Na pralesní cestě za mytickými jednorožci. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou popáté do Vietnamu
29.01.2022
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Neumělá socha nosorožce jávského před správní budovou národního parku Cat Tien. Skulptura velmi dobře ukazuje miniaturní roh, kvůli kterému byla populace těchto asijských obrů ve Vietnamu zcela zdecimována.
Ve Vietnamu je možné opravdu všechno. Dokonce tady teoreticky můžete v lesích potkat bájného jednorožce. Je to zvíře neobyčejně plaché, které se dává před člověkem hned na útěk. Má k tomu ostatně historicky dost pádných důvodů.
Po žádném jiném tvorovi na světě totiž pytláci tak bezohledně nepasou, jako právě po něm, respektive po jeho rohu. Obchodníci, zejména pak v Číně, ho vyvažují zlatem a kupující musí ještě nějaký ten štos bankovek přihodit. Jednorožců na světě proto vůbec tak nějak ubývá…
No myslím, že už míra mého nevhodného žertování překročila snesitelnou mez, a tak musím všechno uvést na pravou míru. Samozřejmě že nejde o bílého jednorožce s koňskou hlavou a zatočeným zlatým rohem uprostřed čela, ale o zcela prozaického asijského nosorožce, i když hned toho nejvzácnějšího, miniaturního nosorožce jávského. Miniaturního samozřejmě pouze podle těžkotonážních nosorožčích měřítek. Jde totiž o cvalíka, dlouhého kolem tří metrů a vážícího přes jednu tunu. Proti svým africkým pancéřovaným bratříčkům je to však přece jenom trpaslík.
Posledním místem na světě mimo Indonésii, kde tito tvorové žijí, je národní park Cat Tien na jihu Vietnamu, jehož hranice chrání a kopíruje řeka Dong nai. Rozlohou nijak není závratně velký a rozprostírá se na ploše nějakých sedmi metrů čtverečních. Co nemá na velikosti, dohání množstvím druhů rostlin a živočichů. Mezi téměř dvěma tisíci druhů rostlin tady poskakují drzí opičáci makaci, plouží se zde vzácní luskouni, podobní přerostlým borovým šiškám, a nad hlavami vám často proletí zoborožec, jehož hlava připomíná spíš ptakoještěra, než spořádaného zástupce ptačí říše. A to už vůbec nemluvím o centrálním jezeře, v němž se jako oživlé kmeny povalují velcí krokodýli. Senzací a magnetem číslo jedna jsou však právě vzácní jávští nosorožci, kteří se mají potloukat v okolních lesích. Takové pozvání věru není možné odmítnout.

Panorama parku Cat Tien, fotografovaná z kajaku na řece Dong nai
Do Cat Tienu jsem dorazil zcela komfortně najatým džípem, který po zhruba půlhodinové cestě z civilizace zastavil na hraniční řece Dong nai. Tam už čekal plechový ponton s motorem, který nás přes pralesní veletok převezl. První věc, která mě zarazila, byla přítomnost vojenské posádky. Uniformovaní chlapíci však byli velmi příjemní a místo ubytování v předražených chatkách mi umožnili za jeden dolar rozbít můj stan na jejich fotbalovém hřišti. Kousek odtud byla navíc improvizovaná restaurace pro hladové turisty, takže jsem to měl k vietnamským specialitám, kterým jsem už během svého pobytu přišel na chuť, jenom pár desítek metrů. Zejména báječné dračí ovoce (můžete ho vidět na snímku) si získalo mou náklonnost.
Ráno jsem se začal doptávat na zdejší nosorožce, ale odpovědí mi byl pouze útrpný úsměv a potřesení hlavou. Alespoň že tu před posádkovou budovou postavili svépomocí neumělou sochu rohatého tlustokožce. Voják, který vypadal, jako by si v hlavě stále přehrával partie dávných bitev, mi půjčil kolo a já jsem vyrazil po úzké cestičce přímo do srdce zdejší džungle. Po cestě mě provázel křik ptáků a dusivá vůně pralesních květin, ze kterých se točila hlava. Každou chvíli jsem se zastavil, abych se pokochal úžasnými scenériemi.

Skvělé vietnamské kuchyni, plné exotického ovoce, přijdou za chvíli na chuť všichni turisté včetně vegetariánů.
Po několika kilometrech jízdy na vojenském kostitřasu jsem v pralesním houští zaznamenal vchod, či spíše puklinu do země. Podivuhodná jeskyně lákala k návštěvě, a tak jsem neodolal. V sladké době před covidem, který, jak známo, přenášejí netopýrům podobní plodožraví kaloni, jsem proto zcela bez obav zahájil krátkou prohlídku jeskyně, která je uváděna v turistických průvodcích jako Bat cave (netopýří jeskyně). Blanitá křídla mě sice neovívala, ale zato jsem šlapal po množství skořápek, které zde zanechala mláďata podivuhodných nočních ptáků lelků. Pozoruhodné množství šustících nožek švábů, kteří se zde živí vším možným, dokreslovalo zdejší strašidelnou kulisu. S úlevou jsem vylezl z páchnoucí díry zpátky na světlo a pokračoval ve své pralesní jízdě. Kromě mrtvé želvy, na níž už hodovali mravenci, a pravděpodobně velmi naštvaného opeřeného zoborožce, který vydával ostré krátké výkřiky, jsem však už nic pozoruhodného nespatřil.
Daleko zajímavější se pro mě stala cesta po řece Dong nai, která tvoří hranici rezervace. Další den jsem hbitě nafoukl svůj člun, který s sebou trpělivě v batohu tahám na téměř všechny své expedice, a vyrazil na řeku. Jako v galerii jsem pomalu minul tlupu makaků, která mě pozorovala z břehu, a zaznamenal několik modrých a zelených tropických ledňáčků, kteří křižovali řeku jako barevné šípy, vystřelené z luku tajemného lučištníka. Pozoruhodnou zkušeností pro mě bylo i krátké podvečerní setkání s rybářem z pozoruhodné etnické skupiny Stiengů, která je jedním z mnoha desítek vietnamských etnik. Stiengové neveslují stejně jako my zpozdilí Evropané rukama, ale pohánějí své loďky nohama.

Řeka Dong nai je přirozenou hranicí parku Cat Tien. Zdejší rybáři z etnické skupiny Stiengů veslují nohama, což je pro Evropana velmi nezvyklá podívaná.
Pokud mě chcete nazvat novodobým baronem Prášilem, prohlédněte si, prosím, přiloženou fotografii veslujícího Stienga. Mimochodem, byl to mimořádně nerudný chlapík, nereagující na vodácký pozdrav. Možná to byl nějaký z mnoha pytláků, ošklivě tísnící rezervaci Cat Tien. Už jsem tedy pochopil důvod přítomnosti ozbrojené vojenské posádky a také útrpné úsměvy, kterými vojáci provázeli mé dotazy po nosorožcích. Poslední nosorožec jávský byl totiž střelen v roce, kdy jsem ve Vietnamu pobýval. Hloupý pytlák zabil navíc samici, jejíž roh je tak nepatrný, že to snad ani za tu vraždu nestálo. Tato chuděrka se tak stala posledním žijícím nosorožcem jávským, žijícím mimo Indonésii. Podle odhadů dnes v indonéském národním parku Ujung Kulon žije už sotva šest desítek nosorožců. Průšvihem je, že se tito plaší giganti prakticky nerozmnožují, a když už k tomu náhodou dojde, bývá samice březí i déle než šestnáct měsíců. Při průměrném dožití třiceti lettak mnoho potomků neporodí.
Nechci však skončit pralesní kapitolku svého vietnamského putování smutně, a proto si vás příště dovolím pozvat pod hladinu životem kypícího moře u jihovietnamského letoviska Nha trang, kde lze narazit na mořské želvy i jedovaté perutýny.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma