Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Podporuje škola ‚macdonaldizaci‘ dětských mozků? Pojďme hovořit o školství s učitelem

28.01.2022
Podporuje škola ‚macdonaldizaci‘ dětských mozků? Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Nová 'česká' škola?

V minulém článku, věnovaném snahám o zjednodušování, případně bagatelizaci českého jazyka (nezáleží na chybách, ale na obsahu), jsem slíbil, že toto téma rozeberu podrobněji v širším kontextu tzv. ‚kulturního imperialismu‘.

Co je to ‚kulturní imperialismus‘? Podle sociologického slovníku „kulturní imperialismus vnucuje vlastní kulturu jiným národům použitím politických a ekonomických nástrojů nebo informačního monopolu“. Já jen doplňuji, že poté, co se podaří vlastní kulturní vzorce vnutit jinému národu, lze z nich obráceně čerpat politické, ekonomické a informační výhody. Může se jednat o prodej vlastních výrobků na ‚zkulturněných územích‘ (děti po celém světě milují hamburgery), ale také o samotný prodej kultury. V případě angličtiny – prodej učebnic, jazykově-vzdělávacích pobytů, ale i filmů. Kolik se ušetří za překlady ani nelze spočítat.

Podstatou kulturní poroby je potřeba ‚být in‘

Globalizačnímu tlaku je dnes vystavena většina států. Záleží jen na síle vlastní kultury a sebevědomí národa, do jaké míry si cizí vlivy tyto státy nechají vnutit. Ve skutečnosti tomu tak bylo vždycky. Odedávna silnější kultura převálcovala tu slabší. Buď na základě síly (např. zavádění křesťanství) nebo na základě dobrovolné nápodoby – obyvatelé ‚slabší kultury‘ toužili být stejně úspěšní, jako lidé z kultury, která je ovládala. Proto se snažili zvyky úspěšnější kultury formou módních trendů napodobovat. Neuvědomovali si, že tím likvidují svou vlastní kulturu. Jedná se o ono známé ‚být in‘. Jednou bylo ‚in‘ přijmout křesťanství, jindy mluvit latinsky nebo francouzsky, dnes patří k dobrému tónu mluvit anglicky a jíst v McDonald´s. Snahu být in mají především mladí lidé a rádoby vzdělanci. To je přirozené – mladí lidé podvědomě lákají potenciální partnery. Proto potřebují ‚být na úrovni‘. Rádoby vzdělanci zase potřebují postoupit do vyšší společenské vrstvy. Například za Rakousko-Uherska byla jednou z podmínek společenského postupu dobrá znalost němčiny. Česky by se s vámi nikdo z vyšší společnosti nebavil. Dnes je u ministrů posuzována znalost angličtiny. Proč píši rádoby vzdělanci? Protože skutečně vzdělaní lidé bývají konzervativní – nepřijímají bezhlavě každou novotu jen proto, že tak činí všichni.

Všechny články autora najdete ZDE

Dobrá znalost češtiny by měla být pevnou podmínkou získání maturity

Jak jsem napsal – jazyk je kulturní dědictví podobně jako Karlštejn nebo pohádka Tři oříšky pro Popelku, a tak bychom s ním měli také zacházet. Dostali jsme jej od svých předků, a proto je naší povinností, předat ho dalším generacím. Z tohoto důvodu se o něm nediskutuje. Dovolím si takový drobný postřeh. Už jste se setkali s návrhy na zjednodušení angličtiny, protože je pro žáky těžká? Já ne. Možná se takový požadavek občas vyskytne ve Velké Británii nebo v USA, ale ve vazalských zemích na něco takového nikdo ani nepomyslí.

Před týdnem jsem četl článek Tomáše Feřtka věnovaný zjednodušování maturitní zkoušky. Nebudu se zabývat podrobnostmi, to by bylo na samostatný článek. Jak by měla maturita vypadat, nevím – zabývám se základním vzděláváním. Ale rozhodně by měla být garancí, že člověk bezpečně ovládá jazyk český. Odmítám se bavit o tom, že je někdo dyslektik (má potíže se čtením), dysgrafik (má potíže se psaním) či ortografik (dělá chyby v háčcích a čárkách). Pro všechny tyto poruchy existují nápravná opatření, která vymysleli odborníci v poradnách. Pokud je navrhli specialisté, jistě fungují. Pokud nefungují, nepotřebujeme ‚odborníky‘. Je nutné si uvědomit, že právě z těchto lidí jednou budou státní úředníci, kteří určují kvalitu jazyka ve veřejném prostoru. 

Kultura není umění, ale způsob života

Ale nejde jen o jazyk. Ono být in se týká všech oblastí lidského života, ať už jde o oblékání, jídlo, hudbu, svátky nebo národní sporty. Součástí kultury je cokoliv, co se týká naší každodennosti. Nemusí to být jen velké umění jako hudba, divadlo nebo malířství. I obyčejné chození do hospody je projev české kultury. Takové to scházení se po hospodách není ve světě tak úplně běžné. Když jsem jel před dvaceti lety přes Maďarsko, tak na venkově hospody sice měli, ale nebyly tam stoly, kde by si lidé sedli a povídali. Většina hostů postávala okolo výčepu. Bez židlí! A když jsem si objednal půllitr piva, dívali se na mě jako na ožralu. Maďaři pijí ze třetinek. Obdobně jsou na tom Rusové. Ani v jejich přirozenosti není vysedávat po hospodách, i když se to v Čechách rychle učí. Sami o sobě říkají, že jsou „domosédy“ (doslova doma-sedět). A opravdu, scházejí se doma. Po bytech pořádají dokonce bytové koncerty zvané „kvartírnik“. Jak takový „kvartírnik“ vypadá, můžete vidět v tomto videoklipu: 

 

 

Vlastní kultura nás především chrání

Když jsem přemýšlel, co to vlastně kultura je, napadlo mě, že jsou to naše kořeny. Kultura v sobě fixuje životní zkušenosti našich předků ve všech oblastech našeho života. Kultura nám nejen usnadňuje život, ale také nás chrání. Stačí si vzpomenout na lidové pohádky O neposlušných kůzlátkách nebo O Smolíčkovi. Kultura nás chrání i geneticky – je jen málo kultur, které by připouštěly příbuzenské sňatky. Vlastní kultura nás chrání i ve vojenském smyslu. Věděli jste, že Němci za druhé světové války nebyli schopni rozluštit americké zprávy, protože nebyly psány v angličtině, ale v navažštině, jazyku indiánského kmene Navahů? Takto je to s každým aspektem našeho života. Platí to o stravě, bydlení nebo oblékání. Jinak se oblékne Afričan, jinak Eskymák. Podívejme se na obyčejný čaj! My do něj dáváme cukr a citrón. Ne tak Mongolové – ti čaj dochucují mlékem, solí a máslem. A jste-li vzácný host, tak vám do něj naloupou ještě maso, stejně jako mě. Tento nápoj odpovídá klimatickým podmínkám Mongolska a dodává tělu látky, jež potřebuje. Obdobné je to s bydlením. Mongolové bydlí v jurtách, ale podle zahraničních vzorů si staví i domy z cihel. Ty jsou pro jejich klima naprosto nevhodné. Při teplotách kolem -50 stupňů Celsia je cihlový dům nejen těžké vytopit, ale také zajistit trubky ve zdech před zamrznutím. Samozřejmě to možné je, ale je to neúměrně drahé. Dochází tak k paradoxní situaci, že v létě bydlí Mongolové v domech a v zimě se zcela běžně stěhují do jurty, kterou mají postavenou na dvoře vedle domu. Obdobně to platí u nás. V českých podmínkách je také nejlepší tradiční domek se sedlovou střechou.

Mcdonaldizace dětí probíhá nejen na úrovni stravy, ale i na úrovni myšlení

Minule jsem psal, že národní kultura nám propůjčuje osobní identitu. Vysvětlím, co mám na mysli. Pokud někde ve světě řeknu, že se u nás vaří výborné pivo (mohu potvrdit – pil jsem pivo v mnoha zemích), tak skoro každý uhodne, že jsem Čech. Na základě tohoto znaku nás dokáže identifikovat. Obdobně Skotové mají whisky, Italové pizzu atd. Pokud bychom všichni přešli na pití Coca-coly a přestali pít pivo, tuto identitu bychom ztratili, a dostali bychom se na úroveň černocha ze slumu s plechovkou ‚koly‘ v ruce, který se s cítí se neskutečně ‚in‘. Nemá světu ale co nabídnout – ta plechovka není jeho. To není kulturní dědictví, které dostal od svých předků. Je to něco, s čím se bude cítit stejně moderně Ind nebo Čech. Chci říci, že jakmile přebereme korporátní ‚kulturní znaky‘ nadnárodních koncernů, staneme se součástí světové masy a přijdeme o svou vlastní kulturu. Proto si važme své Kofoly, svého piva, své pečené vepřové atd.

Kultura není jen to, co nám zanechali naši předkové. Zahrnuje i to, čím se my sami obklopujeme. Co jíme? Jak to jíme? Jak se oblékáme? Vážíme si zkušených lidí? Vážíme si naší kultury? Vážíme si sami sebe? Mějme na paměti, že tam, kde si lidé neváží vlastní kultury, vládne hloupost. Nevěříte? Podívejte se do Ameriky, kde si třetina středoškoláků myslí, že se mléko vyrábí v továrně podobně jako limonáda. Mcdonaldizace dětí probíhá nejen na úrovni stravy, ale i na úrovni myšlení. A tato Mcdonaldizace je nebezpečná právě proto, že je bezpracná a jednoduchá. Nic po nás nepožaduje – na rozdíl od kultury, která často mívá vysoké nároky. Kultura, to jsou stopy našich předků v našem životě. To ostatní, jsou jen komerční produkty nebo propaganda, které se sice tváří jako kultura, ale sledují pouze ekonomické či politické záměry. 

Jak to všechno souvisí se školstvím?

Škola je jedním z míst, kde se dítě může setkat se svou národní kulturou. Prvním místem je samozřejmě rodina. V obou případech je kulturu potřeba předávat reálným způsobem života. Je nutné dětem číst české pohádky, učit je říkanky, básničky a hry, nebát se tradičních pořekadel, a to ani těch, která jsou hrubá nebo neslušná. Pokud tak mohl hovořit váš děda, mohou to klidně znát i vaše děti. Také je nutné obnovit české tradice – čert a Mikuláš, Velikonoce, Masopust, pálení čarodějnic… Těch svátků je mnohem víc, já je neznám, ale vy doufám ano. K zachování tradic je dobré také vařit česká jídla a naučit to i děti. Děti rády pomáhají při vaření. Pokud děti nebudou tradiční jídla znát, jíst je nebudou a jejich stravovací návyky se omezí na řízek, hranolky a hamburger. Také ve školních jídelnách by se měla vařit typická česká jídla.

Nakonec bychom měli být obezřetní k propagaci komerčních svátků dovezených ze zahraničí, jako třeba Halloween nebo svatý Valentýn. Na to, abych ženě dal kytku, přece nepotřebuji žádného Valentýna. Podobným svátkem konzumu se stávají i Vánoce. Zamysleme se, zdali při nich více slavíme nebo konzumujeme. Tyto svátky se tak dobře šíří právě proto, že se na nich výborně vydělává a zároveň od konzumentů nevyžadují žádné úsilí – vše jim prodáme. Prachy, prachy, prachy… A kde je naše kultura?

 

QRcode

Vložil: Stanislav Korityák