Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Občané nejdřív musejí dostat od státu dost na to, aby pokryli své základní potřeby, pak teprve budou moci svobodně pracovat. Řekl zakladatel DM drogérií Götz Werner. Svět Tomáše Koloce

12.02.2022
Občané nejdřív musejí dostat od státu dost na to, aby pokryli své základní potřeby, pak teprve budou moci svobodně pracovat. Řekl zakladatel DM drogérií Götz Werner. Svět Tomáše Koloce

Foto: Wikimedia Commons / re.publica

Popisek: Götz Werner hovoří na akci re:publica

ROZHOVORY NA OKRAJI V úterý zemřel německý ekonom, profesor Götz Werner (1944 -2022), který z drogerie svých rodičů v Heidelbergu od roku 1973 vybudoval drogistickou síť DM, působící s 3850 pobočkami ve 12 evropských zemích. Jako vyznavač waldorfské školy Rudolfa Steinera firmu založil na principech Steinerovy ekonomické platformy, tzv. sociální trojčlennosti, což v praxi znamená, že se v DM objevují Steinerovy oblíbené citáty z Goetha (např. slogan DM „Zde jsem člověkem!“ – přeložil Otokar Březina – pochází z verše Goethova Fausta „Zde člověk jsem, zde smím jím být!“), ale především, že se Werner zasadil o prosazení jejich významu v praxi: firma byla řízena kolektivně a výše platů jejích pracovníků se vypočítávaly nikoli podle jejich důležitosti ve firmě, ale podle počtu jejich dětí a zdravotního stavu.

Na stejné bázi byly v 70. letech založeny a fungovaly např. švýcarská kosmetická firma Weleda, německá Alnatura, německá banka GLS Bank Bochum, či 6. nejčtenější německé noviny Die Tageszeitung, které jsou vedeny jako družstvo s 14 tisíci čtenáři-podílníky. Prvky sociální trojčlennosti z impulsu někdejšího výrobního ředitele Ing. Jiřího Jabůrka vnesl do své produkce i největší český výrobce pneumatik pro osobní auta, firma Barum Otrokovice.). Götz Werner, který firmu DM vedl v letech 1973–2008, se posléze stal profesorem na Karlsruher Institut für Technologie (členovi sítě TU9, 9 nejvýznamnějších přírodních vysokých škol v Německu) a propagátorem nejnovějšího praktického konceptu, který ze sociální trojčlennosti vychází: nepodmíněného základního příjmu, jež je bez podmínek vyplácen každému obyvateli daného území, a který pokrývá bazální potřeby (potravu, bydlení, vzdělání a zdravotní péči) každého obyvatele daného území bez rozdílu a poprvé tak uvádí do praxe sociální články 28 a 31 Listiny základních práv a svobod. Nepodmíněný základní příjem byl v celostátním měřítku již v roce 1982 uveden do praxe v americkém státě Aljaška, a dnes mimo jiné pilotně funguje v kanadské provincii Ontario, ve Finsku, a také v některých evropských městech, jako jsou nizozemský Utrecht, švýcarské Lausanne, italské Livorno a katalánská Barcelona, za pandemie covid-19 byl pak (dle rozvojového programu OSN i na radu papeže Františka, který žádal, aby byl zaveden ve všech evropských státech) zaveden ve Španělsku. Přes celoživotní snahu o zavedení nepodmíněného základního příjmu v Německu se Wernerovi dosažení tohoto cíle nepodařilo. Autor tohoto textu, který byl jako student sociální školy silně ovlivněn přednáškami profesora Götze Wernera, i proto na jeho památku znovu vydává starší rozhovor se svým učitelem na téma krize systému dnešního světa a potřeby nepodmíněného základního příjmu (dále jen NZP).

Stát založený na sociálním pojištění, se kterým jako první na státní úrovni v roce 1881 přišel německý kancléř Otto von Bismarck, čelí dnes krizi. Všechny rozvinuté státy dnes škrtají ve svých sociálních systémech (Německo nyní například zažívá program Hartz IV). Vámi navrhované řešení netkví ve starých -ismech nebo politických programech, čerpá svou sílu z prastaré koncepce, která předpokládá vnitřní rozvoj prostřednictvím vlastní zodpovědnosti – skrze základní zaručenou jistotu pro všechny.

Společnosti se daří tím lépe, čím více lidí projeví vlastní iniciativu ve prospěch celku. To vyžaduje vhodné rámcové podmínky, které poskytnou jednotlivci potřebný prostor, aby se zapojil tam, kde mu to připadá nejsmysluplnější. S dosavadními vzorci myšlení Bismarckova sociálního státu ale nemůžeme budoucnost zvládnout, to vidíme na nešvarech, jako je dětská a stařecká chudoba, jaká by, vzhledem k našemu bohatství, vůbec neměla být. Pokud toto 130 let staré dogma k zajištění sociálního smíru a spravedlnosti naráží na hranice svých možností, pak musíme hledat nové modely, tedy usilovat o změnu paradigmatu. Nemůžeme problémy řešit metodami, kvůli nimž se tyto problémy vyskytly. Okolnosti se mění stále rychleji. Postupná změna v myšlení a cesta vedoucí ke změně nicméně v krizi vždy krystalizovaly ze zvyšování uvědomělosti. Z toho vzešlá úsilí mohou nabývat konečné podoby pouze ve společnosti. Otázkou je, zda se nám podaří zapojit se do společenského diskursu, abychom tyto palčivé problémy vyřešili. Ochota tu každopádně je – za každým vrcholem krize následuje přání ji prohlédnout.

Ale člověk má spíše dojem, že z toho nic moc nebude. Je tedy otázkou, zda máme dostatek času k uskutečnění samotné strukturální změny, nebo zda nás ekonomické souvislosti prostě nezavalí…

Při všem tom částečně oprávněném zklamání nesmíme propadat pesimismu − protože se půjde dál, tak jako tak. Považoval jsem vždy za prokázané, že se lidé dívají kupředu a nepropadají strachu tolik, jak je to veřejně prezentováno. Tyto aktuální události, jež se hodnotí dnes tak a zítra ráno jinak, mohou být natolik tragické pro jednotlivce, že v celém jejich rozsahu přemýšlíme o ohrožení našeho vývoje, toho, jak půjdeme dál. Dobře, ale co to pro nás znamená? Že se s nimi musíme naučit zacházet. I po druhé světové válce, kdy bylo Německo takřka od základů zničeno, to šlo, i když můj otec mi vždy říkával, že lidé tehdy mluvili o konci, že už nic dál nepůjde.

 

Není rozsah okolností, do nichž jsme vmanévrovali kvůli své vlastní sobeckosti, jedinečně gigantický? Silně pochybuji, že by tu byl kdy dříve větší potenciál ke zničení naší planety.

Jsou tu velké problémy, nezapomínejme však na to, že dnes máme na druhé straně stejně gigantické možnosti, jak z nich vykormidlovat. Akumulace znalostí a zdrojů v naší epoše je rovněž jedinečná! Jak již bylo zmíněno, řeší krize vývoj, a to jak pro jednotlivce, tak pro společnost. Člověk není na zemi proto, aby se jako zvíře jednoduše poddával své biologii, nýbrž aby se dále vyvíjel. Při tomto nastavení se jeví problémy, nouze a krize v jiném světle. Měli bychom získat zpět naši akceschopnost. Pokud se nám nepodaří provést zásadní změny, vybuchne nám náš sociální model před očima! Události v New Yorku, Londýně, na předměstích Francie jsou toho předzvěstí. Musíme zařídit, aby lidská důstojnost zůstala nedotčena, aby bylo zabráněno chudobě společnosti a zastupitelská demokracie se dále vyvíjela. Stojíme na rozcestí. Tady se ukáže, zda má jedinec sílu prorazit tuto neživou zeď materialismu – tedy volně podle Goetha: „Od síly, jež všechny bytosti sváže, osvobodí se ten, kdož přemoci se dokáže!“ (Pozn. překl: fragment z Goethovy básně Tajemství) – nebo zda selže, a následný vývoj, který tak jako tak přijde, nedokáže využít.

Vy se právě proto již celá léta zasazujete o nepodmíněný základní příjem (NZP). Tento kulturní impuls garantuje všem členům společnosti státní příjem a tím i podíl na kultuře, a to od kolébky až do hrobu a bezpodmínečně. Jakou vizi společnosti si s tím spojujete?

Myšlenka nepodmíněného základního příjmu, pokrývající základní potřeby zaručené každému člověku v Listině lidských práv a svobod, tj. jídlo, bydlení, ošacení, zdravotní ošetření a vzdělání, zní pro mnohé velmi lákavě, přestože mnou navrhovaná měsíční částka 1000 euro pro všechny Němce by samozřejmě pokryla jen ony vyjmenované základy, a to vše nad by si člověk musel vydělat za smysluplnou práci dle vlastního výběru. NZP je ovšem náročná záležitost i proto, že tíha odpovědnosti pak spočívá na jednotlivci; pak už neexistují mnohé výmluvy, proč něco nejde uskutečnit nebo změnit! Jinak řečeno: mé životní okolnosti nejsou již v rukou jiné osoby; já se rozhoduji, kam směřovat. Prostřednictvím pravidelného základního příjmu má tedy každý šanci něco změnit, aniž by mu to finančně zlomilo vaz. V základním příjmu tkví tedy možnost být svobodným a tedy sám za sebe odpovědným člověkem. Výška NZP musí být zvolena tak, aby každý občan mohl žít skromný, ale důstojný život, jak k tomu nabádá i článek 1 německé ústavy: „Důstojnost člověka je nedotknutelná“. Nebo jinými slovy: NZP by měl být tak vysoký, aby byla zajištěna kulturní účast jednotlivce. Co dnes vyplatil stát jako základní příjem v podobě Hartz IV, je však vázáno podmínkami, které vedou k vyloučení a vodění za ručičku a berou potřebným poslední zbytky zájmu a sebeúcty. Nedokážeme si snad ani představit, co všechno by základní příjem změnil v naší společnosti. Měli bychom naprosto jinou společnost, takovou, která se z „Musím“ změní na „Chci“!

Přesto, NZP vždy vyvolá ty samé tři reakce a reflexy: nejprve spontánní nadšení s ohledem na úlevu od masivního existenčního tlaku (profesor David Graeber z London School of Economics o systému mnohdy bezesmyslné práce, kterou se ale člověk musí živit, napsal dnes už kultovní esej Práce na hovno). Ale vždy to skončí u skepse, pokud jde o tu pragmatickou část - financování, a konečně morální obavy: „To přece není přiměřené.“

Stará paradigmata jsou v našem myšlení vskutku stále hluboce zakořeněna a nové koncepce jako NZP potřebují prostě ještě čas, aby se vymanil z mediálního obrazu typu scénky z díla Simpsonovi ve filmu, kde je fakt, že stát Aljaška má NZP zavedený už od roku 1982 zobrazen tak, že na hranici mezi Kanadou a Aljaškou zvedne celník Homerovi závoru se slovy: „Tady máte tisíc dolarů!“, Homer se peníze vezme a s výkřikem: „Jupí!“ vjede dovnitř… Musí zde být prostě nejdříve provedena intelektuální příprava, dokud si ta idea skrytá za slovy nenajde cestu do srdcí a duší. Idea se může konečně stát skutečností pouze v případě, pokud dostatečný počet lidí dokáže používat nový způsob myšlení – teprve pak je také realizovatelná. Pokud je idea přístupná dostatečnému počtu lidí a vyvolá prozření, můžou se věci změnit ze dne na den. Vše, co je dnes realitou, bylo včera utopií, a vše, co bude realitou zítra, je utopií dnes. Zítřek rozhodne o tom, nakolik nám bude dovoleno, aby se nám podařilo proměnit naše utopie ve skutečnost. Před sto lety například žili i velmi vážení lidé, kteří zcela vážně argumentovali, že by ženy neměly smět volit, protože prý neumějí myslet! Tomu se dnes smějeme a ptáme se, jak mohl někdo odmítat volební právo žen jako utopii.

 

My dnes „prací“ rozumíme výdělečnou činnost řízenou cizími příkazy a povinnou pro zapojení do systému sociálního pojištění. Vy naproti tomu říkáte, že by příjem neměl být výsledkem mé práce, nýbrž že by mi měl příjem nabídnout možnost svobodně pracovat. Závazné by tedy mělo být nikoli právo na práci, ale právo na příjem, protože: bez příjmu není práce! Není to trochu abstraktní a obtížně proveditelné?

Ne, vůbec ne. Tato myšlenka přece navíc odpovídá našim každodenním zkušenostem. Vezměme si naši situaci. Můžete se mnou vést toto interview jen díky tomu, že máte příjem. Jinak řečeno, k tomu, abyste mohl žít a pracovat, potřebujete příjem. Ale toto interview samo o sobě, váš výkon, je k nezaplacení! Pokud člověk pochopí tento princip, okamžitě uvidí, že příjem znamená prostě umožnění – když něco zaplatím, něco tím umožňuji. Také se mylně domníváme, že za něco vyrovnáváme účet, když za to platíme, ale to je omyl. Pokud něco zaplatíme, něco tím navíc požadujeme. Pokud si zákazník u nás v DM například koupí tubu zubní pasty, vychází, stejně jako většina ostatních spotřebitelů, z toho, že tuto tubu zubní pasty zaplatí u pokladny. To je ovšem omyl. Zubní pasta je již zaplacena, jinak by vůbec nemohla ležet v regálu. Prostřednictvím procesu na pokladně nás kupující pouze staví do pozice, v níž si musíme znovu objednat novou tubu pasty na zuby. Za něco platit tedy v podstatě vyjadřuje vždy jen jedno: „Dobrá práce, jen tak dál!“ Je to pověření k další práci, výraz uznání. Pokud si tuto perspektivu – že nevyrovnáváme účet za minulost, nýbrž umožňujeme budoucnost – představíme ve společenských měřítcích, máme, z logiky věci, příjmy oddělené od práce. Ale mysleme dál, ptejme se, proč vůbec příjem potřebujeme: protože jsme pozemské bytosti, které se chtějí živit, šatit, pohybovat se kupředu. A nač potřebujeme práci? Abychom se, jakožto duchovní bytosti, mohli dále rozvíjet! Zeptejte se sám sebe, co by z vás bylo, kdybyste nevykonal práci, kterou jste udělal v posledních několika letech. Při práci se rozvíjíte jako lidská bytost. Ale stále ještě převládá názor, že je příjem výsledkem práce. Příjem je naopak předpokladem k práci, zárukou, že se dožijeme toho, že ji vykonáme! Nyní jde o to, abychom jako společnost vytvořili takové společenské poměry, jež by jedinci umožnily, aby překonal sám sebe. NZP neříká: „Rozval se v houpací síti,“ nýbrž: „My ti dáme důvěru, a teď nám ukaž, co umíš! Překonej se! Přines své schopnosti společnosti!“

Vaši kritici rádi citují apoštola Pavla: „Kdo nepracuje, ať nejí!“

Jedná se o chybnou interpretaci. Tento apel byl svého času určen rané křesťanské komunitě, ve které už nikdo nepracoval, protože všichni očekávali příchod Mesiáše a konec světa. Pavel měl na mysli: „Pokud nebudete obdělávat svou zemi, pak nemůžete požadovat, aby vám ostatní něco přenechali.“ Tento výrok pochází z doby soběstačnosti, tedy epochy, ve které byly jiné základní společenské podmínky. V soběstačné společnosti měli ještě lidé svůj vlastní kus země, který mohli obhospodařovat: Svobodný člověk na svobodné půdě! Tento díl úrodné půdy odpovídá v soběstačné společnosti základnímu příjmu! Kdo v té době neobdělával půdu, neměl také co jíst. Převedeno na dnešek to znamená: Kdo nevynakládá svůj příjem, nemá co jíst. Musíme proto postavit na roveň základní příjem a díl půdy! Jelikož jsme se dnes stali výlučně společností zaopatřovatelů a zaopatřovaných, potřebujeme, abychom mohli zase žít a být svobodní, ekvivalent k tomu kousku půdy, a tím je základní příjem.

NZP – jak bývá často předhazováno – je dobrý nápad, kdyby jen nebylo těch „zlých“ spoluobčanů, kteří by tento systém zneužívali. Kdo by ještě pracoval, když dostane peníze za nicnedělání?

Tomuto argumentu se lze jednoduše postavit tím, že se někoho zeptáme, copak by osobně dělal, kdyby dostal 1000 euro měsíčně. Naprostá většina, jak jsem vypozoroval z nesčetných rozhovorů, by něco v nejlepším podnikatelském smyslu postavila na nohy a pokračovala v práci, samozřejmě. Z tohoto předpokladu je zřejmé, že máme kulturní problém – a sice základní podceňování! Člověk sám o sobě vyjde z dobrých a humanistických cílů, co se týče ostatních; do nich ukryje záludnost, která by mohla celé to úsilí zničit. Vnitřní postoj za tímto myšlením zní vyjádřeno holou větou: Důvěřuj, ale prověřuj… Tedy: Důvěra pro mne, prověřování pro tebe! S tímto přístupem ale nemůžete zvládat ani manželství, ani podnikání, ani nástup do tramvaje nebo jízdu výtahem – protože rychleji vyběhnete do schodů, než ovládnete výtah. Dělba práce předpokládá důvěru v to, že si vážíme osobnosti a práce toho druhého – a sice od samého počátku. A pokud jde o čísla: na územích, kde je NZP již zaveden, se počet těch, kteří ho zneužívají pohybuje okolo 10%.

Na financování NZP existují různé modely. Vy navrhujete vzdát se kompletně příjmů z daní, jako je daň ze mzdy, daň z příjmů, daň z majetku atd., a nechat fungovat financování ze spotřební daně (DPH). Nebude zdanění zboží giganticky vysoké, když na ně dopadne zrušení ostatních daní?

Daň je rozdělovací postup. Dělí výslednou hodnotu výtvoru mezi to, co může konzumovat jedinec, a to, co musí zkonzumovat společnost, aby mohla poskytovat práce, jako jsou silnice, které ten jedinec také potřebuje. Naše současná vládní kvóta leží kolem cca 50 %, to znamená, že ze všeho, co produkujeme, ze všech hodnot, které vytváříme, je polovina společný příjem a druhá polovina příjem individuální. Taková jsou dnešní fakta. Nyní vyvstává otázka: Z čeho žijeme? Žijeme z peněz nebo ze zboží? Odpověď je zřejmá: ze zboží, samozřejmě! Peníze jsou, abych tak řekl, jen zrcadlovým obrazem zboží. Otázkou nyní je, zda jsme schopni vyprodukovat dostatek zboží a služeb tak, aby všichni lidé v naší zemi za svůj příjem – tedy alespoň 1000 € jako základní příjem nebo více – získali požadované produkty. Máme-li dostatek zboží, je NZP již zafinancován.

A kdo bude dělat „práci na hovno“, když bude mít každý svobodu dělat to, co chce?

Vždyť už přece žijeme ve společnosti, kde pro nás stále pracují jiní. Košile, kterou máte na sobě, auto, jízdní kolo, zubní pasta, to vše je vyráběno cizími pro cizí. Takže pokud chcete, aby pro vás někdo něco udělal doma, pak máte jen tři možnosti. Za prvé: Vytvoříte atraktivní pracovní místo tím, že například někomu dobře platíte nebo zlepšíte pracovní podmínky. Za druhé: Zautomatizujete práci. A za třetí, je tu ještě jiný způsob: Uděláte to sám! Ale i v případě, že už je práce dobře placená, musíme si vyjasnit, že motivace člověka tkví vždycky v ocenění jeho výkonu! To je předpokladem pro vnitřní motivaci! Ale pokud není práce zredukována jen na obstarávání peněz a pracovní místo není jen místem získávání příjmu, pak tu práci dělám, protože je smysluplná. Aby byla práce smysluplná, tak v ní musím vidět nějaký smysl já sám, ale také ten, pro koho pracuji, musí v té práci rozpoznávat smysl, a tím pádem mou práci oceňovat.

Raineru Hankovi, vedoucímu redakce hospodářství a financí v novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ), jsou vaše představy, jak se vyjádřil v diskusi na rozhlasové stanici SWR2, hluboce podezřelé. Pro něj není NZP nic jiného než vyfantazírovaným rájem, který neučiní lidi svobodnými, nýbrž línými.

Pan Hank dává zkrátka přednost světu, ve kterém nikdo nikomu nic nedaruje, světu, jemuž vládne nedostatek a nedostatkovost a volnost příležitostí je svázána v řetězech. Ten člověk požívá důstojnosti v tomto náhledu světa, ve kterém se vytváří tato nespravedlnost a získává z něj to nejlepší. Základ této představy tkví ve zcela materialistickém pohledu na svět. Chybí tu prostě další dimenze, bez které nelze život pochopit ani pojmout. S takovým stanoviskem nemůže člověk nikomu věřit, může pouze žít jen podle hesla, které tu už jednou padlo: Důvěřuj, ale prověřuj. Naproti tomu budu citovat spisovatele, jinak psychiatra, specializujícíhose na hygienu práce Gottfrieda Freye: „Důvěra šlechtí člověka, věčný dohled brzdí jeho zralost!“ Ve společnosti založené na dělbě práce je schopnost někomu věřit základním přikázáním, protože jen z ní může vyrůst pravá důvěra! Při svých úvahách o NZP vycházím spíše z předpokladu člověka, který usiluje o význam, je orientován na cíl, je laskavý nebo, jak je psáno ve Faustovi: „Dobrý člověk ve svém temném vření přec o jediné pravé cestě ví!“ (Pozn. překl: český překlad Otokar Fischer.) Naší povinností je vytvořit podmínky, za kterých člověk ve svém snažení zažije vzestupný vír a není stržen svým temným vřením.

Mezi němčinou a češtinou překládal Martin Dürrer.

 

Vložil: Tomáš Koloc