Mořská panna v lihu a učenec hlavou dolů. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou posedmé do Vietnamu
12.02.2022
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Obraz idealizované mořské panny visí v Mořském muzeu Alexandra Yersina. Všímavý návštěvník si zde může dokonce prohlédnout i její skutečnou předlohu.
V minulém dílu jsme letmo navštívili slavné vietnamské letovisko v Nha Trangu. Tohle město je plné zajímavostí, které však nikoho příliš nezajímají, protože každý spěchá na místní pláže. Zlatavý písek a vlažné vlnky osvěží mysl jistě více než procházka rozpáleným městem. Je tu však přece jenom jedna výjimka a tou je slavné Mořské muzeum Alexandra Yersina.
Je krajně neobvyklé, aby tak významná instituce nesla jméno cizince, a navíc Francouze, tedy příslušníka národa, který zemi dlouho okupoval. Alexandr Yersin je však výjimkou. Tento báječný chlapík byl totiž slavný bakteriolog a jeho jméno nese (kromě zmíněného muzea) především zákeřná tyčinkovitá bakterie Yersinia pestis, jež vyvolává smrtící dýmějový mor. Tato mikroskopická potvora je potkany roznášena po celém světě a právě Yersin ji identifikoval v Hongkongu. Potom se přesunul do Vietnamu a žil téměř půl století v Nha Trangu. Naučil se dokonale vietnamsky a místní lidé si ho zamilovali. Když zde v roce 1943 zemřel, pohřbili ho na základě jeho poněkud morbidního přání hlavou dolů, aby tak mohl podle svých slov navždy objímat svou druhou vlast. Na náhrobku je oslavován jako lidumil a přítel Vietnamců.

Smrtelně jedovatá ropušnice vousatá dokonale splývá se svým okolím. Ujišťuji vás, že jde o živý exemplář.
V muzeu je pietně zachovávána Yersinova pracovna a osobní předměty. Daleko důležitější a mezi turisty oblíbenější atrakcí jsou však mořští živočichové, naložení v lihu a formaldehydu. Pozoruhodnou součástí muzea jsou i mořská akvária, obývaná těmi nejzajímavějšími tvory, jaké jsem kdy viděl. Nejvíc mě asi zaujala nebezpečná ropušnice vousatá s jedovatými trny, která spíš než rybu připomíná rozsochatý korálový útes, a pestrobarevné hvězdice různých druhů a velikostí. Kombinace neživých preparátů a mořských živočichů sice působí poněkud zvláštně, ale budiž. Korunou všeho však byla mořská panna, jejíž krásné dlouhé vlasy a dokonalá postava uhranuly všechny mužské návštěvníky. Tak to je ta bájná siréna z legend a okrasa Neptunovy říše Tato je sice svobodnou matkou nebo alespoň kojnou malého mořského robátka, které si tiskne k prsům. Tak ji alespoň viděl neznámý malíř, jehož plátno zdobí stěnu Mořského muzea Alexandra Yersina.
Hned pod tímto krásným, ale přece jenom poněkud kýčovitým obrazem mořské krasavice se v muzeu nacházel jakýsi bizarní sarkofág, či spíš skleněná rakev, naplněná až po okraj průzračnou konzervační tekutinou. V lihu si pak hověla ona, skutečná mořská panna! Neměla sice vlasy po pás ani dokonalé tělo, zakončené rybí ploutví, ale i tak byla nesmírně zajímavá. Byl jsem u vytržení, dugong indický, zvaný též moroň, mořská kráva, siréna či ochechule, na mě poulil své nevidoucí oči.

Skutečná tvář mořské panny patří ve skutečnosti nevzhlednému, ale zajímavému dugongovi. Pozorování těchto tvorů z čeledi ochechulí stojí za zprávami o mořských pannách.
Uznávám, že je to trochu zklamání, ale prostě je to tak. Za zprávami o mořských pannách stojí hlavně vyprávění starých mořských vlků, kteří viděli až třímetrové dugongy, panáčkující ve vodě. Vzdálenost či trocha rumu, nebo spíš obojí, pak způsobily, že v dugonzích viděli mořské panny. Zajímavé, že nikdy nepozorovali mořské panice! Jistě k tomu přispěla i nepřítomnost ženského prvku na palubě. Když se tak na tučnou a neohrabanou předlohu mořské panny díváte, musíte se asi starým námořníkům smát. Některé případy záměny dugonga za mořskou pannu nebo i tonoucí lidské bytosti však byly oficiálně zaznamenány ještě v dvacátém století! Slavná zooložka Mohrová z jenské univerzity upozornila na smutný příběh, který mě jako dítě při četbě velmi zasáhl a často jsem se k němu vracel. Teď se tedy o svou noční můru podělím s vámi:

V muzeu můžete obdivovat i kouzlo různobarevných mořských hvězdic
„V roce 1905 plul nákladní parník kolem ostrova Haramil, když se kapitánovi zdálo, že vidí na mořské mělčině tři lidi, stojící po prsa ve vodě. Myslel si, že jsou to trosečníci. Dával jim znamení a zastavil u nich. Byla to však rodina dugongů, která o záchranu nijak nestála a potopila se,“ píše Mohrová a pokračuje:
„Když se zvířata opět vynořila, střelil kapitán po největším z nich a zranil ho na krku. Poraněný dugong plul směrem k ostrovu Haramil a za ním i ostatní. Všichni tři se uložili na skalnatý břeh do mělké vody, kde lodníci zraněného samce snadno chytili. Ani se nevzpíral, když ho provazem svazovali. Stejně lehce chytili i samici s mládětem. Potom zajatce umístili do velké nádrže na palubě a krmili je rybami. Samice mládě ještě kojila. V těsné nádrži žili dugongové ještě dva měsíce, ale poranění a nevhodná strava přivodily samcovu smrt. Samice samce neustále hledala a zanedbávala přitom i mládě. Zašla týden po samci a po ní brzy zahynulo i mládě.“

V Mořském muzeu Alexandra Yersina si, zdá se, nedají pokoj, a tak se s vámi na chodbě této slavné instituce loučí další krásná mořská panna. Iluze je tak dokonalá, že na škaredého dugonga rázem zapomenete.
K ochechulím se vůbec lidé chovali po celou dobu hrubě a nelidsky. Největší ochechuli, korouna bezzubého, dokonce úplně vyhubili. Je to obrovská škoda, protože korouni měřili až sedm metrů. Musel to být impozantní pohled, když se samice tohoto mírumilovného obra vynořila dva metry nad hladinu a ploutví si přidržovala sající mládě. Ochechule mají totiž stejně jako lidé mléčné bradavky mezi předními končetinami. Iluze kojící mořské panny tak mohla být na dálku dokonalá. Dnes jsou ubohé zbytky dugongů a jejich příbuzných kapustňáků téměř na celém světě chráněny, což samozřejmě platí i pro Vietnam. Příští týden se nad mapou Vietnamu potkáme naposledy, a pak se hned na skok zastavíme v Thajsku, a to v místech, kde již několikrát došlo k dramatickým a hororovým událostem.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma