Miloš Forman v Americe: Vrcholná scéna Vlasů, opsaná od Dietla, a Amadeus, natočený díky kardinálu Tomáškovi a budově archivu StB. Svět Tomáše Koloce

V pátek 18. února by oslavil 90. narozeniny Miloš Forman (1932-2018), jeden z tvůrců tří zásadních fenoménů československé kultury padesátých a šedesátých let (Laterny magiky, Divadla Semafor a československé nové filmové vlny), který po svém odchodu v roce 1968 výrazně ovlivnil kromě americké filmové kultury i poměry československých umělců v exilu i doma (a to nejen tím, že řadu z nich přizval, aby se stali spolutvůrci jeho amerických filmů, které měly globální publicitu a byly oceňovány Oscary). Autorovi tohoto životopisného eseje, jehož druhý díl nyní čtete, byl kromě toho, že film je jeho oborem, osud Miloše Formana přiblížen tím, že se třikrát protnul s osudem jeho rodu i jeho osobně.

Ve včerejším, prvním dílu o životě Miloše Formana, jsme skončili jeho prvním americkým filmem. Na dopolední premiéru filmu Taking off – Odcházím 28. března 1971 (na český Den učitelů) v newyorském kině Plaza přišlo osm diváků. Večer už bylo sice vyprodáno, ale bylo patrné, že diváci odcházejí rozčarovaní. Film neskončil happyendem ani tragédií a na to Američané nebyli zvyklí. Dva renomovaní američtí kritici (jeden původem z Jugoslávie, druhý z Kuby) se ve svých recenzích dali slyšet, že pomlouvání Ameriky z pera jakéhosi Francouze, režírované čerstvě přistěhovalým Východoevropanem, je drzost. Miloš Forman opět skončil v hotelu Chelsea, kde byl jedním z těch, jemuž majitel hotelu Stanley Bart psal účty ,na futro'. Denně si kupoval konzervu chili con carne a láhev piva a každý druhý den bochník ruského černého chleba.

Divadlo, limonáda, hry krvavé i olympijské

První práci po Odcházím dostal díky Jeanu-Claudu Carrièrovi, byla to režie jeho divadelní hry Malá černá knížka – The Little Black Book v broadwayském divadle. To byl sice kýžený výdělek, ale pro Formana jako tvůrce měl jen tu cenu, že si při něm opět ujasnil, že divadelní práce není jeho šálek čaje. Sám to charakterizoval takto: „Nakonec mám vždycky pocit, že mám k dispozici jedinou kameru s jediným objektivem a že se dvě hodiny musím dívat na jediný záběr a přitom celou tu dobu v sobě potlačuju výkřik: Stop!“

Jiná práce byla režie reklamy na limonádu Royal Crown Cola, která byla postavená na jedné scéně z filmu Odcházím. Ta se ovšem natáčela v Londýně, aby v reklamě byl vidět znak Velké Británie s královskou korunou, který v Londýně visí na všech veřejných budovách. Mohla se sice vyrobit jeho replika a pověsit na kterýkoli dům v Nové Anglii (území prvních šesti států USA na východním pobřeží, jehož historická architektura je shodná s architekturou Anglie), ale firma chtěla jen to nejlepší, takže se za reklamu utratil milion dolarů, což bylo víc, než kolik stála výroba celého původního filmu Odcházím. Miloš Forman se pomalu začal učit, co je Amerika.

V roce 1972, kdy byla olympiáda v Mnichově, byl osloven producentem Davidem Wolperem, aby se podílel na filmu Visions of Eight – Viděno osmi, v němž si osm slavných filmových režisérů (mimo jiné Claude Lelouch, Jurij Ozerov nebo režisér filmů Půlnoční kovboj a Maratonec John Schlesinger) vybralo jednu sportovní disciplínu, kterou dokumentárně zpracovali. Forman, jemuž se nepodařilo uvolnit Miroslava Ondříčka (byl tehdy zaměstnán československým filmem Jaroslava Papouška Homolka a tobolka, v němž opět zazářili Formanovi synové, a americkou adaptací Vonnegutových Jatek č. 5), spolupracoval na filmu se švédským kameramanem Jorgenem Perssonem, jenž se svou kamerou dokázal vytvořit netušené kompozice z výkonu Formanem vybrané discipliny, desetiboje.

Dne 5. září 1972 se v Mnichově zopakovala scéna, kterou zažil před čtyřmi roky v Paříži. V sedm hodin ráno ho vzbudil telefon a sekretářka mu oznámila, že ubytovnu izraelské výpravy napadli teroristé. Tentokrát pozoroval okupaci i následnou válku přímo z okna. Během přepadení přišli o život dva Izraelci, při jejich osvobozování dalších devět, pět únosců a jeden německý policista. K akci se přihlásila palestinská skupina Černé září s tím, že šlo o odvetnou akci za předchozí zboření dvou palestinských vesnic v okupované zóně. Exulanta Formana v tu chvíli možná napadlo, že pozice amerického filmaře československého původu (jehož židovství není stvrzeno pasem země, která stále bojuje na všech frontách) není zdaleka nejhorší…

Kukačka strádající, bojující i vítězící

Co mu vždy pomáhalo a otvíralo životní dveře, byl průkazný talent a schopnost naplnit očekávání lidí, kteří jej dokázali objevit a dát mu příležitost i s ohledem na jeho specifický příběh sirotka, jemuž se vyhnul holocaust. Několikrát se stalo, že danou nabídku ani nevyužil, ale co se má stát, to se stane. Třeba po desetiletí. V roce 1966 byl v Praze na návštěvě barrandovských ateliérů americký herec a producent Kirk Douglas, který právě koupil práva na filmovou adaptaci románu Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven, a nabídl Formanovi, aby dílo v Hollywoodu natočil. Jistě by se našla řada amerických režisérů, kteří by pro tento účel byli rovněž vhodní, Douglasova malá produkční společnost by si ale nemohla dovolit je zaplatit. Knižní předloha, kterou Douglas Formanovi poslal poštou, ale režisérovi nikdy nedošla; pravděpodobně byla z důvodu ,závadnosti' po cestě na území ČSSR zabavena…

 

 

Po letech, v době, kdy už Forman žil a pracoval v USA, mu nabídku zopakoval Douglasův syn Michael, tehdy už slavný herec, s producentem Saulem Zaentzem z produkční firmy Fantasy Records (ten musel svou původně hudební firmu, jež odmítla do jeho prvního filmu investovat, přesvědčit suchým argumentem, že tím, kdo má padesát jedna procent jejích akcií, je on). Tak se začal rodit film One Flew Over the Cuckoo’s Nest – Přelet nad kukaččím hnízdem (1975). Přes existenci scénáře od autora předlohy Kena Keseyho (který původně chtěl film režírovat sám a také v něm hrát hlavní roli) si Forman vymínil, že s pomocí hollywoodských scenáristických spolupracovníků film zadaptuje sám, aniž by přitom lpěl na knižní předloze.

Film se točil v Ústavu pro duševně choré v Salemu, hlavním městě státu Oregon, a řada hereckých výkonů i technických služeb byla už jako u Formanových filmů tradičně v rukou místních, v tomto případě pacientů ústavu. Fantasy Records se nejprve snažily pro svůj první film sehnat hvězdy první velikosti, ty ale nepříliš známému a úspěšnému režisérovi z východní Evropy příliš nevěřily. Marlon Brando odmítl roli McMurphyho stejně jako Angela Lansbury (pozdější představitelka Jessicy Fletcherové ze seriálu To je vražda, napsala) odmítla roli Velké sestry Ratchedové. Definitivní představitel McMurphyho Jack Nicholson (který se Formanovi přiznal, že kdysi sám chtěl koupit filmová práva na Keseyho knihu) byl už tehdy hvězdou první třídy (měl za sebou například film Bezstarostná jízda). Méně známý už byl představitel pacienta Martiniho Danny DeVito, který se stal hvězdou až po tomto filmu.

