Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nic po mně nechtějte! Rodiče se postarají. Pojďme hovořit o školství s učitelem

01.04.2022
Nic po mně nechtějte! Rodiče se postarají. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Se svolením Eduzměna

Popisek: Co by si přály samy děti, aby se ve škole učily / neučily? O tom je povedený spot organizace jménem Eduzměna.

Mé poslední tři články se týkaly změn ve školství souvisejících s přílivem ukrajinských dětí. I když k tomuto tématu je stále co napsat – už o něm psát nechci. „Dosť bolo Ukrajiny“. Možná se k tomuto tématu ještě vrátím, ale prozatím to stačilo. Tentokrát se zaměřím na průzkum nazvaný „Co děti ve škole potřebují“, který provedla nadace Eduzměna na 23 školách na Kutnohorsku.

Eduzměnu možná znáte – je to ta neziskovka, která si nechala vytvořit onen řemeslně dokonalý, ale silně manipulativní reklamní spot, v němž autoři ukazují ideový filtr svého náhledu na školství. A ačkoliv taková škola nebyla ani za Marie Terezie, ani za socialismu a není taková ani dnes, nelze popřít, že filmaři odvedli špičkovou práci.

Přesné výsledky na nepřesných základech

Průzkum „Co děti ve škole potřebují“ je pozoruhodný hned z několika důvodů. První, co mě na něm zaujalo, je fakt, že výsledky vůbec nejsou podloženy nějakou objektivní formou měření. Zakládají se jen na pocitech dětí a „průzkumníků“. V důsledku toho jsou výsledkem nepodložená tvrzení. „Analytička“ Eduzměny Lucie Soukeníková například uvedla: „Průzkum potvrdil, že významným faktorem, který ovlivňuje kvalitu učení, je stres. Pokud se děti učitelů bojí, jsou nervózní a samy cítí, že nejsou schopny se soustředit na učení.“ Z tohoto tvrzení není zřejmé, jak stres ovlivňuje kvalitu učení – pozitivně, nebo negativně? Naučí se děti ve stresu více, nebo méně? Odpověď neznám, ale těšil jsem se, že se to dozvím. Samotného mě to zajímá. Jsou lidé, kteří nejlepší výkony podávají „pod tlakem“ – tedy ve stresu. A pak jsou jiní, které stres paralyzuje. V průzkumu není uvedeno, jakým způsobem „odborníci z Eduzměny“ vliv stresu na výkony žáků měřili. Existovala nějaká kontrolní skupina, která ve stresu nebyla a na níž by bylo možné vliv stresu na kvalitu učení ověřit? Pokud „odborníci“ nezměří (například pomocí testování), jakým způsobem stres ovlivňuje kvalitu učení, není možné ani určit, zda je nutné stres na školách „vymýtit“. Možná je dokonce prospěšný.

Taková pokroková neziskovka a tak zaostalá škola!

Druhou věcí, která mě na „průzkumu“ zaujala, je skutečnost, že průzkum proběhl na Kutnohorsku, kde Eduzměna na mnoha školách působí. Předpokládám, že oněch 23 škol jsou školy, s nimiž tento nadační fond spolupracuje. Pak je ale otázkou, proč na školách, kde taková pokroková organizace působí, žáci postrádají respekt, bojí se kritiky, posměchu, špatných známek, nevidí smysl toho, co se učí, trpí stresem a ani jim nikdo nevysvětlil, jak se mají učit. To jsou stížnosti dětí, které se průzkumu zúčastnily. To asi nejsou ty školy, kde pomáhá Eduzměna. To budou JINÉ školy. „Ty ostatní.“ Otázku lze i otočit – je totiž možné, že Eduzměna tyto „zaostalé školy“ kultivuje teprve krátce. Pak je ale otázka, proč školy s tak špatným přístupem byly ochotné s tak pokrokovou organizací spolupracovat. Popravdě – nechápu, jak mohou ředitelé spolupracovat s neziskovkami, které vzdělávací systém pravidelně haní a pomlouvají.

Jen blbec nemá pochybnosti

Takto „projekt“ prezentuje sama neziskovka: „Pětiletý projekt na Kutnohorsku Eduzměna spustila na začátku roku 2020. Prvním z kroků bylo podrobným mapováním zjistit situaci každé školy a společně naplánovat kroky, které podpoří učení dětí i celkové školní klima. Řada škol už takový rozvojový plán má, někde teprve vzniká. Po pěti letech se celý proces vyhodnotí a model se rozšíří tak, aby ho v roce 2030 mohli používat na školách ve 20 % regionů Česka.“ Je udivující, že ještě projekt nevyhodnotili, ale už vědí, že by ho mohlo využívat 20% škol. Tomu říkám sebedůvěra!

Ale to je nepodstatné. Mnohem důležitější je zamyslet se nad jednotlivými přáními a potřebami dětí, které Eduzměna ve svém průzkumu prezentuje. 

RESPEKT – ten si musí každý získat sám

Ve zprávě Eduzměny, je zmíněn „respektující přístup“. Respekt není něco, co by bylo možné komukoliv jednoduše „dát“. Nedá se ani vynutit. Respekt si MUSÍ každý jedinec získat sám. To se týká žáků, ale i učitelů. Proto jej žáci NEMOHOU požadovat. Já jako učitel jsem schopen žákovi zajistit SLUŠNÝ přístup – budu se k němu chovat slušně a do jisté míry ke slušnosti dokážu donutit třídu. Ale to není respekt. Jen slušnost nebo poslušnost. Respekt vychází zevnitř toho, kdo respektuje.

Ve slově „respekt“ je skryta DŮVĚRA a někdy i úcta. Respektovat lze jen toho, komu můžeme důvěřovat, případně si ho i vážit. Mohu například respektovat lékaře jako odborníka, i když mi třeba lidsky nesedí. Stejně to funguje ve škole – má-li žák u učitele respekt, může si učitel dovolit dát mu vyšší míru volnosti než žákovi, který se chová jako malé dítě a musí být neustále pod dozorem. Takový žák musí být pod dozorem v zájmu své vlastní bezpečnosti. Nemohu respektovat žákovo přání projít se kolejištěm metra. Nebo snad ano!? Mohu k němu být slušný, ale v tuto chvíli k němu nebudu pravděpodobně ani slušný – jde o život. Respekt není pro každého a patrně souvisí se zralostí jedince – lidské i odborné. Respekt má jen ten, kdo si jej zaslouží.

STRES – nejlepší přítel člověka! Nebo ne?

Přiměřená míra stresu je samozřejmou a nezbytnou součástí lidského života stejně tak, jako je chyba součástí každého lidského konání. V dnešní době děti dostanou bez vlastního přičinění vše, na co si vzpomenou. V důsledku toho ztrácejí zájem o cokoliv a jsou neuvěřitelně líné. Možná by stačilo přidat jim několik povinností a důsledně kontrolovat jejich plnění. A to nejen povinností školních, ale i v domácích, aby jim učení nepřipadalo tak náročné. Škola vyžaduje jistou míru disciplíny – přesně takové, jakou potřebujeme pro úspěch v reálném životě. Člověk bez vnitřní disciplíny ničeho nedosáhne. Je to zároveň jediná povinnost, kterou děti mají.  

V důsledku „moderní výchovy“ zde máme generaci dětí, po kterých nic nemůžeme chtít – všechno je stresuje, ze všeho mají deprese a ke každému „prdu“ potřebují pomoc psychologa. Jsou „free“, protože nemusí řešit žádné problémy – reálně je za ně řeší jejich rodiče. A pokud jim to nejde ve škole, je určitě chyba na straně pedagogů. Dokonale to vyjádřila jedna ze žákyň, která se zúčastnila „průzkumu“ Eduzměny: „Jsem zpravidla neaktivní, když nevidím smysl se téma učit a nikdo se mě nesnaží přesvědčit, že se mýlím.“

Chybovat je lidské

Nejen žáci, ale i dospělí se bojí dělat chyby. Za chyby nás žádný nadřízený nepochválí. Tak to bylo vždycky. Problém je, že dnes se žák často není schopen ani pochopit, v čem chybu udělal, nebo dokonce že vůbec nějakou chybu udělal! Chyba dřív a dnes jsou dvě rozdílné věci. Dřív to byla hrubka ve větě, dnes je to nesmyslná věta. Je to následek inkluze a mám obavu, že za pár let tu budeme mít i negramotnost.

Budou se děti učit jen to, co POVAŽUJÍ za užitečné?

Lucie Soukeníková: „V průzkumu se také potvrdilo, že pokud děti nemají pocit, že to, co se učí, má smysl, ztrácejí motivaci. To se často stává s přechodem z prvního na druhý stupeň. Pedagogům na prvním stupni se totiž více daří vysvětlit užitečnost učiva: například, že se děti učí počítat proto, aby si dokázaly nakoupit a neošidili je v samoobsluze.“

Že žáci často nevidí v učení smysl je běžné – každá věková skupina vidí smysl v něčem jiném – prvňák považuje za důležité Pokémony, puberťák „jútubery“ a adolescent se vidí na špičce hráčů videoher. Pokud by se učily jen to, v čem zrovna vidí smysl, asi by psát neuměly. Právě proto musí existovat systém, který děti donutí, aby se učily, než ten smysl pochopí. Škola není přípravou na pomíjející momentální zájmy, ale na budoucnost.

Podstatné není ani to, zda žáci chápou smysl všeho, co dělají. K něčemu je potřeba dozrát. A samozřejmě – 80 % toho, co se naučíme, potřebovat nebudeme. Je to stejné jako sada golaklíčů – i když nevyužijeme všechny, potřebujeme celou sadu, protože nevíme, které z klíčů budeme kdy potřebovat. Jak správně řekla jedna moje kolegyně: „K tomu, abys zjistil, jestli tě něco baví nebo ne, se s tím nejdřív musíš setkat."

Klubovna? Alespoň na něčem se shodnem

Že je škola místem, kde se děti nejen učí, ale i setkávají, je všeobecně známo a došli k tomu i průzkumníci z Eduzměny: „V průzkumu zazněla potřeba mít místo pro setkávání s kamarády, mít klubovnu, deky na zahradě, nebo lavičky na chodbách, kde by si mohly sednout.“ Plně se to projevilo v období distanční výuky, kdy dopoledne žáci seděli doma u počítačů a odpoledne se nám houfovali okolo školy bez ohledu na „protiepidemická opatření“, která byla nakonec jen „protivzdělávací“, protože se žáci stejně setkávali.

Co obzvláště ve školách chybí je ale klubovna – místnost, kam se dá jít v době, kdy děti jsou ve škole, ale nemají zrovna výuku. Zejména na ráno před vyučováním musejí žáci druhého stupně čekat před školou, protože už nechodí do družiny. Dobrý nápad jsou i deky na zahradu.

Učit matematiku nebo češtinu venku? Sebevražda

„Pro mě bylo velmi překvapivé, že panovala velká shoda mezi učiteli i dětmi napříč téměř celým regionem v potřebě učení se venku. Děti často měly chuť být víc venku a učitelé v této souvislosti vyjadřovali potřebu naučit se, jak venku učit,“ říká Lucie Soukeníková. Pro mě osobně je to překvapivé také. Učení venku je sice příjemné, ale zároveň rozptylující, a tedy i méně účinné.

Problém dnešního školství je v tom, že dětem neustále podsouváme, jak jsou jedinečné, úžasné a šikovné, i když víme, že to není pravda. Jak se mají zlepšovat, když jim tvrdíme, že jsou skvělé? Odmítáme jim nastavit zrcadlo a raději bídné výsledky „okecáme“ slovním hodnocením. Mimo jiné i proto, že bychom si museli přiznat, že je něco špatně. Zapomínáme však, že osobnost se formuje a posouvá kupředu i skrze neúspěchy. Ne nadarmo máme přísloví: „Chybami se člověk učí.“

 

Vložil: Stanislav Korityák