Válka na Ukrajině. Festival propagandy začal. Pojďme hovořit o školství s učitelem
11.03.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Škola, ilustrační foto
Nejsem žádný příznivec propagandy – ani ruské, ani té protiruské. A i když umím dobře oba jazyky, vnímám propagandistická sdělení obou stran ne jako informaci, ale jako studijní materiál. Sleduji nepřesnosti, nedoložená tvrzení, dvojí metr hodnocení skutků i jazyk propagandy.
Propagandu nemám rád v žádné podobě. Ani v té, která manipuluje ‚srdceryvnými příběhy‘ ani té, která podsouvá polopravdy. A ani té, která se vydává za charitu – pomáhat bychom měli v tichosti a nezištně – ne za mediálního humbuku zvaného PR (public relations = vztahy s veřejností). Pokud se někdo svou pomocí chlubí, pak se jedná spíše o charitativní exhibicionismus. V horším případě o propagandu. Naštěstí jsem velké části těchto projevů ušlechtilosti ušetřen – už přes dvacet let nemám televizi. Tu jsem vyhodil na podzim roku 2001.
Pomáhej, ale na nic se neptej
Bohužel se nám v posledních letech ‚zásluhou‘ politických neziskovek propaganda dostává stále více do škol. Netýká se to jen Ukrajiny. Pomocí přednášek na různá témata, charitativních sbírek, adopcí na dálku, sněhuláků pro Afriku atd. jsou děti pomalu vmanipulovávány do pocitu, že je jejich morální povinností pomáhat komukoliv, aniž by se zároveň učily klást si otázku, zda si dotyční pomoc vůbec zaslouží a kolik z vybraných peněz ta či ona neziskovka vynaloží na potřebné a kolik peněz sama ‚projí‘. Tato otázka je plně legitimní, i když ji někdo může považovat za nepatřičnou. Také by mělo vždy být vždy řečeno, že každý má plné právo říci ‚ne‘, bez jakéhokoliv zdůvodňování nebo vysvětlování.
V současné době je nárůst propagandy ve školách extrémní, a to hned dvakrát. Nejprve z médií – je jí tolik, že jí neuniknete. Dokonce ani já, i když nemám televizi, před ní neuteču. Jak řekl jistý Joseph Goebbels: „Propaganda znamená opakování.“ A následně – pod rouškou ‚osvěty‘ jsou správné postoje a názory ‚dovysvětlovány‘ přímo na školách. Naštěstí velká část učitelů dětem otevřeně řekne, že k danému tématu nemají dostatečné informace, což je jediná pravdivá odpověď.
Propaganda? Co to je?
Máme-li se bavit o propagandě, bude dobré si připomenout, co to vlastně propaganda je. Dnes se za propagandu označují odlišné názory, případně nepohodlné skutečnosti, které se zrovna nehodí do krámu. Definice propagandy jsou různé, ale nejsrozumitelnější mi připadá text Karolíny Honsové, publikovaný 10. 10. 2015 na webu Manipulátoři: „Propaganda byla původně definována jako šíření neobjektivních a předpojatých idejí a názorů, často za použití lží a klamu. (…) Dnes je propaganda definována jako ovlivňování veřejného mínění (…). Do propagandy zahrnujeme veškerou prezentaci obrazů, idejí nebo informací, které ovlivňují chování jedinců. Propaganda obratně využívá obrazy, symboly či slogany, aby hrála na EMOCE a předsudky svých příjemců. Z tohoto důvodu bychom ji mohli chápat také jako specifický typ komunikace, jehož cílem je předat příjemcům určitý názor či úhel pohledu, přičemž se snažíme docílit toho, aby tento názor či myšlenku publikum dobrovolně přijalo za své.“
Podle Philipa Taylora můžeme propagandu chápat jako komunikaci myšlenek, které mají druhé přinutit jednat či myslet určitým způsobem. Já jen dodávám, že snahou každé propagandy je nevypadat jako propaganda, ale jako objektivní informace, případně působit jako něco, s čím si člověk neznalý manipulačních technik propagandu vůbec nespojí, i když při dané činnosti k ovlivňování názorů dochází. To jsou třeba různé sbírky, benefiční koncerty atd. Netvrdím, že všechny, ale některé ano. Nevěříte? Položte si otázku, zda jste někdy viděli charitativní sbírku na pomoc dětem znetvořeným chemickými zbraněmi použitými US Army ve Vietnamu? Kde je Člověk v tísni, že jim nepomáhá? Možná bude problém v tom, že pobírá poměrně dost peněz od US Embassy. Pokud by ukázali na tyto postižené děti, tak by zároveň upozornili i na to, kdo nad Vietnamem rozstřikoval z letadel chemické látky (Agent Orange). Ještě jednou ale opakuji, že ne každý benefiční koncert musí mít propagandistické pozadí.
Jaký je rozdíl mezi informací a manipulací?
V textu výše jsem zvýraznil slovo EMOCE. To je velmi důležité, protože EMOCE je to, co odlišuje věcnou informací od manipulace. MAMIPULACE bývá základem téměř každé propagandy. Rozdíl mezi argumentem a manipulací dobře to popsal v rámci přednášky „Jak efektivně manipulovat“ Petr Žák – doporučuji si ji poslechnout celou: „Argumentace je práce s fakty. Manipulace zase pracuje s našimi pocity – působí na naše emoce.“
Jak argumentace, tak manipulace mají v našem životě své nezastupitelné místo. Samy o sobě nemusejí být ani dobré, ani špatné. Užíváme je při výchově dětí, i při hledání partnera. Budu-li chtít pozvat ženu na rande, nebude nejlepší nápad začít věcným argumentem, že mám vilu a deset miliónů na kontě. Tím si její CITY určitě nezískám (zájem možná ano). Mnohem většího úspěchu docílím kytkou, galantností a třeba pochvalou šatů nebo účesu. Při ‚balení‘ ženy neužíváme argumentaci, ale manipulujeme, aniž bychom si to uvědomovali. To proto, že se nám líbí – i my jsme zmanipulováni její krásou či šarmem. Konec konců, pokud by se nám nelíbila, nikam bychom ji nezvali. Snad s jedinou výjimkou – pokud by měla vilu a deset miliónů na účtu.
Lidská práva přicházejí společně s nerostným bohatstvím
Argumentaci využijeme spíše ve světě obchodu – tam jsou důležitá holá čísla – tedy fakta – bez nánosů emocí, pocitů a ideologií. Když jsem si dělal druhou maturitu, podělil se s námi vyučující o zajímavý postřeh: „Socialistický stát má vytyčené politické cíle a těm podřizuje ekonomiku. Kapitalistický stát má vytyčené ekonomické cíle a těm přizpůsobuje politiku.“ Myslím, že měl pravdu. Také jste si všimli, že demokratické země šíří demokracii a lidská práva pouze v oblastech bohatých na ropu? Irák, Sýrie, Lybie, Venezuela – samí zloduchové! Ale třeba proti mrzačení holčiček při ženské obřízce v chudých afrických zemích žádná demokratická vláda nebojuje. Lidská práva přicházejí ruku v ruce s ropou a s nerostným bohatstvím.
Smrt jednoho člověka je hrozné neštěstí, smrt miliónu lidí statistika
Tuto větu měl údajně pronést Josef Visarionovič Stalin. Je-li opravdu Stalin jejím autorem nevím, ale výrok sám o sobě stojí za zamyšlení. Ilustruje totiž emoční fungování propagandy. Všimněte si rozdílu v prezentování stejných skutků v našich médiích.
Abych měl jistý odstup, vyhnu se hodnocení současné situace na Ukrajině. Pro porovnání odlišného způsobu ‚informování‘ českých médii použiji dvě události.
Bombardování Srbska bez mandátu OSN v roce 1999 vojsky NATO
Při bombardování Srbska letadly NATO, Česká televize ani jiná média nepřinášela srdceryvné příběhy dětí krčících se v krytech, rozhovory s lidmi utíkajícími před bombardováním, vyprávění o osudech lidí, kterým útok vzal rodinu, ani o desítkách dětí zabitých při bombardování. Nikde v České televizi jsme neviděli záběry zraněných dětí v nemocnicích, ani pohřby civilistů. Dokonce se tehdy v médiích neříkalo „bombardování“, ale „údery NATO“. A pokud se hovořilo o mrtvých, tak jako o „vedlejších škodách“. Kolika z nás došlo, že je řeč o zabitých civilistech? Stejně tak nikdo nepořádal žádné hromadné charitativní koncerty a sbírky na pomoc. Malé sbírky asi probíhaly, ale rozhodně se jim nedávala taková mediální publicita jako dnes.
Jistě jste postřehli, že se média vyhýbala všemu, co by mohlo vzbudit NEGATIVNÍ EMOCE LIDÍ. To jsme útočili my na někoho jiného. V tomto případě média prezentovala HOLÁ FAKTA, OPROŠTĚNÁ BEZ JAKÝCHKOLIV EMOCÍ a vyjádřená slovy, s nimiž si ani nespojíme zabíjení. Místo bombardování „údery“, místo zabíjení „vedlejší ztráty“.
Útok na dvojčata v New Yorku v roce 2001
Oproti tomu útok, kdy někdo jiný zaútočil na nás (na naši civilizaci), byl v médiích prezentován naprosto jiným způsobem. Denně jsme poslouchali rozhovory s pozůstalými, zraněnými, s lidmi vytaženými ze sutin, s hasiči, s lékaři… MÉDIA NÁM NEPŘINÁŠELA HOLÁ FAKTA, ale naopak PŘÍBĚHY, JEJICHŽ smyslem bylo PŮSOBIT NA NAŠE EMOCE, neboli MANIPULOVAT.
Ministerstvo školství varuje před šikanou dětí z Ruska
Propagandistická nálož veřejnoprávních i soukromých médií v souvislosti s válkou na Ukrajině je tak velká, že jí nelze uniknout. A logicky se přelévá i do škol. Na některých školách dochází k útokům na děti ruského původu a situace se dostala do takové situace, že Ministerstvo školství školy vyzvalo, aby zabránily šikanování těchto dětí.
Děti se zároveň ptají a dostávají odpovědi. Rozumní učitelé většinou řeknou, že k posouzení situace nemají dostatečné informace – jednoduše proto, že skutečné zájmy Ruska a USA neznáme a do míst bojů žádná armáda novináře nepouští. Novináři mají jen ty informace, které jim ta či ona armáda poskytne – ukrajinská, ruská, česká, americká… Velice mě těší, že se většina učitelů k tématu příliš nevyjadřuje. A musím konstatovat, že celkem rozumně se k tématu většinou postavili i žáci. Ptají se, ale nedělají závěry – na rozdíl od mainstreamových médií. Svět není černo-bílý, ani modro-žlutý. I když to tak dnes vypadá.
Neziskovky vědí všechno nejlépe – rozeslaly do škol dobré rady
Informačního vakua ‚střelhbitě‘ využily neziskovky a rozeslaly do škol návody, jak mají učitelé o situaci na Ukrajině se žáky mluvit. Nevím, zda tyto snahy pramení z jejich pocitu, že všechno vědí nejlépe, ale troufám si tvrdit, že nemají o nic více aktuálních informací než ti ostatní. Myslím, že učitelé nejsou o nic hloupější než aktivisté. Já jsem dostal takováto ‚doporučení‘ celkem tři.
Další ‚doporučení‘ do škol poslalo Ministerstvo školství a Národní pedagogický institut. Pro objektivitu musím uvést, že i Ruské ministerstvo školství do ruských škol poslalo manuál, jak dětem ‚správně vysvětlit‘ současnou situaci na Ukrajině. Všichni dětem chtějí pomoct se ‚zorientovat‘.
Lze se dobrat pravdivých informací?
Obávám se, že ne. Ani tady, ani v Rusku, ani jinde ve světě. Ne proto, že by nám média nutně musela lhát, ale proto, že ověřené informace nemají a čerpají z cizích zdrojů. Jedna indicie však existuje – a to je hledání autorství publikovaných vizuálních materiálů. Měli bychom vědět, kdo, kdy, kde a v jaké situaci vizuální záznam pořídil. Proč bych měl věřit, že je článek pravdivý, když jeho autoři nedokážou získat ani autentickou fotografii z místa činu a obsahuje jen ‚ilustrační foto‘, případně fotografii bez uvedení jména autora a data jejího pořízení. Nebude i text pod fotografií pouze ilustrační?
Když jsem na Slévárenské průmyslovce studoval analytickou chemii, neustále nám pan profesor opakoval, co musí obsahovat ‚vzorek‘ pro chemický rozbor. Ona totiž i fotografie je ‚vzorek určité události‘ – pokud je správně označena. A jak že nám pan profesor vzorek definoval?
„Vzorek je psí lejno, nalezené 25. 7. 2010 v Brně na Čechyňské a odebral jej Petr Novák. Pokud u něj tyto informace uvedené nejsou, tak to není vzorek, ale obyčejné h…“

Vložil: Stanislav Korityák