Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Školskými reformami do stále hlubšího bahna. Pojďme hovořit o školství s učitelem

18.02.2022
Školskými reformami do stále hlubšího bahna. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Se svolením NPM

Popisek: Školní třída za první republiky... Sté výročí vzniku Československa připomněla výstava Nová škola v nové republice, která se konala v roce 2018 v Národním pedagogickém muzeu v Praze (NPM)

Také máte pocit, že čím více náš školský systém vylepšujeme a čím více organizací na něm participuje – lidově řečeno ‚do něj kafrá‘, tím horší vykazuje výsledky? Podívejme se do historie školských reforem od první republiky až po současnost. V této části se budu zabývat školstvím od založení Československa do roku 1989. Příště popíši, co se v našem školství událo od druhého rozbití Československa (jako první to udělali fašisté) doposud.

První reforma? Zrušení celibátu pro učitelky

Po vzniku Československa v roce 1918 zůstaly po určitou dobu v platnosti Rakousko-Uherské zákony a nimi i školský zákon, takže k žádným velkým změnám ve školství nedocházelo – až na zrušení celibátu učitelek. Ty se od roku 1919 směly konečně vdávat a mít děti.

V roce 1922 vyšel první československý školský zákon – tzv. malý školský zákon. Podle něj měly obce, kde bylo alespoň 40 dětí jiné národnosti, povinnost zřídit školu vyučující v jejich jazyce. Paradoxně nebylo cílem tohoto zákona podpořit národnostní menšiny. Skutečným záměrem byla snaha založit české školy v oblastech, kde převládali Němci, Poláci nebo Maďaři. Tam byli národnostními menšinami Češi a Slováci.

Tento zákon zavedl osmiletou povinnou školní docházku a zrušil tzv. „úlevy“. Tyto úlevy ovšem nebyly určeny dětem, které dostaly ‚papír z poradny‘, ale těm, které pomáhaly rodičům na polích. Nebyli to tedy žáci se speciálními potřebami, ale žáci se speciálními povinnostmi. Říkalo se jim „úleváci“ – odtud také pochází slovo „ulejvák“.

Už tehdy na školách řešili genderové otázky

Z dnešního pohledu je zajímavé, že už tehdy se řešila otázka genderu na školách. Nebo snad školy trápila feminizace? Dle tohoto zákona měly v pedagogických sborech působit ve stejném zastoupení muži i ženy. Jak toho chtěli docílit a zda se jim to dařilo, nevím. Že by na to měli kvóty? Byl také snížen počet žáků ve třídách – z původních osmdesáti na šedesát. Školy odpovídající dnešnímu prvnímu stupni se nazývaly „obecné“ a na ně – převážně ve městech – navazovaly tzv. školy měšťanské. Měšťanské školy však nebyly všem dětem dostupné – na venkově „měšťanky“ neměli. Proto byl v roce 1935 přijat zákon o újezdních a měšťanských školách. Ten měl zajistit dostupnost tohoto typu vzdělání i na venkově.

Střední všeobecně vzdělávací školy (různé typy gymnázií plus tzv. reálka) si podržely dvoustupňové uspořádání, tedy první a druhý stupeň, přičemž celou polovinu učební látky gymnázií tvořily cizí jazyky! Studium končilo maturitou. Ze všeobecné střední školy bylo možné už po absolvování prvního stupně (z dnešního pohledu na úrovni devátého ročníku) přestoupit na obchodní akademii, učitelský ústav, vyšší průmyslovou školu nebo hospodářskou školu a maturovat tam. Pokud absolventi všeobecně vzdělávacích středních škol nenastoupili na vysokou školu, měli možnost absolvovat odborně zaměřený tzv. abiturientský kurz, na kterém získali specializaci.

Rovné šance všem – evergreen českého školství

Po celou dobu existence první republiky ‚přicházely odspodu‘ snahy o reformu školství. Pokud bychom tyto záměry měli stručně shrnout současným jazykem, dá se říci, že se jednalo o snahu poskytnout všem dětem stejné vzdělávací šance. Tím byla myšlena bezplatná výuka, odloučení škol od církve a také požadavek, aby byl jediným zřizovatelem škol – a zároveň garantem kvality výuky – stát. O reformu se pokoušely instituce, ale i jednotliví učitelé a učitelské organizace, např. Československá obec učitelská, Svaz socialistického učitelstva a jiné.

Téma ‚poskytnutí stejných vzdělávacích šancí‘ se stalo alfou a omegou také dnešní agendy Ministerstva školství. A to do té míry, že ve svém důsledku vede k přeměně škol ze vzdělávacích institucí na pečovatelské. Přitom je třeba odlišit význam ‚dávání šancí‘ od suplování zanedbaných povinností rodiny. S tím souvisí současné snahy některých rodičů přenést zodpovědnost za vlastní děti na někoho jiného.  První na ráně je bohužel škola.

