Pantanal a Fričův indián Červíček. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou podruhé do Pantanalu
12.03.2022
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Můj kamarád a průvodce po Rio Paraguay Marcos pochází z kmene Čamakoko. V pozadí moderní most přes řeku, který okraj Pantanalu svazuje okovy civilizace.
V minulém dílu jsem vás, možná tak trochu i proti vaší vůli, zatáhl do rozsáhlých bažin Pantanalu na brazilsko-bolívijském pomezí, konkrétně do brazilského státu Mato Grosso, do Sul. Komu by se ostatně chtělo do bažin, i když v případě Pantanalu byste mohli učinit výjimku. Jsou to totiž největší mokřady a bažiny na světě. Podle některých cestovatelů jsou dokonce zajímavější než daleko slavnější pralesy brazilské Amazonie.
Z turistické poussady Sao Francisco na okraji Pantanalu, kde jsem se ubytoval, jsem to měl k řece jenom kousek. Rio Paraguay, která je navíc páteřní řekou celého bažinatého území, představovala z mého pohledu nejzajímavější a, co si budeme povídat, i nejlevnější cestou k poznávání bažin. Z mé dřevěné chatky, v níž se uprostřed vyjímalo lůžko kryté moskytiérou, což je v těchto místech ten nejbáječnější vynález na světě, jsem se zpočátku vykrádal jenom nesměle, abych si prohlédl nejbližší okolí poussady. Pozoroval jsem zde velké množství ptáků, ať už to byly dominující bílé volavky, nebo obří čápi jabiru, kterým se zde přezdívá legračním jménem tuyuyu. Zaujal mě i elegantní dravec karančo, který rybářům drze kradl ryby přímo ze sítí.
Teprve když jsem se dostatečně zorientoval, najal jsem si loď, či lépe řečeno neovladatelné plechové monstrum. Vybaven plastovým pádlem, které jsem si v batohu dotáhl až z Čech, pustil jsem se nadšeně do objevování zákoutí řeky Rio Paraguay. Vypadal jsem asi trochu podivně, když jsem se ploužil kolem břehů veletoku a z míjejících luxusních motorových člunů mi jejich posádky, složené především z brazilských a amerických turistů, soucitně kynuly. Vlny, které svištící a řvoucí čluny dělaly, vždy vyplašily veškerá zvířata okolo a poněkud brutálně mě pohoupaly na hladině. Srdnatě jsem však pokračoval v pádlování, a objevil tak pozoruhodný říční ostrov, oddělující hlavní část veletoku od bočního ramene.

Domeček v bažinách stojí na vysokých pilotech, které ho chrání před stoupající vodou v období dešťů i před různou havětí
Hlavní dominantou ostrova byl obrovský, suchý strom, na němž předváděl pár čápů jabiru své namlouvací rituály. Představte si okřídlená monstra, dvojnásobně tak těžká jako náš čáp bílý, s téměř třímetrovým rozpětím křídel, jak elegantně tančí na hnízdě o velikosti mlýnského kola. Oba čápi vypadali spíš jako dovádějící ptakoještěři s tlustým černým krkem a plochou lysou hlavou, zakončenou širokým, dlouhým zobanem. Úžasná podívaná, jako z pravěku naší Země!
Když jsem se ze své první plavby nadšeně vracel zpět do svého domku, pozvali mě majitelé poussady na slavnostní večeři. Vysvětlili mi, že rybářská sezóna teprve začíná, a tak jsem jejich prvním a zatím jediným hostem, a že prý mě budou po dobu mého pobytu krmit zadarmo. Zaplatit za ubytování mohu až při odjezdu a jestli mi prý bude mi vyhovovat částka dvacet realů za nocleh, což tehdy představovalo v přepočtu něco kolem dvou korun. Když jsem si uvědomil, že se v turistických bedekrech psalo o Pantanalu jako o drahé destinaci a částkách desetinásobně vyšších, nadšeně jsem přikývl. Moje pantanalské dobrodružství začínalo opravdu slibně. Do mého života tak zároveň vešli laskaví lidé, jejichž jména jsem si zapsal do deníku a dodnes na ně vzpomínám – Cinara, Thaís, Thayna, Luis Carlos, a hlavně sympatický Marcos z kmene Čamakoko.

Vodní želvy jsou velmi plaché a menší kusy se často stávají kořistí kajmanů
Byl jsem velmi překvapen, protože Čamakokové pocházejí ze savan paraguayského Chaca, kde s nimi žil slavný český cestovatel Alberto Vojtěch Frič. Dlouhovlasý a bezmála dvoumetrový Alberto si do Prahy přivezl počátkem dvacátého století maličkého, ale o to udatnějšího indiána právě z kmene Čamakoků. Bydleli spolu v Praze v Náplavní ulici a prováděli všelijaké divoké kousky. Čerwuiš, překřtěný slavným hercem Národního divadla Mošnou na Červíčka, jednou například hodil policistu i s opeřeným kloboukem do Vltavy pod Vyšehradem. Důvodem byl prý jaksi spor o mýtné. Než byl Červíček přivolanou posilou konečně přemožen, stačil druhému strážníkovi vymknout ruku a několika dalším zašpinit a potrhat šaty.
Důvodem nebyla neúcta k uniformovaným strážcům zákona, ale domněnka, že ho policajt, který ho při zatýkání uchopil za zápěstí, vyzývá na čestný souboj. U Čamakoků totiž úchop za zápěstí znamená jednoznačnou výzvu k boji a to žádný srdnatý indián samozřejmě nemůže odmítnout. Do Vltavy pak vítězný Červíček policistu shodil, protože se prý bál, aby se nezranil o tvrdé kamenné kostky chodníku podél řeky. Červíček byl zkrátka správným prototypem ušlechtilého divocha, jak ho kdysi líčili naivní filozofové. Navíc o svém zápasu s policajty složil tesknou píseň, která u Friče díky své skřípavé nemelodičnosti, a hlavně nekonečné délce vzbuzovala značnou nelibost.

Bílá volavka je nejhojnějším ptákem bažin Pantanalu, a dokonce i severněji položené Amazonie
Můj kamarád Čamakok Marcos však rozhodně žádným divochem není a nevypadá ani na to, že by chtěl někoho házet do řeky. Naopak, je to schopný rybářský instruktor a také průvodce po Pantanalu. Na nějaký čas se dobrovolně stal i mým prvním důstojníkem při mé další plavbě po Rio Paraguay. Chopil se přes mé protesty energicky pádla a díky němu jsem mohl vidět i jiná zákoutí mokřadů, přiléhajících k poussadě Sao Francisco. Pantanal překypuje životem, ať už jsou to velcí kajmani, kteří se při vyrušení s rachotem vrhají pod hladinu, nebo tuční vodní hlodavci kapybary či plaché želvy, kterých je zde pořád ještě hojnost.
Připadalo mi úsměvné, že se i já plavím s Čamakokem po Rio Paraguay stejně jako velký Alberto Vojtěch Frič. Ten ovšem plul se svým Červíčkem poněkud komfortněji, na kolesovém parníku Fortuna, zatímco my jsme si to štrádovali po líném proudu Paraguaye na bachraté rybářské loďce. Frič sebou navíc, samozřejmě kromě Červíčka, vezl i celou svou úžasnou sbírku etnografických předmětů, kterou od Čamakoků získal.

Když jsem se po náročné plavbě a celodenním pádlování s Marcosem ukládal do své postele, blahopřál jsem si k dokonalému zařízení, jakým je moskytiéra. Nepřestával jsem děkovat neznámému vynálezci těch úžasných průsvitných nebes, zavěšených za oka ke stropu. Za několik dnů jsem už celkem jistě dokázal rozlišit pištění komára, kterému se přece jenom podařilo proniknout špatně utěsněnou škvírou v moskytiéře, od jeho krvežíznivých bratříčků, zuřivě kroužících kolem. Jsem v bažinách Pantanalu a zatím nemám ani jediné komáří bodnutí. To je úžasné, vedu 1: 0. Zabil jsem jim totiž jednoho jejich neodbytně bzučícího bratříčka. V terénu jsem se samozřejmě pohyboval bez moskytiéry, takže se skóre samozřejmě dramaticky obrátilo a komáři se dostali do vedení. Nemám to úplně přesně spočítané, ale myslím, že vyhráli na štípance 824: 10. I to však patří k výletům po Pantanalu.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma