Po krk v největší bažině světa Pantanalu. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou poprvé do Pantanalu
05.03.2022
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Anakondy jsou v bažinách Pantanalu doma. Některé dorůstají až šestimetrových délek a jsou schopny ulovit kapybary i spolknout místním farmářům vepříka.
Po expedici do Vietnamu a krátkém výletu do Thajska si vás dovolím pozvat do jiné exotické destinace, tentokrát opět na západní polokouli. Představte si tropickou oblast na pomezí Brazílie a Bolívie, velkou asi jako Francie, která je půl roku bičovaná nelítostnými provazci deště, a dalších šest měsíců je naopak spalována žhnoucím sluncem. Osídlete ji nemotornými mravenečníky, obřími čápy jabiru, bílými volavkami, drobnými jelínky mazana, anakondami či jaguáry a máte před sebou Pantanal, největší mokřady a bažiny na světě.
Pantanal je vlastně jakousi obrovskou mísou, napájenou deštěm a protkanou vodními toky, které všechny tečou do mocné řeky Paraguay. Ta je jakousi hnědě zakalenou páteří celé oblasti, podporovanou žebry menších čirých říček a potoků.
Pantanalské bystřiny i větší řeky jsou plné vypasených kajmanů, kteří číhají na svou kořist, ať už to jsou zubaté piraně, bizarní elektrické nožovky s břišním lemem či tuční strakatí sumci s typickou rozpláclou, jakoby kachní tlamou. Zdatně jim přitom sekundují již zmínění čápi jabiru a drobnější bílé volavky, kterým neunikne ani nejmenší rybička či žabka. Na jednu rybu jsou však téměř všichni predátoři krátcí. Obří býložravá tambaquí totiž dosahuje téměř metrákové hmotnosti, a navíc je vybavena silnými zuby, které nápadně připomínají lidský chrup, jak se o tom můžete přesvědčit na fotografii. Když je tambaquí dospělá, nemá tak - samozřejmě kromě člověka a snad i jaguára - žádného nepřítele.

Zuby obří pantanalské ryby tambaqui nápadně připomínají lidský chrup
Pantanal byl hned po Amazonii mým vysněným cílem. Když jsem se po letech ocitl na jeho okraji, nemohl jsem se ubránit dojetí. Nacházím se teď v brazilském státě Mato Grosso de Sul a právě jsem dorazil do malé poussady Sao Francisco, což je jakási svérázná turistická a rybářská základna s několika dřevěnými chatkami, malebně rozloženými u jednoho ramene obří řeky Paraguay. Samotná řeka Paraguay teče přes území jižní Brazílie, aby pak protekla stejnojmennou zemí a předala své vody ještě mohutnější řece Paraná. Tento gigantický veletok pak, již na argentinském území, triumfálně ukončí svou pouť v Atlantickém oceánu světoznámou deltou, zvanou Rio de la Plata.

Bažiny a mokřady Pantanalu se rozprostírají na území, velkém jako Francie
Ale dost už školometského zeměpisu! Cesta od zastávky autobusu, kterým jsem asi před dvěma hodinami překročil bolívijsko-brazilskou hranici, by byla skutečně zážitkem pro všechny, kdo trpí kynofobií (strachem ze psů). Vyrazil jsem jen tak v tričku a kraťasech s nechráněnýma nohama, na nichž se mi po pár metrech začaly hrůzou ježit všechny chlupy. Cestička od zastávky k poussadě totiž vedla uprostřed dvou zarostlých pozemků, chráněných chatrnými ploty, což je pro následující děj velmi důležitá informace. Za jedním z děravých se plotů se totiž, ó hrůzo, objevila morda něčeho, co vypadalo jako tmavě žíhaný kříženec brazilské fily. Monstrum se ihned mocně rozštěkalo, až se rozstřikovaly sliny z převislých pysků, a začalo zuřivě pobíhat kolem plotu. Instinktivně jsem přešel k druhému plotu, ale ouha! I tam se ke mně začalo rychlými skoky blížit něco bílého, co nápadně připomínalo ne zcela příčetnou argentinskou dogu. Tísněn ze dvou stran štěkající molossy, z nichž každý by byl schopen zardousit slabší krávu, pokračoval jsem udatně v chůzi. Modlil jsem se jenom, aby v plotech nebyla větší díra nebo aby jej obludy při svých maniakálních výskocích nepovalily. Rázem jsem pochopil námořnické rčení o proplouvání mezi Skyllou a Charybdou. Vzpomněl jsem si na starého Homéra, který před staletími v Odysseovi přesně popsal moji vlastní pantanalskou situaci:

Spousta skvrnitých a pruhovaných pantanalských sumců je vybavena typickou kachní tlamou
„V nitru vysoké skalnaté hory vysoko nad mořem je veliká jeskyně, kolem i vevnitř je hustá mlha, tam bydlí Skylla. Hrůzou před ní se třesou i démoni. Štěká, kňučí a vyje, je strašnější než saň. Má šest párů noh, šest dlouhých krků, na konci každého má velkou hlavu, otevřenou tlamu se třemi řadami velikých zubů. Když pluje kolem loď, těmi tlamami uchvátí i šest plavců najednou. V nižší skále nedaleko od Skylly žije Charybda, podmořská obluda, která třikrát za den pohlcuje obrovské množství vody, vypije skoro půl moře, až je vidět mořské dno, a třikrát denně tu vodu zase chrlí ven. Je-li nablízku nějaký koráb, celý zmizí v bezedném chřtánu.“

Lebka uloveného jaguára je svědectvím, že vládcem bažin Pantanalu je už dávno jenom člověk
V bezedném chřtánu jsem naštěstí neskončil a bez ztráty kytičky se doploužil až k poussadě, kde mě přátelsky přivítali její majitelé. Abych nezapomněl, později jsem zjistil, že ti pejsci Skyllák a Charybďák jsou vlastně úžasně hodní a chtěli si se mnou hrát. Jenom mi to asi nějak neuměli říci. Věřím nicméně tomu, že byli i dokonalou ochranou před jaguáry, kteří si občas z okolí poussady odnesou nějaké to menší domácí zvířátko. Lebku jaguára mi potom přinesli mí hostitelé ukázat. Položil jsem si ji na čistě povlečenou postel (kdyby to tak viděla moje žena) a hlavu mrtvého krále celého Pantanalu zvěčnil starým fotoaparátem. Tento příběh nemá žádnou výbušnou pointu, ale je jenom symbolickou připomínkou, že i v Pantanalu žijí větší predátoři, než je ikonická puntíkovaná kočka. O těchto lidech z bažin Pantanalu a také o mém neobratném pronikání do jeho mokrého hájemství vám povím v příštím dílu našeho putování.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma