Logika v chystané válce Ruska proti Ukrajině chybí. Komentář Štěpána Chába
komentář
26.01.2022
Foto: Hans Štembera
Popisek: Demonstrace za propuštění Alexeje Navalného
Už někdy od října či listopadu loňského roku roztáčí váleční supi kolo války Ruska proti Ukrajině. Zadání je prosté – Rusko chce okupovat Ukrajinu, nebo alespoň její část. Přičemž z ruské strany sice zní silácká slova, ale ta slova se netočí kolem zjišťování, kolik stojí v budoucnu okupovaném Kyjevu tramvajenka, ale kolem toho, že Ukrajina se nesmí stát členem NATO a západních silových a politických struktur.
Je to vůči Ukrajině nespravedlivé? Samozřejmě že ano. Jenže to je prostě geopolitika a smůla toho, že je Ukrajina valem mezi Ruskem a zbytkem Evropy. Je na místě se pohoršovat a roztáčet válečná kola? Nemyslím si.
Vezměme to na příkladu z čistě fantaskní alternativní historie. Sovětský svaz udržel svou pozici i své satelity a začal prosperovat. A s prosperitou přišla i potřeba rozšiřovat svůj vliv. Čistě hypoteticky tak došlo v devadesátých letech k prudkému rozšiřování členských států Varšavské smlouvy. Po připojení většiny Evropy se začaly přidávat i státy jižní Ameriky. Kolem USA se pomalu začala stahovat oprátka. Roku 2001 se místo dvojčat začalo bortit spojenectví USA a Mexika. Mexiko totiž oznámilo, že chce jednat se Sovětským svazem o vstupu do ‘obranného‘ paktu Varšavské smlouvy. V USA by věděli, že slovo obranný musí být nutně ohraničené uvozovkami, protože ve světové politice si prostě nikdo nehraje na Mirka Dušína. Pro Mirka Dušína není ve světě politiky místo. Co by udělaly USA? V klidu by Mexiku popřály šťastnou budoucnost v náručí Sovětského svazu? Nebo by udělaly první poslední, aby mexický val mezi státy Varšavské smlouvy a USA zůstal v jejich držení? V jejich vlivu? A to i za cenu války na americkém kontinentu? Troufám si tvrdit, že druhá možnost by odrážela skutečnost.
V roli předzahrádky Ruska je Ukrajina, které vedení NATO velmi neprozřetelně nabídlo členství. Ne přímo, ale začalo se o tom mluvit a NATO nebylo proti. Stejně tak nepřímo nabídla Ukrajině členství Evropská unie. A Ukrajina ze sebe chtěla setřást roli geopolitického valu mezi Ruskem a NATO. Logicky, malý stát se vždy brání tomu, že je v režii velmoci, které dělá rohožku. A je naprosto logické, že Rusko řeklo ne, a odvolalo se na dialog z devadesátých let, kde došlo k ústní dohodě, že NATO se nebude rozšiřovat na východ. Poté jsme do NATO naskočili my, Slováci, Poláci, Maďaři… mezi Ruskem a NATO tak zůstala jen Ukrajina (a Bělorusko).
A my tu teď stojíme, spravedlivě rozkacení, že Rusko a Putin zkouší, kam až ustoupíme. Není to spíš naopak, kdy my zkoušíme, kam až ustoupí Rusko a Putin? Vždyť jsme svědky neustálého nabourávání se do prostoru Ruska. Zpochybňování jeho role velmoci, kterou je. Zpochybňování ruské role v historii Evropy (viz boření soch, bojkotu oslav konce druhé světové války v Moskvě…). Rusové, jak jsem vyrozuměl, se cítí světem odmítaní a sami se pak staví do role nepřítele. Ale kde to vzalo počátek? Proč se politici nedokázali v mezinárodní diplomacii domluvit, jednat spolu? Vždyť na počátku tisíciletí si sám Putin pohrával s myšlenkou, že by Rusko vstoupilo do NATO. Proč se to zbortilo? A je ta vina skutečně jen na straně toho zlého Ruska? Vždyť je to blbost.
Válka s Ruskem by byla něco úplně jiného, než války na Blízkém Východě, kde armády NATO bojovaly proti všeobecně uznávanému nepříteli, tedy proti radikálnímu islámu. Jenže Rusko není teroristický stát, je to jen stát, s kterým nekamarádíme (ač důvody jsou vlastně jen v té velmocenské geopolitice, v ničem jiném). Jak přijme veřejnost takovou válku? Přijme ji? Nebo se vzedme vlna odporu? A ne nějakého nostalgicky panslovanského, ale přirozeného, kdy ve většině lidí je, doufám, zakódované, že válka je vůl a že při ní úplně zbytečně umírají lidé. Uvidí veřejnost, že to není válka proti zlu, ale válka vykalkulovaná a že samo NATO se vlastně stalo tím zlým hráčem na poli světové politiky, které svou neschopností diskutovat vyvolalo konflikt, jehož následky mohou být nedozírné?
Jak nedozírné? Samozřejmě je možné, ač nepravděpodobné, že by se konflikt rozšířil na celý kontinent. První světová válka také začala jako lapálie s atentátem a za pár týdnů už se v celé Evropě umíralo. Ale i kdyby se konflikt nepřelil na celou Evropu, jsou tu důsledky geopolitické nenávisti velmocí, které se budou léčit celá desetiletí. Rusko bude nepřítel se vším všudy, vyroste další železná opona, zase se spolu svět nebude bavit, ale hádat se a vyhrožovat si ničivými zbraněmi a unavovat se nekonečným zbrojením. Je tohle přesně ten směr, kam se má lidský vývoj zase vydat? A uvažoval někdo o úloze Číny v celém plánovaném konfliktu? Její spojenectví s Ruskem je, zdá se, z donucení téměř bratrské. Půjde Čína do války a postaví se na stranu Ruska? Nebo se bude tvářit neutrálně?
V tomto ohledu se podívejme na naše lokální politiky. Ministryně války České republiky (rozhodně ne ministryně obrany, ale války) Jana Černochová by ráda předala Ukrajině dar. Dělostřeleckou munici. A já si říkám, to je ten slibovaný restart? Budeme, ústy a činy našich politiků, přilévat olej do ohně? Místo toho, aby čeští politici křičeli do geopolitických hádek své – VÁLKA JE VŮL – pošlou mírně hysterickým Ukrajincům, kteří své vnitřní politické krize řeší jejich exportem na pole mezinárodní politiky, munici. Odmítáme vidět, že je Ukrajina vnitropoliticky nesmírně zkorumpovaný a nestabilní stát permanentně v ekonomické krizi a před krachem, kde se o místo na slunci perou převážně oligarchové, nikoliv politické směry. A je to vinou Ruska? Neřekl bych. Je to značně ovlivněné tím, že Rusko je velmoc a Ukrajina jeho předzahrádkou, ale ten vnitropolitický zmatek je prostě součástí dnešní Ukrajiny a je zcela ukrajinský.
Překvapuje mě, že česká vláda nejedná v Evropské unii a v NATO o zmírnění vášní, ale přidává se na stranu těch, kteří jako kdyby se na nějakou tu pěknou válku těšili. Pošleme tam munici, místo toho, abychom se pokoušeli vypouštět bílé holubice. Případně pak rozesílat vůdcům všeho toho válečného šturmovaní nějaká silná antipsychotika, protože právě na ně jsou zralí.
Překvapuje mě česká vláda, že hraje, už zase, užitečného idiota ve velmocenské hře. My nejsme velký stát, my nejsme vojenský stát, my máme držet, společně s dalšími malými státy, čestnou stráž u morálky světové politiky a krotit vášně velmocí. Všech. Je dobré ukazovat, že v Rusku je nespravedlivě vězněn Alexej Navalnyj. Stejně tak je ovšem dobré ukazovat na nespravedlivé věznění Juliana Assange ve Velké Británii. Když se frajersky nahrneme mezi válečné supy se svou nabídkou několika málo dělostřeleckých bombiček pro vraždění lidí ve válce, kterou bychom se měli pokusit zastavit, stáváme se skutečně jen užitečnými idioty mezinárodní politiky. K naší velké škodě.
A že zní, že diskutovat s Ruskem nemáme, protože je autoritářské a usiluje o návrat ‘slávy‘ Sovětského svazu? Vím o ruské nostalgii po Sovětském svazu, také ji nechápu, vím i o tom, že se v Rusku stala druhá světová válka jakýmsi pokrouceným pomníkem ruské velikosti, na který se upírají zraky všeho lidu a vítězství nad Německem slaví se v Rusku víc než Vánoce, vím i, že obdiv k vítězství v druhé světové válce maže povědomí o teroru Sovětského svazu, vím i, že když se národ zadívá příliš soustředěně do minulosti a začne ve své minulosti hledat svou současnost, nakonec se ocitne zase jen v minulosti a zcela mine svou budoucnost. A Rusko si zvolilo právě to. K vlastní velké škodě.
Přesto také vím, že Vladimir Putin a ani Sergej Lavrov nejsou, i přes slova našich válečných supů, vtělením Hitlera. Naopak, jejich mezinárodní politika nesvědčí o tom, že by chtěli ovládnout svět. Nebo že by ten svět chtěli napadnout. Byť i jen jeho malou část na Luhansku nebo Doněcku na Ukrajině. Jsou to političtí stratégové, kteří svou politikou vzkazují – neserte se do nás, my se nebudeme srát do vás (a už to říkají takto tvrdě). Jenže právě to NATO porušuje a do ruské předzahrádky se prostě montuje. Má Ukrajina právo na své sebeurčení? Jistě, stejně jako Mexiko při rozšiřování Varšavské smlouvy z výše nastíněného příkladu z alternativní historie. Geopolitika velmocí. Sami jsme si ji užili dost a dost, měli bychom to chápat a vést dialog. Smírný, s cílem prosperovat, ne se mlátit kyji po hlavě jako nějaké tupé stádo.
Neobdivuju Rusko, stejně jako neobdivuju USA a Čínu (případně Německo, které se do trojky velmocí také rádo pasuje). Jsou to velmoci, v jejichž hrách dostávají malé státy většinou role komparzních obětí. Ba naopak, všech tří (čtyř) velmocí se bojím. Kdy jim rupne v kouli a začnou vyrábět oběti? Kterou z nich popadne první fantas a změní svět v krvavou lázeň? Přijde mi divné, jak se startují motory budoucí války a hlavně s jakým uspokojením Jany Černochové celého světa, naivky, které vyrůstaly v prosperitě a svobodě a míru, ládují hladové krky děl a křičí krleš, hrrr na ně, bijte je. Jejich politikou, toho radostného volání do zbraně, jsou přece mrtví lidé. To je dost divná politika.
Rusko není bezpečný stát, svobodu tam člověk zažije, jen když umí dost vehementně kývat hlavou. Navíc Rusko žije v podivné bublině vlastní sebestřednosti. Z druhé strany za oceánem máme ovšem také strýčka, který se sice navenek usmívá, ale za zavřenými dveřmi se umí pěkně rozparádit a nechávat za sebou moře mrtvol. A právě tenhle strýček kolem Ruska rozprostřel 'obranou‘ síť svých vazalských států a tvrdí, že Rusko je nějaké drzé, když si stěžuje. Kdo by si, do kelu, nestěžoval? Všechny naše velmoci jsou děsivé. Ale to snad neznamená, že spolu přestaneme mluvit a znovu rozjedeme idiotskou studenou válku s možností přechodu na tu horkou.
Vložil: Štěpán Cháb