kdykoli, kdy se mu uvolnil manévrovací prostor, často skutečně stával ochráncem, zejména umělců, k nimž se řadil a mezi něž kromě jeho předchůdce, básníka a překladatele Emila Háchy a nástupce dramatika Václava Havla, pak už nikdo z našich prezidentů nepatřil.

Ačkoli (později shodně se svým nástupcem Ludvíkem Svobodou) jako jediný prezident republiky, tedy formální hlava státu, nebyl souběžně i faktickou hlavou státu (lídrem KSČ), jako člověk uměleckého směřování měl do jisté míry důvěru svých spolustraníků o něm rozhodovat a jako takový se podepsal na prvním ,uměleckém jaru' československé kultury, která i díky němu hned po Stalinově smrti v roce 1953 povolila díla, jež nejprve opatrně, ale pak čím dál drzeji kritizovala byrokratický a totalitní charakter režimu. Byly to filmy, jako Lipského Cirkus bude! (1954), Fričovo Zaostřit, prosím! (1956), Svitáčkův Konec jasnovidce (1957) a Kádárova a Klosova Hudba z Marsu (1955) a Tři přání (1958), které napsal vrcholný satirik Vratislav Blažek (mj. Starci na chmelu a Světáci).

K tomuto hnutí patřilo i Zápotockého ano i k vydání románu Josefa Škvoreckého Zbabělci, který nesmírně otevřeným způsobem zmapoval faktický vznik panujícího režimu v románovém Kostelci (ve skutečnosti Náchodě) v květnových dnech roku 1945, i prezidentovo ano k založení Divadla ABC (v čele s Janem Werichem, kde byly uváděny nejen staré hry V+W s aktualizovanými předscénami Horníčka a Wericha, ale i přímo drzé satirické hry, jako například funkcionářská satira Byl Filip Fillípek, nebo nebyl?, 1956, jednoho z obyvatelů dobříšského zámku, tureckého dramatika Nâzıma Hikmeta), či prvního multimédiálního programu světa, spojujícího divadlo a film, Laterny magiky (pod vedením z Barrandova vyhnaného režiséra Alfréda Radoka), která už po Zápotockého smrti, na světové výstavě v Expo 1958 v Bruselu, získala první cenu a vlastně začala tradici otevírání československé kultury vnitřní demokratické tvorbě i světu.

Přestože Zápotockého smrt a přechod umění přímo pod knutu lídra strany Antonína Novotného a jeho stalinistických sekerníků typu Ladislava Štolla vedly k pohromě po 1. festivalu čs. filmu v Banské Bystrici, tj. k okamžitým zákazům filmů Konec jasnovidce a Tři přání (povoleny byly až v roce 1963, kdy už byl Novotný pod vlivem hrdiny československé kultury Jana Procházky, který se za účelem prosazení kulturních hodnot stal ,prezidentovým přítelem'), románu Zbabělci, vyhození Alfréda Radoka z Laterny magiky, vyštvání Jana Wericha z Divadla ABC, a dokonce i k podezřelým úmrtím trpěných čelných avantgardistů čs. umění (kterým oběma nebylo ještě šedesát let!) Vítězslava Nezvala a Emila Františka Buriana v Státním sanatoriu – určité dědictví tu po Zápotockém přece jen zůstalo.

 

 

Tak jako Lenin se kdysi (ještě o němém filmu) vyjádřil, že jde o nejdůležitější umění, a komunistické země se posléze činily, aby v tomto oboru vyškolily skutečné umělecké špičky, Zápotocký se v období po roce 1956, kdy začal bojovat proti násilné kolektivizaci zemědělství, vyjádřil, že čeští umělci by se měli více věnovat zemědělství. Umělci vycítili v nezpochybnitelné větě prezidenta republiky příležitost a oporu, a tak vznikla červená linka jezeďácké satiry, která začala už v roce 1959 premiérou Dietlovy divadelní hry Nepokojné hody svaté Kateřiny a přes jeho seriál Tři chlapi v chalupě (1961-1973), Blažkovy Starce na chmelu (1964), Jílkovu Rapotínskou tragédii (1970), Smoljakův a Svěrákův Trhák (1980) a Troškovy Slunce, seno, jahody (1983) a …a pár facek (1989) ovinula celý minulý režim hromadou kvalitní srandy, utahující si z „našeho znárodněného zemědělství“, a která přes závěrečný díl …a erotika (1991), seriál manželů Pelantových Ranč U Zelené sedmy (1998-2005) a Vorlovy Cesty z města (2000), …do lesa (2012) a …domů (2021) pokračuje dodnes, tentokrát satirou na dotované eurozemědělství, v němž se sedlák stává daleko spíš už jistým druhem sponzorovaného reklamního zahradního architekta.

Zápotockého budovatelskou povahu sdílela jeho starší sestra Julie (1882-1943), která se provdala do Olomouce a až do zákazu strany v roce 1938 za ni byla členkou školské a kulturní komise města, a také prezidentova starší dcera Marie (1911-1954), která v třicátých letech budovala šest let sovětský textilní průmysl. Po válce se vdala za čs. velvyslance v Itálii, ale ještě za života svého otce zemřela na rakovinu. Nápadné jméno jejího manžela-velvyslance (Oldřich Kaiser, 1911-1988) budí naději na příbuzenství se známým českým hercem, jehož vklad do žánru parodie na české združstevněné zemědělství je také klasický (viz ZDE), herec ale příbuzenství s bývalým prezidentem popírá.

 

 

Talent pro politiku zdědila i Zápotockého nemanželská dcera Antonie (1923-?), která byla tajemnicí nejmocnější ženské organizace minulého režimu, Československého svazu žen. (Pro svou podobnost s otcem si raději dala říkat Táňa, aby její křestní jméno nebylo druhým jasným ,razítkem' jejich příbuzenství.) Domáckou prostotu své matky (z níž Marie Zápotocká vystoupila pouze po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, proti níž protestovala dopisem, který svorně podepsaly nekomunistická bývalá první dáma Hana Benešová a komunistické bývalé první dámy Marie Zápotocká a Božena Novotná) zdědila pouze mladší manželská dcera Zápotockých Jiřina (1912-2002).

Zajímavý byl rozptyl Zápotockého zpodobitelů v českém filmu. Malého Jindřicha Havla do filmové adaptace svého románu Vstanou noví bojovníci (1950) si na přání režiséra Jiřího Weisse raději vybral sám. Věděl o své přezdívce Ušaté torpédo, a když viděl svého malého ušatého zpodobnitele, poznamenal jen: „Já jsem byl v dětství ještě mnohem ušatější.“ O pět let později byl více polichocen, když autobiografickou roli Toníka v adaptaci jeho románu o kladenském povstání Rudá záře nad Kladnem ztvárnil největší filmový krasavec Josef Bek.

Za minulého režimu měl (pro svou všestrannou podobnost včetně uší) patent na roli Antonína Zápotockého herec a operní pěvec Adolf Filip (hrál ho ve filmu Dvacátý devátý a v seriálech Gottwald a Roky prelomu) a je dost dobře možné, že to mělo vliv na rozhodnutí režimu, že hercova dcera Lenka Filipová směla legálně studovat Mezinárodní hudební akademii v Paříži a prosadit se na francouzské hudební scéně. Za nynějšího režimu jeho roli přebral stejně fyzicky disponovaný Jaromír Dulava (AZ hrál v seriálu České století, kde byl AZ zpodobněn jako ten, kdo svou depresi z toho, kam se dostal režim, jež celý život budoval, léčí alkoholem, a také ve filmu Zlatý podraz). Kromě nich hráli AZ Jan Cmíral ve filmu Vítězný lid a Ladislav Kolář ve filmu Šarlatán, který polská režisérka Agnieszka Hollandová natočila o životě léčitele Jana Mikoláška, jehož byl Zápotocký pacientem a ochráncem a jehož šikana (stejně jako šikana řady čs. umělců) začala až po prezidentově smrti.

 

 

Mezi ostatními komunistickými prezidenty byl archetyp relativního ochránce pro osobu Antonína Zápotockého nezpochybnitelný, i když často nebezpečný jak pro ochránce, tak pro stěžovatele, viz postava mlíkaře z Hrabalových-Menzelových Skřivánků na niti, který se během stávky dovolává autority „Tondy Zápotockého, který dělníky vždycky učil, jak se brát za svý práva“, ale právě za ta slova je mlíkař obratem zatčen... Nicméně téměř ve všech scénářích, napsaných vnitřně svobodnými autory (nikoli autory-kolaboranty) od prezidentovy smrti až do konce režimu, kdykoli děj vyžadoval, aby se kladný hrdina vyjádřil o lidskosti či dobrotě hlavy státu či o vyznamenání, které od ní přijal, vždy šlo o Antonína Zápotockého. Kladné postavy děl minulého režimu Gottwalda, Novotného, Svobodu ani Husáka nechválily a metály od nich nepřijímaly.

 

Vložil: Tomáš Koloc