Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

V Kanadě se dnes bojuje za Česko, v Ottawě se bojuje za Prahu. Včetně tamní malé heydrichiády. Svět Tomáše Koloce

13.02.2022
V Kanadě se dnes bojuje za Česko, v Ottawě se bojuje za Prahu. Včetně tamní malé heydrichiády. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Tisíce kamioňáků protestovaly proti povinné karanténě pro neočkované řidiče

Osobní dopis novináře, který dlouhodobě pozoruje covid-dění na celé zeměkouli, dnešní zemi jeho srdce, Kanadě.

Drahá Kanado!

Když jsem před dávnými lety pozoroval záběry z Afriky, na nichž hrdinní zdravotníci v celotělových skafandrech podávali léky dětem, které onemocněly virem SARS, netušil jsem, že se ve vylepšené podobě dostane sem k nám a že jím sám dvakrát onemocním: v únoru 2020 a v lednu 2022. Mezi těmito dvěma onemocněními se stalo hodně zlého, ale kupodivu i dobrého. Děti, které v době prekariátně-podnikatelské vlastně vůbec neznají své rodiče, s nimi strávily rok doma, celebrity, zvyklé na nadstandardní příjmy, v době uzavírek (anglicky lockdownů) svých podniků a produkcí pochopili nás, kteří se probíjíme od výplaty k výplatě, na radu papeže Františka a rozvojového programu OSN, že v celé pandemické Evropě by měl být zaveden nepodmíněný základní příjem, byl NZP zaveden ve Španělsku, a v době, kdy Světová zdravotnická organizace domácí roušky zakázala, povolila a pak opět zakázala, byla dávána za příklad obětavost Čechů a především Češek, které jich u svých domácích šicích strojů dobrovolně našily miliony.

Doba pandemie bohužel přinesla Čechům i mnoho zlého. Na covid zemřeli kromě jiných Jiří Menzel, František Filip, Jan Vodňanský i Milena Jelínková, majitel mého oblíbeného penzionu zkrachoval po lockdownu, zatímco příjmy mnoha korporací narostly v černých, státní rozpočty zemí narostly v červených číslech a statisíce (zřejmě nejen českých) distančních prvňáčků přišly do druhého ročníku negramotné. Když se objevily první vakcíny, byly některé z nich pro prokazatelné zhoubné vedlejší účinky staženy, zatímco jiné (vyráběné v zemích, jako je Rusko, Čína, Indie či Kuba, odkud se dnes Středoevropanům nedoporučuje nakupovat nic) byly zakázány a zbytek byl populaci doporučován nejprve ve spojením s odpovědností (Chraň svoji rodinu a přátele), pak s dárky (Získej mobil a zařaď se do soutěže o auto) a nakonec s restrikcemi. Po opatřeních, vyčleňujících neočkované z vnějšího života, autor tohoto dopisu (nedůvěřující zdravotně-preventivnímu prostředku, jehož testovací doba stále trvá) zažil nejprve krach celé řady kulturních programů, které bez jeho autorské přítomnosti nemohly proběhnout, vyloučení z návštěvy hygienických a restauračních zařízení (ale i vděčnost jednomu hoteliérovi, který mu po zimní túře ve svém podniku naservíroval horký čaj, aniž by se na cokoli ptal), dobu přemítání, zda bude jako příslušník povolání, jmenovaného premiérem jako očkování povinného, vyhozen z práce, a posléze, kdy virem sám podruhé onemocněl, byl i jako neočkovaný fakticky vyloučen z jeho klinické léčby.

To ale nebylo nic proti tomu, co se začalo dít ve světě. V Itálii se během první vlny občané bez příjmu začali živit rabováním či prodáváním se mafií a v současné vlně, spojené s propouštěním neočkovaných, zablokovaly italské přístavy masové demonstrace nezaměstnaných. Nad Austrálií začaly lítat drony, sledující dodržování lockdownu, a místo toho, aby monitoring po první vlně skončil, začala výstavba detenčních táborů pro ,podezřelé z nákazy'. Rakousko vyhlásilo povinné očkování s tím, že od letošního března bude při první namátkové kontrole neočkovaný povinen zaplatit pokutu 600 euro (15 000 korun) a při další už 3600 euro (90 000 lorun)… Novozélandská vláda oznámila, že pacienti, přijatí do nemocnice s těžkými případy Covid-19, mohou být na základě národního zákona o volbě konce života eutanazováni. K překročení hranic na celém světě je v drtivé většině světa potřebný tzv. covidpas nebo green pass, který potvrdí, že jeho nositel se dal očkovat aktuálním počtem vakcín či je prokazatelně méně než půl roku po přestálé nemoci. To autorovi tohoto dopisu přináší naději, že až se uzdraví, bude mít pár měsíců možnost vycestovat, než se hranice zase zavřou. Autor je na tom líp, než neočkovaní z Česka a Rakouska, kteří spustili program, během něhož se svými neočkovanými blízkými z druhé strany hranice, s nimiž je nařízení rozdělilo, pokojně setkávají u hraniční závory příslušného hraničního přechodu. (Přeshraniční setkání zatím proběhla na přechodech Studánky – Weigetschlag, Dolní Dvořiště – Wullowitz a České Velenice – Gmünd, a pokud se režim v Rakousku neuvolní, budou podle plánu postupně probíhat až po nejvýchodnější přechod mezi bývalým Československem a Rakouskem Jarovce-Kittsee…)

Drahá Kanado!

V dětství jsem velice miloval kanadský film Bezva finta s Jean-Paulem Belmondem v roli québeckého lupiče, který v kostýmu klauna vykrade banku. Protože celou akci plánoval se svým kamarádem, řidičem kamionu Laskym, když se Lasky dozví, že loupež proběhla, rozhodne se, že to tak nenechá. Jako dítě z gorbačovovské východní Evropy, které ve filmu poprvé uvidělo masivní severoamerický truck s komínkovým výfukem, které u nás ve východní Evropě v době mého dětství měly jen parní lokomotivy, jsem si zamiloval nejen ten truck, ale i samotného tlouštíka Laskyho, který nelitoval námahy, aby si pro Belmonda došel i po zadním schodišti do nejvyššího patra mrakodrapu.

 

 

Když letos 15. ledna (poté co některé kanadské provincie už loni v říjnu zavedly kovidpasy pro vstup do řady veřejných zařízení) vstoupilo v platnost nařízení o povinném očkování řidičů kamionů (kterému se nevyhnou ani majitelé soukromých firem, již se bez pasu nedostanou do sousedního USA, přičemž na jízdách do USA jsou ekonomicky závislí) a začala velká vzpoura kamioňáků, která měla za důsledek, že se i kanadský federální premiér Justin Trudeau musel schovat na neznámém místě, vzpomněl jsem si na Laskyho i na jeho odhodlání dostat Belmonda. Rozdíl mezi filmovou a dnešní situací je v tom, že zatímco Belmondo se Laskymu čestně postavil v boji muže proti muži, Trudeau zavedl opatření, které mně, člověku z České republiky, připomínají model, který byl v protektorátu Čechy a Morava zaveden po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. U nás byl tehdy každý, kdo jakkoli pomohl atentátníkům či příslušníkům sítě, o niž se opírali, zastřelen s celou svou rodinou. V Kanadě je každý, kdo dá demonstrujícím „jídlo, palivo či jinou hmotnou podporu“, zatím JEN zatčen, přičemž samotným řidičům, kteří se soustředili v kanadské metropoli Ottawě, jsou JEN zabavovány předměty denní potřeby, především palivo…

Uvědomuji si, že premiér Justin Trudeau, který to nařídil, není de iure hlavou státu Kanada. Tou je Alžběta II., vyobrazená na každé kanadské bankovce, minci i poštovní známce. Co dnes dělá hlava Kanady Alžběta II. v dalekém Londýně, kde se nemusí schovávat ani obávat útoků z Kanady, a mohla by se tedy výjimečně k situaci vyslovit? Chová se přesně podle ústavy. K tak závažným věcem mlčí, ale u příležitosti svých sedmdesáti let na trůnu se dala slyšet, že až na něm bude sedět její syn Charles, ráda by, aby jeho žena měla titul královny manželky, a při té příležitosti zmínila dvacet let od úmrtí své sestry Margaret.

Po zhlédnutých čtyřiceti dílech úzkostlivě historicky autentického životopisného seriálu Koruna mohu s klidem říct, že je škoda, že se královnou nestala Margaret, která by fašizující vývoj v 36milionové zemi, jíž by vládla, určitě mlčky nepřešla. Její sestra Alžběta je bohužel totožná se vzorně slušným a všechna ustanovení dodržujícím holičem Vlastimilem Drábkem ze hry Jiřího Suchého Taková ztráta krve. Ten se jednou v práci řízl, a teprve když z něj začala místo krve stříkat sláma, zjistil, že je vycpaný panák. S tím trochu symbolicky souvisí, že Alžběta II. byla léta hlavou šestnácti samostatných postkoloniálních států. Loni v listopadu jí v jednom z nich, nejvýchodnějším karibském státě Barbados, totiž řekli, aby se šla vycpat, a sesadili ji. Po kanadských událostech se to buď jí, či jejím následovníkům nejspíš stane i jinde…

Mám Kanadu rád. Na konci šedesátých let, když československá liberalizace končila okupací, poskytla azyl mým oblíbeným umělcům, jako byl herec Vladimír Pucholt či scenárista a herec Vladimír Valenta (přednosta z filmu Ostře sledované vlaky), japanolog Antonín Líman, který přeložil do angličtiny některá autorova haiku, a jeho žena, spisovatelka Eva Límanová, můj novinářský kolega a vzor Jiří Jírovec a v neposlední řadě manželé spisovatelé Josef Škvorecký a Zdena Salivarová, kteří v Torontu založili nejúspěšnější české exilové nakladatelství, legendární '68 Publishers.

Kanada je jiná Amerika. Je taky v severní Americe, ale většinu věcí dělá jinak než „TA Amerika“, počínaje tím, že i Den díkůvzdání mají v Kanadě jindy. Druhé pondělí v říjnu, zatímco v USA je až čtvrtý čtvrtek v listopadu. Kanada je desetkrát méně lidnatá a mně osobně v mnoha věcech sympatičtější, počínaje tím, že národy netaví v tavicím kotlíku do obrazu ,Kanaďana', ale podporuje jejich národní život (mj. Josef Škvorecký dostal Řád Kanady za knihy, které tam napsal česky), čehož hlavním důkazem je, že ačkoli v roce 1763 v koloniální válce zvítězili Britové nad Francouzi, Kanada je dodnes dvojjazyčná a francouzsky mluvící Kanaďani (mezi něž patřil i filmový kamioňák Lasky) mají rovná kulturní i ekonomická práva.

Kanada má deset spolkových provincií a tři teoritoria, z nichž v tom nejnovějším, Nunavut (rozhlehlém jako evropská část Ruska), si od roku 1999 sami vládnou původní eskymáčtí a indiánští obyvatelé (zatímco v USA existují pro původní obyvatele jen malé rezervace, žijící z provozu kasín a prodeje suverýrů...). Kanada se v šedesátých a sedmdesátých letech nepřipojila k zbytečné válce ve Vietnamu a poskytla azyl Američanům, kteří do války nechtěli jít. Její nejlidnatější a metropolitní provincie Ontario pilotně zavedla nepodmíněný základní příjem a během migrační krize v Sýrii po roce 2011 se (kupodivu z výzvy Trudeauovy administrativy) zachovala zcela jinak než Evropa, která si dala rozvrátit svá imigrační pravidla, ale i než USA, které učily Evropu otevřenosti a samy z tohoto regionu nikoho nepřijaly: Kanada vyslala do tranzitních táborů letadla, v nichž byli odborníci, co našli skutečně ohrožené rodiny, které pak odvezli do Kanady...

Přeji všem Kanaďanům (od svého profesora angličtiny z čáslavského gymnázia, Briana Clausiho z ontarijského Toronta, přes kamarádku Deannu Junek ze saskatchewanského městečka Esterhazy po své překladatelské kolegy, se kterými jsem se potkal v říjnu 2012 na konferenci v americkém Tiburonu, Denise Ouelleta z québeckého Montréalu a matku Junghee Koo a syna Simona Kima z albertského Calgary, i Kanaďany-milované-i-zvěčnělé-umělce, humoristu Stephena Leacocka, písničkáře Leonarda Cohena a zpěváka Paula Anku) aby se drželi, a posílám jim modlitbu! V Kanadě se dnes bojuje za Českou republiku, v Ottawě se bojuje za Prahu. Canada, we thank you / Nous te remercions, Canada!

 

Tomáš Koloc

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc