Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Demagogie školských reforem si pomalu nezadá s komunistickou kolektivizací. Pojďme hovořit o školství s učitelem

25.02.2022
Demagogie školských reforem si pomalu nezadá s komunistickou kolektivizací. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: EDUin

Popisek: Ilustrační snímek ze stránek EDUin, o němž ještě bude řeč... Ano, Česko opravdu mluví o vzdělávání. Tento seriál článků milovického učitele ale 'inovátory' asi moc nepotěší.

V minulém článku jsem popsal školské reformy od založení Československa do roku 1989, dnes popíši, co se v našem školství událo od rozbití Československa doposud. Nebudu se snažit popsat čistý sled událostí, ale zaměřím se na ty kroky, které vedly k rozpadu našeho vzdělávacího systému, jenž nedokáže všem dětem zajistit alespoň přibližně stejně kvalitní výuku. Paradoxně tímto krokem nebyla inkluze, ale zavedení Rámcového vzdělávacího programu (RVP), jak zjistíte níže.

První subjektivita škol? Zbytečné povinnosti prezentované jako ‚svoboda‘

K největším změnám ve školství došlo po převratu v roce 1989 – byl uvolněn centralizovaný systém a školy zároveň získaly právní subjektivitu – staly se „samostatnými organizacemi“, které ovšem musely poslouchat skoro každého, ‚kdo má díru do pr…‘. Přestaly fungovat okresní školské úřady a školy si musely začít zajišťovat samy své provozní a ekonomické otázky. To přineslo enormní nárůst byrokracie, která roste čím dál tím více. A to nejen proto, že školy řeší údržbu budov, topení, zajišťování dodavatelů atd., ale musejí skládat účty i zřizovatelům, krajským úřadům, Ministerstvu školství, České školní inspekci, Inspektorátu práce atd. Tedy místo jednomu velkému pánovi dnes slouží mnoha malým pánům, z nichž každý má jiné požadavky. Tento vliv se promítl do administrativy škol, ale rodiče jej kvalitativně ještě nepocítili.

Nezištná pomoc neziskovky? Za 1.210,- Kč na hodinu

V neposlední řadě do provozu škol začaly mluvit neziskovky, které dnes už jsou tak drzé, že zřizovatelům chtějí radit, koho mají vybrat za ředitele. A města jim za to ještě platí z veřejných rozpočtů. Dle veřejného registru smluv se třeba Praha 7 zavázala neziskové organizaci EDUin platit za hodinu „odborných konzultací“ 1.210,- Kč. Ovšem za radu, kdo má být ředitelem, si účtují desetkrát více – 12.100,- Kč. Ve smlouvě je to označeno jako „konkurzní balíček“. Kromě toho plyne do kasičky této dobročinné organizace roční platba ve výši 4.800,- Kč. To vše platí Praha 7 „odborné“ organizaci, jejíž odbornost spočívá pouze v tom, že sami sebe za odborníky prohlásili. Z právního hlediska je to zájmová organizace podobně jako třeba svaz zahrádkářů. Takových měst, které předaly svůj mandát nevoleným aktivistům z EDUin je víc. Tábor jim ‚poskytl‘ 495.500,- Kč, Plzeň částku raději neuvedla. Tyto ‚edurady‘ platí i Jihlava, Rožnov pod Radhoštěm, Praha 3, Praha 11 – ptejte se svých zastupitelů komu a za co dávají peníze z rozpočtu vaší obce. Jedná se o projekt „Klub zřizovatelů“ v rámci programu „Města vzdělávání“.

Zavedení víceletých gymnázií – vznik ‚zbytkových škol‘

Po roce 1989 byla obnovena také víceletá gymnázia. Ta začala se základními školami soupeřit o šikovné žáky. Zpočátku to byla spíše věc prestiže a módy – nikdo nevěděl, co od takové školy očekávat, ale věta „synek je na gymnáziu“ zněla dobře. Do těchto škol začaly přecházet nadaní žáci a také děti ambiciózních rodičů. Tedy děti chytré a děti s extrémní podporou v rodině. Není pochyb o tom, že pokud ve třídách soustředíme děti nadprůměrné, případně průměrné se silnou podporou, budeme moci učit rychleji a kvalitněji než běžná základní škola. Přispívá k tomu i vyšší míra kázně. Zde přišel první hmatatelný propad kvality výuky českých základních škol – začalo se jim říkat „zbytkové školy“. Je prostě skutečností, že třídní kolektiv funguje jako dostihové závodiště – má své premianty, průměr a ‚ty na chvostu‘. Rychlost průměru je dána rychlostí premiantů a pomalí žáci jsou nuceni se nějakým způsobem ‚držet zbytku‘ třídy, aby nepropadli. Odebereme-li ze třídy nejlepší žáky, nemají ti průměrní koho dohánět a celková rychlost třídy se snižuje.

Rámcové vzdělávací programy – manuál pro tvorbu vlastních školních vzdělávacích programů

Mnohem větší ránu českým školám zasadilo schválení tzv. Rámcového vzdělávacího programu (RVP) v roce 2004. RVP měl nahradit dosud platné osnovy – centrální vzdělávací programy. V té době existovaly tři schválené vzdělávací programy (osnovy), z nichž si školy mohly vybrat: Základní škola, Obecná škola a Národní škola. A pak přišel RVP. Tato ‚novinka‘ se na školách začala realizovat v roce 2006. Zde je třeba dodat, že se nejednalo o původní nápad – byl převzat ze zahraničí, kde od něj už ustupují.

Základní myšlenka RVP nebyla špatná. V zásadě se jednalo o návod, podle kterého si školy mohly vytvořit svůj vlastní vzdělávací program, který by uzpůsobily svým specifickým podmínkám. Díky tomu si školy – které měly takovou potřebu – mohly měnit názvy předmětů a určit vlastní organizaci výuky – nemusely učit po hodinách, ale třeba v blocích, případně neučit ani po ročnících. RVP určoval jen to, jakých výsledků mají žáci dosáhnout po absolvování školy. Jak toho dosáhnou, bylo ponecháno na rozhodnutí každé školy.

Kolektivizace na školách?

Už jsem napsal, že myšlenka RVP byla sama o sobě vynikající – zvláště pro zřizovatele a ředitele škol, kteří měli nějaké speciální záměry. Ti si mohli navrhnout přesně takovou školu, jakou chtěli, za předpokladu, že splní očekávané výstupy. Problém byl, že Ministerstvo školství do těchto změn nutilo všechny školy. I ty, které o žádné změny zájem neměly. Byly tlačeny do něčeho, o co nestály. Ministerstvo školství si představovalo, že tím, že si učitelé SPOLEČNĚ VYTVOŘÍ školní vzdělávací program, budou mít k tomuto programu pozitivní vztah, a proto jej přijmou za svůj. Zároveň očekávalo, že při společné práci budou lépe propojeny mezipředmětové vztahy. Tato kolektivistická teorie hodná komunistů ovšem nefungovala. Ne každý chce zakládat alternativní školu. Proto většina škol funguje víceméně doposud stejně jako dřív – bez ohledu na to, že má každá škola vlastní vzdělávací program. To je ten lepší případ. A jsou také školy, které nefungují. Ať už z důvodu nekázně, hromadných absencí nebo nekvalifikovaného personálu, který nedokáže vyrovnat nedostatky špatně zpracovaného programu, z něhož se mnohdy ani nedá vyčíst, co se žáci učili v minulém roce. Co zjistíte z věty: „Žák rozumí čtenému textu.“? Takto vágně jsou mnohé programy napsány.

Kde nic není, tam ani smrt nebere

Ministerstvo školství sice dalo příkaz, že do určitého data musejí mít všechny školy vlastní vzdělávací program, ale nevytvořilo jim pro to podmínky. Velká část lidí, kteří ‚učí‘, neměla (a ani dnes nemá) pedagogické vzdělání. Ale najednou dostali za úkol vytvořit vzdělávací dokumenty, což je vysoce náročná činnost, kterou se dříve na plný úvazek zabývaly metodické špičky svých oborů. Učitel s dvacetiletou praxí má strukturu učiva v hlavě, takže to nějak dohromady dá. Sice to udělá tak, jak byl zvyklý (tedy žádná velká změna se nekoná), ale má to aspoň hlavu a patu. Ale u člověka, který ještě před rokem dělal úředníka, nemůže být o nějakém systému ani řeči.

I kdyby tito lidé odpovídající znalosti a zkušenosti měli, nebyl jim na to vyčleněn žádný čas – nikdo jim neubral z výuky. Museli učit, psát přípravy, opravovat písemky, věnovat se třídnictví, starat se o vlastní rodinu a u toho ještě po večerech psát vzdělávací program, který jim ve skutečnosti byl většinou ukradený. Popravdě se jednalo o porušení zákoníku práce – nikdo z učitelů neměl ve smlouvě napsáno, že bude tvořit školní vzdělávací dokumenty.

Zpřeházené učivo nejvíc komplikuje život dětem

Přitom se jedná o velice náročnou práci – z hlediska času, zkušeností i vědomostí. Jako autor učebnic mám odzkoušeno, že příprava dobře provázaného konceptu učebnice pro jediný předmět trvá okolo tří měsíců. Tím chci říci, že i kdyby se tito lidé snažili sebevíc a odvedli v rámci svých možností opravdu špičkovou práci, vytvořit kvalitní vzdělávací koncept opravdu nemohli. Většina z nich do něj zapracovala své zkušenosti. Proto jim různí ‚pokrokáři‘ vyčítali, že jen opsali osnovy, což nemusela být pravda – tak to zkrátka uměli. Výsledkem je, že se na většině škol doposud učí tak jako dřív, jen se ‚popřehazovalo‘ pořadí učiva a žáci mají problémy při přestupu na jinou školu – se něco učí opakovaně a něco vůbec.

V důsledku násobení neznalostí se dnes násobí ‚nerovnosti‘

Ovšem největší ‚průšvih‘ zavedení RVP jsem ještě nezmínil. Dle mého názoru vyplývá právě z personálního obsazení jednotlivých škol. Trh práce ve školství je stejný jako každý jiný pracovní trh. Větší zájem je o školy ve velkých městech a také o školy, kam chodí vychované děti. Opravdu se odmítám bavit o tom, že dítě, které neumí pozdravit, je ‚sociálně znevýhodněné‘. Je nevychované, protože nedostalo patřičnou výchovu. Slušné vychování není otázkou vzdělání rodičů.

Zcela logicky se proto kvalifikovaní učitelé se začali ‚hromadit‘ na školách, které si zaměstnance mohou vybírat, protože na nich učitelé chtějí učit. A obráceně – školy na špatné adrese musely snížit požadavky kladené na zaměstnance a braly toho, kdo přišel.

Právě tento efekt se znásobil při tvorbě školních vzdělávacích programů (ŠVP). Kvalifikovaní učitelé vytvořili lepší ŠVP a současně učili na školách s lepším chováním, docházkou a pracovními návyky žáků. A obráceně – ve ‚vyloučených lokalitách‘ učitelé s nižší kvalifikací (neříkám, že všichni) vytvořili horší programy a zároveň učili neukázněné děti bez pracovních návyků a s velkými absencemi. Proto je dnes takový rozdíl mezi kvalitou jednotlivých škol. Levicoví aktivisté sice tvrdí, že tyto školy nelze srovnávat, protože sebelepší učitel na ‚vyloučené škole‘ nedosáhne stejných výsledků jako průměrný učitel na dobré škole. To je pravda. Ale mě jako rodiče vůbec nezajímá, jaké úsilí učitel vynaloží. Zajímá mě jen to, jak kvalitně mé děti připraví do života.

Mapa ‚vzdělávacího ne/úspěchu‘ od člověka, který se podílel na vzdělávací strategii

Společnost PaQ Research pod vedením Daniela Prokopa vytvořila „mapu vzdělávacího ne/úspěchu“, která monitoruje vzdělávací výsledky po celé ČR. Přitom pan Prokop je jedním z těch, kteří se podíleli na vytvoření „Vzdělávací strategie ČR do roku 2030+“, jež s tímto nesmyslným ‚nesystémem RVP‘ počítá i do budoucna. Tedy, že každá škola bude pracovat podle „vlastního vzdělávacího programu“. Proč je tato strategie nesmyslná si můžete přečíst zde.

Ale protože už i panu Prokopovi a ostatním ‚expertům MŠMT‘ došlo, že jsou školy, které kvalitní program vytvořit nemohou, navrhli, aby byl pro takové školy připraven „modelový ŠVP“. Jsem zvědavý, jak moc bude odlišný od ostatních ŠVP. Buď bude mít hlavu a patu a nebude moc originální, nebo to bude stejná fantasmagorie jako „strategie 2030+“ a stáhne slabé školy ještě více ke dnu.

Inkluzi všichni známe

Omlouvám se čtenářům, že přeskočím inkluzi – na tu má většina lidí svůj názor a domnívám se, že správný. Jen pro informaci – k inkluzi (schovávané za výraz „společné vzdělávání“) nás naši politici zavázali už v roce 1994 v Prohlášení ze Salamanky, které pro Sorosovu OSF přeložila pirátka Olga Richterová. Možná se jí budu věnovat jindy, ale dnes ne – i tak je text zbytečně dlouhý.

‚Pokrok‘ tlačený buldozerem

Dříve bylo zvykem, že se všechny nové věci nejprve ověřovaly. Proběhla zkušební výuka na malém vzorku škol, porovnaly se výsledky se stávajícími postupy a pak se rozhodlo, zda je novinka přínosem či nikoliv. To se od roku 2004 změnilo. Školy byly hromadně dotlačeny k něčemu, co nebylo odzkoušené, nebudilo důvěru a mnozí tomu ani nerozuměli. Ani Plagou jmenovaná ‚parta expertů‘ Veselého a Prokopa nedokázala popsat, jakých dovedností (kompetencí) by měli žáci dosáhnout. V publikaci „Hlavní směry vzdělávací politiky ČR do roku 2030+“ se pokusili popsat cílové dovednosti žáků po absolvování základní školy. Svůj výtvor na straně 56 komentovali takto: „Kvalitní zpracování takového úkolu vysoce přesahuje možnosti pracovní skupiny.“

Nejsem odpůrce pokroku. I já – ač mám dodnes tlačítkový telefon, jsem pro žáky připravil učební materiály s QR-kódy pro jejich chytré telefony. Už před lety jsem cvičně testoval některé z věcí, které se užívaly při výuce na dálku. Ale všechno má svůj čas – nepotřebujeme ve školství revoluci. Potřebujeme evoluci – vývoj. Právě v dogmatickém prosazování nápadů přejatých ze zahraničí a kterým často nerozumí ani ti, kdo je prosazují, je největší problém soudobých školských reforem. Dobro se tlačí vpřed silou, stejně jako za komunismu. Ale jak už jsem jednou zmínil – nikoho nelze hnát bičem do nebe. A stejně tak nelze pokrok tlačit buldozerem.

 

Vložil: Stanislav Korityák