Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Hrozí pod prapory pokroku zánik češtiny? Pojďme hovořit o školství s učitelem

21.01.2022
Hrozí pod prapory pokroku zánik češtiny? Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Markéta Vančová

Popisek: Čeština; ilustrační foto

V poslední době jsem opakovaně zaznamenal názor, že je český jazyk příliš složitý, zbytečný, je vyučován ‚nudně‘ a že je ve vzdělávacích programech zastoupen v nadbytečné míře na úkor jiných dovedností – obvykle bývá uváděna diskuse, rétorika, případně literatura. Tyto výhrady lze rozdělit do tří skupin.

První: Výuka českého jazyka je příliš zaměřena na gramatiku, pravopis, sloh či větné rozbory a málo se věnuje komunikačním dovednostem. Autoři chtějí v zásadě říci, že není až tak podstatná jazyková úroveň textu, jako spíše jeho obsah. S tím lze souhlasit.

Druhou výhradou je velké množství učiva, které se v češtině ‚probírá‘. Tyto výhrady souvisí se snahami Ministerstva školství celkově snížit objem učiva ve školních vzdělávacích programech. Experti pana ministra mají pro ono snižování míry vědomostí krásný výraz: „odbřemenění“. Ani tato myšlenka není zcela zcestná.

Třetí skupina kritiků útočí na jazyk český jako na celek, protože jej považují za složitý. S tím souvisí návrhy na zjednodušení českého jazyka – například úplným nebo částečným odstraněním tvrdého ‚y‘. Ani to nemohu popřít – s jedním ‚i‘ by český jazyk skutečně byl jednodušší.

Všechny uvedené výhrady mají své racionální jádro – lze je pochopit. Přesto jsou chybné už ve svém základu. Předesílám, že jsem nikdy nebyl žádný šprt. Vzdělávacím systémem jsem proplouval cestou nejmenšího odporu a neštítil jsem se ani čtyřek – i čtyřka je známka – dostatečná. Konkrétně z češtiny jsem měl dvojku – od základní školy až po maturitu. Vcelku bez problémů jsem zvládal pravopis – věci jako tvrdé měkké i/y a podobně. Naopak jsem nikdy nepochopil smysl větných rozborů. Dnes – s vysokoškolským diplomem – poznám podmět a přísudek a vím, že větné rozbory smysl mají – díky nim lze poznat, kam umístit čárku ve větě, což neumím. Proto si texty nechávám kontrolovat – i tento. Tolik k mé objektivitě – opravdu nejsem češtinářský fanatik.

Jazyk je národní dědictví

Každé rozhodnutí má krátkodobé důsledky a dlouhodobé důsledky. V daném případě se může jednat o usnadnění života našim dětem. Musíme však počítat i s dlouhodobými důsledky – a ty by pro nás mohly být ve více ohledech katastrofální – mohli bychom přijít o národní identitu. Jazyk je především jedním z darů, který nám odkázali naši předkové. Ti nám neodkázali jen hrady, zámky, Karlův most či metro, ale i nehmotné dědictví, kam kromě kultury patří právě jazyk. Jakkoliv to zní nadneseně, je to skutečně dar – jazyk je nástroj, který nám umožňuje vyjadřovat své potřeby, snahy, přání… Mnozí lidé jsou na něj hrdí.  Často se setkávám s názorem, že je čeština nejsložitější jazyk na světě. Bohužel, musím milovníky naší mateřštiny zklamat. Nejtěžší jazyk na světě mají i v jiných zemích – jak jsem zjistil při cestování. Alespoň to tvrdí místní.

Slouží jazyk jen ke komunikaci?

Jazyk není jen komunikační prostředek! Pokud by se opravdu jednalo pouze o nástroj pro účely dorozumění, pak bychom vůbec nemuseli češtinu potřebovat. Copak by nebylo možné domlouvat se rovnou anglicky? Anglicky bychom se domluvili u nás i v zahraničí. Na co se tedy zdržovat postupným ‚zjednodušováním‘ a ‚osekáváním‘, když bychom – domyšleno do důsledku – mohli češtinu přímo zrušit? Vždyť se dá domluvit i bez ní. Bylo by to další usnadnění našeho života. To přece chceme. Nebo snad ne? Co je tedy za problém? Problém je v tom, že jazyk je základním nositelem národní a následně i osobní identity. Je také základem národní kultury. 

Jazyk je základem našeho myšlení

Pokud někdo dobře mluví cizím jazykem, říká se, že ‚v tomto jazyce myslí‘. Dobře je to vidět na národním humoru, který je do jiných jazyků často nepřeložitelný. Humor si nejen hraje se slovy, ale pracuje se skutečnostmi, které lidé žijící jinde neznají. Proto ho nemohou chápat, i kdyby slovům rozuměli. Mimochodem – jsem zvědavý, jak si s humorem poradí umělá inteligence.  Mám obavy, že moc ne – ve vtipech se něco jiného říká a něco jiného myslí, což robot nemusí správně pochopit – podobně jako aktivisté. Všimli jste si, jak jsou vytěsňovány anekdoty na adresu cizinců, homosexuálů nebo genderu? Tomu se říká ‚politická korektnost‘. Ale mohla by se z ní časem stát také ‚strojová korektnost‘, která nás bude nutit mluvit takovým způsobem, kterému porozumí i hloupá umělá inteligence. Žádné dvojsmysly! A pozor – děje se to už dnes – zákaz užívání komunikačního prostředku, kterému nerozumí ten, kdo vás má špehovat v naší svobodné západní kultuře, už existuje. Například v Norsku mají děti cizinců v přítomnosti sociálního pracovníka zakázáno komunikovat s rodiči ve svém rodném jazyce, protože by jim úředník nerozuměl. Takové malé norské Guantanamo.

Nemravné vtipy a národní povaha

Vrátím se k anekdotám – ty nám o míře souznění jazyka s národní povahou řeknou nejvíce. Vzhledem k tomu, že žiji ve třech kulturách – české, ruské a mongolské, mám určité srovnání humoru v jazycích těchto národů. Dobře je to vidět na nemravných vtipech. Ačkoliv je ruština z těchto tří jazyků ‚nejšťavnatější‘, nemá nejsprostější vtipy. Ty máme my Češi. Mongolové klasické sprosté vtipy skoro vůbec neznají a také neužívají označení pohlavních orgánů jako nadávky. Dnes se v důsledku vnějších vlivů takové nadávky začínají objevovat. Většinou je užívají v jazyce, ze kterého bylo slovo přejato (ruština, angličtina, ale i čeština!).

Zajímavé je porovnání hanbatého slovníku ruštiny a češtiny. Před lety byl vydán česko-ruský slovník sprostých slov a frází, pojmenovaný ‚Ej čuvak!‘. Mnohé z ruských výrazů vůbec neměly český ekvivalent, takže je autoři museli přeložit opisem. Slovník obsahuje také nádherná nemravná přísloví. Jsou přiléhavá, vtipná a při své ‚sprostotě‘ mají některá z nich i náboženskou rovinu. Například našemu přísloví „Chlubit se cizím peřím“ odpovídá ruské pořekadlo „Jet na cizím (mužském) přirození do nebe.“ Již jsem napsal, že ruština má jadrnější výrazivo, ale české vtipy jsou – když nám to docvakne – mnohem sprostší. Rozdíl je v tom, že Rusové se vyjadřují přímo, zatímco my ve větší míře užíváme dvojsmysly. Nemravná slova a myšlenky vyjadřujeme nepřímo. Ruské vtipy jsou sprostší ve výrazové rovině, zatímco my v té myšlenkové. Čím to je způsobené, nevím, ale možná to souvisí s velikostí národa. Protože jsme stovky let strávili pod cizí nadvládou, museli jsme část myšlenek vyjadřovat nepřímo mezi řádky. To ruština, která byla imperiálním jazykem, dělat nemusela.

Vlastní jazyk je podmínkou existence národa jako takového

Nevěříte? Co vám říká třeba kašubština? Věřte nebo ne, ale Kašubové jsou, stejně jako my, slovanský národ žijící nedaleko od nás na území Polska. Existence tohoto jazyka je doložena už od třináctého století. Dnes je Kašubů tak málo, že je v Polsku přestali oficiálně považovat za národnostní menšinu. Je jen otázkou času, kdy kašubské děti přejdou na polštinu nebo angličtinu a z kašubského jazyka se stane ‚místní zajímavost‘, kterou jednou budou předvádět turistům podobně, jako Indiáni v rezervacích předvádějí své tance. Kašubský jazyk sice bude existovat, ale nebude mít živé nositele. V obdobné situaci jsou dnes lidové kroje – fakticky jsou mrtvé. Také existují, ale nejsou součástí našeho běžného života. Oblékáme je jen při slavnostních příležitostech a často si je musíme vypůjčit. Nebo se mýlím? Kolik z nás má doma kroj? V tomto smyslu mě potěšil jeden z poslanců, který v kroji po svém dědečkovi skládal poslanecký slib.

Hrozí zánik češtiny?

Na světě existuje necelých 7.000 jazyků. Předpokládá se, že do konce století jich polovina zanikne – a k tomuto zániku přispěje škola. Nejen česká. V některých zemích k tomuto procesu už dochází. Jako příklad nám mohou posloužit Filipíny. Tam je vedle filipínštiny oficiálním jazykem i angličtina. Přestože se filipínština na školách stále vyučuje, filipínské děti ji už neovládají na úrovni rodného jazyka, protože není schopna konkurovat angličtině. Tento jev je součástí tzv. ‚kulturního imperialismu‘, kterým se budu zabývat příště.

Filipínština se dnes dostává na úroveň druhého jazyka a pomalu spěje k zániku. Stačí ještě dvě generační obměny a filipínštinu budou ovládat už jen babičky a dědečkové. Právě ‚ochrana češtiny‘ je jeden z důležitých momentů, který je nutné brát v úvahu při sestavování koncepce výuky cizích jazyků na školách. My všichni totiž svůj jazyk potřebujeme, protože nám propůjčuje národní identitu. Díky ní se utváří i naše osobní identita. Nebo snad budeme ještě Češi, pokud nebudeme umět česky? Asi těžko. Budeme si říkat ‚světoobčané‘?

Právě z tohoto důvodu je třeba rázně ukončit jakékoliv diskuse o smyslu češtiny, o jejím zjednodušování atd. Jinak postupně, ‚salámovou metodou‘, o svůj jazyk přijdeme. O národním dědictví se zkrátka nediskutuje. Je to stejné, jako kdybychom si kousek po kousku nechali rozebrat Karlův most.

 

Vložil: Stanislav Korityák