Putování k branám ztracené říše Champů. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou počtvrté do Vietnamu
22.01.2022
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Prastarý chrámový komplex My Son se před vámi rozevře v plné nádheře
Pár desítek kilometrů od prastarého kupeckého města Hoi An, které jsme navštívili v minulém dílu, leží jeden z největších turistických magnetů celého Vietnamu, slavné ruiny My Son. Chátrající pozůstatky obrovského chrámového komplexu po sobě zanechala tajemná říše Champů. Dnes je památka řádně zapsána na seznamu UNESCO a dostává se jí zasloužené publicity.
Je to úžasný pocit, když můžete zastíněnou pralesní cestičkou vstoupit do srdce dávno zaniklé champské říše. Pochopil jsem dokonale, co znamená sousloví „tudy kráčely dějiny“. Po pár minutách chůze se před vámi džungle rozestoupí a již se objevují první stavby a kameny porostlé vegetací. Úplně cítíte ten nerovný boj mezi kameny a kořeny rostlin, jak si rozpínavá džungle pomalu bere champské památky zpět. Není divu, našemu světu již dávno nepatří. Nechybělo vlastně mnoho a mohly zcela zmizet úplně po silném bombardování americkým letectvem během americko-vietnamské války. V šedesátých letech dvacátého století se totiž v My Son ukryli bojovníci komunistického Vietkongu a Američané se je pokoušeli tímto způsobem zlikvidovat. Bombardování sice způsobilo na champských svatostáncích značné ztráty, ale velká část objektů zůstala naštěstí zachována.

Vietnamské babičky odpočívají nedaleko ruin My Son. Možná ani neví, že jim v těle koluje krev dávných champských stavitelů chrámů.
Procházíme s průvodcem zbytky různých svatyní a dostává se nám varování, abychom se od nich nevzdalovali příliš daleko, protože se v zemi mohou doposud nacházet nevybuchlé bomby. Moc tomu sice nevěříme a k nějakému vzdalování nemáme stejně ten nejmenší důvod. Romantické ruiny champských staveb jsou totiž prostě a jednoduše úchvatné. Chvíli pozorujeme zápasící slony na jednom z reliéfů pobořené věže a další turisté zase nadšeně fotografují nádhernou rytinu boha Višnu, sedícího pod třinácti hlavami démonického hada Nagy. Nadšení výletníci mají opravdu co dělat, vždyť po celém My Son jsou roztroušeny desítky a desítky malých chrámů a svatyní, určených původně k uctívání hinduistických božstev. Nikdo proto už příliš neposlouchá informace průvodce, který nám sděluje, že hlavní část chrámového komplexu vznikla v jedenáctém století, za vlády champského krále Harivarmana IV. Spíš nás rozrušují novodobé otisky dějin ve formě rozstřílených zdí a hlubokých kráterů, které po sobě zanechaly bomby.

Ukázka mistrovství champských sochařů. Takzvaný champský drak patří dnes k pokladům světového kulturního dědictví.
Kdo vlastně byli oni záhadní Champové, po jejichž prastaré říší teď tak neomaleně šlapou naše boty? Království Champů, ovlivněné indickým hinduismem, začalo vznikat v středním Vietnamu již v prvním století našeho letopočtu. Mezi mlýnskými kameny notně agresivních čínských dobyvatelů, mocných vietnamských sousedů na severu a khmerských vojsk v zádech si tohle královstvíčko nevedlo vůbec špatně. Champové si zkrátka pěstovali svou svéráznou kulturu stejně jako vyhlášenou rýži a čile obchodovali se všemi, kteří k tomu byli jenom trochu svolní.
Všudypřítomní Číňané bystře pochopili, že slabé champské království mohou smáznout z mapy Vietnamu, kdy se jim zlíbí, a došli k prozíravému závěru, že ho jen lehce přidusí a přinutí k placení mastných příspěvků na chod své vlastní veleříše středu. Aby si však champští králové příliš nevyskakovali, tu a tam jejich zemi vyplenili. Tento pro Champy nepříjemný stav trval několik století. Pak došlo k dramatické výměně a na champské vladaře začali také dotírat Vietové ze severu, kterým se královstvíčko moc líbilo.
Vietové nakonec po řadě krutých bojů Číňany prakticky vytlačili ze země. V heroickém zápase s nimi vynikl zejména vietnamský císař Le loi. Ano, to byl onen udatný muž, kterému darovala posvátný meč jezerní želva. (O té jste si mohli ostatně přečíst v druhém dílu našeho putování po Vietnamu.)

Nádherná apsara, zvěčněná v kameni umělcem z My Son, kdysi tančila před zraky champských vládců
Prakticky od desátého století si vytvořili Vietové z říše Champa loutkový vazalský stát. Champští králové si sice ještě chvíli udržovali iluzi nezávislosti, která se tak úžasně promítla v stavbě chrámového komplexu My Son, ale nakonec rezignovali a v devatenáctém století zcela podlehli rozpínavosti Vietů a rozpustili se v moři národů jako kostka cukru.
Něco nám však přesto zanechali, a to nejenom v My Son. Po Champech totiž zbyla řada úžasných soch, které dosvědčují jejich originalitu a přínos světovému umění. Veselý champský drak s kozími rohy, sloníma nohama a krokodýlí tlamou, který na vás laškovně vyplazuje jazyk a pranic mu při tom nebrání kančí kly, trčící po stranách tlamy, stejně jako půvabné tančící postavy apsar působí velmi moderně a hravě překlenou ty stovky let, které nás od založení říše Champa dělí.
„Století letí jako vítr,“ prohlásil kdysi slavný archeolog Carter a je opravdu jen málo míst na světě, kde mají jeho slova takový efekt, jako při návštěvě chrámů v My Son.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma