Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jsem autista, kdo je víc. ‚Diagnóza‘ by neměla být doložkou nejvyšších výhod. Jenže je. Pojďme hovořit o školství s učitelem

11.02.2022
Jsem autista, kdo je víc. ‚Diagnóza‘ by neměla být doložkou nejvyšších výhod. Jenže je. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Tomuto problému, který dnes ve svém článku řeší náš milovický učitel se zkušeností z praxe, se věnoval i jeden díl minisérie ČT Ochránce. Jmenoval se Andílek.

V současné době se Obvodní soud pro Prahu 4 zabývá případem, kdy se dva chlapci pokusili v parku na modřanském sídlišti rozdělat ohýnek z listí. Doutnající listí následně házeli po lidech a autech okolo sebe.

Když je kolemjdoucí napomenuli, dočkali se sprostých nadávek, které si můžete přečíst zde. Aby toho nebylo málo, tak ženu, která přivolala městskou policii, jeden z hochů praštil ohořelým klackem přes hlavu. Způsobil jí vážná zranění, jež si vyžádala více než dvouměsíční léčení. Že se čin stal, nikdo nezpochybňuje – viděli to městští strážníci, přítomní svědci a také matka hocha, který paní napadl. Jediný problém je, že chlapec trpí poruchou autistického spektra (PAS), a proto prý za svůj čin není zodpovědný.

Kdo trpí poruchou – dítě, nebo spektrum nemocí?

Tento článek chci věnovat otázce zajištění bezpečnosti dětí ve škole při začleňování žáků s ‚poruchami chování‘. Nejde mi vysloveně o autismus. Mám na mysli obecnou odpovědnost lidí s jakoukoliv diagnózou za své činy. Přesto – když už u autismu jsem – neodpustím si poznámku k samotnému označení poruchy PAS – porucha autistického spektra.

Autistickým spektrem se rozumí celé SPEKTRUM PORUCH různé míry závažnosti od chytrých ‚podivínů‘ až po těžce postižené děti, které můžete vidět třeba v dokumentu ‚Děti úplňku‘. Pokud tedy řeknu, že někdo trpí poruchou autistického spektra, pak tím říkám, že porucha se týká celého spektra nemocí – v jazykové rovině se jedná o poruchu těchto postižení, neboli nemocné jsou nemoci. Jak tato nelogičnost vznikla nevím, ale předpokládám, že se jedná o nepřesný překlad. Přesnější a méně zavádějící by bylo napsat ‚porucha SPADAJÍCÍ do autistického spektra‘. Někomu to může připadat jako slovíčkaření, ale tato nepřesnost vzbuzuje nedůvěru u logicky založených lidí. Ty zákonitě napadne otázka: „Co je ono porouchané autistické spektrum?“

Paní utrpěla těžké ublížení na zdraví, ale nikdo za to nemůže?

S argumentem, že hoch není za svůj čin odpovědný, přišla hned na místě jeho matka. Následně se tohoto právního názoru chopil chlapcův obhájce a také psycholožka z neziskovky, která se autismu věnuje. Matka tvrdí, že byl synek „zahnán do kouta“ a proto „neadekvátně zareagoval“ – prý nevěděl, co dělá. Je na místě si položit otázku, zdali se hoch choval adekvátně ještě před „zahnáním do kouta“. To byl také ve stresu, když po lidech házel zapálené listí?

V reportáži se uvádí, že se hoch s autismem dlouhodobě léčí, ovšem není uvedeno kde. Má-li být reportáž objektivní, postrádám vyjádření ošetřujícího lékaře. Nebo je považována za ‚léčbu‘ činnost neziskovky, jejíž psycholožka se k případu v reportáži vyjádřila? Léčbu obvykle poskytují zdravotnická zařízení, ne sociální služby.

A pak je tu otázka, kdo za tento čin nese zodpovědnost. Matka? Ošetřující lékař? Psycholog, který s ním pracoval? Všichni tito lidé o chlapcově postižení věděli. Hoch byl už dříve opakovaně vyšetřován za násilí vůči spolužákům. Neměl být umístěn v ochranné péči, je-li opravdu tak nemocný, že se nedokáže ovládat? Co když příště ve slabé chvilce někoho strčí třeba pod auto?

Co děti ve škole? Mají právo na bezpečí?

Otázkou zajištění bezpečnosti dětí, které jsou nuceny chodit do třídy s dětmi s ‚poruchami chování‘ se Ministerstvo školství moc nezabývá. Ve Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ se na straně 19 píše: „Nadále budeme usilovat o společné prostředí a zajištění vzdělávacích potřeb všech žáků bez ohledu na jejich osobnostní charakteristiky.“ V dokumentu zcela chybí informace, jak bude zajištěna bezpečnost ostatních dětí ve třídě a také zaměstnanců školy. Padesátikilová asistentka nedokáže usměrnit nezvladatelného deváťáka. Přitom útoky žáků, které končí vážným zraněním dospělé osoby (na úrovni zlomenin), jsou známy i z prvního stupně. Jen se o nich nepíše z důvodu ‚ochrany dítěte‘.

Měli by být lidé s ‚diagnózou‘ beztrestní?

Osobně se domnívám, že pokud člověk není mentálně postižený a je schopen chápat co dělá, tak by zcela beztrestný být neměl. Není-li si vědom důsledků svých činů, měl by mít odpovídající dohled. Nutkání někoho praštit máme občas všichni. Jde jen o to, jak se umíme ovládat. Zda ho opravdu praštíme, záleží především našem osobním nastavení – někdo je agresivní více, jiný méně. Obdobně je to s morálními zábranami. Je také otázka, zda na to máme fyzicky. Praštil by onen autista dvoumetrového svalovce? Nebo by spíše utekl? Z psychologie víme, že ve stresové situaci reagujeme útěkem nebo útokem. V neposlední řadě si někdy více, jindy méně uvědomujeme důsledky svého jednání – možné zranění dotyčného člověka a následný trest.

Pokud víme, že neneseme žádnou trestní odpovědnost, budeme mít snazší rozhodování, než když si budeme vědomi trestu. Mám obavu, že právě vědomí beztrestnosti je jedním z důvodů narůstající agresivity dětí a mládeže. I trest má v naší ‚svobodné společnosti‘ své nezastupitelné místo – vede k odpovídajícímu chování ty, kteří by se bez něj správně nechovali. Tedy alespoň ty, kteří chápou, co dělají a mají zároveň z trestu strach. Hoch si možná dovolil paní praštit právě proto, že doposud byly všechny jeho činy omlouvány – věděl, že ‚může‘. Spolužáci ve škole byli neustále nabádáni k ‚porozumění‘. Zároveň vnímal, že paní není žádný Rambo, který by mu to na místě vrátil. Mnozí lidé se chovají násilnicky právě proto, že si to mohou dovolit. Mám pocit, že nízký věk a různé ‚diagnózy‘ jsou v tomto smyslu velmi často zneužívány.

Chtěli byste pracovat v prostředí, kde neslyšíte vlastního slova?  

Nejedná se jen o přímé násilí. Stačí i obyčejný křik. Jsou žáci opravdu povinni vzdělávat se ve třídách, kam náš stát povinně ‚začleňuje‘ děti, které jsou agresivní, nevychované, s ‚poruchou chování‘, případně bez sociálních návyků? Nezabývám se teď příčinou – zda se jedná o poruchu, nemoc nebo obyčejnou nevychovanost. Jde mi jen o samotnou atmosféru, v níž děti ve školách pobývají. Dovedete si představit, že by po vás kolega v práci sprostě pokřikoval, bral vám svačinu, fyzicky vás napadal a nadřízený by vám místo zjednání nápravy zajistil přednášku o jeho postižení, abyste tohoto kolegu lépe chápali? Nemyslitelné! Ale na školách to takovým způsobem skutečně probíhá. Pro děti jsou organizované přednášky, kde se mají naučit ‚chápat a být tolerantní‘. Jinak řečeno – žáci jsou od počátku vedeni k tomu, aby si nechaly ‚s..t na hlavu‘.

Ale je to oboustranné – i postižené děti si zaslouží profesionální péči odborníků. Má-li být inkluze užitečná, neměla by probíhat na úkor dětí – ani postižených, ani zdravých.

Smí vůbec učitel agresivního žáka usměrnit?  

Ministerstvo školství už několik let financuje povinné vzdělávací programy pro učitele, na téma ‚bezpečné klima ve třídě‘. Tam se učitelé od aktivistů z neziskovek dozvědí, jak se mají chovat a vyjadřovat, aby se náhodou ani křivým pohledem nedotkli jemných duší žáků – i těch, kteří terorizují své okolí. Ač to ‚odborníci z neziskovek‘ tak tvrdě neřeknou, v podstatě nám sdělují, že i grázl by se měl cítit bezpečně ve vztahu k učiteli. Jinak řečeno – má mít jistotu, že ať udělá cokoliv, učitel mu může maximálně přátelsky domluvit.

Pokud ale nevychovaný žák ví, že mu učitel ‚nic nemůže‘, kdo zajistí bezpečnost ostatních dětí? Osobně se domnívám, že by měl být stanoven soubor legálních donucovacích prostředků, které umožní učiteli zasáhnout ve chvíli, kdy někdo z žáků bude fyzicky ohrožovat ostatní děti či zaměstnance školy. A opět – není podstatné, zda je příčinou útoku špatná výchova nebo nemoc. Mám na mysli prosté zajištění bezpečnosti dětí. Samozřejmě by prvotní měla být prevence – kvalitní diagnostika, která podobným incidentům bude předcházet – nebezpečné děti se by se do běžných tříd vůbec neměly dostat.

Přehnaná aktivistická lobby škodí

Ještě na chvíli se vrátím k autismu. Z autismu se stalo módní postižení – podobně jako kdysi frčelo ADHD. Na školách jsou pořádány přednášky o autismu, které v konečném důsledku postiženým dětem spíše škodí. Zažil jsem případ, kdy proběhla přednáška o autismu, a jeden žák se pochlubil, že je autista, i když to na něm nebylo vidět – fungoval naprosto normálně. Zpočátku byl hvězdou. Ale během následujících dnů kouzlo nového vyprchalo a zaslechl jsem větu: „Ty auťáku jeden blbej!“ Z autisty se stal auťák. Třída měla o nadávku víc.

Na tom není nic divného. Mnohé ze současných nadávek mají medicínský původ: „mentoš“, „debil“, „imbecil“, „idiot“… Příliš něco zdůrazňovat není dobré – zvláště když to není potřeba. Má smysl hovořit s dětmi o pohlavních nemocech nebo o správném čištění zubů – to se jich bezprostředně týká. Ale je nesmysl tlačit jim do hlav problémy vybrané malé skupiny postižených, jen proto, že mají dobrou mediální prezentaci a silnou politickou lobby.

‚Diagnóza‘ by neměla být doložkou nejvyšších výhod

Jako učitel čtu poměrně často posudky z Psychologicko-pedagogických poraden. Obvykle se jedná o popis situace a návrh souboru opatření, jež často spočívají v nějaké formě úlev, případně v banálních radách typu, kde má žák sedět. Ale ještě jsem nečetl posudek, který by obsahoval řešení samotné příčiny problému. Je to stejné, jako kdyby nám instalatér pod kapající odpad dal kyblík a doporučení, jak často jej máme vylévat, tzv. IVP – individuální vylévací plán.

Určení příčiny problému je přesně to, co v posudcích postrádám nejvíce. Ne vždy to jde. Ale mnohdy se problém určit dá, jenže není žádoucí nahlas jej pojmenovat. To se týká zejména ‚sociálních znevýhodnění‘. Copak lze říci, že je dítě zanedbané? Nebo, že je dítě nevychované? To by bylo stížností na psychologa, který by si něco takového v naší svobodné společnosti dovolil!

Dále bych v posudcích z pedagogicko-psychologických poraden uvítal časový plán, jako mají logopedické ordinace. Tam najdeme popis současného stavu – které hlásky dítě dokáže vyslovit, a které nikoliv. Následně se stanoví učební plán. Ten obsahuje pořadí nácviku jednotlivých hlásek a předpokládaný termín, do kdy by nesprávná výslovnost měla být odstraněna. Rychlost práce je samozřejmě individuální, ale vždy se předpokládá, že do určité doby k nápravě dojde – tedy, že dítě začne správně vyslovovat.

Toto u posudků z pedagogicko-psychologických poraden většinou neplatí. Poruchy ‚napravujeme‘ donekonečna, a když s postupem času potíže narůstají, označí se to jako ‚vývojová porucha‘. Z mého pohledu učitele je to často dobře pěstovaná porucha. Samozřejmě je otázkou, jaký tlak na poradny vyvíjí Ministerstvo školství či jiná instituce (nevím, kdo je kontroluje). Nedělám si iluze, že pracovníci poraden dostávají zadání, jak věci správně chápat – obdobně jako my učitelé. Těmto dobrovolně-povinným doporučením Ministerstvo školství říká ‚podpora‘. Jednou jsem slyšel ironický povzdech poradenského pracovníka: „My nějaký papír prostě dát musíme.“  A proto také české školství dospělo tam, kde je.

 

Vložil: Stanislav Korityák