Nejančíme trochu? I dnešní velitel ruské armády a jeho hlavní mírový vyjednavač jsou etničtí Ukrajinci. Svět Tomáše Koloce
komentář
13.03.2022
.jpeg)
Foto: Hans Štembera
Popisek: Parkovací pruhy na dlážděné ulici, připomínající ukrajinskou vlajku
V roce 1945 během osvobozování Československa zemřel uprostřed Kladna řadový vojín Rudé armády. Na místě, kde byl pohřben, byla v roce 1949 vztyčena socha akademického sochaře Jana Kavana, která zpodobňovala vojáka RA s květy šeříků v ruce. Po roce 1989 byla socha na nějakou dobu odstraněna, ale zanedlouho vrácena zpět na své místo. Po započetí války mezi Ruskem a Ukrajinou v únoru tohoto roku někdo sochu postříkal červenou barvou a nápisem „VRAZI“.
Autor ,úpravy' si přitom neuvědomil, že jednotky Rudé armády, které se podílely na osvobození naší země od nacismu, se jmenovaly 1., 2. a 4. UKRAJINSKÝ front, byly složeny z řady národů SSSR s vysokým podílem Ukrajinců a během jejich činnosti na našem území padlo 144 tisíc jejich příslušníků, přičemž aby se na naše území vůbec dostali, jich muselo padnout jedenáct milionů…
Naši společnost v souvislosti s válkou, která se odehrává pouhých 250 kilometrů od našeho území, odshora dolů ovládla vlna absurdního antirusismu. Když jsem se dočetl, že ruská zmrzlina (která, pokud si dobře vzpomínám, se ve skutečnosti vyrábí v Litvě) byla v české distribuci oficiálně přejmenována na ukrajinskou zmrzlinu, vzpomněl jsem si na dobu druhé světové války, kdy Hitlerův režim zakázal v Německu i jím okupovaných zemích jakékoli použití slov „Rakousko“, „Československo“ a „Polsko“, což vedlo k podobně absurdním situacím, jako že na programu operetních divadel v polovině Evropy se namísto „Polské krve“ objevila opereta s názvem „Krev Generálního gouvernementu“, což byl oficiální název okupovaného Polska.
Ač tehdy zákazem postiženo, je třeba říct, že Polsko se tehdy této tradici dobře naučilo. Polská města Katovice, Krakov, Varšava, Gdaňsk a Toruň (přes tamní srovnatelnou popularitu, jako má v ČR i SR, když všechny své písně zpívá v polských verzích) v těchto dnech zrušila plánované koncerty Jaromíra Nohavici za to, že nechce vrátit Puškinovu cenu za šíření ruské kultury ( = překládal a hrál písně Vysockého a Okudžavy), kterou mu v roce 2018 odevzdal v Kremlu Putin. Ačkoli cenu má i finská exprezidetka Halonenová nebo bývalý šéf OSN de Cuéllar a básník svůj postoj odůvodnil tím, že ocenění dostal za básnění, ne za střílení, aktuálně se k zákazu koncertu Nohavici přidala i univerzitní Olomouc.
Filmový festival Febiofest, který pořádá český režisér ukrajinského původu Fero Fenič, zase odebral bosenskomuslimsko-srbskému režiséru Emiru Kusturicovi, který vystudoval pražskou FAMU a převzal za Miloše Formana výuku filmu na Columbia University v New Yorku, cenu Kristián z roku 2017 za celoživotní přínos světové kinematografii po zprávě, že Kusturica se aktuálně stal ředitelem Ústředního akademického divadla Ruské armády (u nás bylo v 50. letech jeho ekvivalentem pražské Divadlo na Vinohradech). Přitom Kusturica už minulé úterý zprávu dementoval s tím, že bude v onom divadle jen režírovat pár představení.
Festival Dvořákova Praha pak zrušil vystoupení ruského dirigenta Mnichovských filharmoniků Valerije Gergijeva, za nedistancování se od ruského útoku na Ukrajinu. Hrát nebude ani klavírista orchestru Denis Macujev, poté co jim oběma zrušila vystoupení i newyorská Carnegie Hall. Stejně je na tom ruská operní pěvkyně Anna Netrebko, které aktuálně zrušila vystoupení Bavorská státní opera v Mnichově. Její šéf Serge Dorny napsal na Twitteru, že pěvkyně se od ruské agrese na Ukrajině nedistancovala dostatečně. Ze stejného důvodu s ní rozvazuje pracovní poměr Metropolitní opera v New Yorku. Sopranistka o víkendu napsala, že chce, aby válka skončila, ale zdůraznila, že není politická osoba a že nehodlá veřejně vyjadřovat své názory a hanět vlast.
Zajímavé je, že nikdo z vyhazovačů ruských umělců, účinkujících na západních pódiích, nepomyslel na to, že rodiny oněch umělců stále ještě žijí v Rusku a jakýkoli veřejný odsudek svých slavných příbuzných v emigraci (jak si ti starší z nás ještě dobře pamatují z minulého režimu) by si krutě odnesly. (V té souvislosti jsem si vzpomněl na rakousko-německého spisovatele Stefana Zweiga, který podobný postoj zaujal za druhé světové války postupně v britském, americkém a brazilském exilu. Ač byl židovského původu a psal antifašistickou literaturu, i s ohledem na rodinu doma se odmítl explicitně veřejně vyjadřovat k dění ve válečném Německu. V beznaději z nenávistného tlaku na svou osobu z obou bojujících stran pak i se svou manželkou spáchal 23. února 1942 v brazilském Petrópolis sebevraždu.)
Ale dejme tomu, že by se to týkalo jen nás, Čechů:
„Odsuď Putina za okupaci!“ – poněkud autoritativní požadavek (zejména v zrcadle našich dějin, kdy už máme vžito odsoudit cokoliv, jen abychom mohli žít), ale dejme tomu. Přijde mi daleko logičtější, když v kanadském Québecu přejmenovávají národní jídlo z hranolků s tvarohem a hnědou omáčkou, které se jmenuje poutine (čti: putyn), než když u nás někteří hokynáři (aniž by věděli, že to jídlo v Rusku vůbec nikdo nezná), přestávají prodávat ruská vejce. Že předseda Ústavního soudu České republiky se vyslovuje pro vraždu Vladimira Putina, zatímco prostý občan z Mostu je stíhán za to, že se veřejně vyslovil, že by lidé na Ukrajině měli ruským vojákům nosit jídlo a vodu, nebo že v naší zemi, která ústavně garantuje svobodu slova, byla zakázána řada periodik, která byla označena za nepřátelská. Na to všechno už jsme si zvykli, protože to vše se týká současného krvavého konfliktu. Ale jak to souvisí s ruským národem?
České Ministerstvo vnitra vyprodukovalo video, v němž Zdeněk Svěrák (přes masové demonstrace Rusů proti válce na Ukrajině, při kterých už bylo v RF zadrženo 6000 lidí) píše filmovému Koljovi dopis, který začíná: „Zdravstvuj, Kolja, jestli si pamatuješ, tak jsem ti o vás Rusech říkal, že kradete kufry a cizí území. A bohužel je to pravda. Střílíte na pokojná města a vyháníte lidi z domovů.“ Mediální teoretik Jozef Ftorek poznamenal: „V téhle souvislosti si z filmu Kolja vybavuju ten moment, kdy paní Stella, filmová matka ZS, odmítla pečovat o dítě z důvodu jeho původu...“ Na rozdíl od hlavního hrdiny Louky, který se o syna okupantského národa postaral. Myslím, že právě za tento motiv lidskosti a neházení lidí jednotlivých národností do jednoho pytle si pak i s ruským představitelem Kolji Andrejem Chalimonem v Los Angeles došel na pódium pro Oscara. Dnes Svěrák tentýž národ do jednoho pytle hodil.
Číst spekulace o tom, nakolik prezident Zeman stále obdivuje Vladimira Putina, je přece jen logičtější ,level', než přečíst si v ,seriózním' českém mainstreamovém médiu komentář s názvem „Mitrofanov: Rusové kývnou na jakékoliv barbarství…“ (u toho čtenáře napadne, že to platí přinejmenším pro Rusa Mitrofanova), nebo s názvem „Zeman někde v hlavě Rusko obdivuje, měl dokonce i ruskou přítelkyni…“
Kurník-šopa – a proč by kdokoli neměl Rusko, stejně jako jakoukoli jinou zemi, obdivovat? Kvůli jednomu pos*anému ruskému politikovi a jeho pos*ané válce? Já se k ruské kultuře vracím v naprosto bazálních situacích. Když se chci vyznat sám v sobě, čtu knihy, které mě definují: Bratry Karamazovy od Dostojevského (v divadelní adaptaci Evalda Schorma), Gončarovova Oblomova, Turgeněvova Rudina a Gogolova Revizora. Když se chci přestat bát režimu, ve kterém žiju, čtu jednu ze svých prvních knih – Nosovova Neználka na Měsíci (s ilustracemi Jaromíra Zápala), ale i Bulgakovova Mistra a Markétku, Vojnovičova Čonkina a Solženicynovo Souostroví gulag. Když se chci ponořit do hloubky, dívám se na Tolstého Vojnu a mír (mimochodem, kdo jste nečetli včerejší text této rubriky, vězte, že Jan Masaryk nějakých posledních třicet let svého života četl pořád dokola Vojnu a mír, tak, že v lednu začal, v prosinci skončil, a tak pořád dokola? – mně to řekl jeho poslední osobní tajemník Antonín Sum) od Sergeje Bondarčuka nebo na Norštejnovu Pohádku pohádek, když chci řvát smíchy, pouštím si dokola inscenaci Čechovova Na zapřenou v hlavní roli se Zdeňkem Štěpánkem a jeho Švédské zápalky v hlavní roli s Rudolfem Hrušínským, anebo si čtu Jerofejevovu Moskvu-Petušky nebo Limonovova Edáčka. Čímž jsem vlastně spojený i s ukrajinskou kulturou. Vždyť Gogol, Bulgakov, Bondarčuk i Nosov byli rodilí Ukrajinci, jen psali rusky!
A tím se dostáváme k pointě: Jako první s touto vlnou restrikcí všeho a všech, co a kdo se váže k Rusku, přišla sama Ukrajina. Už v roce 2014 po Putinově anexi Krymu a započetí občanské války za odtržení ruskojazyčného Donbasu zakázala v ukrajinských televizích promítat díla, vytvořená v Rusku, což byl paradoxně silný útok na ukrajinskou národní kulturu, která se (podobně jako slovenská kultura ve vztahu k české) vyznačuje tím, že kdo v ní něco dokáže, má tendenci jít si svůj talent ověřit do Ruska, kde pak většinou žijí a pracují i jeho potomci.
Ti Ukrajinci, kteří ve své zemi zůstali, tak kvůli zákazu všech děl s původem v Rusku přišli nejen o díla členů své vysoké národní kultury, kteří byli etničtí Ukrajinci (jako například spisovatelé Gogol, Achmatovová, Bulgakov, Erenburg, Babel, Ilf a Petrov, Katajev, Jevtušenko, Nosov, režiséři Dovženko, Vertov a Bondarčuk, a hudebníci jako Čajkovskij, Prokofjev, Rjepin, Dunajevskij, Richter, Oistrach), ale i o řadu oblíbených populárních děl. Vzpomenu-li si jen na dvě díla MADE IN RUSSIA, která jsou neznámější u nás (Mrazík a Jen počkej!), pak musím konstatovat, že chtěla-li Ukrajina jejich zákazem potrestat etnické Rusy, mířila vedle. Scénář Mrazíka totiž napsal etnický Žid, film natočil v Rusku žijící Ir, zatímco všichni tři scenáristi Jen počkej! byli etničtí Židé, skladatel hudby Armén – a teď se podržte: představitel Mrazíka Alexandr Chvylja a tatínka Nastěnky Pavel Pavlenko, zvukař Jen počkej! Georgij Martyňuk, jeho animátoři Andrej Ignatěnko a Vasilij Ševčenko, ba i herec, který v nové sérii Jen počkej! mluví vlka, Igor Christěnko – jsou všichni původem Ukrajinci.
Stejně jako vyhazovaná operní pěvkyně Anna Netrebko, ruský ministr obrany Sergej Šojgu a bývalý ruský prezident a dnešní místopředseda Rady bezpečnosti Ruské federace Dmitrij Medveděv (matky jich obou jsou Ukrajinky), ba i Volodymyr Medinskyj (po otci, jednom z požárníků havárie v Černobylu, který dostal jméno po velkomoravském knížeti, co pozval slovanské věrozvěsty, má dokonce typicky ukrajinské prostřední jméno Rastislavovyč), který z rodné střední Ukrajiny odešel s rodiči už v deseti letech do Moskvy, kde to posléze v letech 2012-20 dotáhl až na ruského ministra kultury a dnes je vedoucím ruské delegace při mírových jednáních v běloruském Homelu. Ať se mu jednání s jeho krajany na druhé straně stolu daří! Už proto, že ruská kultura od ukrajinské (stejně jako česká od slovenské) se prostě oddělit nedá!
Vložil: Tomáš Koloc