Menší potíž byla s představitelem indiánského kolohnáta Bromdena, což je vzhledem k fyzické charakteristice Indiánů vlastně protimluv. Nakonec ho našel přítel producenta Saula Zaentze, majitel salemského autobazaru, u něhož si kupoval auto malíř Will Sampson, pocházející z indiánského kmene Kríků, z městečka YAKIMA (autor článku si neodpustí synchronní připomenutí, že titulní roli Černého Petra ve Formanově filmu ztvárnil Ladislav JAKIM).

Všechny problémy filmu se soustředily na oblast kamery. Miroslav Ondříček stále ještě nebyl volný, a tak byl najat Haskell Wexler, který předtím snímal například Kazanův film Ameriko, Ameriko! (1962). Tomu však nevyhovoval improvizační styl Formanovy práce a po opakovaném donášení u producentů, že byl vybrán špatný režisér, byl vystřídán Billem Butlerem. Natáčení Přeletu se však protáhlo do doby, kdy měl už smlouvu na další film, takže Formanův film nakonec dosnímal William Fraker (pracoval například na Polanského filmu Rosemary má dětátko, 1968).

Dalším zajímavým fenoménem byla hudba. Forman se nadchl pro minimalistické kompozice skladatele Jacka Nitzscheho a některé scény stříhal přímo podle jeho desky, kterou Nitzsche nahrál s Londýnským filharmonickým orchestrem. V den, kdy byl orchestr ve studiu Fantasy Records připraven k natočení hudby, jejíž partituru měl nastudovanou, se její autor dostavil v doprovodu muže s velkým kufrem, který z něj začal vyndávat různě veliké skleničky a naplňovat je vodou. Celý hudební doprovod pak byl ztvárněn pomocí sklenic, pily a několika dalších exkluzivních hudebních nástrojů.

 

 

Po vzniku filmu byl prvním překvapením souběh diváckého úspěchu (kina byla stále plná) a skvělých kritik. Film byl kromě jiných cen nominován na Oscara, a to v devíti kategoriích, z nichž pět hlavních (nejlepší film, scénář, režie, mužský a ženský výkon v hlavní roli) získal. To se v historii do té doby povedlo jen jedinému filmu, Stalo se jedné noci z roku 1934. Jeho režisérem byl také přistěhovalec, rodilý Ital Frank Capra. A stejně jako jemu před čtyřiceti lety se i Miloši Formanovi po oscarovém úspěchu otevřel Hollywood...

Božské Vlasy

Ve chvíli, kdy si mohl náměty vybírat, rozhodl se takříkajíc dohonit resty. Vzpomněl si na divadelní muzikál, jehož filmový scénář ještě jako československý tvůrce začal psát s Jean-Claudem Carrièrem, Vlasy. Tentokrát mu s prací pomáhal scenárista Michael Weller a opět šlo o výrazný přepis pro filmovou podobu. Kupříkladu závěr, v němž se Claude vymění s Bergerem, který nakonec odlétá do Vietnamu, byl plodem jedné ostré hádky nad scénářem mezi Formanem a Wellerem.

Zatímco ve východní Evropě byly Vlasy ikonou, v USA na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let panoval názor, že hippies odzvonilo. Choreografka Twyla Tharp, kterou si Forman vybral pro pohybovou režii scén, na jeho nabídku zareagovala: „Na tu sračku? Nikdy!“ Nakonec se ji však podařilo přemluvit. Spoluautora textů Geroma Ragniho, který byl zvyklý hrát na divadle hlavní roli Bergera, musel Forman naopak přemluvit, že se pro citlivé oko kamery ve svých čtyřiačtyřiceti letech na roli mladíka už nehodí. Filmový Berger Treat Williams byl poté, co ho žárlivý Ragni během konkurzu opakovaně šikanoval, vybrán na základě toho, že se slovy „Tak víte co? Já se vám na to…“ srazil Ragniho emocionálně k zemi.

Konkurz na film vůbec vypadal jako ten někdejší semaforský, o němž Forman natočil svou prvotinu. Autor hudby muzikálu, Kanaďan Galt MacDermot, podoben Jiřímu Šlitrovi seděl za pianem a rukama mu procházely talenty. Představitelka Hudovy černošské manželky Cheryl Barnes uspěla v konkurzu omylem, protože se jí na začátku nikdo nezeptal, zda má agenta (žádného neměla). Naopak Bruce Springsteen přišel jen proto, že ho poslal jeho agent, a když se ho Forman na úvod zeptal, zda se mu Vlasy líbí, řekl, že ne, a odešel, aniž cokoli zazpíval. Všichni uchazeči se předem zapisovali na prezenční listinu, podle níž se stanovovalo jejich pořadí, a kdo nechtěl strávit konkurzem celý den, musel přijít a zapsat se před šestou ráno. Vůbec první jméno, které se zaskvělo na jedné prezenční listině, bylo jméno komparzistky M. L. V. Ciccone. Ta v budoucnu proslula pod uměleckým jménem Madonna.

Problém byl také s vojenskou základnou, v níž se odehrávají závěrečné obrazy filmu. Americká armáda nebyla dlouho ochotná poskytnout své prostory protiválečnému snímku, nakonec se ale za vysoké odstupné uvolila pronajmout kalifornskou logistickou základnu Barstow. Generála v závěrečných obrazech ztvárnil režisér slavného generačního filmu s Jamesem Deanem Rebel bez příčiny (1955) Nicholas Ray. Protože režie předpokládala, že se generálova tvář bude ztrácet v oblacích dýmu, zatajil Ray v zájmu účasti na adaptaci milovaného muzikálu, že má rakovinu plic, na kterou pár týdnů po filmování zemřel.

Jistota, která se Formanovi na tomto filmu vrátila, byl ale Miroslav Ondříček, jenž onen rok rozdělil mezi americké Vlasy od Wellera a Formana a Mahlerovu–Krejčíkovu českou Božskou Emu. V závěrečné, nejdojemnější scéně filmu Vlasy pak kameraman zaznamenal jeden rekord, svůj vůbec nejdelší nájezd na detail.

 

 

Miloš Forman se vyjádřil, že považuje Vlasy za svůj nejmilejší film. Jeho nejúspěšnějším filmem se nicméně stát neměly. Byly sice nominovány na řadu cen, ale žádnou nevyhrály. Projevilo se to, co Formanovi na začátku práce signalizovali jeho kolegové. Desetiletí vzdálená doba hippies byla pro Ameriku passé. Ne tak pro Československo, kde byly Přelet nad kukaččím hnízdem i Vlasy oficiálně prezentovány jako kritika amerického režimu (aniž bdělé strážce oficiálních idejí napadlo, že kritika nesvobody, upjatosti a militarismu je univerzální a dá se stejně jako na Západ aplikovat i na Východ).

 

 

A tak Forman na jaře 1979, v roce premiéry filmu, přijel do Prahy, aby jej představil osobně. Navštívil při té příležitosti řadu starých míst a přijal i pozvání bývalého spolužáka Jaroslava Dietla do jeho nového barrandovského domu. Nakolik mohla mít původní divadelní podoba Vlasů (1967) vliv na scénu z Dietlova seriálu Žena za pultem (1977), v níž motorkář Fany (Jiří Hrzán) zničí svou květinovou kreací spokojenou středostavovskou svatbu své vyvolené Olinky (Hana Maciuchová), anebo zda se během vzniku Vlasů naopak dostala přes oceán o této scéně zpráva, která by měla vliv na Formanovo řešení obrazu, v němž totéž předvede Berger (Treat Williams) na Sheiliných procovských narozeninách, se už zřejmě nedozvíme. Jisté ale je, že někdejší spolužáci měli už od studentských dob ve zvyku vzájemně konzultovat své scénáře a že obě scény se až podivuhodně podobají.

 

Ragtime aneb roztočený čas

V exilu hledá duše duši spřízněnou, a tak se Miloš seznámil s ruským tanečníkem Michailem Baryšnikovem, který v roce 1974 při zájezdu v Kanadě opustil známý sovětský Kirovův baletní soubor a zamířil do USA. Baryšnikov ho pozval na svou ,daču' do Connecticutu, státu na východním pobřeží, jehož krajina se velmi podobala lesům kolem Čáslavi a Poděbrad, kde Forman vyrostl. Forman se do tohoto kraje okamžitě zamiloval a od malíře Erica Sloana tu zakoupil ranč, který se po letech bydlení po hotelech stal konečně jeho trvalým bydlištěm. Jeho sousedem se tak stal James Cagney, herecká hvězda třicátých a čtyřicátých let (mimo jiné představitel slavného Yankeeho Doodla), jejíž vzestup zastavilo mccarthyovské vyšetřování neamerické činnosti padesátých let. Italský producent Dino de Laurentis, otec-producent italského neorealismu, který v téže době jako Forman přesídlil za moře (v jeho případě byl důvodem zákon, který zaručoval státní podporu jen filmům ve stoprocentně italské produkci), oslovil Formana, zda by nechtěl zadaptovat román amerického spisovatele E. L. Doctorowa Ragtime.

 

 

Ten vyprávěl příběh z počátku dvacátého století. Parta rasistických hasičů znečistí černošskému pianistovi jeho auto, čímž začne válka, která skončí jeho smrtí. Podmínkou bylo, že ve filmu bude hrát alespoň jedna velká hvězda. Forman, v očích de Laurentise od doby Hoří, má panenko odborník na hasiče, měl svou hvězdu hned, dvaaosmdesátiletého Cagneyho. Ten sice několik let předtím odmítl titulní roli ve filmu Kmotr, ale sousedovi z ranče, který ho chodil navštěvovat, nedal košem, a ačkoli měl původně hrát malou roli dědečka, nakonec si vybral tu největší, policejního velitele akce proti černému pianistovi Walkerovi. Film se natáčel v roce 1981, kdy ještě afroamerická agenda nebyla v USA tak populární, částečně i proto měla adaptace ještě jednu linii. Příběh východoevropského židovského imigranta Tateka, který se nakonec stane režisérem jedněch z prvních amerických němých filmů (ztvárnil ho Mandy Patinkin, pozdější hvězda seriálu Nemocnice Chicago Hope).

Příběh, který se částečně kryl s režisérovou autobiografií, měl napravit opomenutí americké kinematografie, jež po barvitém zobrazení vzniku italoamerické komunity počátkem století v Kmotrovi měla ztvárnit komunitu židovskou (která je dodnes páteří Hollywoodu). Film byl nominován na řadu cen, ale žádnou nezískal, nejspíš pro předčasnost tematizování afroamerického problému (režisér-exulant a někdejší Formanův pedagog z FAMU Jiří Weiss v té době s několika černošskými náměty v Hollywoodu ztroskotal). Film měl ale svou cenu i v tom, že do něj Forman v menších rolích po letech obsadil dva významné české herce-exulanty, Pavla Landovského a Jana Třísku. Pro Miroslava Ondříčka šlo pak o první práci, poté, co mu po vážném zranění během vzniku českého filmu Temné slunce (šlo v pořadí o druhou Vávrovu adaptaci Čapkova Krakatitu) vybuchla jedna nálož výbušniny příliš blízko kamery. Ondříček tehdy přišel naštěstí jen o polovinu sluchu, zatímco Otakar Vávra (autor takových filmů, jako Romance pro křídlovku či Zlatá reneta) přišel o zbytek soudnosti, když se neuměle pokoušel okopírovat Formanovy scény květinových protestů ve Vlasech. O solidním výsledku Ragtimu se dalo říct, že šlo o vůbec nejmenší z popsaných výbuchů.

Rusové a starý příběh Itala a Rakušana

Řekli jsme si, že u Formanova nového (a od té doby už definitivního) bydlení a vlastně i u obsazení hlavní role ve filmu Ragtime stál Rus Michail Nikolajevič Baryšnikov. Na počátku jeho největšího životního úspěchu stál taky Rus, a to ne ledajaký, sám Alexandr Sergejevič Puškin. Ten v roce 1830, v době, kdy se Evropa opájela skladbami relativně nedávno zemřelého Wolfganga Amadea Mozarta, napsal jednoaktovou divadelní hru Mozart a Salieri, v níž vyprávěl příběh o závisti, s níž Mozarta zabije dvorní skladatel císaře Josefa II., ten, který měl na rozdíl od Mozarta všechno, jen jedno ne, jeho talent. Silný příběh byl postaven na archetypálním syžetu, na němž stojí například Shakespearův Richard Třetí. Byl smyšlený, ale nikoli nesmyslný. Byl postaven na Mozartově psychologickém profilu, který utvářel vztah s jeho otcem Leopoldem, vztah, jenž brilantně ztvárnil ve svém Donu Giovannim ve vztahu Giovanniho a komtura. Příběh, v němž dominantní Salieri dožene submisivního Mozarta k smrti, se začal šířit Evropou...

Britové, Američané a Češi

Britský dramatik Peter Shaffer ze silné generace anglických židovských dramatiků, rostoucí od druhé poloviny dvacátého století (k níž kromě něj patřil například jeho bratr-dvojče Anthony, ale i Harold Pinter, Neil Gaiman anebo český rodák Tom Stoppard), tento příběh upravil pro moderní scénu. Jméno hry Amadeus dokonale charakterizovalo titulního hrdinu jeho prostředním jménem, jehož významem je miláček boží… Forman se během svého pobytu, během nějž prezentoval Vlasy v Evropě, 2. listopadu 1979 účastnil londýnské premiéry hry, na niž ho pozval jeho agent Robert Lantz. Lantz byl také původně Středoevropan, berlínský rodák, který v mládí uprchl z Německa před Norimberskými zákony, aby se na západní polokouli stal agentem židovských umělců (k nim kromě Formana a Shaffera patřil například i Leonard Bernstein!) Forman byl tématem uchvácen dvakrát. Jako režisér, který cítil silné strhující drama, i jako Čech, jenž během studií na pražské FAMU denně chodil kolem divadla, kde se odehrála premiéra Mozartovy nejslavnější opery Don Giovanni.

Okamžitě pozval Shaffera do Connecticutu a paralelně se vznikem Ragtimu s ním pracoval na scénáři filmu. Dvojici později doplnili Miroslav Ondříček, který s sebou přinesl obrazy setmělých ulic českého malíře Jakuba Schikanedera, jež si vybral jako grafickou inspiraci vizuální podoby filmu, a také prasynovec Gustava Mahlera Zdeněk Mahler, kterého Forman znal nejen jako skvělého odborníka na tvorbu středoevropských hudebních skladatelů (s Miroslavem Ondříčkem nedlouho předtím dokončil film o Emě Destinnové Božská Ema, který Mahler napsal a režíroval Jiří Krejčík), ale i jako vynikajícího dramaturga a scenáristu už z doby, kdy s ním pod vedením Alfréda Radoka vytvářel Laternu magiku. Mahler byl předurčen stát se dramaturgem Amadea i tím, že byl vystudovaný anglista, který přeložil z angličtiny řadu děl o hudbě a velice dobře se vyznal ve vkusu anglosaského hudebního publika.

Obsazení hlavních rolí probíhalo v klasickém Formanově stylu. Zdálo se, že světoznámá Mozartova hudba a Shafferova hra tentokrát může nahradit hvězdy v obsazení, takže Forman obsazoval podle citu. Fahrid Murray Abraham měl vedle Al Pacina, kterému produkce nabídla roli Salieriho, původně hrát vedlejší roli, ale během jedné ze zkoušek ukázal svůj asyrský temperament natolik, že hlavní roli italského skladatele Salieriho dostal on. Podobně tomu bylo s představitelkou Constance Elisabeth Berridge, která zaskočila za kolegyni, jež se těsně předtím zranila. Ve věci dirigenta, který nastuduje hudební doprovod, dal Forman na radu Zdeňka Mahlera a jeho přítele, klavírního virtuosa Ivana Moravce, kteří mu doporučili britského dirigenta Nevilla Marinera.

V té době ale stále ještě nebylo jisté, kde se bude Amadeus točit. V úvahu přicházelo několik středoevropských metropolí. Klasicistní Vídeň (v níž se kromě Salcburku odehrává většina filmu) se ale ukázala příliš modernizovaná a Budapešť zase příliš fádní. Zbývala Praha, čehož se ale Forman trochu obával. Nakonec navázal spojení s tehdejším ředitelem Československého filmu Jiřím Puršem, kterého s Mahlerem znali jako řadového úředníka ministerstva kultury, jenž v padesátých letech povoloval jednotlivá představení Laterny magiky. V té době zemřel okupant Československa z roku 1968 Leonid Iljič Brežněv a jeho nástupcem se stal liberálnější Jurij Andropov, jenž byl židovského původu a na rodném Kavkaze nabíral kádry, kteří by provedli reformu sovětského režimu (patřil mezi ně i Michail Gorbačov a Eduard Ševarnadze). O Puršovi se navíc vědělo, že patří k liberálnějšímu křídlu strany, fungujícímu pod záštitou premiéra Lubomíra Štrougala.

Když se Purš doslechl, jaký balík peněz by americké filmování v Praze do státní kasy přineslo, řekl, že to nechá projednat na ÚV KSČ, jehož byl už tehdy členem. Koprodukce se západní Evropou se tehdy slibně rozvíjely (západoněmecké produkční společnosti platily celé československé filmy, jako ty ze série o holčičce Lucii a formelácích či seriály, jako byla druhá řada Dietlovy Nemocnice na kraji města), proč tedy nenalít do československého filmového průmyslu i americké peníze? O povolení filmování v ČSSR nakonec rozhodl sám generální tajemník ÚV (tedy lídr vládnoucí strany) a prezident republiky v jednom Gustáv Husák. Z Amadea se měl po Hoří, má panenko stát další Formanův film, točený v jeho rodné zemi, ale opět financovaný ze země jiné.

Prvním, koho vyslal do Prahy ještě předtím, než odjel sám, byla Twyla Tharp, choreografka Vlasů, která se snažila nabírat zpěváky a tanečníky v Národním divadle, dokud jí Forman nevysvětlil, že mezi národními umělci a laureáty státních cen jí pšenka nepokvete. Většinu z obsazovaných divadelních rolí (především těch, které se odehrávají v bulvárním Divadle na Vídeňce, kde Mozart uvedl svou buffo operu Kouzelná flétna) pak ztvárnili členové Hudebního divadla Karlín (ale i Formanova oblíbeného Semaforu, kde stále ještě hrála jeho druhá žena Věra Křesadlová). Ve filmu najdete Jitku Molavcovou, Karla Effu, René Gabzdyla (který ve Formanově a Roháčově Dobře placené procházce hrál a zpíval hlavní roli manžela Uliho), Lenku Loubalovou, Terezu Pokornou, Zdeňka Srstku, ale i Jiřího Líra, Pavla Nového, Jana Pohana, Milana Riehse, pozdější českoněmeckou režisérku Danu Vávrovou nebo také Formanovu švagrovou a ,plavovlásku' z jeho úspěšného filmu Hanu Brejchovou.

V roli malého Mozarta vystoupil klavírista Miroslav Sekera, v roli premiérového Dona Giovanniho Luigi Bassiho ,Limonádový Joe' Karel Fiala. Na amadeovském plátně se jako kardinál objevil dokonce i dramaturg Zdeněk Mahler a v čestné roli papeže režisér Vladimír Svitáček. Kdyby byli v předcházejícím desetiletí nezemřeli Alfréd Radok a Ján Roháč, mohl se Amadeus kromě jiného stát abiturientskou schůzkou tvůrců Laterny magiky po pětadvaceti letech. Amadeus se na české kultuře podepsal i logisticky. Ze zbytků jeho kvalitní hollywoodské výpravy vyžilo několik historických filmů, počínaje pohádkou Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce a létajícím ševci.

 

 

Vzhledem k tomu, že americkým filmovým odborářům (kteří dohlížejí, aby pracovníci z Evropy nesebrali práci těm americkým) se příliš nechtělo za železnou oponu, a že Forman dostal od producenta Saula Zaentze volnou ruku, byly Čechy obsazeny nejen desítky technických pozic, ale i klíčové tvůrčí úlohy filmu. Kostýmy navrhl Theodor Pištěk, autor výtvarné koncepce takových produkcí, jako byl například seriál Pan Tau (jehož pilotní díl mimochodem produkoval Carlo Ponti), scénu Karel Černý, který byl podepsán pod všemi Formanovými českými filmy, ale třeba i pod seriálem Hříšní lidé města pražského, a druhého režiséra dělal Formanovi jeho přítel Jan Schmidt, s nímž se poznal už za sirotčích let v Náchodě a později spolu vytvářeli československou novou vlnu (Schmidt režíroval slavné filmy Konec srpna v hotelu Ozón, 1966, či Luk královny Dorotky, 1970).

Na opačný straně Zeměkoule

Natáčelo se na nejrůznějších místech. Ve Valdštejnském paláci, Strahovské knihovně, Stavovském divadle, na Vyšehradě, na zámku ve Veltrusích, v grottě (umělé jeskyni) na arcibiskupském zámku v Kroměříži (kde se mimochodem kdysi snímaly i hradní scény z proslulého filmu Jana Procházky a Karla Kachyni Ucho). Otázkou však bylo, kde se budou točit scény, odehrávající se v císařském paláci. Na Pražském hradě, kde v té době úřadoval Gustáv Husák, se natáčet nedalo... Řešení se našlo vedle Pražského hradu, kde v té době naprosto opuštěn stál Arcibiskupský palác, v němž úřadoval bývalý politický vězeň z padesátých let, kardinál František Tomášek, který filmařům natáčení ve svém sídle povolil.

Stát s ohledem na Helsinské úmluvy i vztahy s katolickými zeměmi Latinské Ameriky, které představovaly velkou část jeho exportního segmentu, ponechával římskokatolické církvi navenek její autonomii, jež arcibiskupovi dávala na jeho půdě stejná práva jako hlavě cizího státu, která je v republice na diplomatické misi. To ovšem pro tuto hlavu v praxi znamenalo, že byla všestranně hlídána spolupracovníky tajné služby z řad samotných kněží. Arcibiskupský palác, nacházející se hned vedle sídla hlavy státu (ale i vedle bytu autora Charty 77 Pavla Kohouta a na dohled od Černínského paláce, z jehož oken 10. března 1948 vyskočil poslední demokratický ministr zahraničí Jan Masaryk), byl výsostným obrazem absurdity doby.

Byl naprosto opuštěn, obydleno bylo jen několik místností, v nichž žil čtyřiaosmdesátiletý arcibiskup se dvěma pečovatelkami, zatímco ve zbytku barokního paláce padala omítka a rezlo elektrické vedení. Na scénách filmu to ale není nijak znát. (Pro zajímavost: amerického dramatika Arthura Millera vyprávění Pavla Kohouta o tomto prostoru zaujalo natolik, že o něm v roce 1977 napsal divadelní hru Strop v arcibiskupském paláci. Když byl pak po roce 1989 palác renovován, Millerův předpoklad vyšel. Ve stropě, ale i ve zdech paláce se našly tři vzájemně nezávislé odposlouchávací systémy, z nichž dva patřily mocnostem tehdy vzájemně znepřátelených bloků a vlastnictví třetího se nikdy nepodařilo zjistit…) Právě tento prostor se na několik týdnů proměnil v roce 1983 v rezidence salcburského arcibiskupa Colloredo-Waldsee a římskoněmeckého císaře Josefa II., v nichž byly natočeny nejznámější scény filmu.

Američtí filmaři na tom byli s arcibiskupem stejně; byli na každém kroku doprovázeni a sledováni, zda se nestýkají s opozicí. Někdy jim ke styku s tajnou službou dokonce pomohly i synchronicity (scény odehrávající se ve vídeňském blázinci, kde dožívá Antonio Salieri, se natáčely v karlínské Invalidovně, v jejímž patře se nacházel tehdy ještě necenzurovaný archiv StB). Jakékoli informace o natáčení velkofilmu v ČSSR (na něž se ze Západu jezdili dívat i učitelé filmových disciplín se svými studenty) byly ovšem zakázány, dokonce i šéfredaktor regionálního listu, který vydal článek o tom, že podnik, jenž vyráběl klobouky pro natáčení amerického filmu, překročil plán, dostal výpověď. Přes to všechno se půlroční natáčení v zemi za železnou oponou, kde kdysi žili a pracovali Mozart, jeho libretista da Ponte i jeho přítel Casanova (který zde nakonec i dožil) a kde (možná stejně jako američtí filmaři mezi českým štábem) cítili přijetí místních, se po na hollywoodské poměry dlouhém půlroce zvládlo dokončit (první klapka padla 31. ledna, poslední 15. července roku 1983). Je možné, že americké filmaře, kteří svým českým kolegům ze Západu vozili čerstvé ovoce (tím proslul zejména L. M. Abraham, který neustále pendloval mezi Prahou a Los Angeles, kde s režisérem Brianem de Palmou točil film Zjizvená tvář), inspirovala i návštěva čerstvé divadelní inscenace Shafferova Amadea v Divadle ABC, v níž už od předchozího podzimu excelovali Viktor Preiss v roli Mozarta a Boris Rösner, který později svou roli Salieriho ztvárnil i ve filmu jako český dabér L. M. Abrahama.

Film Amadeus obdržel od Americké filmové akademie ceny za nejlepší film, scénář, masky a zvuk. Za nejlepší mužský herecký výkon byli na Oscara nominováni oba představitelé někdejšího Puškinova dramatu, hlavní Salieri i titulní Mozart. Zvítězit však mohl jenom jeden, představitel Salieriho Fahrid Murray Abraham, který před setkáním s Milošem Formanem hrál jen druhořadé role a po něm (jako řada jiných Formanem objevených herců i neherců) postoupil do první ligy. Tři další amadeovské Oscary za film získali Češi, Miloš Forman za režii, Theodor Pištěk za kostýmy a Karel Černý za výpravu. A ještě jeden Čech došel své odměny, veltruský zahradník Václav Krůta (který byl ve filmu angažován jako zadek koně, jenž v opeře Kouzelná flétna chrlí lahůdky a rozhazuje je mezi obecenstvo). Po svém odchodu za moře dožil jako Formanův connecticutský soused a zahradník.

 

 

Amadus se stal Formanovým životním úspěchem možná i proto, že ho spoluvytvářel ve své staré vlasti s týmem svých celoživotních přátel. Zdeněk Mahler k tomu v rozhovoru, který jsme spolu vedli, řekl:

„Když Miloš natáčel Amadea, šel filmovat do Žehušic, do obory s bílými jeleny, kam ho v dětství vodil tatínek. Technika ještě nedorazila, my jsme s Milošem leželi na trávě nohama od sebe a hlavama k sobě a Miloš mi povídá: ‚Víš, já chci udělat všechno pro to, aby mi nemohli upřít tuhle polovinu světa.‘ A já zas řekl: ‚A já chci udělat všechno pro to, aby mi nemohli upřít tamtu polovinu světa.‘ Což byly dle mého velice rozumné úvahy, protože tenhle svět je náš a nikdo nemá puvuár nám ho celej brát. Miloš se jeví lidem jako cynickej frája, ale je to póza, kterou manifestuje svou obranu před krušným životem. Když jsme spolu v Connecticutu psali Amadea, měl tenkrát psy, a z těch mu byl nejmilejší setr Mandy. Jenže Mandy se ztratila... A jednou Miloš přišel a říká: Já sem se asi zbláznil, ale já jsem Mandy viděl. Pojď tam se mnou. Stáli jsme na břehu zmrzlýho jezera. V tý hloubce ležela Mandy, která zřejmě běžela po břehu, uklouzla, a ten led se pod ní probořil. Vytáhli jsme ji vidlema a ten den jsme už nepracovali. Druhý den ráno jsem se probudil a vidím, že Miloš přinesl lipku (ta je v Americe velice vzácná a drahá), zasadil ji a pod ní pohřbil Mandy. Slyšel jsem ho, jak zpívá hymnu, a po tvářích mu tekly slzy. Ten pes a ta lípa a Kde domov můj. Však vy víte, že ty věci jsou strašlivě složitý a vynořujou se třeba uprostřed noci a na opačný straně zeměkoule, a teprve tam dostanou svůj význam..."

Nakonec ještě malá osobní vzpomínka autora stati: Podobně jako se do duše malého Miloše Formana vryla vzpomínka na němý film Prodaná nevěsta, k němuž dojatý sál kina Družba v Čáslavi v době před Mnichovem dozpívával hudební party, vryl se jemu jako šestiletému prvňáčkovi dojem z projekce filmu Amadeus v kině Sokol ve Všetatech u Mělníka (která byla mládeži nepřístupná a kam se dostal jen díky otcově známosti s místním promítačem). Po skončení filmu (oproti obecným zvyklostem) se diváci nezačali rozcházet, ale vstali a tleskali. Potlesk trval skoro dvacet minut a autorovi je dnes jasné, že v něm bylo nejen nadšení nad filmem, ale i hrdost na vlastní zemi, jež hostila a inspirovala Mozarta a zrodila Formana a jejíž obrovskou kulturní tradici se ani století krvavých diktatur nepodařilo umlčet.

Tichý bojovník

Oscarový americký režisér Miloš Forman byl v mnohém stále ještě onen český filmař, který točil zároveň filmy Konkurz a Černý Petr. Stále kouřil doutníky, rád si zahrál kulečník, stále jedl k snídani zbytky od předchozí večeře a během natáčení neobědval (protože věděl, že oběd a následná siesta po něm by ho na dvě hodiny vyřadily z provozu), raději si místo oběda dal dvacetiminutový spánek. A stále ještě kolem svých filmů vytvářel mateřské prostředí, kdy zval své spolutvůrce do rodiny, zároveň si ale během něj držel postavení hegemona, jaké je typické pro evropského režiséra, který nemusí dbát na to, že některé hvězdy mají zvučnější jméno, než má on sám, a vydělají filmu víc.

Jeho mateřsko-otcovský přátelský přístup byl v mnohém efektivnější a řada hvězd se díky jeho schopnosti naslouchat stala jeho přáteli. Forman jim to vrátil tím, že dokázal ty z nich, kdo už byli mimo film (jako desítky let nehrajícího herce Jamese Cagneyho, režiséra-důchodce Nicholase Raye stejně jako ve své vlasti zakázaného režiséra Vladimíra Svitáčka) vrátit zpátky do filmu, a to včetně těch, kteří doslova leželi na smrtelné posteli (byl jedním z posledních, koho si zvali umírající François Truffaut a Romy Schneider, aby jim na jejich posledním lůžku vyprávěl…).

Stále ještě dělil práci na filmu na čtyři stejně důležité celky: práci na scénáři, výběr herců, samotné filmování a střih. Stále ještě si během adaptací knižních či divadelních předloh uchovával svobodu výrazně měnit děj ve prospěch filmové řeči, což většina autorů předloh nesla s nevraživostí. Některé své improvizační zvyky v Americe zdokonalil. Například během natáčení Přeletu nad kukaččím hnízdem vyjednal s rekvizitáři, aby vybrali z fundusu co nejvíc předmětů běžné denní potřeby, ty dal rozložit po stole a každý z herců, kteří ztvárňovali pacienty psychiatrické léčebny, si mohl vybrat několik z nich, s nimiž by hrál a které by dotvořily jeho charakter.

V zemi, kde bylo třeba tvrdě bojovat s producenty i o každého méně známého herce, kterého chtěl obsadit, protože nebyl sázkou na jistotu (proto se Forman raději držel Saula Zaentze, s nímž si nejen v tomto rozuměl, evropských producentů či menších produkčních firem), bylo ale třeba opustit způsob improvizace. Americký Forman se naopak vyznačoval tím, že s herci, které v prvním kole vybral, dlouhé měsíce četl a cizeloval dialogy, buď sám, či jim k tomu najímal herecké sparingpartnery, kterým pak většinou rozdal ve filmu menší role. Někdy ho ovšem zaujali natolik, že jim naopak dal roli stěžejní (takovým způsobem se kupříkladu Fahrid Murray Abraham dostal k roli Salieriho, která měla původně patřit Al Pacinovi). Během filmování pak hercům předehrával, a to v některých případech v náznaku i během samotného snímání. Finanční spoluúčast na úspěchu Přeletu nad kukaččím hnízdem, tato ,sázka na outsidera', která vyšla, a dva osobní a celkem třináct Oscarů za jeho filmy mu sice daly určitou svobodu ve výběru předloh, svobodu tvořit vlastní náměty, jakou měl doma v šťastné konstelaci konce šedesátých let, ovšem už nikdy neměl (z patnácti filmů, které v USA rozpracoval, jich mohl dotočit jen devět). Přesto se o vybojování takového rozsahu tvůrčí svobody stále snažil.

Dvě a více známostí…

Nebezpečné známosti jsou román v dopisech Choderlose de Laclose, generála Ludvíka XVI. a vyznavače libertinismu. Forman ho četl už během studií na FAMU, během aféry, v níž byli se spolužákem Zdeňkem Borovcem málem vyhozeni ze školy za četbu ,dekadentní literatury'. V té době byl námět také poprvé zfilmován francouzským režisérem Rogerem Vadimem. Téma se Formanovi po letech připomnělo, když v Londýně viděl divadelní adaptaci románu dramatika a scenáristy Christopera Hamptona, nicméně po nedomluvě s ním se obrátil na starého přítele, scenáristu Jean-Clauda Carrièra, a producenta Paula Rassama, bratra Jeana-Pierra Rassama, který kdysi riskoval život, aby odvezl Formanovu rodinu z okupovaného Československa. Ti také našli ve Francii exteriéry pro ztvárnění milostného čtverce mezi zkušeným vikomtem de Valmont a markýzou de Merteuil a jejich mladými svěřenci, rytířem Dancenym a mladou šlechtičnou Cecílií.

Ačkoli během castingu na Amadea dokázal Forman vybrat amerického herce i pro roli císaře (Jefferyho Jonese, který ve Valmontovi hrál pana de Gercouri), po odmítnutí Kevina Spaceyho chtěl pro titulní roli Valmonta jen člověka, mluvícího ,British King´s English'. Stal se jím Angličan Collin Firth, pro nějž se potom role šlechticů staly životním údělem (hrál je například ve filmových adaptacích Wildeových děl Jak je důležité míti Filipa a Obraz Doriana Graye a nakonec skončil i jako britský král Jiří VI. ve filmu Králova řeč). Jeho sokem a později i vrahem Dancenym se stal osmnáctiletý Henry Thomas, který jako jedenáctiletý ztvárnil hlavní dětskou roli Eliotta v hitu E. T. - Mimozemšťan. Kameru měl (ve Formanově filmu naposled) Miroslav Ondříček a rokokové kostýmy navrhl tehdy už oscarový Theodor Pištěk. Valmont, film o dekandentních vztazích francouzské šlechty vpředvečer Velké francouzské revoluce, se stal symbolem téhož i v autorově vlasti, kde měl premiéru symbolicky 17. listopadu 1989. To ovšem určilo osud nejen jeho, ale i dalších, i těch nejkvalitnějších filmů a divadelních inscenací. Revoluce se pro Čechy a Slováky nadlouho stala tím nejzajímavějším filmem.

 

 

Stejná odezva ovšem Valmonta čekala celosvětově. Autor divadelní hry Christopher Hampton prohlásil, že s tímto filmem nechce mít nic společného, a paralelně napsal scénář Nebezpečné známosti pro režiséra Stephena Fearse. Tato produkce potom Formanovi přebrala i některé vybrané herce, například Michelle Pfeiffer, která měla ve Valmontovi hrát markýzu de Merteuil a nakonec místo toho hrála v Nebezpečných známostech paní de Tourvel. Konkurenční film byl obsazen i dalšími začínajícími americkými hvězdami, jako byli John Malkovich, Keanu Reeves a Uma Thurman. Ačkoli Valmont je dnes (především v Evropě) pokládán za filmovou klasiku, Frearsův konkurenční film byl oceněn třemi Oscary a stal se kasovním trhákem. Neposlušnost autorovi předlohy, angažování neamerických producentů, scenáristy a herců se Formanovi tentokrát nevyplatily.

Trhákem se ovšem nestala ani paralelní filmová adaptace románu jeho učitele z FAMU Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí, jejíž scénář napsal taktéž Jean-Claude Carrière. Režie byla přirozeně nabídnuta Miloši Formanovi, ale ten ji ještě před revolucí odmítl v podstatě hlavně z toho důvodu, že by mu téma o okupaci roku 1968 a normalizaci zamezilo ve styku s rodinou. Doporučil tedy režiséru Philipu Kaufmanovi alespoň Pavla Landovského, tehdy herce vídeňského Burgtheatru, na roli jezeďáka Pavla, která měla charakterizovat duši českého venkova, což Landovský ve filmu bezezbytku naplnil.

Za svobodu slova

Čtvrt století od svých československých začátků hrál Forman opět ve filmu. (Šlo o film Mikea Nicholse, režiséra slavného filmu Absolvent. Formanův americký herecký debut se jmenoval Hořkost a byl pojat tak trochu jako jeho pocta, například hlavní pár filmu, který ztvárnili Jack Nicholson a Meryl Streep, se jmenoval Formanovi.) Režisér zjistil, že hrát nezapomněl, rozhodl se tedy zkusit, zda nezapomněl ani sám psát scénář podle původní předlohy. Lásku k Japonsku, kterého se původní scénář týkal, získal nejspíš v době, kdy měl japonskou družku. Šlo o příběh dvou mladíků, Japonce a frustrovaného obézního Američana, který se rozhodne studovat v Japonsku školu sumo, takzvaný Pekelný tábor (což byl i plánovaný titul filmu).

Aby odstranil možná protivenství ze strany japonského vedení školy, zvolil produkci Sony Pictures, jejíž japonští šéfovému slibovali, že už pro věc popularizace japonské kultury v USA udělají vše možné, aby mu vyjednali náležité podmínky. Vedení školy, která jediná mohla filmu poskytnout množství bojovníků a věrohodné zázemí, však stanovilo tolik zákazů, že produkce filmu byla čtyři dny před plánovaným začátkem natáčení odvolána. Ani kapitáni firmy Sony se nedokázali vzepřít tradici své země, v níž řada věcí dosud probíhá za zavřenými dveřmi. Pokus o plně autorský film tedy Formanovi v USA nevyšel, a tak dílem nerealizovaného Pekelného tábora byla i nejdelší režisérská přestávka ve jeho dosavadním životě.

Od tvorby Valmonta (1989) teprve v druhé půli devadesátých let, kdy už žil se svou druhu manželkou Martinou Zbořilovou (absolventkou stejné katedry FAMU, jakou před čtyřmi desetiletími absolvoval sám, a ročníkovou spolužačkou syna jeho kolegy Davida Ondříčka, Saši Gedeona, Jana Hřebejka či Igora Chauna), se mu dostal do ruky scénář neznámé produkční firmy Ixtlan. Scénář o zakladateli pornočasopisu Hustler (v překladu Pasák), který poprvé svlékl americké modelky z plavek. Nejprve ho odložil, ale když zjistil, že za značkou Ixtlan se skrývá slavný oponent amerického establishmentu, který vytříbeně rozkrývá bílá místa amerických dějin, Oliver Stone (mimo jiné scenárista slavných filmů, jako Půlnoční expres a Rok Draka, a režisér slavné Čety, jejíž kulisy jako veterán z Vietnamu dobře znal), pochopil, že ve spolupráci se Stonem dokáže v námětu najít dost místa, aby pověděl svou verzi příběhu. Tu charakterizoval takto: „Chtěl jsem lidem říct, že to bylo vždycky to první, co dělali i nacisti a komunisti – kontrolovat svobodu tisku…"

 

 

Stone a Forman věděli z vlastní zkušenosti, o čem vyprávějí. O muži, který svým důsledným poukazováním na první dodatek americké ústavy, garantující nedělitelnou svobodu slova, tak říkajíc posunul papírovost demokracie k praxi. Důležité bylo, aby to věděl i ten, koho si do filmu Lid versus Larry Flynt (The People vs. Larry Flynt, 1996) vybrali jako Flyntova představitele, herec Woody Harrelson. Ten byl ale vychován v takzvané Bible Belt-kultuře amerického jihu a tamní křesťanští fundamentalisté se na cokoli, co bylo spojováno s pornografem a narkomanem Larrym Flyntem, dívali jako na ďábelské (tato nenávist ostatně vedla k pokusu o atentát, který Flyntovi přivodil trvalou invaliditu).

Cesta Woodyho k Larrymu nakonec vedla přes poznání, že v osobním životě jde o člověka, který je mimo jiné silně vázán na rodinu a přátele, o něž se stará mnohdy lépe než o sebe sama. I Forman na tomto rysu Flyntovy povahy stavěl, je na něm ostatně postaven i vrchol a nejdramatičtější scéna filmu, v níž Flynt nalézá manželku Altheu, předávkovanou drogami, mrtvou ve vaně. (Podle autora stati se tato scéna svou silou vyrovná závěru Přeletu přes kukaččí hnízdo, v němž indián Bromden vytrhává z podlahy sprchovací baterii a prohazuje ji zamřížovaným oknem, za nímž je svoboda… Byla to však také zásluha francouzského kameramana Philippa Rousselota, který předtím mimochodem pracoval na Nebezpečných známostech. Od problémů s americkými ,directors of photography' během filmování Přeletu si režisér ostatně vždy vybíral výhradně evropské kameramany.)

U Althey měl Forman na mysli především to, aby byla stoprocentně autentická, takže za její představitelku vybral zpěvačku Courtney Love, někdejší manželku nejslavnějšího sebevraha desetiletí Kurta Cobaina, která vyrostla v komunitě hippies a sama prožila závislost na drogách. Tradiční domácí prostředí, které pro film vytvořil (i tím, že do role soudce obsadil samotného Larryho Flynta a do role atentátníka svého krajana Jana Třísku) doplnil i jeho nový pes Woody Chrudoš, kterého režisér pojmenoval po Woodym Harrelsonovi a bájném staročeském bojovníkovi, jenž pronesl legendární patriarchální větu: „Běda mužům, kterým žena vládne!" Film mu nakonec po delší pauze přinesl vnější ocenění. Na berlínském festivalu Berlinale za něj získal svého prvního Zlatého medvěda (o kterém v žertu říkal, že když se do jeho domu v Connecticutu vloupal medvěd, zastavila ho až jeho vlastní socha). Od zahraničních novinářů v Hollywoodu pak získal třetí Zlatý glóbus, ocenění, o němž se říká, že má větší cenu než Oscar.

Andy a Jim

Všechny Formanovy dosavadní americké filmy se vyznačovaly jedním rysem, rozpohybovávaly je postavy, které ,šly proti'. Hippies-děti, odcházející od svých rodičů (Odcházím), rebelové McMurphy, Berger a Walker (Přelet přes kukaččí hnízdo, Vlasy a Ragtime), Salieri, vyčítající Bohu jeho sudbu (Amadeus) a Valmont s markýzou de Merteuil, obracející naruby dosavadní morálku stejným způsobem jako Larry Flynt. Do této řady rebelů patřil i Andy Kaufman (1949 - 1984), Formanův oblíbený americký komik, který si po úspěchu v sitcomu Taxi mohl dovolit prezentovat na americké obrazovce do té doby nevídanou věc, rozesmávat lidi mocným heuréka! před zrcadlem jejich vlastní blbosti. V době, kdy zjistil, že umírá, vytvořil si své druhé já, Tonyho Cliftona, archetyp nafoukaného zpěváka, který sice nic neumí, je ale všemi zbožňovanou hvězdou showbyznysu (čímž do jisté míry předjal dnešní dobu, v níž se celá kulturní scéna plní skoro výhradně podobnými hvězdami). O tom, že Clifton je jen silně silně maskovaný Kaufman (stejně jako o tom, že Kaufman umírá), neměl nikdo vědět, což Andy posílil například tím, že několik Cliftonových scének naučil i svého manažera Boba Zmudu, s nímž (coby alternací Cliftona) několikrát vystoupil před kamerami. Tajemství, že Kaufman a Clifton jsou jeden a týž člověk, se prozradí těsně před jeho smrtí a díky tomu neumírá, neboť po nějakém čase se Clifton opět objeví... 

Odborného poradce ohledně dvanáct let mrtvého Kaufmana dělal Formanovi Andyho blízký přítel, herec Danny DeVito, kterého režisér objevil pro svůj film Přelet přes kukaččí hnízdo. Byl to nakonec DeVito, kdo trval na tom (a přesvědčil o tom i producenty filmu), aby se i ve Formanově filmu Muž na Měsíci (Man on the Moon, 1999) objevila verze, že lidé kolem Kaufmana o jeho onemocnění věděli. Filmu tím ubyl jeden stěžejní dramatický rozměr, což Forman velmi těžce nesl. Výhrou ale bylo obsazení hlavní role Jimem Carreym, známým z filmů Maska a Ace Ventura: Zvířecí detektiv. Kanaďan Carrey, který ve sporu o scénář podporoval Formana, se DeVitovi a producentům pomstil velmi českým způsobem. Na dotočné svým vozem zablokoval DeVitovo auto a producentům podal ruku hustě pomazanou romadúrem. Za svůj výkon pak získal Zlatý glóbus a ještě jedno ocenění. Během jednoho sobotního dne natáčecího klidu se Miloši Formanovi narodili dva synové. Jeden z nich byl pojmenován Andy po Andy Kaufmanovi a druhý po Carreym Jim.

 

Být zadobře se všemi

Dá se říct, že Formanovy světové filmy od Hoří, má panenko se dělí na evropské a americké. Hoří, má panenko, Odcházím a Valmont se trefily do vkusu Evropy, úspěch Amadea, natočeného v Evropě, tkvěl v tom, že se trefil do vkusu obou kontinentů (Evropy, protože šlo o klasický námět z evropské historie, a Ameriky, protože film byl vytvořen jako silný příběh s klasickým dramatickým obloukem). Ve svém posledním filmu Goyovy přízraky (2006) se cíleně rozhodl natočit film evropský nejen tím, že byl natočen v Evropě a ve španělské produkci. U jeho zrodu stál ostatně kdysi dávno Milan Kundera, který svým studentům na FAMU v době procesu se Slánským mimo jiné předepsal, aby si prohlédli Goyovy obrázky z dob inkvizice… Když je později Forman v Louvru viděl, napadlo ho zfilmovat příběh o Goyovi, a vlastně i o sobě samém.

Kromě amerického přítele Saula Zaentze mu tento sen pomohli splnit samí Evropané, počínaje scénářem, který s ním psal jeho francouzský přítel Jean-Claude Carrière. Trojúhelník hlavních postav, který vytvořili, je vlastně čtyřúhelníkem. Jde o inkvizitorského kněze a později osvícenského okupanta Lorenza, který v příběhu zastupuje intelektuální horečku, zdrženlivého malíře Goyu, ztělesňujícího tichou reflexi filozofie, a dívku Inés (a později její dceru Alíciu), které zastupují emocionální ženství. Lorenza ztělesnil španělský herec Javier Bardem (synovec velkého španělského režiséra Juana Antonia Bardema), Francisca Goyu pak švédský herec Stellan Skarsgård a Inés/Alíciu izraelská herečka s evropskými kořeny Natalie Portman. Kameru měl baskický režisér Xabier Aguirresarobe, spolupracovník takových režisérů, jako byli Carlos Saura, Julio Medem či Pedro Almodóvar, s nímž vytvořil slavný film Mluv s ní. S tím Formana seznámil český herec Miroslav Táborský, se kterým Aguirresarobe předtím spolupracoval na komedii Dívka tvých snů. I výběr autora neklasických hudebních partů přišel z režisérovy vlasti. Na návštěvě v Praze se sháněl po nějaké kazetě do auta a přátelé mu dali skladby českého hudebního skladatele Varhana Orchestroviče Bauera… Ten se svého úkolu zhostil s virtuozitou sobě vlastní.

Goyovy přízraky jsou filmem o krvavé podstatě fanatismu, který mění své ideologické zázemí, ale jeho podstata zůstává stejná, a o umělci, který se tento fanatismus snaží přežít, ale zároveň o něm tajně podat zprávu. O synchronní aktuálnosti filmu se Forman vyjádřil nepokrytě: „Scény, ve kterých napoleonští vojáci v ambici smést španělskou inkvizici začnou vraždit hůř než ona, jsme točili v době, kdy prezident Bush zaútočil na Irák. Přísahám, že jsme to neplánovali." Goyovu postavu pak charakterizoval takto: „Snažil se být zadobře se všemi, nikoho neprovokovat, aby se prostě nedostal do situace, kdy bude muset přestat pracovat, protože ho zašijou.“

Tyto charakteristiky pasují také na režisérovu dobu i na Formana samotného. On, který díky politickému fanatismu ztratil oba rodiče, jež ho vychovávali, a později jím byl (stejně jako před lety jeho biologický otec) inspirován k odchodu ze své vlasti i proto, aby nebyl donucen ke kompromisům goyovských rozměrů, věděl, o čem mluví. Později se vrátil do prostředí osvobozující se a poté relativně svobodné Evropy, aby tu natočil tři z pěti svých posledních filmů (Amadea, Valmonta a Goyovy přízraky), které se všechny odehrávají v rokokové atmosféře předvečeru Velké francouzské revoluce a jako kontrast k třpytivé atmosféře feudálních paláců jsou v nich ukázány i blázince, špinavé špeluňky a mučírny historických ,losers', kteří se brzy zvednou, aby také měli podíl na sladkém životě vítězných ,winners'. Náhoda? Autor této stati by řekl, že ne. Spíše tiché goyovské poselství.

Epilog

V roce 2009, u příležitosti Formanovy režie buffo opery Suchého a Šlitra Dobře placená procházka v pražském Národním divadle, natočil český režisér Miloslav Šmídmajer dokument o tomto představení a o životě Miloše Formana s nietzscheovským názvem Miloš Forman: Co tě nezabije… Je v něm vidět i zázemí Formanova connecticutského domu, v němž je nad hlavním oknem s mohutnými závěsy v obývacím pokoji cedulka s nápisem „NEJLEPŠÍ DIVADLO NA SVĚTĚ“ a v němž jste svědky, jak Miloš Forman (kterému mimochodem tím, že postupně zplodil dva páry jednovaječných dvojčat-chlapců, bylo dáno něco, co je podle statistik dáno přibližně jednomu muži z miliardy) režíruje své syny Andyho a Jima. Ti (ač jinak česky nemluví) jsou naučeni, aby na výzvu: „Heslo!“ odpověděli: „Rodina!“

To byla před jeho smrtí 13. dubna 2018 každodenní inscenátorská práce pětaosmdesátiletého režiséra. Ta, pokud autor tohoto eseje ví, byla přerušena jen pochvalou knihy „Barrandov nezapomenutelní – Miloš Forman“, kterou napsal Pavel Jiras za symbolické spolupráce s autorem tohoto eseje. Prostřednictvím Pavla Jirase Miloš Forman těsně před svou smrtí také vyřídil potěšení nad existencí fotografie, na níž byl jako patnáctiletý vyfocen na milovaném Máchově jezeře ve společnosti obdivované ženy, babičky autora tohoto eseje. Miloš Forman měl heslo: „Ať žijem, dokud žijem. A pokud možno - i potom!“ Miloš Forman má to štěstí, že bude rozhodně žít několikrát, a nejen na svých fotografiích a ve filmech, v nichž přijal úlohu herce. Bude žít zejména ve svých potomcích, a potom ve svých dílech.

Zdroje: autorovy rozhovory s Boženou Kolocovou, Petrem Kolocem, Ivanem Štampachem, Magdalenou Dietlovou, Zdeňkem Mahlerem, Miroslavem Polreichem, Igorem Chaunem, Varhanem Orchestrovičem Bauerem a Pavlem Jirasem (na vzniku jehož knihy Miloš Forman se autor podílel).

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Miloš Forman,