Právě v kontextu snah o zpřístupnění vzdělávání všem dětem za první republiky je zřetelně vidět demagogie současného prosazování ‚spravedlnosti za každou cenu‘. Dnes je fakticky nepřípustné a nekorektní ptát se po příčinách, proč některé děti ‚nemohou‘ chodit do školy, neboli nemají přístup ke vzdělání. České ŠKOLY JSOU ZDARMA PRO VŠECHNY DĚTI, UČÍ NA NICH STEJNÍ UČITELÉ podle stejných vzdělávacích plánů. Na žádné české škole není a nikdy nebyl nápis „whites only“ jako v USA. Pokud za těchto podmínek do školy některé děti nechodí, neučí se nebo neplní úkoly, je problém na straně rodiny. Obzvláště pokud rodiče nepracují, by měl být postup státu naprosto nekompromisní.

Experimentální školy dvacátých let

Ve dvacátých letech sehrály obrovskou úlohu pokusné školy, inspirované pedagogickými experimenty ze zahraničí. Byla pro ně charakteristická volná výuka bez osnov, bez učebnic a bez rozvrhu hodin s větší orientací na výtvarnou a rukodělnou činnost žáků. I přes dílčí úspěchy nebyly tyto školy přijímány zrovna kladně, a tak ve dvacátých letech vznikly a také zanikly. Jedním z těchto experimentátorů byl například autor slavné knihy Lovci mamutů Eduard Štorch. Ten se v důsledku pedagogických neúspěchů psychicky zhroutil a požádal o dočasné přeložení do výslužby. Naštěstí se do školy po roce vrátil. Ačkoliv čeští pedagogičtí inovátoři většinou neuspěli, jejich snahy nebyly zcela zbytečné. Při pokusném ověřování se ukázalo, že i při respektu k osobnosti dítěte musí mít škola pevný řád, jasná pravidla a též stanovené učivo, které si žáci mají osvojit. Jinak řečeno – ukázalo se, že ne všechny dobré myšlenky přinášejí dobré výsledky.

Příhodovská reforma

Neméně zajímavá byla i tzv. příhodovská reforma, pojmenovaná podle doktora Václava Příhody, který se inspiroval při studijních cestách do USA. Václav Příhoda byl velice kritický ke stávajícímu vzdělávacímu systému. Vyčítal mu, že nevytváří všem dětem rovné příležitosti, ale zvýhodňuje děti bohatých rodičů. Proto navrhoval zavést jednotnou, vnitřně rozdělenou školu, kterou by prošly všechny děti, ovšem s rozdílnými vzdělávacími programy – v závislosti na jejich studijních předpokladech a zájmech. Této individualizace mělo být dosaženo pomocí různých vzdělávacích větví a volitelných předmětů. Do jednotlivých větví by byli žáci zařazováni na základě inteligenčních testů a posudků učitelů z předchozích ročníků. V případě výrazného zlepšení nebo zhoršení studijních výsledků mohl být žák přeřazen do jiné větve.

Přestože se doktoru Příhodovi pro myšlenku podařilo získat mnoho učitelů i několik ministrů školství, jeho návrhy z mnoha důvodů nakonec vyzněly do prázdna a k realizaci jeho reformy nakonec nedošlo. Mimo jiné proto, že nebral v potaz názory učitelů, kteří se na reformě nepodíleli a podílet nechtěli, podobně jako dnes učitelé úspěšně ignorují inkluzi – ta je v mnoha směrech jen na papíře a v účetnictví. Skutečné profesionály inkluze nezajímá – jednoduše proto, že jsme profesionální učitelé. Ne profesionální pečovatelé. A nepomůže ani „střední článek podpory“, který na nás má dohlédnout, abychom všechny ty pokrokové myšlenky přijali za své. Nebo snad ‚experti‘ Ministerstva školství opravdu věří, že stačí ‚podpořit‘ nás v přijetí něčeho, co považujeme za hloupé? 

Občankář by neměl fungovat jako školní politruk

Myšlenku jednotné školy – i když v jiné podobě, než plánoval Václav Příhoda – se podařilo zrealizovat až po druhé světové válce. Dlouho se vedly spory, zda má být výuka jednotná nebo rozdělená podle studijních PŘEDPOKLADŮ žáků. Dnes by se řeklo podle SPECIÁLNÍCH POTŘEB žáků. Všimli jste si toho významového rozdílu? Tenkrát se hodnotily PŘEDPOKLADY – co může studiu dát žák. Dnes se hodnotí POTŘEBY – co pro žáka mají udělat ti ostatní.

Zákon o jednotné škole byl přijat v dubnu 1948. Tím se zavedlo jednotné vzdělání pro všechny děti od 6 do 16 let bez vnitřní diferenciace – všichni žáci se učili podle jednotného vzdělávacího programu. Školskou soustavu tvořily mateřské školy, národní školy (1. - 5. stupeň), střední školy – odpovídaly dnešnímu druhému stupni, a školy třetího stupně, které se dále dělily na výběrové a povinné – tzv. základní odborné školy. Ty odpovídaly dvouletým učebním oborům. Výběrové školy tvořila gymnázia a vyšší odborné školy. Souběžně s prvním a dnešním druhým stupněm byly zavedeny také školy pro mládež vyžadující zvláštní péči. Byl také zavedený nový předmět, nazvaný politická výchova – později přejmenovaný na občanskou výchovu. Domnívám se, že původní označení předmětu bylo přesnější. Omlouvám se těm učitelům ‚občanky‘, o kterých to neplatí, ale ‚občankář‘ by neměl fungovat jako školní politruk. Člověk sloužící režimu, který posílá do exekucí kojence, nemá žádné morální právo vyjadřovat se k lidským právům kdekoliv jinde na světě. Nejprve bychom si měli udělat pořádek doma. Kdo to neudělá a ‚stará‘ se o jiné, je obyčejný propagandista – tedy školní politruk. To platí o každém, kdo plive na Čínu a přehlíží české dětské exekuce.

Děláme to špatně? Nevadí, snížíme množství učiva!

Tento zákon platil jen do roku 1953. Bylo zavedeno mnoho různých oborů při zaměstnání a povinná školní docházka byla zkrácena o jeden rok. V důsledku toho se přesunula část předmětů z druhého stupně do pátého ročníku – například dějepis, zeměpis a přírodopis. Současně byly v pátém ročníku zrušeny vlastivěda, prvouka a psaní! S tímto skokem se spousta dětí nedokázala vyrovnat. V důsledku toho tehdy v pátém ročníku propadalo 20 % dětí, takže bylo nutné provést úpravy učebních plánů. Bylo nutné snížit objem učiva stejně jako se to děje právě v těchto dnech – ministerstvo školství má v plánu množství učiva zredukovat na polovinu.

Je zajímavé, že Plagův resort (toto je dědictví Plagy) řeší následky špatných reforem stejně jako Ústřední výbor KSČ v padesátých letech. S jedním rozdílem – komunisté po sedmi letech neúspěchů přiznali chybu, zatímco Plagovi ‚experti‘ vymysleli ‚střední článek podpory‘, který prý dohlédne, aby to ti učitelé konečně dělali lépe. Inkluze přece nemůže být špatná!

Plzeňské rychlokurzy? To tu bylo už za komunistů

Po sérii dalších neúspěchů bylo v roce 1960 na základě „Zákona o soustavě výchovy a vzdělávání“ základní vzdělání opět prodlouženo na původní délku devíti let. Povinná školní docházka byla realizována v Základní devítileté škole (ZDŠ). Také vznikly nové typy středních škol: odborná učiliště, učňovské školy a střední odborné školy. Vznikly také střední školy pro pracující, což byly intenzivní školy internátního typu, kde bylo možné za pouhý rok získat úplné střední vzdělání s maturitou!

Kromě toho měla být výuka více propojena se životem, což v období reálného socialismu znamenalo zvýšený důraz na polytechnickou výuku, což je odborný název pro předmět, kterému dnes říkáme „dílny“. Žáci se měli seznámit nejen se základy věd, ale i výroby. Bylo stanoveno, že každý absolvent všeobecně vzdělávací školy bude zároveň kvalifikován i pro nějakou dělnickou profesi. Na základních školách byl v důsledku toho na prvním i druhém stupni zveden předmět pracovní vyučování. Ten byl zájmu demokratizace školství po roce 1989 na mnoha školách zrušen. A opět – když se ukázalo, že zaměstnavatelům chybí kvalifikovaní zaměstnanci, začalo Ministerstvo školství konat – chystá se obnovit výuku pracovního vyučování. I když je to poněkud pozdě – proč obnovovat to, co jsme tu už měli – je to krok správným směrem. A tak u něj i skončíme, neboť konec dobrý, všechno dobré. Mimo to všichni víme, že práce šlechtí člověka. Mějme to na paměti, až budeme chtít pomáhat „sociálně znevýhodněným“!

 

Vložil: Stanislav Korityák